Ročník 68. Právník 1929. Sešit 13.

Výhrada vlastnictví.

(Nástin.)
JUDr. Eduard Chloupek.
Jest zajímavým zjevem ve vývoji práva, jak hospodářský život, jehož mnohotvárnost nemohl právní řád svými předpisy obsáhnouti, vytváří si právní instituty, jichž platné právo nezná, kterak útvary tyto, když se již vžily, docházejí výrazu v právní normě a jak tento zákonný předpis působí opět na skutečný život. Tak stará mancipace byla zatlačena volnějšími formami tradice, starobylá fiducia ustoupila modernějšímu právu zástavnímu. V novější době, ač proces ten není dosud ukončen, máme pro to dva zajímavé doklady: zajišťovací převod a výhradu vlastnictví.
(Pojem a vývoj.) Výhradou vlastnictví — pactum reservati dominii — rozumíme vedlejší úmluvu, nejčastěji při smlouvě trhové, podle níž, přesto, že věc je kupujícímu ihned odevzdána, vlastnictví se nepřevádí, nýbrž zůstává prodavateli vyhrazeno až do splnění se určité výminky, obyčejně do úplného zaplacení trhové ceny. Chybí zde totiž podstatný znak vlastnické tradice: úmysl převésti vlastnictví.
Takto pojat, jeví se převod vlastnictví sjednán sub conditione suspensiva, a takto definované výhradě vlastnictví (a contrario výhrady sub conditione resolutiva, jež se v praxi téměř nevyskytuje) jest věnováno toto pojednání.
Právu římskému bylo pactum reservati dominii neznámo. Smlouva trhová byla zprvu kontraktem reálním a vlastnictví nabýval kupec podle zákona 12. tabulí teprve úplným zaplacením trhové ceny. Až v době pozdější (od konce 2. stol. př. Kr.) stává se trhová smlouva kontraktem konsensuálním.1 Ale výhrada vlastnictví zůstala římskému právu neznáma dále. chce jen negovati zásadu práva římského, že vlastnictví přechází zaplacením;2 jde tu o vliv práva obecného, nikoliv o recepci práva římského. Pro přípustnost mluví i princip permissivity: co není zakázáno, je dovoleno; jsou tedy platny veškeré úmluvy, pokud nejsou contra ius nebo contra bonos mores. Žádá to i zasada účelnosti: tímto postupem jest při moderním obchodě úvěrovém, stále se vzmáhajícím, věřitel proti nedbalému dlužníku chráněn nejjednodušeji a při trestněprávní odpovědnosti dlužníka i nejvydatněji; obchodní život učinil tuto výhradu pravidlem téměř při všech koupích na dluh, a jest předností právního řádu, může-li se přizpůsobovati požadavkům doby. A posléze důvod nejzávažnčjší: zákonodárce sám ve speciálním případě o výhradě té se zmiňuje, maje za to, že úmluva ta jest platna (§ 297 a).3 Z uvedených důvodů bylo pactum reservati dominii uznáno za přípustné judikaturou4 i literaturou.5 V moderním zákonodárství jiných států byla otázka ta upravena positivními předpisy.6 Také osnova nového občanského zákoníka obsahuje výslovné ustanovení o výhradě vlastnictví.7 (Právní konstrukce.) Výhradou vlastnictví vylučují strany působnost § 1063 o. z.: věc je sice kupci odevzdána, vlastníkem však zůstává prodávající; zaplacením trhové ceny stane se kupec vlastníkem, aniž by však k tomu bylo třeba nějakého aktu se strany prodávajícího. Proto zastává judikatura názor, že prodávající svou smluvní povinnost odevzdáním věci již úplně splnil, kdežto podle literatury nesplnil prodatel úplně své povinnosti, ježto nedodal věc do vlastnictví. Jak překlenouti tento rozpor a jak konstruovati tento zajímavý útvar právní?
Sedláček konstruuje výhradu vlastnictví jako převedení detence s vedlejší úmluvou suspendované tradice vlastnické. Avšak týž autor praví dále: »Kupitel předáním nabývá držby věci (§ 309),« tedy vlastně konstruuje výhradu tu jako převedení držby při suspendované tradici vlastnické.8
Podle jiných vlastnická tradice prozatím vůbec není uskutečněna.9 Prodaná věc je sice odevzdána, ale nikoliv za účelem splnění smlouvy, nýbrž za zcela jiným cílem: věc je totiž kupci napřed půjčena, propachtována, pronajata a pod., kupující nabývá toliko detence, nikoliv však právní držby. Jedná se tedy o dvě smlouvy: o podmíněný kup a zároveň o půjčku, pronájem atd. do zaplacení kupní ceny. A právě toto druhé jednání svědčí o tom, že zde vlastnická tradice nebyla zamýšlena. — Tato konstrukce, pakli bychom ji doplnili v tom smyslu, že kupec vedle detence věci nabývá držby práva, chráněného possessorní žalobou, jako je tomu na př. u držby práva nájemního, vedla by sice k uspokojivým praktickým důsledkům; avšak nemůžeme se přenésti přes skutečnost, že kupitel má úmysl užívati věci jako své vlastní, vždyť si ji proto koupil, má tedy animum possidendi, a maje věc ve své faktické moci, má i corpus possessionis, tudíž obě náležitosti držby.10 Uvážíme-li ještě, že přechod vlastnického práva nastává ipso iure, bez spolupůsobení vlastníkova, vynikají zřetelně obtíže této konstrukce a dlužno souhlasiti se Sedláčkem, že výhrada tato neodpovídá přesně ustanovením o tradici.
(Způsob odevzdání.) Jak bylo dovoženo, jest výhrada vlastnictví podle platného práva přípustná. Sluší proto zaujmouti stanovisko k otázce, zda výhrada ta přípustná jest u všech způsobů odevzdání (§§ 426—429 o. z.). Při hmotném odevzdání podle § 426 nevzniknou o tom pochybnosti a nejčastějším způsobem bude tu vyhrazení vlastnictví do úplného zaplacení trhové ceny, ač i jiná výminka jest přípustná.11 Pochybná jest však výhrada ta při odevzdání znameními (§ 427 o. z.), neboť zde účel zajistiti pohledávku prodatelovu, který výhrada ta sleduje, nevystupuje tak do popředí, ježto prodatel podrží věc dále u sebe v uschování; kupitel však mohl by před zaplacením věc tu převésti na třetí osobu konstitutem, třeba mu nebyla hmotně odevzdána, a proto je zajištění prodatelovo i v tomto případě oprávněno. Nelze však přehlédnouti, že prodatel zůstává při tom vlastníkem a — aspoň v těch případech, kde odevzdání znameními nezjedná nabyvateli faktickou moc nad věcí — zároveň také detentorem. Jest pojmově možno, aby za tohoto stavu měla držbu osoba třetí? Bez přechodu držby, nepřešla-li ani detence, ani vlastnictví, nelze však o odevzdání mluviti, jak ještě níže bude vyloženo.
Tato nesrovnalost ještě více vynikne u konstituta (§ 428 o. z., 1 věta) učiněného s výhradou vlastnictví.12 Jest možno vyhraditi si vlastnictví také při tomto způsobu odevzdání? Především sluší zdůrazniti, že výhrada ta není něco, co by bylo obsaženo v právní normě, naopak jest to institut, jejž si vynutil hospodářský život přesto, že s právním řádem, zejména s pojmem tradice, není dobře srovnatelný. Nelze tedy tento institut u všech způsobů odevzdacích pokládati za samozřejmý a daný, nýbrž nutno při každém jednotlivém způsobu odevzdání zkoumati, zda tento způsob, hledě k jeho charakteru, výhradu tu vůbec připouští. A tu přijdeme k poznatku, že constitutum possessorium jest opravdu jakési mirabile mundi. Při všech ostatních formách tradice rozpadá se nám akt ten na dvě části, na »actus corporeus« a na projev vůle; tak na odevzdání z ruky do ruky plus projev vůle převésti vlastnictví, na odevzdání znameními plus týž projev, na odevzdání k dopravě plus týž projev; při traditio brevi manu podle 2. věty § 428 hmotné odevzdání časově předcházelo. Těmito akty přechází držba (resp. detence) věci, pokud ovšem zjednávají nabyvateli možnost výlučného působení na věc, jako na př. odevzdání klíčů podle § 427 při věcech zamčených.13 Při constitutu possessoriu tento hmotný akt tu úplně schází; převod držby i vlastnictví děje se pouhým a jediným projevem vůle. Přihlédněme nyní, že právní věda definuje tradici jako »převedení držby věci s vůlí, vlastnictví k ní převésti a přijati. Vůle ta může býti na výmince závislá nebo časem omezená, na př. na (odkládací) výmince, bude-li trhová cena zaplacena (pactum reservati dominii)«. Z toho vyplývá, že toliko vůle převésti vlastnictví může býti závislá na výmince, nikoli též převod držby, neboť pak by byl na výmince závislý celý akt. Na výmince mohou býti však učiněny závislými toliko právní účinky určitého právního jednání, nikdy nelze však akt sám, který zákon předpisuje jako nezbytnou náležitost přechodu vlastnictví, učiniti závislým na výmince tím způsobem, aby se předpokládalo, že akt onen nastal, jakmile se výminka splní. Nelze proto na př. říci: »splněním se výminky považujte věc za odevzdanou z ruky do ruky«, nýbrž jest třeba věc skutečně odevzdati, t. j. převésti držbu či aspoň detenci a na dostavení se výminky možno učiniti závislým jen přechod vlastnictví. Nepřejde-li ani držba, ani detence, ani vlastnictví (které bylo vyhrazeno), pak nebyla věc odevzdána a druhé smluvní straně vzejde jen obligační nárok na odevzdání věci do vlastnictví, jakmile se výminka splní.
Jde tedy o to, zjistiti, zda v případě konstituta učiněného s výhradou vlastnictví přechází držba či detence. Detence nepřechází již podle slov samého zákona, »daß er die Sache künftig im Namen des Übernehmers inne habe« (detinuje), a není tedy třeba věcí tou blíže se zabývati.14 Zbývá tudíž otázka, zda přechází držba.
Podle vládnoucího názoru (Randa, Exner, Krainz) jest constitutum possessorium pravidelný případ nabytí držby zástupcem. Proti této konstrukci vystupuje teorie novější (Ehrenzweig, Andres),15 spatřujíc v konstitutu samostatný způsob nabytí držby. Na praktickém případě dovozuje Andres, že převede-li zcizitel A konstitutem vlastnictví na kupitele В a prohlásí-li, že vlastnictví přejde na В pouze pod výminkou, že В přežije zcizitele A, tedy v okamžiku smrti zcizitelovy, pak není tu osoby, skrze kterou mohl by kupitel nabýti držení koupené věci. Hereditas iacens nemá ještě svého zástupce, tudíž také ne vůli držeti věc pro jiného. Zcizitel v okamžiku své smrti neměl přirozeně žádnou vůli vůbec. Mohlo by se tudíž jednati pouze o dobu, kdy mezi stranami bylo učiněno constitutum. Tu však jest míti za to, dovozuje autor, že »pouze neomezená, pure projevená vůle, držeti věc jménem osoby jiné, může této zjednati držbu, nikoliv však vůle projevená pod suspensivní výminkou.« — To platí zajisté bez rozdílu, jak nabytí držby konstruujeme. Také Randa,16 mluvě o podmíněném nabytí držby, má na mysli jen případy, kdy přechází ihned detence věcí, nikoliv však nabytí držby konstitutem podle § 319 o. z. Neboť zůstala-li dentence u zcizitele a bylo-li zároveň i vlastnictví vyhrazeno, pak tímto podmíněným projevem vůle nepřešla ani držba a celý akt jest in suspenso, ježto příjemci nebylo nic odevzdáno.
K témuž cíli dospějeme i jinou cestou. Kdežto u všech ostatních způsobů nabývacích děje se převod držby (resp. detence) hmotným aktem a převod vlastnictví projevem vůle, děje se při konstitutu převod držby i vlastnictví jedině projevem vůle. Prohlásí-li proto zcizitel, že bude věc definovati jménem nabyvatelovým, avšak tehdy, až se výminka splní, je tím celý akt suspendován právě tak, jako kdyby místo okamžitého odevzdání z ruky do ruky prohlásil, že až se výminka dostaví, věc nabyvateli hmotně odevzdá. Projev vůle při konstitutu nelze rozložití na dva samostatné projevy, tak aby se jedním převáděla (bezpodmínečně) držba, druhým (podmínečně) vlastnictví. Již z toho důvodu nikoliv, že constitutum učiněné podmínečně jest odporem samo v sobě. Zákon praví »daß er die Sache künftig im Namen des Übernehmers inne habe«. Ježto tímto projevem děje se odevzdání věci, znamená »künftig« tolik, co od okamžiku odevzdání, od tohoto okamžiku, od nynějška. Byla-li k projevu tomu připojena suspensivní výminka, pak mezi slovy »od nynějška« ... »až se výminka splní« jest zřejmý rozpor. Nemůže tedy při konstitutu, bylo-li vlastnictví vyhrazeno, býti převedena ihned aspoň držba, a ježto i detence zůstala zciziteli, nelze tu opět mluviti o odevzdání.
