NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

— Čís. 7489 —
Čís. 7489.

Do toho, že exekuční soud nezpravil o dražbě všechny knihovní věřitele, nelze si stěžovati, leč že by strana byla o doručení žádala a soud jí je odepřel usnesením o její žádosti.
Do usnesení o stanovení dražebního roku jest přípustným samostatný rekurs.
(Rozh. ze dne 10. listopadu 1927, R I 943/27.) — Čís. 7489 —
Do usnesení prvého soudu, jímž byl ustanoven rok k exekuční dražbě nemovitosti, podal rekurs dlužník jakož i hypotekární věřitelé. Rekursní soud odmítl rekurs jako nepřípustný. Důvody: Stížnost směřuje proti ustanovení roku ke dražbě nemovitosti. Podle § 66 ex. ř. není zvláštního opravného prostředku proti usnesením, jimiž byly roky ustanoveny. Proto bylo stížnost proti roku samostatně podanou odmítnouti, ač sluší přisvědčiti rekurentům, že opožděním doručení usnesení o dražebním roku v projednávaném případě někteří hypotekární věřitelé neměli ani možnosti podati vyjádření podle § 171 druhý odstavec ex. ř. Pokud stížnost uvádí, že soud prvé stolice o dražbě nezpravil všechny hypotekární věřitele, nýbrž některé z nich opomenul, není v tom směru vůbec soudního usnesení prvého soudu a proto nelze podati ani rekurs, takže i v tomto směru jeví se rekurs nepřípustným, neboť rekurs po zákonu jest přípustný jen proti soudnímu usnesení (§ 65 ex. ř.). Nejvyšší soud vyhověl částečně rekursu do odmítavého usnesení a zrušil napadené usnesení potud, pokud odmítlo rekurs proti položení dražebního roku jako nepřípustný a uložil rekursnímu soudu, by rozhodl v těchto mezích věcně o rekursu do usnesení prvého soudu, jinak rekursu proti odmítavému usnesení rekursního soudu nevyhověl.
Důvodу:
Napadené usnesení je správné a jeho odůvodnění odpovídá jak stavu věci tak i zákonu, pokud má rekursní soud za nepřípustný rekurs proti tomu, že soud první stolice nezpravil o dražbě všechny knihovní věřitele. Podle §§ 514, 520 c. ř. s. a § 78 ex. ř. dopouští zákon rekurs jen proti usnesením, tedy proti rozhodnutím, v nichž soud činí opatření na venek proti stranám a jež proto nutno jim prohlásiti neb doručiti (§§ 426, 427 c. ř. s.), nikoli však proti pouhému způsobu postupu, jímž soud svou činnost vyvíjí ve vnitřním poměru. Doručovací příkaz není soudním projevem, jímž se stalo rozhodnutí neb opatření proti stranám, nýbrž je vnitřním příkazem na soudní kancelář a na doručovací oddělení. O obsahu tohoto příkazu nemusí strany ani dojíti vědomosti. Opomenul-li soud, ať úmyslně nebo nedopatřením, vydati doručovací příkaz ohledně té neb oné osoby soudní kanceláři, nelze o tom mluviti, že ohledně ní učinil usnesení. Nelze také ani seznati, od kdy by se pro pomíjenou osobu počala lhůta pro opravný prostředek proti domnělému usnesení, jí vůbec nevydanému. Pokud jde jmenovitě o závadnost doručovacího příkazu o dražební vyhlášce, plyne z §§ 175 a 184 ex. ř., že zákon sám nepočítá s opravným řízením proti němu, ježto v § 175 ukládá soudu, by si z úřední moci před dražbou zjednal jistotu, že zachována byla nařízení o vyhlášce a o doručení dražební vyhlášky a v § 184 čís. 3 poskytuje možnost odporu, když nebyly zpraveny všechny osoby, jež o dražebním stání zpraveny býti měly. Opravný prostředek pro nezpravení o dražbě bylo by straně přiznati po případě tehdy, kdyby o doručení dražební vyhlášky žádala a soud je odepřel usnesením, jí o její žádosti — Čís. 7490 —
vydaným. Než o ten případ tu nejde. Ale mylným je napadené usnesení, pokud prohlašuje za nepřípustný též rekurs proti stanovení dražebního roku. Je sice pravda, že podle § 66 ex. ř. není samostatného opravného prostředku proti usnesením, jimiž byly stanoveny roky. Než zákonodárný důvod pro odepření samostatného opravného prostředku proti usnesením o stanovení roku je zřejmě ten, že se konáním roku nijak nepředbíhá konečnému rozhodnutí ve věci samé a že stranám je zůstaveno, napadati opravným prostředkem proti rozhodnutí, vydanému o jednání při roku, též správnost usnesení o stanovení roku, aniž by byl zdržován průběh řízení nebo zájem stran na správném vyřízení ohrožen. Důvod ten nedopadá však na stanovení dražebního roku. Při dražebním roku má podle záměru zákona býti docíleno nejvýhodnějšího nejvyššího podání za prodávanou nemovitost. To vyžaduje nejen, aby vyhláška o něm byla všem súčastněným osobám, naznačeným v §§ 171 a 172 ex. ř. včas dodána, nýbrž též, by se stala dostupnou také nejširší veřejnosti (§§ 71 a 171 poslední odstavec ex. ř.), a takto byla všem zájemníkům, — přímo nebo nepřímo zpraveným — dána možnost, nejen včas dbáti práv a povinností ve vyhlášce připomenutých, nýbrž také jinak — opatřením hotovostí, kaucí a pod. — podniknouti vše, co účinná účast na dražbě předpokládá. Proti újmě, která zájemníkům hrozí z nedodržení lhůt § 169 druhý odstavec ex. ř., nebude mnohdy ani odpomoci, zejména, když jim tím bylo znemožněno, by se zúčastnili dražebního roku, podali odpor proti příklepu neb jinak vznesli včas opravný prostředek, a příklep se mezitím stal pravoplatným. Domáhání se náhrady syndikátní žalobou, která by tu zbyla, je nevalnou náhradou, ježto poškozený musí dokazovati nejen zavinění soudu, nýbrž i svou škodu, a tu je velmi těžko dokazovati, že by se jinak utržilo více. Ostatně i zákon sám svým doslovem podporuje výklad zde hájený, neboť v § 66 ex. ř. mluví o usneseních o stanovení roku (Anberaumung einer Tagsatzung), kdežto při dražebním roku zákon používá výrazu »Versteigerungs Termin« a pomíjí výraz Tagsatzung, takže zákon sám podle svého znění dražební termin zřejmě nepokládá za obyčejný rok. Mimořádný význam, který zákon přikládá stanovení dražebního roku, lze seznati i z toho, že na rozdíl od jiných roků v § 171, předposlední odstavec ex. ř. nařizuje dodati vyhlášky o něm podle předpisů platných pro doručování žalob, t. j. do vlastních rukou. Ze všech těchto úvah plyne, že na usnesení o stanovení dražebního roku nelze použíti povšechného předpisu § 66 ex. ř., nýbrž že nutno ze zvláštní jeho povahy usuzovati, že samostatný opravný prostředek proti němu je přípustný.

Citace:

č. 7489. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 465-467.