NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Č. 9860.

Církevní věci: I. O rozsahu dozorčího práva státních úřadů vůči židovským obcím náboženským. — II. I pouhé porušení stanov židovské obce náboženské orgány obce té může tvořiti podklad pro dozorčí zákrok úřadu podle § 30 zák. č. 57/1890 ř. z. — III. O substidiární platnosti ustanovení volebního řádu do obcí (zák. č. 75/19 Sb.) pro volby do representace židovské obce náboženské v Praze.
(Nález ze dne 29. dubna 1932 č. 2298.)
Věc: Representace náboženské obce židovské v Praze a Dr. Max L., Viktor K. a Dr. Isidor J. v Praze (adv. Dr. Gustav Fleischmann a Dr. Angelo Goldstein z Prahy) proti zemskému úřadu v Praze (za zúč. str. adv. Dr. M. Reiner z Prahy) o volby do representace židovské náboženské obce.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 29. dubna 1930 nevyhověl magistrát hl. města Prahy stížnosti Dra Maxima R. a spol., jakož i stížnosti Dra Šimona F. a spol. ohledně zrušení usnesení representace náboženské obce židovské v Praze ze 7. prosince 1929, kterým byla prohlášena za neplatnou volba representace provedená dne 10. listopadu 1929 a byla vypsána volba nová na den 4. května 1930; současně nevyhověl magistrát žádosti Dra Maxima R. a spol., aby byl nařízen odklad těchto nových voleb až do pravoplatného vyřízení zmíněných stížností. — Proti tomuto výměru podal Dr. Maxim R. jménem vlastním a jménem ostatních odvolatelů odvolání. — — — Č. 9860 —
Jednaje o odvolání tom, zrušil zem. úřad v Praze nař. rozhodnutím výměr magistrátu hl. města Prahy z 29. dubna 1930 pro nezákonnost, zrušil dále pro zmatečnost a nezákonnost usnesení representace náboženské obce israelské v Praze ze 7. prosince 1929, jímž volby do téže representace z 10. listopadu 1929 byly prohlášeny za neplatné, a uložil representaci této náboženské obce, aby o námitkách podaných do voleb téže representace ze dne 10. listopadu 1929 znovu rozhodla.
Uvažuje o stížnostech musil se nss nejprve vypořádati s námitkami, přednesenými jak zúčastněnou stranou, tak i st-li sice teprve při ústním líčení, jež však nelze odmítnouti jako nepřípustné novoty, ježto míří vesměs jednak na legitimaci st-lů, jednak na kompetenci úřadů, tedy na věci, jež přísluší nss-u zkoumati i z povinnosti úřední.
Námitky tyto nebyly však uznány důvodnými.
Zúčastněná strana vyslovila pochybnosti, zda vůbec může v daném případě jako st-lka vystupovati representace náboženské obce a nikoliv obec sama a zda vůbec může tak činiti representace nynější, postrádající prý vzhledem k nař. rozhodnutí své právní existence, dále přecházejíc tyto pochybnosti upírá zúčastněná strana výslovně representaci náboženské obce legitimaci ke stížnosti z toho důvodu, že nemůže si jako instance nižší ve věci, v níž jako úřad I. stolice rozhodovala, stěžovati do rozhodnutí instance vyšší; konečně odpírá zúčastněná strana Dru Maxu L., Viktoru K. a Dru Isidoru J. legitimaci proto, že tito nebyli nař. rozhodnutím ve svých subj. právech zkráceni, ježto o jejich námitkách, podaných proti volbě z 10. listopadu 1929, nebylo žal. úřadem rozhodováno a k hájení práv representace nejsou povoláni; v těchto směrech dlužno uvážiti toto:
Ze znění stížnosti, v níž se na mnohých místech zdůrazňuje poškození práv náboženské obce, je patrno, že representace židovské náboženské obce v Praze nestěžuje si v daném případě jako taková, nýbrž jménem náboženské obce, která hájí i práva, jež příslušejí jejím jednotlivým orgánům a jež vesměs pramení, resp. jsou součástkou autonomních práv náboženské obce. Representace této obce provádí tu tedy pouze vůli obce jako její orgán, obec na venek zastupující a k takovým úkonům povinný a povolaný ve smyslu zákona a stanov obce (§ 12). Je-li však vlastní st-lkou náboženská obec, pak plyne z toho nutně, že stížnost — jako je dnešní — může jménem této obce podati jen dočasná její representace, t. j. ta, která tu je v době vydání nař. rozhodnutí, zvláště když ze stanov obce (§ 34 odst. 4 vol. řádu do repres.) plyne, že podání stížnosti proti usnesení representace, jímž tato rozhodla o volbách, resp. o námitkách proti nim, nemá odkladného účinku, takže může i přes podání stížnosti dojíti k novým volbám, a representace z těchto voleb nově vyšlá úřaduje zatím dále. Byla tudíž legitimována k podání dnešní stížnosti i representace, vyšlá z voleb dne 4. května 1931.