Týž závěr vyplývá i z těchto úvah: »Ježto detence zůstala zciziteli, leží důvod nabytí držby konstitutářem jedině a pouze v konstituování kausy další detence převodcovy. Poněvadž pak není vůbec myslitelno abstraktní konstituční prohlášení zcizitelovo, nemůže nastati případ ten, že by konstitutář nabyl pouze vlastnictví, nikoliv však držení věci. Obojí bude časově spadati v jedno.«17 Tím spíše však nemůže nastati případ opačný, že by totiž příjemce nabyl držení, nikoliv však vlastnictví věci. Dlužno uvážiti: Právní stav, který, jak dovoženo, nemůže nastati při převodu konstitutem, aby totiž u konstituenta zůstala detence a držba věci, kdežto konstitutář nabyl vlastnictví, jest v jiných případech velmi častý. Všude tam, kde jedná se o nabytí vlastnického práva vydržením, má jedna osoba detenci a držbu věci, druhá pak vlastnictví; tak je tomu i při věcech ztracených či odcizených. Avšak i jiné seskupení jest možné, že totiž osoba A je vlastníkem a držitelem a osoba В detentorem věci, jak jest tomu po bezpodmínečném převodu konstitutem a jak jest tomu zejména při nájmu a pachtu. Zde zůstává pronajímatel vlastníkem a držitelem,18 nájemce pak detentorem věci (a držitelem práva nájemního). Jest také možno, aby A byl vlastníkem, В držitelem а С detentorem (zloděj dá odcizenou věc do uschování třetí osobě). Avšak pojmově jest zcela nemožno, aby jedna osoba byla vlastníkem a detentorem, druhá pak držitelem věci. Má-li kdo vlastnictví i detenci věci, má nutně i držbu. Veškeré náležitosti držby jsou dány: i faktická moc detentorova nad věcí, i vůle vlastníka nakládati jí jako svou vlastní. Vlastník a zároveň detentor je nutně vždy i držitelem. Nebylo tedy podmíněným konstitutem kontrahentu nic odevzdáno, celý akt jest opět in suspenso. Proto také Randa, čině zmínku o výhradě vlastnictví, míní jen případy, kde přechází detence, nikoliv odevzdání konstitutem.19 A proto i Sedláček, mluvě o výhradě vlastnictví, spatřuje ji v tom, že »prodatel odevzdá věc do úplného užívání kupitelova, ale sám zůstává vlastníkem...«, má tedy zřejmě na mysli okamžitý převod držby jako nutný předpoklad této výhrady.
Nelze-li tedy, jak vyloženo, uznati constitutum possessorium, učiněné pod odkládací výminkou za způsobilý modus acquirendi dominii, lze tím méně viděti podmíněný přechod vlastnictví v pouhé úmluvě, že prodatel po zaplacení dopraví věc kupiteli do bytu,20 neboť takováto úmluva není ani konstitutem. Zákon předpisuje kategoricky: »prohlášením se věc odevzdává, když zcizitel prokazatelným způsobem dá na jevo svou vůli, že chce věc budoucně chovati jménem nabyvatelovým.« Prohlášení to musí tedy obsahovati obojí: převod držby i přijetí schovací povinnosti. A to musí býti dáno na jevo »prokazatelným způsobem«, nikoliv tudíž snad prohlášeno ústně mezi čtyřma očima.21 Možno ovšem učiniti konstitut i mlčky, že totiž zcizitel věc prodá, zároveň si ji však od kupitele najme nebo vypůjčí, dříve než věc kupiteli hmotně odevzdá, takže v této úmluvě jest projev vůle chovati věc budoucně pro nabyvatele, mlčky obsažen. Avšak pouhé prohlášení prodatelovo, že věc po zaplaceni trhové ceny kupiteli dopraví do bytu, samo o sobě o přechodu nebo o výhradě vlastnictví nic nepovídá. Přidružil-li se k němu ještě jiný projev vůle, z něhož lze na přechod vlastnictví souditi (na př. že ode dneška náleží věc již kupci), pak jde tu o konstitut, ale bezvýminečný, který má za následek okamžitý převod vlastnictví; nebylo-li však nijaké takové prohlášení připojeno, nelze tu viděti konstitut a přechod vlastnictví nastává teprve skutečným dopravením věci, a to bud podle § 426 nebo 429 o. z.22
Při traditio brevi manu (§ 428, 2. věta) jest pactum reservati dominii přípustno právě tak jako při hmotném odevzdání, neboť zde fysický poměr, který jinak hmotným odevzdáním má býti teprve zjednán, již existuje.
Při zaslání pokládají se odeslané věci teprve tehdy za odevzdané, když je příjemce obdrží, leda že by tento způsob odeslání sám určil nebo schválil (§ 429 o. z.). Podle toho může kupitel přechod vlastnictví zasláním vyloučiti, tím že neschválí způsob dopravy, který sám neurčil. Může-li přechod vlastnictví býti vyloučen jednostranným prohlášením kupitelovým, může to zajisté býti učiněno i úmluvou stran (výhradou vlastnictví) a pak nabývá kupitel vlastnictví teprve apprehensí, avšak až po splnění se suspensivní výminky. Bylo-li takto úmluvou stran zaslání jako nabývací způsob vlastnického práva vyloučeno, pak nabývá kupitel vlastnictví vždy teprve apprehensí, t. j. i tehdy, když se suspensivní výminka splní dříve než apprehense kupitelova mohla býti předsevzata (prodatel zasílaje zboží na Podkarpatskou Rus vyhradí si vlastnictví do úplného zaplacení kupní ceny a kupitel zaplatí kupní cenu po odeslání zboží, ale dokud toto bylo ještě na cestě).
(Okamžik přechodu vlastnictví.) S uvedeným zatemněním pojmu tradice souvisí i obtíže při stanovení okamžiku, kdy přechází vlastnictví. Předeslati nutno, že přechod nastává teprve úplným zaplacením trhové ceny, tedy i s úroky.23 Platí-li kupec přímo prodateli, jest tento okamžik jasně zjištěn. Avšak to není případ nejčastější. Jak dlužník ku placení, tak i věřitel ku přijetí peněz mohou použiti služeb osob třetích (zaměstnanec dlužníkův, věřitelův, pošta). V kterém okamžiku přechází vlastnictví? Nastává přechod vlastnictví i tehdy, jestliže třetí osoba tyto peníze zpronevěří? A jest pro přechod vlastnictví irrelevantní, která z těchto osob je zpronevěří? Východiskem je tu § 905 o. z., podle něhož dlužník v pochybnostech jest povinen, platy peněžité na své útraty a nebezpečí dodati věřiteli do jeho bydliště, resp. závodu. Podobné ustanovení má čl. 325 obch. zák. Jest tedy dluh peněžitý »Bringschuld«, nebylo-li nic jiného umluveno24 a dlužník nese nebezpečí až do místa plnění. Jen tehdy, jestliže věřitel sám určil způsob, jakým doprava peněz díti se má, jestliže dlužníka vyzval, aby platil určitým způsobem, na př. tím, že poslal k němu osobu zmocněnou peníze vybrati, že mu poslal složenku, nebo ho vybídl, aby platil poukázkou, peněžním dopisem nebo poštovním příkazem, pak — bylo-li toto vyzvání dlužníkem akceptováno — přechází nebezpečí dopravy na věřitele a bydliště dlužníkovo stává se místem plnění.25 Okamžikem plnění na tomto místě přechází také vlastnictví.
Otázka, zda při placení poštou v případě ztráty peněz jest pošta povinna dáti náhradu dlužníku nebo věřiteli, jest pro řešení přechodu vlastnictví nerozhodná.26
Právní věta vyslovená v repertoriu nálezů čís. 228,27 že »prvnímu věřiteli zaplatil dlužník podle § 1395 o. z. již tehdy, když peníze odevzdal ústavu nebo podniku, který se zabývá poukazováním peněz, předpokládaje, že poukázaný peníz byl věřiteli potom na smluveném místě platebním také skutečně vyplacen«, nehodí se na náš případ. V rozhodnutí tom, jak také v právní větě zdůrazněno, šlo o cessi, o níž byl dlužník zpraven po zaslání peněz věřiteli, ale dříve než peníze věřiteli došly. Žaloba cessionáře proti cessovi, aby žalovaný byl odsouzen zaplatiti (ještě jednou) dlužný peníz žalobci, byla právem zamítnuta.28
V našem případě znamenalo by však applikování této zásady, že by vlastnictví přešlo na kupitele placením u peněžního ústavu, ale pod resolutivní výminkou, že prodatel peníze také skutečně dostane. Bylo by tudíž nutno konstruovati jakousi novou, resolutivní »podvýminku« v suspensivně vymíněném přechodu práva vlastnického, ujednaném již při uzavření trhové smlouvy; tedy nové zatemnění pojmu tradice, nehledě ani ke kollisím mezi zástavními věřiteli, kteří nabyli práv na věci v tomto mezidobí (kdy věc by patřila již kupiteli) a po splnění resolutivní výminky (kdy patřila by opět prodateli).
Rozumí se, že neužije-li dlužník náležité opatrnosti a zašle-li peníze o své újmě v pouhém doporučeném dopise, byť i pojištěném proti ztrátě, jejž pošta doručí zaměstnanci věřitelovu, oprávněnému k přijímání doporučených dopisů, a ten peníze zpronevěří, neručí ani pošta a podle pojišťovacích podmínek eventuelně ani pojišťovna za vzniklou škodu.29 Přechod vlastnictví tu nenastane.
Z § 905 o. z. resp. čl. 325 obch. zák. nutno také vyjíti, užil-li dlužník při placení služeb osoby soukromé. Byla-li tato osoba zjednána dlužníkem, jde nebezpečí na jeho vrub, byla-li ku vybrání peněz zmocněna věřitelem, splnil dlužník tím, že zaplatil této osobě. Okamžikem splnění přechází pak vlastnictví.
(Předmět úmluvy.) Výhrada vlastnictví jest podle své povahy možná toliko u věcí movitých,30 za to však bez rozdílu, jsou-li to věci zastupitelné či nezastupitelné nebo věci určené ku spotřebě, zpracování nebo k dalšímu prodeji.31 Byla-li však věc kupitelem dále prodána osobě třetí, chráněné § 367 o. z., spotřebována nebo zpracována,32 pozbývá ovšem prodatel vlastnictví, kupitel však jedná pod trestněprávní zodpovědností. Byla-li s jinými věcmi kupitelovými sloučena, spojena nebo smísena, může prodatel uplatňovati své vlastnické právo jen za podmínek § 415 o. z., t. j. lze-li věci ty zase odděliti.
Vyhradí-li si dodatel suroviny vlastnické právo jаk k surovině, tak i k výrobku, jenž se z ní má zhotoviti nutno přesně rozeznávati o jakou smlouvu se jedná: zda o smlouvu trhovou či o smlouvu služební, resp. o dílo. V prvém případě platí zásada, že zpracováním zaniká vlastnické právo, bezvýjimečně i zde. Vlastník pozbude vlastnictví k surovině, nenabude však vlastnictví k výrobku, neboť vyplývá jak z povahy věci, tak i z pojmu »vyhraditi« v jeho významu, jenž zde přichází v úvahu a jenž znamená totéž co »zachování dosavadního stavu«, že si někdo může vyhraditi své vlastnické právo jen tehdy, když je vůbec má. Existovati může však vlastnické právo jedině na věci, již tu jsoucí, nikoli na předmětu, který teprve v budoucnosti má vzniknouti.
