Čís. 6640.

Na státu nelze se domáhati náhrady škody, jež prý byla způsobena mylným právním názorem úřadu.
(Rozh. ze dne 28. prosince 1926, Rv I 1088/26.)
Žalobce domáhal se na československém státu náhrady škody v podstatě proto, že mu bylo úředně zakázáno provozovati v tuzemsku lékařskou kařskou praxi. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Je starou zásadou, že mylný právní názor nelze přičítati za vinu, protože by se vůbec znemožnilo vykonávání úřadu, kdyby úřad za své poctivé přesvědčení měl býti poháněn k zodpovědnosti, což by bylo nutné, kdyby stát měl býti z něho práv, jestliže přes všecku poctivost bylo přece právně mylné, mimo to není nikde záruky pro správnost toho neb onoho názoru a sám zákon nestanoví a nemůže stanoviti nic jiného, než že právní názor poslední přípustné stolice platí, čímž nikterak není řečeno, že je také správný. Ale že by šlo o něco více, než nejvýše o mylný právní názor, nepodařilo se žalobci dolíčiti. Neboť, i kdyby vše to bylo pravda, co dovolání líčí, že a kterak úředníci v jeho věci činní chovali se k němu s nepochopitelnou prý nevraživostí, tedy z toho přece neplyne, že jednali proti lepšímu vnitřnímu přesvědčení, nýbrž naopak je zřejmo, že vodítkem jim bylo rozhodnutí ministerstva pro správu Slovenska ze dne 5. září 1922, čís. 19831, dle něhož žalobce ve smyslu nařízení téhož ministerstva ze dne 3. března 1920, čís. 1925 československé státní občanství ztratil, protože byl ještě po 28. říjnu 1918 zaměstnancem maďarského státu. Všecky počiny nižších úřadů, jež pak proti žalobci následovaly, byly jen důsledkem tohoto rozhodnutí. Ale žalobce sám netvrdí, že rozhodnutí ministerské bylo výronem nepřátelství nebo i jen zaujatosti proti jeho osobě, a, i kdyby to tvrditi chtěl, nebylo by to místné, protože rozhodnutí to, učiněné v jeho věci, spočívalo zase na citovaném nařízení, které mělo platnost všeobecnou, nevztahujíc se vůbec k žádné určité osobě a tudíž také ne k osobě žalobcově, ministerstvu té doby bezpochyby vůbec ještě neznámé. Příčiny tvrzené nechuti nižších správních orgánů vůči osobě žalobcově, раk-li opravdu zde byla, jak v dovolání líčí, netřeba zkoumati, protože při onom stavu věci je to zcela nevážné, ježto orgány ty byly povinny jednati ve smyslu ministerského rozhodnutí a provésti jeho právní důsledky, ať již jim byl žalobce osobou milou nebo nemilou.

Citace:

č. 6640. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 939-940.