Stěžuje-li si však vlastně náboženská obec sama, je pak pro otázku legitimace ke stížnosti vedlejší, zda representace o námitkách proti volbám dne 10. listopadu 1929 rozhodovala jako úřad (scil. správní), — Č. 9860 —
instance, čili nic. Ostatně již ze shora uvedeného plyne, že representace nevystupovala zde jako úřad správní, neboť nerozhodovala proprio nomine, a výkon její po této stránce leží v autonomní sféře náboženské obce, a to i když je určitými předpisy, opět s hlediska autonomie danými, vázán. Teprve u vlastních správních úřadů — ovšem pokud je zákony taková remedura připuštěna — počíná vlastní pořad stolic správních a kdyby taková remedura cestou správního úřadu nebyla možná, pak výrok representace, učiněný jménem náboženské obce v mezích její autonomie, byl by sice konečným, avšak nebylo by vůbec možno proti němu nastoupiti cestu stížnosti na nejvyšší správní soud, ježto by tu nešlo o rozhodnutí neb opatření správního úřadu ve smyslu § 2 zák. o ss.
Pokud pak jde o stižní legitimaci Dra Maxe L., Viktora K. a Dra Isidora J., dlužno uvážiti, že usnesením representace ze 7. prosince 1929, jímž vyhověno bylo jejich žádosti za zrušení voleb z 10. listopadu 1929, vytvořena byla pro ně určitá procesní situace, která se jeví dotčena nař. rozhodnutím, které zrušilo zmíněné usnesení representace. Poněvadž však již tvrzení o porušení subj. práv po této stránce stačí k založení legitimace ke stížnosti na nss, není již třeba zkoumati, zda u těchto st-lů došlo i k porušení práv materielních.
Pokud dále st-lé ve formě teprve při ústním líčení rozvedené dovozují, že stížnost proti usnesení representace nebyla včas podána, takže usnesení to stalo se konečným a úřad žal. nemohl pak již na podkladě této stížnosti zakročovati, bylo nutno — přes to, že stížnost Dra L. a spol. námitky v této formě vůbec nevznáší a stížnost representace náboženské obce se o této skutečnosti vůbec nezmiňuje — námitkou tou se zabývati, ježto se jí popírá vlastně příslušnost úřadů správních k zákroku, jakmile by stížnost ve smyslu § 34 vol. ř. do representace nebyla podána ve lhůtě tam stanovené.