Naproti tomu, jde-li o smlouvu služební resp. o dílo, není třeba vlastnictví si vyhražovati. Krejčovský dělník nestane se spoluvlastníkem oděvu, jejž ušil z látky mistrem mu dodané, rovněž krejčí nestane se spoluvlastníkem, dodal-li látku zákazník.33 Je tedy výhrada vlastnictví v prvém případě (smlouva trhová) bezúčinná, v druhém případě (smlouva služební, resp. o dílo) není jí ani třeba.34
(Náležitosti úmluvy.) Jako každá smlouva, může býti pactum reservati dominii uzavřeno výslovně nebo mlčky (§ 863 o. z.), zejména tím, že doložka o výhradě vlastnictví jest připojena na objednacím nebo závěrečném listě. Lhostejno, četl-li ji kupec čili nic, jen když ji při náležité pozornosti čísti mohl, neboť podpis listiny má platiti za prohlášení, že podpisující souhlasí s jejím obsahem. Kdo listinu podepíše, tomu náleží, aby se s jejím obsahem obeznámil; opomene-li toho, nemůže druhé smluvní straně namítati tento nedostatek bedlivosti.35 Stačí tedy doložka i na rubu závěrečného listu, bylo-li na přední straně na ni význačným způsobem poukázáno. Není třeba, aby kupující byl na ni ještě jinak zvláště upozorněn.36 Byla-li výhrada ta ujednána způsobem nevzbuzujícím pochybnosti, pak není nutno, aby byla uváděna také ve faktuře. Účelem faktury není, aby v ní byly opakovány všechny podrobnosti smlouvy a uváděny v ní odchylky od zákonných předpisů (§ 1063 o. z.), které již dříve byly ujednány. Nelze tedy míti za to, že se prodávající této výhrady vzdal, když se o ní na faktuře zmínka nestala.37
Také není třeba výslovného projevu dlužníkova, že s výhradou souhlasí, jen když projev vůle věřitele, vyhraditi si vlastnictví, nevzbuzuje pochybnosti. (Žalobkyně poslala žalovanému dopis, v němž byla doložka, že zboží, které žalobkyně mu zašle, má zaplatiti do 14 dnů; do zaplacení že si vyhražuje vlastnictví. Žalovaný odpověděl dopisem, že polovici kupní ceny složil u speditéra a zbytek že zaplatí podle úmluvy, nezmíniv se, že souhlasí s výhradou vlastnictví.38
Projev vůle vyhraditi si vlastnictví musí však býti jasný (§ 862 o. z.). Nelze proto spatřovati výhradu vlastnického práva v pouhém zatížení zboží dobírkou,39 za to však v odevzdání zboží do komise, jestliže komisionář podle čl. 376 obch. zák. vstoupil do smlouvy jako samokontrahent.40 Výhradě vlastnictví není na újmu, že kupitel může zboží dále prodati za cenu, kterou sám určí, ani že zboží bylo zasláno na účet a nebezpečí kupitele.41
Projev ten musí se státi před odevzdáním věci nebo při jejím převodu. Po odevzdání nelze vlastnictví k prodané věci si vyhraditi bez nového právního důvodu (§§ 380, 424 o. z.),42 zejména nikoli jednostranně; nestačí tedy doložka o výhradě vlastnictví na účtu (faktuře) zaslaném kupci, nebylo-li při uzavření smlouvy o ní zmínky a nelze souhlas s touto výhradou spatřovati ani v mlčení kupitelově ani nutně v tom, že kupitel se neohradil proti uplatňování práva prodatelova ku prodanému zboží.43 Faktura je toliko účtem o uzavřené smlouvě, nikoli novou ofertou, jež by mlčením oblátovým byla akceptována. Mimo to kupec za podmínek § 429 o. z. nabývá vlastnictví již zasláním, tedy zpravidla mnohem dříve, než zboží a faktura dojde, a doložka na faktuře není nabývací způsob, jímž by vlastnictví, kupcem již nabyté, bylo na prodatele zpět převedeno.
Avšak ani oboustranný souhlas stran, vyhraditi prodateli vlastnictví, projevený po odevzdání zboží neopatří prodateli zpět vlastnictví ku věci jednou již odevzdané, nenení-li tu nového právního důvodu. (Žalobce v květnu prodal a odevzdal družstvu pár koní; koncem srpna poskytlo mu družstvo výhradu vlastnictví, za to, že přistoupil na splácení trhové ceny. Koně byly věřitelem družstva zabaveny a žalobce vylučoval je podle § 37 ex. ř. Žaloba byla zamítnuta s odůvodněním, že se mohlo jednati nejvýše o zajišťovací převod nebo o tradici bez právního důvodu.)44
(Zajišťovací převod.)45 Že by kupec prodateli po odevzdání věci vyhradil vlastnické právo beze všeho právního důvodu, lze těžko věřiti. Právní důvod tu zajisté bude a jest jím obyčejně zajištění věřitele. Vždyť ani výhrada vlastnictví učiněná při uzavření smlouvy trhové nemá jiného účelu, než věřitele zajistiti. Rozdíl je v tom, že v tomto případě věřitel své vlastnictví podrží, kdežto při výhradě vlastnictví po odevzdání věci věřitel ke své věci vlastnictví znovu nabývá. Tento způsob zajišťovacího převodu, kdy věřitel nabývá vlastnictví znovu ke své dřívější věci, liší se tedy poněkud od obvyklého zajišťovacího převodu, při němž dlužník, aby pohledávku svého věřitele zajistil, převádí naň části svého majetku do vlastnictví, zpravidla movité věci, které věřiteli nikdy před tím nepatřily. Avšak o zajišťovací převod jedná se v obou případech a judikatura nečiní mezi nimi rozdílu.
Zajišťovací převod i výhrada vlastnictví mají mnoho společných znaků, takže téměř tytéž právní důvody mluví pro jejich přípustnost či zavržitelnost, a též jejich právní konstrukce — zůstane-li věc při zajišťovacím převodu v užívání zcizitele — jest stejná. Přes to jest nutno obě tyto smlouvy přesně rozlišovati a nelze analogicky to, co platí o smlouvě trhové s výhradou vlastnictví vztahovati beze všeho též na zajišťovací převod a naopak.
Právní důvody mluví pro přípustnost zajišťovacího převodu a je zajímavo, že ačkoliv autoři prací první sekce brněnského sjezdu (otázka 1.), zabývajíce se zajišťovacím převodem, uznali jeho přípustnost de lege lata a vyslovili se pro jeho přijetí i de lege ferenda,46 plenum se usneslo na resoluci opačné,47 zřejmě jen z toho důvodu, aby zajišťovacího převodu nebylo pak tím snadněji zneužíváno ke smlouvám na oko.
Pro uznání zajišťovacího převodu za platný důvod nabytí práva vlastnického svědčí zejména tyto skutečnosti: výpočet nabývacích důvodů v § 1461 o. z. jest zřejmě demonstrativní; jsou tedy i jiné právní důvody způsobilé k nabytí vlastnictví, tudíž i zajišťovací převod. Přípustnost jeho plyne i ze zmíněného již principu permissivity: zajišťovací převod není nikde v zákoně zakázán; převádí-li strana vlastnictví místo zřízení zástavy, pak jedná na své nebezpečí a jedině ji stihne škoda, jestliže kontrahent tohoto práva zneužije a věc na př. dále zcizí; příčilo by se pravidlům o výkladu smluv, kdybychom imputovali stranám, že chtěly zříditi zástavu, jestliže strany jasně projevily svou vůli převésti vlastnictví; v takovém případě nejde ani o jednání dissimulované, ani o smlouvu na oko. Posléze positivní právo, totiž konkursní řád v § 10 odst. 3 (a stejně vyrovnací řád v § 10 odst. 3) zmiňuje se o této výhradě a »nemělo by smyslu, aby konkursní řád stanovil právní normy pro případy, které podle platného práva nemohou vůbec nastati«.48
Proti uznání zajišťovacího převodu uvádějí se hlavně důvody hospodářské, avšak hospodářské důvody mluví i pro jeho přípustnost. Nutno pak zdůraznili, že při kolisi důvodů právních a hospodářských mohou při řešení právních otázek rozhodovati toliko důvody právní.49 Judikatura uznavši po kolísání zajišťovací převod za platný způsob nabytí práva vlastnického,50 prohlašuje však odevzdání konstitutem důsledně za nepřípustné,51 odevzdání znameními za přípustné jen ovšem u těch věcí, při nichž odevzdání tělesné není možné, jak zákon sám nařizuje. V tom, že nabyvateli písemnou smlouvou byly věci postoupeny do vlastnictví a že nabyvatel je prohlédl a dotekl se jich rukou, není spatřován platný způsob nabytí vlastnictví,52 avšak prohlašuje se za postačitelné, byl-li z jídelního náčiní kus po kuse podle inventáře vyňat ze stříbrníku a opět do něho vložen a v inventáři poznamenáno, že věc byla odevzdána do vlastnictví a zciziteli zpět půjčena, ježto v tomto případě jde o převod hromadné věci.53 Důvodem, proč nepřipouští se zajišťovací převod per constitutum possessorium, jest nebezpečnost tohoto převodu, snadno zneužitelného ku předstírání smlouvy na oko nebo k uvedení v omyl třetích bezelstných osob. Také mohlo by býti vzbuzeno klamné zdání o úvěrních schopnostech dlužníkových. Zakazuje-li zákon zřízení zástavního práva prohlášením, nemůže prohlášením dopustiti stejně povážlivé nabytí vlastnického práva k zajišťovacímu účelu.54
V řízení exekučním nelze zajišťovací převod chrániti žalobou vylučovací podle § 37 ex. ř., nýbrž jen žalobou o přednostní uspokojení podle § 258 ex. ř.55 Argumentem je tu § 10 odst. 3 konk. ř., podle něhož »pokud není konkursním řádem stanoveno jinak, platí ustanovení daná pro věřitele s nároky na oddělené uspokojení také pro osobní věřitele, kteří k zajištění svých nároků nabyli určitých částí jmění úpadcova, zejména pohledávek z obchodních knih«. Postavení, které má takovýto věřitel v konkursu, jenž jest ve své podstatě generální exekucí, musí míti důsledně i tehdy, je-li vedena exekuce jen na některé části jmění dlužníkova.
(Pokračování.) Ročník 68. Právník 1929. Sešit 14.

Výhrada vlastnictví.

(Nástin.)
JUDr. Eduard Chloupek.
Pokračování.
(Obchody splátkové.)56 Kupní smlouva s výhradou vlastnického práva do úplného zaplacení trhové ceny není vždy obchodem splátkovým. Splátkovými obchody podle zákona ze dne 27. dubna 1896 čís. 70 ř. z. jsou prodeje movitých věcí, předsevzaté za provozování obchodu nebo jiné živnosti, jichž kupní cena má býti zapravena po částkách (splátkami) a které kupujícímu odevzdají se dříve, nežli kupní cena jest úplně zaplacena.
Vyžaduje se tedy, aby smlouva trhová byla obchodem na straně prodávajícího a aby věc byla kupujícímu odevzdána před zaplacením kupní ceny. Tím nejsou však všechny znaky splátkového obchodu úplně vyčerpány. Z § 1 cit. zák., který praví »deren Kaufpreis in Teilbeträgen (Raten) zu entrichten ist« a z § 3, který stanoví, že ztráta lhůt nastává jen, je-li kupec v prodlení nejméně se dvěma bezprostředně za sebou jdoucími splátkami, vyplývá, že zákon má na mysli větší počet splátek a proto jen v těchto případech poskytuje kupci zvláštní ochranu. Právě ta okolnost, že kupní cena jest rozdělena na větší počet malých splátek, čímž povinnost placení se stává méně nepříjemnou a odsunuje se do bližší či vzdálenější budoucnosti, jest často pohnutkou kupcova přistoupení ke smlouvě, kterou by jinak neuzavřel. A právě pro tyto případy chce zákonodárce kupci poskytnouti ochranu zmíněným zákonem. Nelze tedy obchod toliko s jedním platebním termínem (s jednou splátkou) považovati za obchod splátkový. Předpokladem bude vždy větší počet splátek, nejméně aspoň dvě splátky, nezapravené při uzavření smlouvy. Není-li tu této náležitosti, pak nejde o obchod splátkový, nýbrž o koupi na dluh podle § 1063 o. z. Nevyžaduje se však, aby splátky byly stejně vysoké a v pravidelných obdobích splatné,57 nesmějí však býti zcela neurčité, nýbrž jest třeba, aby byly určeny buď ciferně, nebo zlomkem kupní ceny. Nestačí tedy k založení splátkového obchodu pouhá úmluva, že zboží bude zaplaceno po obdržení v šesti pololetních lhůtách; takovéto ujednání bylo by jen koupí na dluh podle § 1063 o. z., při čemž kupní cena byla poshověna.58
O výhradě vlastnictví při obchodech splátkových platí totéž, co o výhradě při smlouvě trhové podle § 1063 o. z., s tou odchylkou, že ustanovení § 2 cit. zák. »jestliže prodávající pro ten případ, že by kupující nesplnil svých závazků, si vyhradil právo odstoupiti od smlouvy, jest povinen, užije-li práva toho, vrátiti kupujícímu přijatý závdavek a zapravené splátky i se zákonnými úroky ode dne přijetí a nahraditi potřebný a užitečný náklad na věc učiněný«, jest předpisem donucujícím. (Toto právo jest ve výhradě vlastnictví mlčky obsaženo.) Rovněž jest donucujícím předpisem druhý odstavec cit. paragrafu, že nemá platnosti ujednání, které by již napřed bylo učiněno o tom, jak velikou náhradu v tom případě má kupující dáti prodateli za užívání věci. Ustanovení ostatních paragrafů splátkového zákona nemají s výhradou vlastnictví co činiti.59 Použití splátkového zákona bude však často vyloučeno § 10 cit. zák., podle něhož předpisy tohoto zákona nevztahují se k obchodům splátkovým, které na straně kupujícího jsou jednáním obchodním. Je-li kupující obchodníkem, pak platí podle čl. 274 obch. zák. domněnka, že také tato kupní smlouva patří k provozu jeho obchodní živnosti a podle čl. 273 obch. zák. dlužno tuto kupní smlouvu pokládati na straně kupujícího za obchod, na nějž se zákon o splátkových obchodech nevztahuje. Kupující může však proti této domněnce vésti důkaz opaku.
