Č. 817.

Pozemková reforma: I. Teprve uveřejněním vyhlášky o zřízení obvodové úřadovny Stát. pozemkového úřadu po rozumu § 2 zák. ze dne 6. července 1920 č. 451 sb. z. a n. dokonáno jest přenesení části působnosti pozemkového úřadu na tuto úřadovnu. Vydala-li úřadovna v této své vlastnosti nějaké rozhodnutí před onou publikací, jest akt ten absolutně zmatečný. — II. Rozhodnutí obvodové úřadovny stát. poz. úřadu nestává se rozhodnutím tohoto úřadu, třebas bylo vydáno k jeho internímu nímu poukazu a třebas bylo podepsáno úředníkem Stát. poz. úřadu, vyslaným k obvodové úřadovně jako delegát Stát. poz. úřadu k vyřízení dotčené věci.
(Nález ze dne 20. dubna 1921 č. 4255.)
Věc: Julius F., statkář ve V. T. (adv. Dr. Artur Bloch z Prahy) proti obvodové úřadovně Státního pozemkového úřadu v Trenčanských Teplicích (zast. odbor, radou K. Veithem) stran odnětí půdy do drobného pachtu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje jako nezákonné.
Důvody: Výměrem ze dne 16. dubna 1920 č. 985 rozhodl hospodářský župní inspektorát v Nitře jako plnomocník bratislavské obvodové úřadovny pozemkového úřadu, že stěžovatel jako majitel dvora H. Ch., který na tomto zabraném dvoře hospodaří ve smyslu záborového zákona, jest povinen dáti z něho, počínajíc dnem 15. dubna 1920, do drobného pachtu žadatelům z obce H. Ch., zastoupeným místním výborem, 31 jiter, a to z pozemku č. parc. 221/2 15 jiter 1301 sáh a z pozemku 222/2 15 jiter 600 sáhu. Jako pachtovné ustanovuje se z jednoho jitra ročně předem 70 K splatných k rukám stěžovatelovým do 14 dnů. Pachtovní doba je 6letá. Podrobné rozdělení této do pachtu přikázané půdy mezi jednotlivé žadatele ponechává se místnímu pozemkovému výboru obce H. Ch. K výměru připojeno bylo právní poučení, že lze podati stížnost do 14 dnů cestou obvodové úřadovny v Bratislavě k pozemkovému úřadu v Praze a to bez odkládacího účinku.
Přípisem ze dne 6. července 1920 č. 5735 zaslal pozemkový úřad v Praze stěžovatelův rekurs župnímu zemědělskému inspektoru v Nitře k vyšetření a k případnému rozhodnutí a přípisem ze dne 14. července 1920 č. 1332 nařídil doplnění provedeného šetření.
Na to vynesla Obvodová úřadovna pro Slovensko v Trenčanských Teplicích naříkané rozhodnutí ze dne 25. srpna 1920 č. 1468 toho znění, že rekurs stěžovatelův zamítá jako bezdůvodný a potvrzuje v odpor vzaté rozhodnutí na tento rok. Na další léta bude příděl vyšetřen a vydán nový výrok zemědělským inspektorátem — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
Dne 23. října 1920 podal stěžovatel u Obvodové úřadovny v Trenčanských Teplicích stížnost řízenou na nejvyšší správní soud, jež přípisem z téhož dne byla postoupena Pozemkovému úřadu v Praze, který ji výměrem ze dne 17. listopadu 1920 vrátil stěžovateli s tím, že musí býti podána k nejvyššímu správnímu soudu do 60 dnů od doručení rozhodnutí poslední řádné instance.