V cit. § 34 odst. 4 vol. ř. do representace se stanoví, že X. Není zde tedy udáno místo, kde má býti stížnost podána a není ani předepsáno, že by místem tím musela býti representace náboženské obce. Ani analogie vol. ř. do obcí — cestou § 42 vol. ř. do representace — nepřichází zde v úvahu. V § 54 vol. ř. do obcí, k němuž jedině z celé hlavy 7. vol. ř. do obcí dalo by se přihlédnouti, se sice praví, že námitky proti volbám dlužno podati u obecního úřadu a nikoliv tedy u úřadu o námitkách rozhodujícího; avšak analogie v tom smyslu, že by i v daném případě bylo námitky podati u orgánu korporace, do níž se volby dály, není možnou prostě z toho důvodu, že v cit. § 54 vol. ř. do obcí jde o podání námitek do voleb, nikoliv však o stížnost proti rozhodnutí o těchto námitkách. Možno tedy stížnost do rozhodnutí representace ve smyslu § 34 odst. 4 vol. ř. do representace podati u státního úřadu přímo, resp. u úřadu dohlédacího ve smyslu nař. č. 96/1897 ř. z. Že by pak stížnost byla došla pozdě u podacího úřadu státního, to st-lé netvrdí, ba vycházejíce — Č. 9860 —
sami z toho, že v daném případě šlo o zákrok úřadu dohlédacího, připouštějí, že dozorčí právo těchto úřadů není vázáno žádnou lhůtou.
Ke lhůtě pak, o níž se zmiňuje § 34 vol. ř. do representace, bylo by pouze poznamenati, že je mylným názor zúčastněné strany, dovozující, že slovy »po vyhlášení usnesení«, od něhož počíná lhůta běžeti, dlužno rozuměti podle § 33 téhož vol. ř. vyhlášení »veřejnou vyhláškou«; neboť v tomto paragrafu mluví se o vyhlášení výsledku voleb a o ten zde nejde. S hlediska § 30 zák. č. 57/1890 ř. z. by pak lhůta, zmíněná v § 34 vol. ř. do representace mohla míti pouze ten význam, že o námitkách ve lhůtě té podaných musí býti úřadem rozhodnuto, kdežto jinak by tu takové povinnosti úřadu nebylo. V daném případě však úřady, které i jinak podle nař. č. 96/1897 ř. z. řádně byly příslušné, rozhodovaly a neodepřely rozhodnutí vydati; proto neshledal nss příčiny zabývati se otázkou v souvislosti s kompetencí správních úřadů nadhozenou, resp. z této souvislosti se podávající, zda šlo tu o výrok instanční či dozorčí, či snad i jinaký výrok sui generis (s hlediska voleb. ř. do repres.).
V meritu je pak na sporu vlastně jedině otázka, zda ustanovením § 34 volebního řádu do representace israelské obce náboženské v Praze ve spojení a ve smyslu § 42 odst. 2 téhož řádu, vyloučena je platnost § 55 zák. č. 75/19.
Stížnosti ovšem in eventum — a to opět ve formě při ústním líčení přednesené — dovozují, že i kdyby § 55 vol. ř. do obcí byl skutečně součástkou stanov stěžující si náboženské obce, nebylo by zde podkladu pro zákrok žal. úřadu ve smyslu § 30 zák. č. 57/1890 ř. z., kterýžto zákrok děje se podle názoru st-lů samotných ve funkci dozorčí, kterou zásadně žal. úřadu neupírají. Bylo proto především zabývati se touto zásadní námitkou nezákonnosti.
Stížnosti poukazují totiž na to, že o jedině možném případě § 30 odst. 1 zák. č. 57/1890, t. j. o »porušení zákonů« — není-li nic jiného úřadem tvrzeno — nelze tu vůbec mluviti. § 55 vol. ř. do obcí platí prý nikoliv jako zákon, nýbrž jako stanovy a proto porušení jeho předpisů nelze kvalifikovati jako porušení zákona, nýbrž je pouhým porušením stanov náboženské obce. Tento názor stížnosti spočívá tedy zřejmě na předpokladu, že pod pojmem »zákon« podle § 30 odst. 1. zák. č. 57/1890 dlužno rozuměti jen zákon ve smyslu formálním. Tento předpoklad neshledal však nss správným.