(Práva a povinnosti kupitelovy.) Smlouvou mohou býti práva a povinnosti stran přesně vymezeny, zpravidla však zvláštní smlouvy tu není a celé pactum jest omezeno na větu o výhradě vlastnictví. Poněvadž pak zákonem poměr ten není upraven, nutno applikovati naň všeobecné právní zásady, avšak se zřetelem na jeho zvláštní povahu.
Odevzdáním nabývá kupitel držby věci, maje jak corpus possessionis, tak i animum rem sibi habendi. Okolnost ta jest v novější literatuře i judikatuře nesporná.60 Méně nesporný bude asi důsledek z ní vyvozený, že totiž držba kupitelova je pravá, pořádná, nikoli však poctivá. Jeho držba jest především pravá (nec vi, nес clam, nес precario). V tom jest novější literatura i judikatura zajedno, přiznávajíc kupiteli ochranu v possessorní žalobě proti třetím osobám i proti prodateli samotnému.61 Držba jeho jest také pořádná, opírajíc se o platný titul smlouvy trhové. Tato trhová smlouva jest perfektní a bezpodmínečná, neboť není na zaplacení kupní ceny závislá její platnost, nýbrž jen přechod vlastnictví.62 Držba kupitelova jest však nepoctivá, neboť kupitel ví, že věc mu nepatří (§ 326 o. z.). Proto také kupitel ani třicetiletou držbou věc nevydrží. Jinak by, maje všechny náležitosti držby, vydržel věc již po třech létech. Nelze také říci, že kupitel jest držitelem poctivým, pokud dodržuje splátky a že nepoctivým stane se až tehdy, když se octne s placením v prodlení, neboť pak by při rozvržení splátek na dobu delší než tříletou získal k věci vydržením vlastnické právo dříve než by ji zaplatil.
Tato konstrukce vede i prakticky k důsledkům zcela uspokojivým. Především jak bylo řečeno, kupitel před zaplacením věc nikdy nevydrží (§ 1477 o. z.), dále nesmí věc podle libosti upotřebiti, spotřebiti nebo zničiti (§ 329), plody v případě zrušení smlouvy náležejí vlastníku (§ 330), nárok pa úhradu nákladů přísluší kupiteli jen jako jednateli bez příkazu (§ 336) a jako nepoctivý držitel ručí i za náhodu (§§ 335, 338), kterýžto požadavek literatura tak často zdůrazňuje. Ustanovení o vrácení užitků jest ovšem vykládati mírněji, ježto kupitel neužívá věci bez vědomí a proti vůli vlastníka, nýbrž užívání to bylo stranami umluveno a právě možnost okamžitého užívání bývá nejčastěji hlavní pohnutkou uzavření smlouvy.63 64 Ježto kupitel má držbu věci, není vlastník oprávněn, octne-li se v prodlení s placením trhové ceny, věc mu prostě odebrati, neboť takovýto čin byl by rušením pokojné držby kupcovy. Rovněž dostane-li se prodatel opět v držbu své věci jinak než přímým jejím odnětím držiteli, nepřísluší kupci proti němu žaloba na vydání věci, nýbrž také jen žaloba possessorní. (Žalobce A prodal stroj žalovanému B, vyhradiv si vlastnictví. В zapůjčil stroj třetí osobě C, jež jej vydala vlastníku A. Žaloba B-ova proti A na vydání stroje byla zamítnuta s odůvodněním, že nárok na vrácení věci, odvozovaný ze svémocného odnětí z držby, nelze uplatňovati v řízení řádném, nýbrž toliko žalobou pro rušenou držbu v řízení podle §§ 454—460 c. ř. s.65
Užívací práva kupcova byla odvozena z uvedené právní konstrukce jeho držby. Kupec je oprávněn věci užívati — neboť za tím účelem byla mu odevzdána — aniž by za užívání musil dáti náhradu, neboť ta jest obsažena v trhové ceně, předpokládaje ovšem, že trhová cena bude svého času úplně zaplacena a že ke zrušení smlouvy nedojde. Jest povinen věc udržovati v řádném stavu a opravy nésti ze svého, pokud jsou podmíněny užíváním věci.66
Jest také legitimován k vylučovací žalobě podle § 37 ex. ř. proti třetím osobám.67 Není totiž pouhým detentorem věci, nýbrž jejím držitelem a uživatelem a stane se i jejím vlastníkem pouhým zaplacením trhové ceny, ipso iure, a proto souhrn těchto oprávnění převyšuje práva pouhého vypůjčitele nebo nájemce i pouhého čekatele a nabývá charakteru práva, nedopouštějícího výkon exekuce; vedením exekuce na prodanou věc byla by zajisté tato oprávnění ve své existenci ohrožena. Proto i kupitel nezávisle na vlastníku věci může věc v exekuci proti třetím osobám vylučovati. Nelze tu však přehlédnouti jakousi anomalii: věc taková je pak v jistém smyslu nezabavitelná. Vedou-li na ni exekuci věřitelé kupcovi, bude ji vylučovati prodatel, vedou-li exekuci věřitelé prodatelovi, bude ji vylučovati kupec. Avšak nesrovnalost ta jest možná ve všech případech, kdy k odporu podle § 37 ex. ř. jsou oprávněny i jiné osoby než vlastník. Věřitel kupcův mohl by vésti na věc exekuci jen tehdy, když by zbytek kupní ceny prodateli sám zaplatil, neboť zaplacením stává se věc vlastnictvím kupitelovým. Nehledě však ani k tomu, že případ ten bude praktickým jen při nepatrném nedoplatku, jest zaplacení to možno jen za souhlasu buď věřitele nebo dlužníka (§§ 1422, 1423 o. z.), t. j. buď prodatele nebo kupce. Proti vůli prodatelově a kupitelově nemohou vésti exekuci na věc samu ani věřitelé prodatelovi ani věřitelé kupitelovi. Věřitelé prodatelovi mohou zabaviti jen jeho pohledávku na zaplaceni kupní ceny a nárok příslušející prodateli na vrácení věci v případě zrušení smlouvy, věřitelé kupitelovi jen nárok příslušející kupiteli při zrušení smlouvy na vrácení zaplacené již částky trhové ceny; nárok kupitelův na vydání věci do vlastnictví v případě zaplacení celé kupní ceny zabavili nemohou, neboť prodatel odevzdáním věci se své strany smlouvu již úplně splnil, zaplacením kupní ceny přechází vlastnictví ipso iure na kupce, takže tento nějakého nároku vůči prodateli již nemá.68
Ježto držební, užívací a čekatelské právo kupitelovo může býti předmětem práva zástavního,69 může býti toto právo zabaveno i exekučně podle § 331 ex. ř. a zpeněženo prodejem, vnucenou správou či propachtováním (§§ 332, 334, 340 ex. ř.), ač ovšem takovýto postup zřídka kdy bude praktický.
Jako držitel a uživatel cizí věci ručí kupec za své zavinění. Sporná jest však otázka, zda ručí též za náhodu. Literatura zodpovídá otázku tu kladně. Tak Sedláček70 dovolává se staré legislativní zásady: cuius commodum, illius periculum. Rovněž Ehrenzweig71 dovozuje, že platné právo neklade váhu na přechod vlastnictví, jak svědčí § 1048 o. z., nýbrž chce, aby nebezpečí nesl ten, komu připadají užitky (§ 1050 o. z.). Právo kupcovo užívati věci začíná se však obyčejně skutečným odevzdáním, i když toto nespadá v jedno s přechodem vlastnictví. Taktéž Tandler72 hájí obšírně a přesvědčivě tento názor. Judikatura stojí však na stanovisku opačném, opírajíc se o § 1311, podle něhož pouhá náhoda stihá toho, v jehož jmění se udála a odůvodňuje své stanovisko v podstatě takto:73 prodatel jest oprávněn k vlastnické žalobě proti kupiteli i proti třetím osobám, není-li tu případu § 367 o. z. Je-li vyzbrojen těmito právy, pak jest ovšem samozřejmo, že také musí nésti následky náhody, jež nastane před splněním resolutivní výminky, zvláště, když odevzdáním věci stává se kupitel pouhým detentorem podle § 309 o. z., nemaje ještě titulu k držbě (§ 318 o. z.). Od pouhého detentora nemůže se však žádati, aby cizí věc pojistil proti ohni nebo proti jiným náhodám.
Proti těmto důvodům lze především namítnouti: prodatelových práv není tolik; zmíněné rozhodnutí samo vyčerpává jejich výčet žalobou vlastnickou a vylučovací. Vůči rozsáhlým právům kupcovým k věci ustupuje toto oprávnění prodatele značně do pozadí. Dále obsahuje tato argumentace některé omyly: předně nejde zde o výminku resolutivní, nýbrž o výminku suspensivní, nepřechází totiž splněním se resolutivní výminky (nezaplacením kupní ceny) vlastnictví zpět na prodatele, nýbrž splněním se výminky suspensivní (zaplacením kupní ceny) přechází vlastnictví s prodatele na kupce. Do této doby byl jeho přechod suspendován.74 Při resolutivní výmince přešlo by vlastnictví na kupitele hned při odevzdání a pak podle § 1311 o. z. šla by náhodná škoda právě na jeho vrub. Konečně nemá kupitel detenci, nýbrž držbu věci (viz vývody dřívější) a jeho právo jest silnější než právo pouhého vypůjčitele neb pachtýře (vylučovací žaloba). Možno tedy naopak říci: má-li kupitel věc ve své faktické moci a nakládá-li s ní jako svou vlastní, může-li pouhým zaplacením trhové ceny nabýti k ní vlastnictví a je-li oprávněn již nyní ji exscindovati, pak jest jen spravedlivo, aby si ji také jako řádný hospodář proti náhodě pojistil a neučiní-li tak, aby nesl toho důsledky. Tím spíše, uvážíme-li, že dlužník, maje faktickou moc nad věcí, bude často míti vliv i na »náhodu«, jež tuto věc stihne, zejména ví-li, že ona náhoda zbaví jej nemilé platební povinnosti.
K těmto důvodům, které samy o sobě zajisté postačují, aby ručení za náhodu bylo uloženo kupiteli, přibývá z uvedeného pojetí držby kupcovy důvod další: je-li kupitel — jak dovoženo — držitelem nepoctivým, pak ručí za náhodu již podle zákona (§§ 335, 338 o. z.), ustanovení § 1311 nepřichází tu vůbec v úvahu a pro ručení prodatele není tu podle výslovného ustanovení zákonného místa.
Právnímu řádu i právnímu citu odpovídá tedy stanovisko, že kupec ručí i za náhodu a že tudíž i v případě nahodilé zkázy věci u kupce zůstává prodatel oprávněn požadovati zbytek kupní ceny.
Byl-li dlužník s placením v prodlení, ručí tím spíše za veškerou škodu, která by jinak nebyla nastala a nahodilá zkáza věci, jak uznává nejen literatura, nýbrž v tomto případě též i judikatura, jde na jeho vrub.
(Práva a povinnosti prodatelovy.) Výhrada vlastnictví opravňuje prodatele žalovati na zaplacení kupní ceny nebo na zrušení smlouvy a vrácení věci, ocitne-li se dlužník v prodlení. Právo ustoupiti od smlouvy, bude-li dlužník v prodlení s placením, jest ve výhradě vlastnictví mlčky obsaženo.75 Není tedy třeba toto právo zvláště si vymiňovati, ani stanoviti dodatečnou lhůtu k plnění před ustoupením od smlouvy. Ustanovení § 918 o. z. nepřichází tu v úvahu, ježto oprávnění kupitelovo ustoupiti od smlouvy neopírá se o tento zákonný předpis, nýbrž jest obsaženo v úmluvě o výhradě vlastnictví.76 Prodatel může také uplatňovati obě tato práva zároveň žalobou s alternativním petitem, neboť alternativní petit určitosti návrhu žalobního není na závadu77 a po marném uplynutí lhůty určené ku plnění může věřitel navrhnouti exekuci, aby bylo vydobyto některé z těchto plnění. Nepřenechal-li prodatel volbu kupci (stylisace žalobní žádosti bez doložky »dle volby žalobcovy«, nasvědčovala by tomu, že žalobci je lhostejno, které plnění obdrží a že tudíž přenechává volbu žalovanému) přísluší volba prodateli a kupitel nemůže použíti § 12 ex. ř.