Stěžovatel předložil pak stížnost k nejvyššímu správnímu soudu dne 9. prosince 1920 s tím, že naříkané rozhodnutí bylo mu doručeno dne 28. srpna 1920. Ve stížnosti vytýká, že bylo mu dáno nesprávné právní poučení, následkem čehož podal stížnost u jiného úřadu, než měl, a žádá. aby proto k jeho stížnosti hledělo se tak, jako by podána byla včas. Ve věci samé béře v odpor rozhodnutí to z týchž důvodů, jako ve svém rekursu. — — — — — — — —
Rozhoduje o stížnosti do výroku toho podané, položil si nejvyšší správní soud předem otázku, netrpí-li výrok ten zmatkem takovým, k němuž bylo by hleděti z úřední povinnosti a který by bránil tomuto soudu přistoupiti vůbec k přezkoumávání výroku toho jako úředního aktu náležitě vydaného. Ve směru tom dospěl nejvyšší správní soud k tomuto závěru:
Naříkané rozhodnutí ze dne 25. srpna 1920 jeví se již svou formou jako výrok obvodové úřadovny pro Slovensko v Trenčanských Teplicích, nesouc ve své hlavě označení tohoto úřadu a byvši vydáno v Trenčanských Teplicích, tudíž v sídle úřadovny té. Že tomu tak skutečně jest, vysvítá však také z dalších okolností správními spisy doložených. Byloť rozhodnutí to posláno obvodovou úřadovnou v Trenčanských Teplicích pozemkovému úřadu na vědomí, pozemkový úřad v Praze žádal přípisem ze dne 20. července 1920 od oné úřadovny »zaslání jejího konečného rozhodnutí« o rekursu stěžovatelovu a pozemkový úřad v Praze vrátil stěžovateli výměrem ze dne 17. listopadu 1920 jeho »stížnost do rozhodnutí obvodové úřadovny pozemkového úřadu v Trenčanských Teplicích« s poučením, že ji má předložiti přímo nejvyššímu správnímu soudu v Praze.
Na tomto stavu věci nemohl nic měniti dodatek připojený k naříkanému rozhodnutí, že výrok hospodářského župního inspektorátu jako plnomocníka obvodové úřadovny jest považovati za výrok této úřadovny, a že naříkané rozhodnutí vychází od pozemkového úřadu v Praze jako příslušné instance, poněvadž prý je vydává oprávněný zástupce tohoto úřadu. Neboť při zásadě naprosté nezcizitelnosti kompetence není možno ani zmocniti úřad nižší k výkonu pravomoci úřadu vyššímu vyhrazené, ani dodatečně prohlašovati nějaký výrok od cizího nebo jiného úřadu vydaný za výrok vlastní.
Jest to však tím méně možno tenkráte, když otázka, kdo výrok ten vynesl, má vliv na další postup instanční, a kde tudíž okolnost ta dotýká se vážně procesních práv strany. Tak je tomu zvláště v daném případě, kde proti výroku obvodové úřadovny má strana právo stížnosti k pozemkovému úřadu v Praze (§ 8 zákona ze dne 11. června 1919 č. 330 sb. z. a n. ve znění čl. I. zákona ze dne 23. července 1919 č. 454 sb. z. a n.), kdežto proti výroku tohoto úřadu není mimo stížnost k nejvyššímu správnímu soudu jiného právního prostředku.
Na věci nemůže zejména měniti nic ani ta okolnost, že ono rozhodnutí jest podepsáno úředníkem pozemkového úřadu, neboť byl-li člen úřadu toho poslán jako delegát k vyřízení některé věci k úřadu nižší instance, nestává se ještě výrok této instance součinností delegáta toho výrokem onoho vyššího úřadu.
Nutno tudíž v naříkaném rozhodnutí spatřovati výrok nikoli Státního pozemkového úřadu v Praze, nýbrž obvodové úřadovny v Trenčanských Teplicích a to výrok, který se vydává za nález konečný, dalšímu přezkoumání v pořadí správních stolic nepodléhající.
Výrok tento však trpí ve dvou směrech podstatnými vadami, pokud se týče zmatkem. Předně tím, že — jak shora uvedeno — podléhá výrok obvodových úřadoven instančnímu přezkoumání Státním pozemkovým úřadem a jest tudíž nesprávno, prohlašuje-li se naříkaný výrok za rozhodnutí konečné.