Podle 1. odst. § 30 cit. zák. mají státní úřady dbáti, aby orgány náboženských obcí nepřekračovaly obor své působnosti a plnily ustanovení zákonů jakož i nařízení státních úřadů na zákonném podkladě vydaná a úřady ty mohou (podle odst. 2.) za tím účelem usnesení a opatření orgánů náboženské obce, která odporují zákonu nebo stanovám zrušiti. A právě ze znění tohoto druhého odstavce § 30 cit. zák. podává se jasně smysl a výklad toho, co dlužno rozuměti pod pojmem »zákon« v 1. odst. téhož paragrafu. Kvalifikuje-li druhý odstavec, znamenající bližší provádění odstavce prvního, určitá usnesení orgánů náboženské — Č. 9860 —
obce jako taková, která »odporují zákonu nebo stanovám«, je ze spojky »nebo« zřejmo, že zákonodárce klade tu rozpor se zákonem a rozpor se stanovami do stejné řady; důsledkem tohoto souřadění může pak býti jenom závěr, že slovem »zákon« v odst. 1. téhož paragrafu nelze rozuměti toliko zákon ve smyslu formálním, ale i zákon ve smyslu materielním (nařízení a jiné předpisy, jakož i stanovy korporace na základě zákona vydané a úřadem schválené). Může tedy i skutečnost porušení stanov znamenati podklad pro zákrok úřadu ve smyslu § 30 zák. č. 57/1890 ř. z.
Ve vlastní sporné otázce bylo pak uváženo toto:
Volební řád do representace stěžující si náboženské obce, schválený na základě zmocnění min. škol. zem. správou politickou v Praze dne 8. června 1921 stanoví v § 42 odst. 2, že pokud tento řád neobsahuje odchylných ustanovení, platí o volbách do representace obdobně předpisy zák. z 31. ledna 1919 č. 75 Sb. (vol. ř. do obcí). Důsledkem tohoto ustanovení stávají se tak — ovšem jen v jeho mezích — předpisy volebního řádu do obcí (zák. č. 75/19) součástkou volebního řádu do representace israelské náboženské obce v Praze, který sám opět je podle § 42 odst. 1 téhož řádu součástkou stanov této obce, což ostatně i stížnost doznává. Bylo by tudíž v prvé řadě zkoumati, zda a pokud je hlavou šestou volebního řádu do representace, pojednávající o opravném řízení, vyloučena v daném případě platnost předpisů hlavy sedmé volebního řádu do obcí.
§ 34 volebního řádu do representace, který je jediným obsahem hlavy šesté téhož řádu volebního, stanoví: X.
Z těchto ustanovení možno pro daný případ konstatovati, že volební řád do representace náboženské obce má oproti hlavě sedmé volebního řádu do obcí určitou a jasnou odchylku v tom, že o námitkách proti volbě rozhoduje representace náboženské obce, čímž je bezpečně vyloučena platnost odst. 2 § 54 vol. řádu do obcí. Z uvedených ustanovení plyne však dále to, že volební řád do representace náboženské obce postrádá bližších předpisů o tom, jak má býti provedeno řízení o námitkách. Kdyby tedy nebylo zde ustanovení § 42 odst. 2 téhož volebního řádu, pak nebyla by v tomto směru representace náboženské obce nikterak omezována. Je-li zde však takové ustanovení, pak není příčiny, proč by o provádění námitkového řízení neměly platiti předpisy § 55 voleb. řádu do obcí, podle něhož úřad, kterémuž přísluší rozhodovati — Č. 9860 —
o námitkách, — t. j. v daném případě přenesené platnosti volebního řádu obec., — representace náboženské obce, 75/1919 sb., § 55.