Naskytá se však otázka, zda věřitel, vykonav žalobou bez alternativního petitu jedno z těchto svých práv, t. j. zažalovav zbytek kupní ceny, může později, sezná-li, že kupní cena jest nedobytná, žalovati na zrušení smlouvy a vrácení věci, jinými slovy, zda tato práva může vykonati kumulativně (ovšem jen successive a jen v tomto pořadí,, nikdy zároveň nebo v pořadí opačném!) či toliko alternativně. Starší judikatura velmi kolísala, pokládajíc jednou zažalováním kupní ceny volbu věřitele za vyčerpanou,78 po druhé připouštějíc, aby věřitel prodanou věc zabavil, aniž by pozbyl vlastnického práva79 (a tím i práva věc zpět požadovati). Novější judikatura zastává právem názor, že věřitel vymáháním kupní ceny nezříká se svého práva požadovati vrácení věci. Analogie § 906 o. z. nemá tu místa, neboť toto ustanovení předpokládá, že dlužník měl volbu slib plniti a stanoví, že od vykonané volby nemůže již ustoupiti, nelze tedy tento předpis rozšiřovati i na oprávnění věřitele, jestliže dlužník neplní.80 Zažalováním kupní ceny nezříká se tedy prodatel svého vlastnického práva. Vzdání se nelze spatřovati ani v tom, že prodatel vymáhá kupní cenu a zabaví jednotlivé kusy majetku dlužníkova. Jest však oprávněn vésti exekuci také na prodanou věc? Jinak řečeno: jest přípustno zabavení vlastní věci? Pakli ano, podrží k ní prodatel i po jejím zabavení vlastnické právo? Zástavní právo podle své povahy jest ius in re aliena. Nikdo nemůže míti k téže věci právo zástavní a vlastnické zároveň (§§ 451, 1368 o. z.). Ustanovení §§ 1446, 469, 526 o. z. jsou předpisy výjimečné a vztahují se toliko na nemovitosti. Nabytí práva vlastnického i zástavního k téže věci jest pojmově nemožno a nesrovnatelno s předpisy občanského zákona a exekučního řádu. Jestliže tedy v exekučním návrhu prodatel (navrhuje výslovně zabavení této věci, nebo sice onu věc přímo neuvádí, avšak při výkonu exekuce navrhne její zabavení, nebo ač z dražebního ediktu poznal, že bez jeho intervence byla zabavena jeho vlastní věc, nenavrhne zrušeni exekuce stran této věci, pak dává tím zřejmě na jevo, že se výhrady vlastnictví zříká a přeje si býti uspokojen jen z výtěžku věci. V tomto případě zaniká jeho právo vlastnické.81
Žaloval-li věřitel na zrušení smlouvy a vrácení věci, a bylo-li žalobě vyhověno, nemůže se ovšem později domáhati zaplacení zbytku kupní ceny, neboř kupní smlouva již neexistuje. V tomto případě bude nucen, aby dlužníku vydal, co na kupní cenu přijal, a to i se zákonnými úroky. Petit žaloby zní na zrušení smlouvy a vrácení věci, zaplacení nákladů zaslání a odebrání jakož i na náhradu za užívání a opotřebení, při čemž žalobce vzájemně vrátí, co přijal,82 kteréžto splátky však mohou býti uvedenými náhradními nároky kompensovány, po př. mohou je tyto nároky ještě převyšovati.
Postačí však též, žádá-li věřitel v žalobě jen plnění dlužníkovo, o svém vzájemném pln ční nečině zmínky: prohlášení, že vrátí žalovanému, co od něho obdržel, může učiniti až po námitce žalovaného při ústním jednání.83 Je-li petit žaloby takto stylisován, beze zmínky o vrácení přijatých splátek, je-li však při tom z děje žalobního patrno, že dlužník několik splátek již zaplatil, a nedostaví-li se dlužník k prvnímu roku, lze vydati podle této žádosti žalobní rozsudek pro zmeškání? Podle § 396 c. ř. s. dlužno pokládati přednesení dostavivších se stran o skutkových okolnostech za pravdivé, z toho však nenásleduje, že jest bezpodmínečně nutno vyhověti návrhu dostavivší se strany. Ukáže-li se, že sice skutkové okolnosti, které dostavivší se žalobce přednesl, jsou správné, že však právní nárok z nich vyvozovaný je neodůvodněn, pak bude k návrhu žalobce vydán rozsudek pro zmeškání proti němu.84 Má tedy býti v našem případě vydán rozsudek pro zmeškání proti žalobci? Jeho právní nárok na vrácení věci nelze však považovati za neodůvodněný, žaloba jen mlčí o vzájemné, povinnosti žalobcově vrátiti přijaté plnění. Žalobce mohl by ovšem petit žalobní doplniti neboť v tomto případě není to ani změnou, ani rozšířením žaloby, naopak, ježto se požadované plnění činí závislým na vzájemném plnění žalobcově, možno v tom jen spatřovati omezení žaloby, které jest přípustné i při prvém roku před vydáním rozsudku pro zmeškání.85 Jestliže však zástupce žalobcův nic nového již nepřednese a často také ani přednésti nemůže, nejsa o plnění dlužníkově informován, pak není soud oprávněn z úřední moci petit doplňovati a bude nutno uznati podle petitu. Dlužníku zbývá pak proti věřiteli, který by jeho plnění exekvoval, avšak sám neplnil, jen žaloba z bezdůvodného obohacení. O res iudicata tu nejde.
Dosud bylo pojednáno o dvou důležitých právech prodatelových vůči kupci, který jest v prodlení, totiž požadovati zaplacení zbytku kupní ceny nebo odstoupiti od smlouvy a požadovati vrácení věci. Bylo též uvedeno, že nemůže je uplatňovati nikdy zároveň, a v jakém časovém pořadí může je přivésti k platnosti, chce-li se domoci zaplacení své pohledávky prvým i druhým způsobem. Sluší však zaujmouti stanovisko i k otázce, zda prodatel může žádati zaplacení trhové ceny a zároveň vrácení věci, aniž by odstoupil od smlouvy. Prodatel na př. zažalovav nedoplatek trhové ceny přesvědčí se, že pohledávka jeho na dlužníku jest těžko dobytelná, domáhá se proto nyní novou žalobou vrácení věci, při tom však výslovně prohlásí, že na smlouvě trvá a že bude jinými exekučními kroky na dlužníku nedoplatek trhové ceny vymáhati. V literatuře projeven názor, že vrácení věci bez odstupu od smlouvy nemůže prodatel požadovati.86 Rovněž tak judikatura zastávala důsledně tento náhled. Judikát 246, ježto věc nebyla sporná, otázkou tou se nezabýval a vyslovil pouze v důvodech, že v uplatňování nároku na vrácení věci jest spatřovati ustoupení od smlouvy, jen není-li tu jiný projev vůle.87 I později setrval nejv. soud při zásadě, že prodatel při splátkovém obchodě, který si vyhradil právo na vrácení věci pro případ, nebudou-li dospělé splátky zaplaceny, nemůže toto právo uplatňovati, pokud soudně domáhá se zaplacení celého zbytku kupní ceny. (Prodatel zažalovav směnečnou žalobou zbytek kupní ceny, domáhal se později novou žalobou vrácení věci a prohlásil v dovolacím spise, že trvá na smlouvě a žádá též zaplacení kupní ceny.)88 [Okolnost, že ve všech těchto případech mimo G. U. 2656 jednalo se o splátkový obchod, jest nerozhodná, neboť § 2 cit. zák. stanoví, že prodavatel je povinen vrátili kupujícímu, co od něho přijal (a tedy nemá práva požadovati od něho další placení), jen ustoupí-li od smlouvy.] Naproti tomu však projeven judikaturou v poslední době názor opačný, že totiž »byla-li věc prodána s výhradou vlastnického práva až do úplného zaplacení kupní ceny, nemůže kupitel, domáhá-li se prodatel vydání věci, nikoli však odstoupení od smlouvy, požadovati, by mu bylo vráceno, co již zaplatil na kupní cenu a nemůže z tohoto důvodu zadržovati vydání věci«. Kupní smlouva zůstává při tom dále v platnosti, prodatel jest i nadále povinen věc kupiteli po úplném zaplacení trhové ceny znovu odevzdati, kupec zůstává nadále zavázán zaplatiti kupní cenu. Nemůže proto kupec požadovati, aby mu bylo vráceno, co již zaplatil na trhovou cenu a nemůže z tohoto důvodu zadržovati vrácení věci.89
Uvedená právní věta, přiznávající prodateli v důsledku pouhé výhrady vlastnictví právo, žádati současně za zaplacení zbytku kupní ceny i za vrácení věci, spojuje s pouhou úmluvou o výhradě vlastnictví účinky dalekosáhlé. Dlužník má věřiteli jeho plnění vrátiti, aniž by však dostal zpět to, co sám plnil. Uspokojivě bylo by možno rozřešiti otázku tu v ten způsob, že prodateli toto právo, žádati za vrácení věci bez odstoupení od smlouvy, přísluší jen tehdy, jestliže při uzavření smlouvy mezi stranami bylo výslovně ujednáno. Úmluva tato neodporuje § 2 splátkového zákona a kupitel svého práva, za plnění požadovati vzájemné plnění, sám se vzdal.
Jako vlastník jest prodatel oprávněn prodanou věc proti třetím osobám vindikovati podle § 366 o. z.90 a v řízení exekučním vylučovati podle § 37 ex. ř. Uplatnění tohoto práva jest nezávislé na odstoupení od smlouvy, t. j. podáním vylučovací žaloby proti třetí osobě zůstává právní poměr mezi prodatelem a kupcem nedotčen, prodatel uplatněním svého vlastnického práva proti třetí osobě neustoupil od smlouvy uzavřené s kupcem.91
Byla-li věc, k níž si prodatel vyhradil vlastnické právo, exekučně prodána, aniž by vlastník své právo uplatňoval, přísluší mu proti vymáhajícímu věřiteli žaloba vylučovací až do právní moci rozvrhového usnesení. Avšak i po této době může se prodatel na příjemci výtěžku domáhati vrácení jeho žalobou z obohacení.92 Obohacení nespočívá totiž vždy jen v kvantitativním rozmnožení majetku příjemcova, nýbrž i v tom, že příjemci dostalo se uspokojení, na něž neměl nároku. Věřiteli přísluší pouze nárok býti uspokojen z jmění dlužníkova, nikoliv však z jmění jiné osoby. Tohoto práva — domáhati se žalobou z bezdůvodného obohacení vrácení výtěžku — nepozbývá vlastník ani tehdy, když svou vinou zameškal včas podati žalobu vylučovací.93 Prodatel jest oprávněn jakkoliv se svou pohledávkou nakládati; postoupí-li ji, nepřechází pouhou cessí na cessionáře též právo vlastnické, právo to však může býti převedeno zvláště.94 Výhrady vlastnického práva může se prodatel také zříci, a to buď výslovně nebo mlčky. Za vzdání se této výhrady mlčky považuje se, vede-li sám exekuci na prodanou věc, jak výše bylo uvedeno. Při poměru rukojemském zřeknutí se této výhrady vlastníkem neosvobozuje rukojmího95 (jinak při zřeknutí se práva zástavního, § 1360 o. z.). Jaké jest postavení prodatele ve vyrovnacím řízení? Odpověď literatury na tuto otázku nelze považovati za uspokojivou. Bartsch-Pollak96 přejímá názor Franklův, a přiznávaje prodateli toliko nárok na oddálené uspokojení podle analogie § 10 odst. 3 v. ř., směšuje při tom pojem zajišťovacího převodu s výhradou vlastnictví, nazývaje obé jediným jménem »Sicherungseigentum«: »Jako zvláštní případ zajišťovacího vlastnictví (Sicherungseigentum) jest uvésti vlastnictví vyhrazené prodatelem do úplného zaplacení kupní ceny. Ve vyrovnacím řízení je prodatel zajišťovacím vlastníkem (Sicherungseigentümer), protože jeho vlastnictví bylo zachováno jen k tomu konci, aby si zajistil zaplacení kupní ceny. Rozeznává se od jiných zajišťovacích vlastníků jen tím, že vlastnictví k zajišťovacím účelům nezískal, nýbrž při odevzdání věci podržel.« — To jest však značný rozdíl! Zajišťovací převod a výhrada vlastnictví jsou — aspoň již podle dnešních názorů právní vědy — dva zcela různé instituty; postavení nabyvatele při zajišťovacím převodu jest jiné než postavení zcizitele při trhové smlouvě s výhradou vlastnictví (viz na př. plen. rozh. Sb. n. s. 5026).97
Také ani slovné znění cit. paragrafu zmíněný výklad nepřipouští, neboť ustanovení to mluví o těch, kdo nabyli určitých částí majetku dlužníkova. To vztahuje se na zajišťovací převod, nikoli však na prodej s výhradou vlastnictví, při němž prodatel žádné části majetku dlužníkova nenabývá. Není zde tedy žádné analogie. Avšak i. kdyby tu analogie byla, pak extensivní výklad § 10 odst. 3 v. ř. (t. j. per analogiam) není přípustný, ježto jde o předpis výjimečný.
