Č. 3110.

Administrativní řízení: Kdy není nedostatek podpisu a razítka na úředním vyřízení podstatnou vadou řízení? Pozemková reforma: I. Schválení nebo neschválení kupních smluv podle § 4 zák. 64/1918 a nař. min. s plnou mocí pro správu Slovenska č. 11/1919 neprejudikuje rozhodnutí stát. poz. úřadu podle § 7 zák. záborového. — II. Strana, která uzavřela kupní smlouvou o pozemkovém majetku, není oprávněna brojiti proti schválení této smlouvě podle § 4 zák. č. 64/1918 udělenému.
(Nález ze dne 14. ledna 1924 č. 546).
Věc: Josef a Jana G. ve Vel. H. proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska o schválení kupnoprodejné smlouvy.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lé, příslušníci stavu rolnického, koupili smlouvou kúpnoprodajnou z 18. července 1921 od manželů Jana a Anny Z. (a to, jak uvádějí, následkem přemlouvání dvou sprostředkovatelů) nemovitosti zapsané v pozemkoknižních vložkách č. obce V. H. (domovní a hospodářské stavení a 19 kusů rolí) za 215000 K, ale nitranský župní zvláštní užší výbor tuto smlouvu usnesením z 8. října 1921 č. 19062 neschválil, protože právní jednání to odporuje všeobecným zájmům čsl. státu.
Usnesením z 15. července 1922 však týž zvláštní užší výbor župy
nitranské na základě druhostupňového výn. ministerstva pro Slov. č.
2128/22, kterým bylo rozhodnutí č. 19062/21 zrušeno pro vadné řízení, po novém projednání věci smlouvu výše zmíněnou bez udání důvodů schválil.
Odvolání st-lů z tohoto usnesení žal. úřad. nař. rozhodnutím nevyhověl, protože okolnosti st-li uváděné — že totiž zaplatili za koupené nemovitosti příliš vysokou cenu, a že smlouva jest neplatná, protože nebyl k odprodeji dán souhlas stpú-u, ač odprodaný majetek byl podle §u 2 zák. č. 215/1919 státem zabrán — nestačí, aby prokázali, že by zájmy státu byly zcizením výše uvedených nemovitostí ohroženy.
Předražení nemovitostí jest čistě soukromoprávní věcí kupců a nejsou tím nijak tangovány zájmy státní. Posouditi, zda odprodaný majetek byl státem zabrán, a je-li z toho důvodu smlouva neplatná, padá do kompetence příslušného knihovního soudu, který podle stavu knihovního s ohledem na to, je-li zábor majetku státem knihovně poznamenán čili nic, musí rozhodnouti, má-li či nemá-li podle smlouvy povoliti knihovní vklad práva vlastnického pro nabyvatele.
Nebylo proto důvodů, proč by užší výbor župy nitranské smlouvu tu neschválil a jest proto usnesení jeho v zákoně odůvodněno.
Proti rozhodnutí čelí stížnost, o níž nss rozhodnul, uváživ toto:
Pokud především jde o formální vady, vytknuté na konci stížnosti, že totiž rozhodnutí st-lům doručené není opatřeno žádným razítkem ani podpisem úřadu neb úředníka, který je vydal, a není proto úředním rozhodnutím a veřejnou listinou, neshledal nss vady ty v daném případě podstatnými, protože v záhlaví písemnosti st-lům dle udání doručené a soudu se stížností předložené, jest zřejmě vyznačeno, že listina pochází od ministra s plnou mocí pro správu Slovenska, jest v ní uveden den vydání a číslo jednací, st-lé sami napadají přes vytýkané vady obsah listiny té jako rozhodnutí žal. úřadu, neměli tedy pochybnosti o její pravé podstatě a dosahu, nebyli ani jinak vadami vytýkanými zkráceni ve své obhajobě a není tu proto důvodů k zakročení nss-u podle § 6 zák. o ss.
K jednotlivým výtkám týkajícím se věci samé uvážil nss toto:
St-lé brojí proti nař. rozhodnutí s dvojího hlediska, a to jednak
s hlediska zák. záb. a dalších zákonů o provádění poz. reformy, jednak
se stanoviska nař. ministra pro Slov. z 12. ledna 1919 č. 11/1919.
I. V prvním směru dovozují st-lé, že nemovitosti st-lům prodané jsou částí velkého majetku pozemkového, který jest podle zák. č. 215/ 1919 státem zabrán, takže prodej části majetku takového bez souhlasu stpú-u jest podle § 7 zák. záb. a čl. I. zák. č. 108/1921 neplatný. Aby byl zákon zachováván, má dbáti každá vrchnost a nesmí přestoupiti obor své působnosti. V daném případě prý však — ač st-lé na to upozornili jak užší výbor tak i žal. min. — ani ten ani onen úřad věc nevyšetřil, aby se ukázalo, že jest k rozhodnutím povolán stpú. Dále pak namítají, že jest prodejem dotčen státní zájem i proto, že stpú nemůže disponovati s pozemky, na kterých není jeho právo zapsáno (§ 19 a odst. 2 § 21 a 23 zák. č. 81/1920 Sb.).