Stížnost sama přiznává, že volební řád do representace židovské náboženské obce je i co do vnitřní (tedy nejen vnější) struktury upraven podle volebního řádu do obcí, od něhož liší se pouze svou stručností, a pak zvláštnostmi nutnými vzhledem k povaze náboženské obce israelské, jejíž autonomie ve věcech náboženských musí býti zachována a nedotčena. Než k tomu nutno poznamenati, že právě ona stručnost umožněna je ustanovením § 42 odst. 2, jehož je pouhým důsledkem, že mezery volebního řádu do representace náboženské obce vyplňuje právě jeho § 42 odst. 2. Kromě toho nelze přehlédnouti, že zvláštnosti s hlediska autonomie v náboženských věcech jsou předmětem oněch výslovných odchylek od volebního řádu do obcí, jak jsou vyjádřeny textem volebního řádu do representace. Není-li pak mezi těmito odchylkami ustanovení o tom, jak sluší prováděti řízení o námitkách proti volbám, pak dlužno souditi, že povolanými činiteli při sdělávání volebního řádu do representace židovské náboženské obce v Praze nebylo v takovém řízení (jak je dáno § 55 vol. ř. do obcí, tedy právě v otázce vnitřní struktury tohoto řádu) spatřováno nic, co by se oné autonomie ve věcech náboženských dotýkalo; ani nss nic takového neshledal, zvláště je-li i tak autonomie representace v mezích § 55 vol. řádu do obcí stále ještě zachována, aniž se co mění na vlastním výrazu této autonomie, t. j. na tom, že vlastní rozhodnutí o námitkách vydá tato representace.
Pokud pak stížnosti dále dovozují, že ani použití analogie ve smyslu § 7 o. z. o. nemá zde místa, jsou vývody jejich nepřiléhavými, ježto § 7 o. z. o. má na mysli případy, kdy není vůbec žádného předpisu a určitou mezeru dlužno vyplniti pomocí analogie. O takový případ zde však nejde, ježto — jak obě stížnosti i přiznávají — mezery ve volebním řádu do representace jsou vyplněny ustanovením jeho § 42 odst. 2., který sám o sobě již předpisuje obdobné (resp. podpůrné) použití určité normy (vol. řádu obec.).
Stížnosti nepopírají skutkový podklad vzatý žal. úřadem za základ jeho tvrzení o tom, že předpis § 55 vol. ř. do obcí nebyl dodržen. Na tom nemění nic ani povšechný poukaz stížností na to, že v komisi, pověřené šetřením o námitkách proti volbám, zastoupeny byly všechny čtyry v representaci zasedající strany, ježto již sám fakt, že v komisi byly osoby u volby zúčastněné (na př. členové ústřední volební komise), zůstává nepopřen.
Za tohoto stavu je tedy nesporno, že nebyl dodržen předpis § 55 vol. řádu do obcí, který ve smyslu § 42 vol. řádu do representace — jak shora bylo dolíčeno — jest součástkou stanov stěžující si náboženské obce, a tudíž že byly porušeny předpisy stanov. Tím stalo se vadným nejen usnesení representace z 19. listopadu 1929 o zvolení komise ku provedení šetření o podaných námitkách, ale i toto šetření samo a na něm se zakládající usnesení z 7. prosince 1929, jímž o námitkách bylo rozhodnuto a volby konané dne 10. listopadu 1929 zrušeny.
Došlo tedy v daném případě skutečně k usnesením a opatřením, jež odporovala stanovám; jelikož pak žal. úřad má i s hlediska zák. č. 57/1890 ř. z. (srov. na př. § 9 odst. 1, § 28 odst. 2, bod 2 a 4) zájem na tom, aby orgán, náboženskou obec na venek zastupující, vzešel z aktu po všech stránkách bezvadného, nelze spatřovati nezákonnost v tom, že žal. úřad použil svého práva, daného mu § 30 cit. zák., a zrušil usnesení stěžující si representace ze 7. prosince 1929. Žal. úřad nepřekročil tím nikterak právo dohledu mu podle zákona příslušející a nezasáhl nikterak nezákonným způsobem do autonomie representace náboženské obce, jejíž právo, rozhodnouti o námitkách — ovšem na podkladě bezvadného a stanovám odpovídajícího řízení —, zůstalo nař. rozhodnutím nedotčeno.

Citace:

č. 4998. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 293-295.