Ve vyrovnacím řízení přísluší proto prodateli v důsledku jeho vlastnického práva nárok na vyloučení podle §§ 11, 21, 46 v. ř. Uplatňuje-li však prodatel místo něho nárok na zaplacení zbytku kupní ceny, pak nezakládá tento nárok práva na vyloučení podle § 46 odst. 1 v. ř., jež by vyrovnacím řízením nebylo dotčeno, nýbrž pohledávka prodatelova sdílí osud všech ostatních vyrovnacích pohledávek.98 I tato okolnost, kterou ostatně Bartsch-Pollak pokládá za samozřejmou,99 mluví proti jeho názoru, neboť věřitel s právy na oddělené uspokojení — za nějž prodatele pokládá — může se domáhati plného zaplacení své pohledávky (pokud ovšem je kryta hodnotou věci).
Nepřihlásil-li kupitel svou pohledávku k vyrovnacímu řízení, nelze v tom ještě spatřovati uplatňování vlastnických nároků mlčky, jestliže prodatel vinou dlužníkovou nebyl osobně vyrozuměn o vyrovnacím řízení, takže prodatel může se domáhati zaplacení celé pohledávky, nedodržel-li dlužník vyrovnacích podmínek.100
(Dokončení.)

Výhrada vlastnictví.

(Nástin.)
JUDr. Eduard Chloupek.
(Dokončení.)
Zcela obdobně jest tomu i v konkursu, z něhož příslušná ustanovení vyrovnacího řádu byla převzata. Právo na vyloučení jest stanoveno §§ 11, 44 k. ř. I zde jest prodatel oprávněn věc vylučovati, neboť konkursu podléhá jen jmění úpadcovo. Věci, které úpadci nenáležejí, nemají zůstati v konkursní podstatě, nýbrž mají býti vydány oprávněnému. Proto jest osobám, které si činí nároky na předměty úpadci nenáležející, vyhrazeno právo, žádati za vydání těchto předmětů. Přísluší-li však osobě k vyloučení oprávněné mimo to ještě jiná pohledávka vykonatelná ve jmění úpadcovo, pak může býti uplatňována jen jako konkursní pohledávka, nikoli jako nárok na vyloučení.101
V literatuře však hájen je názor, že v konkursu jest použíti § 21 o volbě správce podstaty, ježto prodávající nesplnil smlouvy úplně (nedodal věc do vlastnictví), resp. splňovací jednání již předsevzal, ale výhradou vlastnictví odňal mu účinek úplného splnění ve smyslu § 21 k. ř.102 Naproti tomu judikatura v rozh. Now. 1750 a Sb. n. s. 2272 (v prvém rozhodnutí v důvodech, v druhém v právní větě)103 vyslovila, že odevzdáním věci učinil již prodatel vše, »co s jeho strany ke splnění smlouvy bylo nutno. Přechod vlastnictví zůstal závislým na zaplacení kupní ceny, kterýmžto okamžikem přechází vlastnictví ipso iure na kupce, aniž by k tomu bylo třeba byt i jen pouhého prohlášení prodatelova. Tento názor spíše odpovídá skutečnému stavu. Každé plnění předpokládá totiž obsah a čas; nespočívá-li jeho obsah ani v pouhém prohlášení a děje-li se přechod vlastnictví na kupitele ipso iure, pak nelze říci, že by toto plnění nějaký obsah mělo, a přechází-li vlastnictví okamžikem zaplacení trhové ceny, pak nemá prodatel ani času, aby plnil, neboť i kdyby nějaký akt plnění chtěl předsevzíti, jakmile se o zaplacení dozví, bylo by to plnění již ex post a tudíž zbytečné, neboť věc již okamžikem zaplacení stala se vlastnictvím kupitelovým. Nelze si proto představiti, jakým způsobem a v kterém okamžiku měl by prodatel předsevzíti splňovací jednání.
Nesprávnost obou zmíněných názorů Bartsch-Pollakových nejlépe vynikne, srovnáme-li je navzájem. Podle něho je ve vyrovnacím řízení prodatel věřitelem s právy na oddělené uspokojení. Nemůže se tedy domáhati vrácení věci, a to ani ve vyrovnacím řízení ani nikdy později, bude-li vyrovnání potvrzeno, nýbrž může požadovati jen uspokojení z výtěžku věci a nestačí-li tento, bude nucen pro zbytek spokojiti se s vyrovnací kvotou. Zcela jinak v konkursu! Zde — podle uvedeného názoru — buď spravte podstaty prohlásí, že od smlouvy ustupuje a pak přísluší prodateli nárok na vyloučení a na náhradu škody (tento ovšem jen jako pohledávka konkursní, pokud jeho nárok převyšuje jeho dluh), nebo správce podstaty rozhodne se smlouvu splniti a pak pohledávka prodatelova stává se dluhem podstaty a požívá pořadí před konkursními věřiteli. Měl by tedy prodatel mnohem výhodnější podstavení v konkursu kupitelově než ve vyrovnacím řízení, ač pro tento tak pronikavý rozdíl v jeho právním postavení nelze v zákoně nalézti nejmenšího důvodu, zvláště když textace § 10 odst. 3 v. ř., jehož Bartsch-Pollak jako analogie chce použíti, je s § 10 odst. 3 k. ř. doslova stejná.
Bude-li o jmění prodatelově zavedeno vyrovnací řízení nebo naň uvalen konkurs, nemá tato okolnost na výhradu vlastnictví nijakého vlivu.
(Příslušenství.) Stává se věc prodaná s výhradou vlastnického práva příslušenstvím nemovitosti? Než k této otázce zaujmeme stanovisko, dlužno si především ujasniti pojem příslušenství. Podle § 294 o. z. rozumí se příslušenstvím to, co bývá s věcí trvale spojeno. Nutno však rozeznávati součástky věci a příslušenství. Věci vedlejší mohou býti buďto součástkami věci hlavní, a to samostatnými nebo nesamostatnými, nebo příslušenstvím, nebo s věcí hlavní nemají co činiti. Samostatné součástky a příslušenství jest v právním smyslu totéž.104 U příslušenství nemovitosti nutno rozeznávati příslušenství budovy a příslušenství podniku. Suroviny a polotovary jsou sice příslušenstvím podniku, nikoli však příslušenstvím budovy.105
Aby se věc stala příslušenstvím, nutno splniti tyto podmínky:
Pokud jde o osobu, může trvale spojiti věc vedlejší s věcí hlavní jen vlastník hlavní věci, nikoli nájemce nebo pachtýř, poněvadž u tohoto zajisté není úmyslu, aby tyto věci trvale zůstaly při domě, neboť jeho poměr jest sám jen dočasný.106 Náležitost, aby věc vedlejší určil za příslušenství vlastník věci hlavní, vyžaduje se bezvýjimečně i jde-li o stroje, neboť § 297a) nebylo na § 294 o. z. ničeho měněno. Nestane se tedy příslušenstvím stroj, který byl v podniku postaven pachtýřem a to ani tehdy, je-li pachtýř vlastníkem stroje, ani tehdy, byl-li stroj prodán pachtýři s výhradou vlastnického práva, i když poznámka podle § 297a) v žádném z obou případů nebyla učiněna.107
Pojem trvalosti není dán, byla-li vlastníku věci hlavní vedlejší věc toliko půjčena nebo pronajata. Vypůjčená nebo najatá věc nestane se nikdy příslušenstvím, ani jde-li o stroj a poznámka podle § 297 a) nebyla zapsána. Poznámka ta jest omezena jen na případy výhrady vlastnictví, jak o tom svědčí vznik tohoto paragrafu, nadpis novely v říš. zákoníku (§ 10) a celá úprava sama.108 Výhrada ta je myslitelna jen u smluv zcizovacích. Kdo věc toliko půjčuje nebo pronajímá, nemusí si vlastnictví vyhražovati.
Pokud jde o způsob spojení, klade se důraz na hospodářský poměr věci vedlejší k věci hlavní, nikoli na fysické připevnění. Není nezbytně nutno, aby věc byla do země zapuštěna, ve zdi upevněna, přinýtována či přibita, stačí, jestliže se jí při nějakém celku upotřebí, jako u studní provazy, řetězy, hasičské nářadí a pod., jak zákon sám v § 297 stanoví. Nejsou-li však věci s nemovitostí tak spojeny, že by je nebylo lze hospodářsky odstraniti, nejsou příslušenstvím nemovitosti.109
To jsou všeobecné podmínky vzniku příslušenství, které se vztahují i na spojení věcí prodaných s výhradou vlastnického práva. Také zde vyžaduje se spojení vlastníkem hlavní věci, trvalé věnování a hospodářský účel sloužiti věci hlavní.. Vzhledem k jejich povaze můžeme pak případy ty rozděliti na dvě skupiny:
a) spojení jiných věcí movitých než strojů,
b) spojení strojů.
Ad a): Stane se příslušenstvím věc prodaná s výhradou vlastnického práva, kterou kupec (vlastník nemovitosti) s ní spojil? Že vypůjčená nebo najatá věc příslušenstvím se nestane, bylo již řečeno. Judikatura zaujímá stanovisko, že vlastník věci hlavní musí býti zároveň i vlastníkem věci vedlejší. Spojení cizí věci s věcí hlavní, ani když se tak stane za účelem zřízení příslušenství, nezakládá роdle § 414 o. z. nároku na cizí vlastnictví a nezbavuje vlastníka cizí připojené věci jeho práva vlastnického. Lze-li věc odděliti, zůstává vlastníku připojené věci vůči vlastníku druhé věci, se kterou byla jeho věc spojena, nárok na oddělení a vrácení věci (§ 415 o. z.). Tak nestanou se příslušenstvím domu americká kamna prodaná s výhradou vlastnictví až do úplného zaplacení trhové ceny; jestliže místnosti v domě byly pronajaty, nebo dům prodán, skytá vlastníku ochranu § 378 o. z., resp. 368 ex. ř.110 k tomuto požadavku judikatury, aby vlastník věci hlavní byl i vlastníkem věci vedlejší, připojila se v poslední době i literatura.111
Ad b): Jde-li o spojení strojů, jest tento případ upraven § 297 a) o. z. Podle tohoto předpisu »spojí-li se s nemovitou věcí stroje, nepokládají se za příslušenství, bude-li se svolením vlastníka nemovitosti ve veřejné knize poznamenáno, že stroje jsou vlastnictvím někoho jiného«. Jak z motivů patrno, vedlo ustanovení to hranici mezi protichůdnými zájmy průmyslu, dodávajícího stroje na úvěr, jemuž záleželo na tom, aby stroje prodané s výhradou vlastnictví příslušenstvím se nestaly, a zájmy peněžních ústavů, půjčujícími na nemovitost stroji vybavenou, jimž záleželo na tom, aby jejich zástavní právo vztahovalo se i na tyto stroje. Týká se tedy tento předpis především zájmů třetích osob a má za účel chrániti jejich dobrou víru. Jestliže poznámka podle § 297 a) byla opomenuta, stává se stroj příslušenstvím nemovitosti a vlastnictvím kupitele. Tato otázka, pokud jde o poměr obou smluvních stran ke třetím osobám, není sporná. Ani prodatel ani kupec nemohou jim namítati výhradu vlastnictví.
Platí však toto ustanovení i v poměru mezi smluvními stranami? Může prodatel požadovati na kupiteli vrácení stroje prodaného s výhradou vlastnictví, když poznámka podle § 297 a) se nestala, či zaniklo spojením stroje s nemovitostí jeho vlastnické právo i v poměru k jeho kontrahentu? Jak bylo uvedeno, upravuje citovaný zákonný předpis kollisi mezi zájmy třetích osob: průmyslu a finančních ústavů. Průmysl prodávající stroje na úvěr jest jednou z nich; uzavřením úmluvy o dodání stroje stává se však tato třetí osoba smluvní stranou. Má i nyní vůči ní platiti zmíněný zákonný předpis? Platí-li zákon vůči třetím osobám bezvýjimečně, není důvodu, proč by se v tomto případě měla činiti výjimka. Zákon zde nikterak nerozeznává a »legre non distinguente nес nostrum est distinguere«. Bylo také věcí prodatele postarati se, aby výhrada ta byla poznamenána ve veřejné knize a neučinil-li tak, musí nésti toho důsledky. K témuž závěru vede i další úvaha: »A« nemůže býti zároveň »non A«. Buďto věc jest příslušenstvím anebo není, buďto je vlastnictvím kupcovým nebo prodatelovým. Příčilo by se zásadám logického myšlení, aby věc vůči jedné osobě (věřiteli kupce) byla příslušenstvím nemovitosti a vlastnictvím kupce, kdežto vůči druhé osobě (prodateli) příslušenstvím nebyla a patřila jemu, prodateli. Nutno tedy zodpověděti otázku tu v ten smysl, že § 297 a) vztahuje se i na smluvníky.112
Poznámka ta vztahuje se jen na stroje, nikoli na jiné příslušenství (koně, vozy) a není při něm ani nutná, ani přípustná.113 Hlavní věc však nemusí být továrnou.114 Pokud jde o obsah poznámky, má poznámka obsahovati, že stroje jsou vlastnictvím jiné osoby než vlastníka nemovitosti a že proto nejsou příslušenstvím. Právně pochybná a bezúčinná jest tudíž poznámka, že stroje jsou příslušenstvím nemovitosti, zejména dal-li si takovou poznámku zapsati nájemce,115 chtěje se tak patrně zabezpečiti proti eventuelním exekucím.