Vedle toho jest však výrok onen vůbec zmatečný, poněvadž obvodová úřadovna ta neměla v dané době vůbec své právní existence, neboť podle § 1 zákona ze dne 11. června 1919 č. 330 sb. z. zřízen je pro celé území republiky Státní pozemkový úřad v Praze. I když mu jest v § 7 pod č. 13 přiznáno právo zřizovati místní úřadovny, jest toto jeho právo omezeno tím, že může se tak státi pouze podle zásad stanovených vládním nařízením. Toto vládní nařízení, vydané dne 6. července 1920 pod č. 451 sb. z. a n., žádá však, aby zřízení úřadoven těch bylo vyhlášeno ve sbírce zákonů a nařízení.
Zřízení obvodové úřadovny v Trenčanských Teplicích, o jejíž výrok v tomto případě jde. vyhlášeno bylo ve sbírce té teprve vyhláškou ze dne 30. prosince 1920 č. 19 sb. z. a n. z roku 1921 dne 29. ledna t. r.
Uváží-li se, že dle § 13 zák. ze dne 11. června 1919 č. 330 sb. z. a n. předepsána byla podobná publikace o tom, že vstoupil v činnost pozemkový úřad, a že čl. I. zákona z 11. července 1919 č. 387 sb. z. a n. doplnil pod čís. 2 zákon ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. v ten rozum, že pokud touto vyhláškou ve sbírce nebude oznámeno, že pozemkový úřad vstoupil v činnost, vykonává jeho úkoly v naléhavých případech ministerstvo zemědělství, načež že teprve vyhláškou ze dne 6. října 1919 č. 535 sb. z. a n. bylo oznámeno, že pozemkový úřad vstoupí v činnost dnem 15. října 1919, jest patrno. že teprve touto vyhláškou počala právní existence Státního pozemkového úřadu, že teprve jejím uveřejněním splněny byly podmínky pro činnost úřadu toho předpokládané a stanovené, a teprve uveřejněním vyhlášky té počíná oprávnění úřadu, aby v mezích příslušnosti sobě přiznané konal funkce státní správy.
Učinil-li zákon vycházející z tohoto stanoviska, dle svrchu již citovaného předpisu, zřízení obvodových úřadoven závislým na vládním nařízení, jímž se teprve může přenésti část působnosti pozemkového úřadu pro celé území republiky zřízeného na obvodové úřadovny, zmocniv vládu ke stanovení zásad, dle kterých má se tak státi (čís. 13 § 7 zákona čís. 330 z roku 1919) a předepsala-li vláda na základě tohoto zmocnění v § 2 nař. č. 451 z roku 1920 publikaci zřízení toho taktéž ve sbírce zákonů, jest patrno, že tato publikace i v tomto případě jest nutnou podmínkou právní existence obvodové úřadovny, před jejímž splněním orgán ten právně neexistuje, vlastní komeptencí nadán není a tudíž není oprávněn k vykonávání funkcí státní správy přikázaných státnímu pozemkovému úřadu pro celé území republiky zřízenému. Teprve uveřejněním oné vyhlášky dostalo se mu sankce jeho zřízení, teprve tímto aktem dokonáno jest přenesení části působnosti pozemkového úřadu na obvodovou úřadovnu.
Bylo-li tudíž naříkané rozhodnutí vydáno dne 25. srpna 1920 obvodovou úřadovnou, jejíž zřízení bylo vyhlášeno ve sbírce zákonů teprve dne 29. ledna 1921, bylo vydáno úřadem k aktu takovému naprosto nepříslušným. Rozhodnutí to trpí absolutním zmatkem, nelze vůbec pokládati za úřední úkon po rozumu platného právního řádu a bylo je tudíž zrušiti podle § 7 zák. o správ. soudě.

Citace:

č. 817. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 474-477.