Vzhledem k těmto výtkám, kterými st-lé patrně chtí dovoditi zmatečnost nař. rozhodnutí jako výroku vydaného úřadem nepříslušným, stačí poukázati na to, že v daném případě nešlo o schvalování prodeje podle § 7 zák. záb., nýbrž — jak st-lé sami v dalším obsahu stížnosti naznačují — jen o schválení podle § 4 zák. z 10. prosince 1918 č. 64 Sb. a nař. min. pro Slov. z 12. ledna 1919 č. 11/1919, a že rozhodnutím otázky schválení prodeje podle poslednějších předpisů není nijak prejudikováno výhradnému právu stpú-u, aby uvážil a rozhodl, zda snad nebyla předmětem prodeje část zabrané půdy a zda tedy není třeba k prodeji také jeho souhlasu podle § 7 zák. záb. Žal. úřad sám neměl, rozhoduje výhradně podle zák. z 10. prosince 1918 č. 64 a nař. z 12. ledna 1919 č. 11/1919, ani příčiny ani oprávnění, aby zkoumal, zda prodej jím schválený bude míti nějaký vliv na provádění poz. reformy, zejména na řízení přídělové, neboť péče o to náleží — jak již naznačeno — do působnosti stpú-u. Nař. rozhodnutím není ostatně st-lům nijak bráněno, aby sami stpú upozornili na okolnosti jimi zde namítané a hleděli si vymoci jeho zakročení s hlediska zák. záb. a dalších zákonných předpisů jimi citovaných.
Žal. úřad posoudiv věc toliko s hlediska zák. č. 64/1918 a nař. č. 11/1919 nepřekročil tedy nijak meze své působnosti, a jest výtka nezákonnosti nebo zmatečnosti nař. rozhodnutí po této stránce bezdůvodná. Že by však předpisů právě uvedených na daný případ vůbec nesmělo býti použito, ani stížnost netvrdí.
Když věci tak se mají, potom není ovšem ani vadou řízení, že žal. úřad nedal vyšetřiti, zda skutečně jde o nemovitosti zabrané čili nic.
II. Výtku druhého způsobu, t. j. že žal. úřad neprávem uznal, že právní jednání, o něž jde, odporuje všeobecným zájmům čsl. státu, opírají st-lé o domnělé porušení předpisů § 6 a), c) ad) nař. z 12. ledna 1919 č. 11/1919 tvrdíce, že žal. úřad nedal věc náležitě vyšetřiti a nedbal při svém rozhodnutí,
1) aby byl udržen způsobilý stav rolnický, neboť schválil smlouvu přes to, že si prodávající vymínili zřejmě lichvářskou tržní cenu 215.000 K, kterou st-lé, příslušníci stavu rolnického nemohli celou zaplatiti, tak že, bude-li nezaplacený zbytek 55.000 K na nich vymáhán, ztratí i to, co již zaplatili, a přijdou na mizinu;
2) aby zamezil nezřízené sprostředkovatelství a výdělečné parcelářství, neboť o nezřízeném sprostředkovatelství lze prý mluviti, když se nemovitosti, koupené v r. 1920 za 16000 K, prodají za 1 1/4 roku za 215000 K;
3) aby se nepodporovalo obcházení nařízení č. 11/1919.
Uplatňujíce tyto výtky, přehlížejí však st-lé vlastní povahu a význam nař. rozhodnutí. Jím došel toliko potvrzení výrok zvláštního užšího výboru župy nitranské, kterým byla podle nař. min. pro Slov. z 12. ledna 1919 č. 11/1919 schválena předložená smlouva, uzavřená mezi st-li a manželi Z. o koupi nemovitostí.
Nař. zmíněné bylo vydáno, jak plyne z jeho nadpisu i obsahu, zejména z předpisu § 6, za tím účelem, aby zamezilo zcizování, pronajímání a zatěžování nemovitostí druhu v něm označeného v případech, kde by dotčené právní jednání odporovalo všeobecným zájmům čsl. státu.
Úřady k tomu povolané, aby přezkoumávaly příslušná právní jednání s hlediska tohoto nař., smějí tedy podle něho zásadní smluvní volnost stran obmeziti toliko potud, pokud toho vyžadují všeobecné zájmy čsl. státu, tedy zájmy čistě veřejné, a nejsou oprávněny svůj souhlas odepříti také tehdy, kdyby se ukázalo, že právní jednání, o něž jde, je na újmu jen některé ze smluvních stran, a to ani tehdy, kdyby o to stranou tou byly požádány.
Této zásady přidržel se také žal. úřad, jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, kterým bylo toliko vysloveno, že žal. úřad přes námitky st-lů neshledal, že by smlouva z 18. července 1921 odporovala vše- obecným zájmům čsl. státu, vytčeným v § 6 cit. nař. a že tedy tu není příčiny, aby bylo smlouvě té odepřeno schválení.
Tímto výrokem nemohli se st-lé cítiti důvodně stíženými ve svých subjektivních právech, neboť na ochranu zájmů sluvních stran nař. č. 11/1919 — jak již řečeno — vydáno nebylo a zastupování zmíněných veřejných zájmů jim po zákonu nepřísluší. Mají-li st-lé za to, že kúpnoprodajná smlouva jimi uzavřená poškozuje jakkoli, zejména pokud jde o výši kupní ceny, jejich soukromé zájmy a že snad proto jest neplatná, jest jejich věcí, aby uznání této domnělé neplatnosti hleděli se domoci na příslušném místě a v příslušném řízení, nemohou však z naznačeného důvodu použíti k tomu účelu cesty stížnosti proti schválení smlouvv té s hlediska min. nařízení z 12. ledna 1919 č. 11/1919.
Jsou tedy všecky vývody stížnosti, které mají za účel prokázati, že v daném případě právní jednání, o nějž jde, skutečně odporuje všeobecným zájmům čsl. státu, po rozumu § 2 zák. o ss nepřípustné.
Za tohoto stavu věci bylo nutno stížnost, která není v žádném směru opodstatněna, zamítnouti.

Citace:

č. 3110. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 296-299.