Poznámka: Na věcech, jež nájemce nebo pachtýř s nemovitostí spojí, nenabývá pronajímatel, jak bylo řečeno, nikdy práva vlastnického. Jeho zákonné zástavní právo na tato invecta et illata (§ 1101 o. z.) nevztahuje se ihned, nýbrž teprve tím okamžikem, kdy připadnou nájemci do vlastnictví, t. j. zaplacením trhové ceny.116
V této souvislosti nutno zmíniti se o tom, zda otázka výhrady vlastnictví může býti řešena v řízení exekučním. Toliko v jediném uveřejněném rozhodnutí zabýval se nejv. soud touto otázkou, a to spíše jen mimochodem, ač šlo o otázku praejudiciální, a vyslovil názor, že »exekuční soudce, stanově příslušenství nemovitosti, na níž se vede exekuce, jest oprávněn rozhodovati také o otázce případné výhrady vlastnictví k věcem tvrzeného příslušenství«,117 ponechává však tuto právní větu bez odůvodnění.118 Šlo o tento případ: »Návrh firmy Josef a Karel K., aby byly z exekuce na nemovitost vyloučeny různé movitosti, k nimž navrhovatelé tvrdili vlastnictví, soud první stolice zamítl, rekursní soud návrhu vyhověl, nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.« Aby nevznikly pochybnosti, nutno k tomuto skutkovému ději, vylíčenému ve Sbírce, dodati, že tyto cizí věci byly pojaty do protokolu o odhadu nemovitosti podle §§ 140 ex. ř. a 22 odh. ř. a že nešlo o stroje.119 Souhlasiti jest s tím, že exekuční soud, rozhoduje o příslušenství při odhadu nemovitosti, jest oprávněn zkoumati jeho zákonné podmínky, avšak jen potud, pokud exekuční řád nestanoví něco jiného, t. j. pokud nenarazí na sporná práva osob třetích. Zákon ustanovuje v § 37 ex. ř., že práva třetích osob, která by nedopouštěla výkonu exekuce, jest přivésti k platnosti žalobou. Zde však třetí osoba uplatňovala své sporné právo návrhem. Přihlédněmež, zda tento postup odpovídá zákonu. Ustanovení § 37 ex. ř. nemá platnosti jen při vedení exekuce na věci movité, nýbrž při všech druzích exekuce, tedy také vede-li se exekuce na nemovitost, neboť jest umístěno ve všeobecné části exekučního řádu. Ustanovení to jest výlučné, t. j. třetí osoby mohou jen tímto prostředkem uplatňovati svá práva, neboť jednak poskytuje jim ustanovení to ochranu měrou nejrozsáhlejší, jednak zákon sám nemá nikde ustanovení, podle něhož by takováto práva třetích osob mohla býti k platnosti přiváděna pouhým návrhem. Kdyby zákon těmto třetím osobám — které nejsou ani stranou ani účastníky exekučního řízení — byl zamýšlel vedle žaloby dáti ještě jiné prostředky k hájení jejích práv, bylo by to v něm výslovně stanoveno. Není-li tomu tak, nelze jim, právě poněvadž nejsou ani stranami ani účastníky, beze všeho zákonného podkladu přiznati dalekosáhlé právo činiti návrhy a podávati dokonce opravné prostředky.
V citovaném rozhodnutí se ani neuvádí, jaký návrh byl vlastně třetí osobou podán. Návrh podle § 39 č. 2 ex. ř. to zřejmě nebyl, neboť ten předpokládá, že se vede exekuce na věci, práva nebo pohledávky, které podle platných předpisů z exekuce vůbec nebo z vedení exekuce zvláště jsou vyňaty (na př. je-li vedena exekuce na nezabavitelné věci podle §§ 250, 251, nároky podle §§ 290, 291, 292, práva podle § 330 nebo na příslušenství podle § 252 ex. ř.; předpokládá tedy právě opačný případ: když totiž mobilární exekuce byla vedena na příslušenství nemovitosti, pak prokáže-li se, že věc jest příslušenstvím, bylo by exekuci zrušiti; zde se však žádá, aby exekuce byla zrušena, ježto věc příslušenstvím není).120 Vedení exekuce na cizí věc není však platnými předpisy zakázáno ve smyslu § 39 č. 2 ex. ř., nýbrž je ponecháno třetí osobě na vůli, chce-li věc žalobou podle § 37 z exekuce vyloučiti.
Pouhý návrh není také k uplatňování sporných práv vhodným prostředkem. Jakým způsobem a jakými prostředky bude exekuční soudce zjišťovati sporné okolnosti, popírá-li vymáhající věřitel, že se výhrada vlastnictví stala, nebo tvrdí-li, že podpis na listině je padělán? Má teprve nyní exekuční soud odkázati strany na pořad práva? Takové rozlišování sporných skutkových a právních okolností musilo by však být v zákoně výslovně stanoveno, jako to činí na př. § 231 ex. ř. I v řízení nesporném, konkursním, vyrovnacím i v řádu exekučním (§§ 35, 36, 37, 128, 231, 258 ex. ř.) platí zásada, že sporné nároky odkazují se na pořad práva a tak zajisté jest tomu i v tomto případě. Kdybychom přiznali třetím osobám právo uplatňovali jejich sporné nároky pouhým návrhem, pak musíme důsledně dospěti k závěru, že § 37 jest v exekučním řádě úplně zbytečný.121
A konečně přihlédneme-li i k účinkům, jaké by mělo takovéto rozhodnutí o výhradě vlastnictví v řízení exekučním, dojdeme k témuž výsledku. Ač nelze na přípustnost či nepřípustnost určitého právního aktu souditi pouze z jeho účinků, přece i ty nutno vzíti v úvahu. Právní moci může nabýti jen enunciat rozsudku a usnesení. Rozhodnutí o výhradě vlastnictví nebylo by pojato do enunciátu usnesení, neboť exekuční soud řešil by otázku tu jako praejudiciální (je-li vlastnictví vyhrazeno, nestane se věc příslušenstvím) a v enunciátu vyslovuje se pouze, zda exekuce je přípustna, či nepřípustna. Nemohlo by tedy býti právoplatně rozhodnuto o výhradě vlastnictví ani mezi stranami.122
(Redukce výhrady vlastnictví?) Z praxe vídeňského exekučního soudu uvádí Klang123 tento případ: Dlužník koupil na splátky 30 kusů dobytka za jednotnou cenu podíle počtu kusů, prodatel si vyhradil vlastnictví. Vymáhající věřitel kupcův zabavil tento koupený dobytek a prodatel vylučoval žalobou všech 30 kusů, ačkoliv v době podání žaloby až na dva nebo tři kusy byly všechny ostatní již zaplaceny. Klang právem dovozuje, že v takovýchto případech nejde o ochranu kupce nebo prodatele, nýbrž o ochranu bezelstné osoby třetí proti nim oběma; kupec zaplativ při splátkovém obchodě prodateli kupní cenu až na nepatrný zbytek, dal mu na drahých splátkách více, než co činí pravá hodnota věci a nyní v dalších splátkách ustane v dohodě s prodatelem: věc samu nemohou pak mobilární exekucí zabaviti ani věřitelé kupcovi, ani věřitelé prodatelovi. Výkladem §§ 457, 914, 915 dospívá Klang k závěru, že v případech, kdy bylo prodáno více věcí téhož druhu za jednotnou cenu podle počtu kusů a prodatel si nevymínil, že vlastnictví má zůstati neděleno, může soud vlastnictví prodatelovo omeziti na věci, jejichž cena odpovídá nezaplacenému zbytku kupní ceny.
Avšak nehledě k tomu, že postup ten bude možný jen v právě uvedených, dosti řídkých případech, zůstává proti němu — přes důmyslné vývody Klangovy — závažným argumentem analogie § 457 o. z.124 Týž autor však na jiném místě125 uvádí postup vymáhajícího věřitele, jehož lze s úspěchem použíti i zde. Vymáhající věřitel, nemůže sice proti spojené vůli kupitelově a prodavatelově (§ 1423 o. z.) často nepatrný zbytek kupní ceny zaplatiti a tím způsobiti zánik výhrady vlastnictví a přechod věci do majetku kupcova, čímž by vylučovací žaloba podatelova pozbyla všeho podkladu, ale vymáhající věřitel kupcův může zabaviti podle § 331 ex. ř. veškerá práva příslušející kupiteli z oné trhové smlouvy a dáti se podle § 333 ex. ř. zmocniti k zaplacení zbytku trhové ceny jménem kupitelovým, kteréžto placení nemůže nyní prodatel odmítnouti. Placením pak zaniká vyhrazené vlastnické právo prodatelovo; překážka, bránící vedení exekuce na prodanou věc, jest odstraněna.
*
Toto pojednání zabývalo se výhradou práva vlastnického při smlouvě trhové. Může se ovšem výhrada ta vyskytnouti i při jiných zcizovacích smlouvách (na př. při smlouvě směnné, darovací), avšak takové případy v praxi jsou velmi vzácné a proto k nim nebylo zde přihlíženo. Platilo by o nich mutatis mutandis totéž, co o výhradě vlastnictví při smlouvě trhové bylo pověděno.

Heyrovský: Dějiny a systém soukr. práva římského, 1921, II, str. 125.
Viz Stubenrauch, Commentar, 1903, II, str. 287 a literaturu tam citovanou.
Sedláček, Obligační právo II, 1926, str. 71. (Viz nadpis § 10 III. novely v říšském zákoníku
G. U. 195, 713, 783 (ještě před vydáním třetí dílčí novely. Pod značkou G. U. rozumí se nová řada sbírky založené Glasrem a Ungrem.) Rovněž tak důsledně všechna novější judikatura níže citovaná.
Krom literatury uvedené Stubenrauchem, též Randa-Kasanda, Právo vlastnické 1922, str. 169, Sedláček, Obligační právo II. 1926, str. 71, Ehrenzweig, System des öst. allg. Privatrechts 1920, II, 1, str. 383.
§ 455 něm. obč. zák. »Hat sich der Verkäufer einer beweglichen Sache das Eigentum bis zur Zahlung des Kaufpreises vorbehalten, so ist im Zweifel anzunehmen, daß die Übertragung des Eigentums unter der auischiebenden Bedingung vollständiger Zahlung des Kaufpreises erfolgt, und daß der Verkäufer zum Rücktritte von dem Vertrage berechtigt ist, wenn der Käufer mit der Zahlung in Verzug kommt.«§ 715 švýc. obč. zák.: »Eigentumsvorbehalt, a) Im allgemeinen: Der Vorbehalt des Eigentums an einer dem Erwerber übertragenen beweglichen Sache ist nur dann wirksam, wenn er an dessen jeweiligen Wohnort in einem vom Betreibungsbeamten zu führenden öffentlichen Register eingetragen ist. Beim Viehhandel ist jeder Eigentumsvorbehalt ausgeschlossen. § 716. b) Bei Abzahlungsgeschäften: »Gegenstände die mit Eigentumsvorbehalt übertragen worden sind, kann der Eigentümer nur unter der Bedingung zurückverlangen, daß er die vom Erwerber geleisteten Abzahlungen unter Abzug eines angemessenen Mietzinses und einer Entschädigung für Abnützung zurückerstattet.«
»Odevzdá-li prodavač věc kupci neobdržev kupní ceny, jest věc prodána na úvěr a vlastnictví k ní přechází ihned na kupce. Právo odstupní v § 918, 919 určené tu prodavači nepřísluší. — Vyhradil-li si však prodavač vlastnictví k prodané movité věci až do zaplacení kupní ceny, nabývá kupec vlastnictví k odevzdané věci teprve úplným zaplacením kupní ceny; prodavač jest oprávněn odstoupiti od smlouvy, prodlévá-li kupec s placením (§§ 918, 919, 921). Tato výminka jest však účinnou jen tehdy, byla-li smlouva učiněna písemně a v listině určeno podle kalendáře, kdy kupní cena bude zaplacena.«
n. u. m.
Viz literaturu citovanou Stubenrauchem.
Že kupec nabývá držby, nebude sporné, uvážíme-li, že držby věci nabývá i zloděj a že proto před právoplatným rozsudkem jen s jeho svolením může býti věc poškozenému vrácena (§ 367 tr. ř.).
Randa-Kasanda l. c., jinak Sedláček l. c.
Srov. zajímavý vzájemný poměr obou těchto institutů v Gellerově článku »Der Eigentumsvorbehalt« v Öst. Zentralblatt f. d. j. Praxis, roč. 1886, kde však autor o otázce, zda výhrada vlastnictví je možná při převodu konstitutem, se nezmiňuje; rovněž nikoli v článku »Das constitutum possessorium und das pactum reservati dominii« v témž časopise roč. 1885, jak podle názvu článku dalo by se očekávati, ani v pojednání »Tradition, Constitutum possessorium und Pactum reservati dominii«, tamtéž, roč. 1903. Zodpověděti tuto otázku, jest úkolem těchto řádků. Podnětem k tomu bylo níže citované rozhodnutí Sb. n. s. 2272. (Sbírka rozhodnutí nejvyšších stolic soudních republiky Československé.)
Randa, Besitz, 1895, str. 410. Nabývací způsoby držby nejsou v zákoně uvedeny taxative (l. c. 407), je tedy možno použíti i předpisů o nabytí práva vlastnického, pokud ovšem tyto nabývací způsoby zjednávají příjemci faktickou moc nad věcí. Zda v odevzdání věci kupiteli spatřujeme přechod držby či detence, závisí na tom, jak výhradu vlastnictví konstruujeme. Podle Randy v pochybnostech je kupec prekaristou, měl by tedy detenci věci, kdežto novější teorie i judikatura považuje kupce za držitele.
Již z povahy věci vyplývá, že zcizitel po pouhém prohlášení konstitučním má faktickou moc nad věcí právě v tom rozsahu jako ji měl dříve.
Ehrenzweig, System I, 2, str. 176, Andres, Constitutum possessorium jako nabývací způsob práva vlastnického a zástavního, 1925 (zvláštní otisk ze Sborníku, roč. 16., str. 2 a násl.).
Besitz, str. 427, při pojednání o traditio brevi manu: »Wird eine Sache bedingt zum Besitze übergeben, so hat der Übernehmer zunächst nur die Detention, mit dem Eintritte der Bedingung aber den Besitz derselben sofort erworben.«
Andres l. с., str. 112 a násl.
Držitel vykonává tu panství nad věcí (corpus) zástupcem.
Eigentumsrecht 1893, str. 277: »Ein solcher Eigentumsvorbehalt (pactum reservati dominii) ist nach der naheliegenden Intention der Parteien im Zweifel als eine aufschiebende Bedingung anzusehen, da die Absicht der Parteien — bis zur Zahlung des Preises — eben nicht auf Übertragung des Eigentums, sondern der Detention (Gebrauchsüberlassung etc.) gerichtet ist.«
Sb. n. s. 2272: »Umluveno-li, že prodatel jest povinen po zaplacení kupní ceny dopraviti prodaný předmět kupiteli, nabývá kupitel zaplacením kupní ceny vlastnictví.«
Ehrenzweig, I, 2, str. 76—77.
V cit. roz. Sb. n. s. 2272 vzal prvý soud za prokázáno, že vlastnictví prohlášením přešlo ihned (jako v případě G. U. 6491). Dne 11. prosince koupil žalobce piano od Z za 10 000 Kč a zaplatil předem 1000 Kč s tím, aby mu je Z po zaplacení zbytku kupní ceny dopravil do bytu. Zbytek byl zaplacen o den později, dne 12. prosince. Po zaplacení ceny trhové, ale před dopravením piana do bytu kupitelova, bylo toto u prodatele Z zabaveno věřitelem prodatelovým. Kupitel domáhal se na vymáhajícím věřiteli zrušení exekuce vylučovací žalobou. Nejvyšší soud rozhodl in merito sice stejně jako soud prvý, vyhověv vylučovací žalobě, avšak vyslovil právní větu, že vlastnictví přešlo teprve zaplacením trhové ceny, nepokládaje patrně takový projev vůle, jak jej zjistil prvý soud, za způsobilý ihned převésti vlastnictví. Pak ale i po zaplacení trhové ceny přísluší kupiteli jen obligační nárok na vydání věci, jak bylo výše dovoženo.
Sb. n. s. 4824.
Jen peněžitý dluh státu jest »Holschuld« (rep. nal. 713).
V rozh. z 12/1. 1886, Adler-Clemens 1252, však vysloveno »Der Gerichtsstand des Vertrages (poznámkou na faktuře »splatno v X«) wird durch die Gestattung, die Zahlung durch ein Postmandat am Wohnorte des Schuldners zu leisten, nicht alteriert«, denn dasselbe bezieht sich nur auf die Art und nicht auf den Ort der Zahlung. Jak vidno, byla meritorně řešena otázka příslušnosti soudu, nikoliv kterým okamžikem dlužník plnil.
Při placení složenkou jest legitimován k žalobě proti poštovní správě pouze majitel konta. Žaloba promlčuje se ve 30 letech, bez ohledu, zda ztráta byla včas reklamována. (G. U. 5762, Now. 1475. Pod značkou Now. jest citována nová řada sbírky založené Nowakem.)
G. U. 6668, Now. 1523.
V důvodech uvedeno, že jinak by dlužník nad svůj závazek musil ručiti také za to, když věřitel peníze právem mu zaslané, bezprávně si přisvojí. V zákoně není opory pro to, aby se dlužníku ukládal takovýto dalekosáhlý závazek v důsledku smlouvy (cesse), která byla uzavřena mezi jeho věřitelem a třetí osobou a o niž on nevěděl.
G. U. 4296.
Nejvyšší soud pokládá úmluvu takovou za přípustnou i u nemovitostí a spatřuje ji v tomto případě: bratři A vydražili nemovitosti B-ovy a pak s ním ujednali, že mu nemovitost vrátí, jakmile zaplatí jejich pohledávku i s útratami a ponechali ho (exekuta) nadále v držbě nemovitostí. V této úmluvě vidí nejv. soud trhovou smlouvu s výhradou práva vlastnikého a dospěl k závěru, že neplatí-li nyní B, nemohou bratří A žalovati na vydání nemovitostí, nýbrž jen na zaplacení kupní ceny (Sb. n. s. 4484). Literatura však má výhradu tu za přípustnou jen u věcí movitých, (tak Sedláček l. c.). Také autoři osnovy nového občanského zákoníka pokládají výhradu tu za přípustnou jen u movitostí a to de lege lata i de lege ferenda. V důvodové zprávě k Návrhu subkomitétu, obligační právo (prof. Weiss), 1924, str. 89, se praví: »Dlužno poznamenati, že předpis ten (se výhrada vlastnictví) se vztahuje opět jen na movitosti, kdežto při nemovitostech přechází vlastnictví teprve zápisem do veřejných knih a každá koupě nemovitosti bez zápisu do knih jest po zákonu koupí bez převodu vlastnictví, pročež není třeba zvláštního ustanovení o převodu práva vlastnického.« Tak výslovně též podle práva německého (§ 455) a švýcarského (§ 715).
Ehrenzweig II., 1, str. 383: »An Waren, die zur Weitervexäußerung oder zur Verarbeitung bestimmt sind, kann sich der Verkäufer ein (diese Vorgänge überdauerndes) Eigentum nicht Vorbehalten.« Rovněž Sb. n. s. 6418, 7241. V případě prvém jednalo se o přízi, v případě druhém o mouku v pytlích značky Patent Gold River; vlastník žaloval, aby úplata za mouku tu přijatá, byla z úpadkové podstaty kupitelovy vyloučena. Žalobě vyhověno.
Aby vlastník suroviny nabyl ku věci jiným zpracované spoluvlastnictví podle § 415 o. z., vyžaduje se, aby zpracování stalo se bez svolení vlastníka suroviny (v důvodech rozh. G. U. 2488). Rovněž Stubenrauch, I., str. 514, v témž smyslu, ale opačný případ: nabytí vlastnictví zpracovatelem.
Viz pozn. předchozí a vývody Randovy, Besitz, str. 597, p. 22; »Wird die Umwandlung einer Sache in eine andere, z. B. die Verarbeitung des Garnes in Gewebe, von einem Mandatar vorgenommen, so verliert wohl der Eigentümer (resp. Besitzer) des Rohstoffes Eigentum und Besitz am Stoffe, erwirbt aber diesen wieder durch die Apprehension des Mandanten, als Repräsentanten an dem Fabrikate. Im Falle der Untreue desselben entscheidet über den Besitzerwerb dessen Willensrichtung. Die Eigentumsfrage darf hier nicht eingemengt werden.« Ve smyslu vývodů v textu uvedených jest zodpověděti otázku nadhozenou Ehrenzweigen (I., 2, str. 231.): »Wie nun, wenn ein Kaufmann einem Handwerker oder einem Fabrikanten Rohstoffe auf Borg liefert und sich das Eigentumsrecht an dem Stoffe und dem daraus herzustellenden Erzeugnisse vorbehält?« Ehirenzweig argumentuje jinak: dlužno rozeznávati, pro koho jest výrobek určen, zda pro dodatele, či pro trh. Kabát z látky dodané zákazníkem jest určen pro zákazníka sama, zůstává tedy jak surovina, tak i výrobek jeho vlastnictvím. Naproti tomu štětce zhotovené ze žíní dodaných s výhradou práva vlastnického jsou určeny nikoliv pro dodatele, nýbrž pro trh. Obchodník prodává štětce vlastním jménem, v obchodě jeví se jako jeho vlastnictví. Proto zpracováním zaniká vlastnické právo k dodaným žíním, přes ustanovení § 414 o. z. k této argumentaci nutila jej právní věta rozh G. U. 6360, jím citovaného: »Exzindierungsklage: Lieferung von Rohmaterialien unter Eigentumsvorbehait zur Verarbeitung und Verkauf des Produktes im eigenen Namen und für Rechnung des Liefernden; Eigentum des Letzteren an dem Produkte? Unwirksamkeit der Vereinbarung gegenüber dritten Personen.« Avšak tato právní věta nevystihuje podstatu sporu (viz rozhodovací důvody), která jest vyjádřena právní větou sbírky Nowakovy 1572: 1. Der Eigentumsvorbehalt an den einem Dritten zur Verarbeitung übergebenen Materialien umfaßt nicht das fertige Produkt; ein solcher Eigentumsvorbehalt kann dem betreibenden Gläubiger des Käufers des fertigen Produktes mit der Widerspruchsklage nach § 37 E. O. nicht entgegengehalten werden. 2. Es begründet keinen Lohnvertrag zwischen dem Besteller und Arbeiter, wenn der Besteller das Rohmaterial auf Ordre, Rechnung und Gefahr des Arbeiters liefert und sich erst aus den Geschäften des Arbeiters entstehenden Forderungen abtreten läßt, wobei der Mehrbetrag über den fakturierten Plreis dem Arbeiter gehört. Vidno, že právní věta sbírky G. U. je v rozporu s touto právní větou. Nešlo tu o prodej suroviny na účet dodatele, nýbrž na účet příjemce, nešlo tu o smlouvu námezdní, nýbrž o smlouvu trhovou pod rouškou smlouvy námezdní. Proto byla výhrada vlastnictví k budoucímu výrobku prohlášena za bezů činnou, ač ovšem nelze neuznati ani důvody cti a víry, v obchodním styku nutné, jichž se nejvyšší soud též dovolával a jež jsou Ehrenzweigem rozvedeny a precisovány.
Tandler míní (»Der Eigentumsvorbehalt« v Mitteilungen, 1924, čís. 1 a 2), že výhrada vlastnictví může býti smluvena i k věcem, jež teprve v budoucnosti se mají koupiti a také i ke skladu zboží s měnícím se stavem, takže by si mohl prodatel předem vyhraditi vlastnictví k věcem, jež i dodatečně za obchodního spojení budou od něho odebrány, i k věcem, které majitel skladu za prodané náhradou opatří.
Gerichtshalle, 1917, str. 182 (smlouva nájemní), Sb. n. s. 7704 (leč by se tak stalo omylem objednatelovým za podmínek § 871 o. z.).
Sb. n. s. 7241.
Právník 1902, str. 101.
Sb. n. s. 6418.
Sb. n. s. 4383.
Staub-Pisko, Kommentar, 1910, čl. 360, § 11: Daß der Verkaufskommissionär nicht ohne weiteres Eigentümer des Kommissionsgutes wird, ist selbstverständlich; anders, wenn er erklärt als Selbstkontrahent eingetreten zu sein. Der Verkaufskommissionär kann daher an dem übergebenen Kommissionsgute, als einer anvertrauten Sache, eine Veruntreuung begehen.« Při smlouvě komisní, zakládající pouze obligační poměr mezi komitentem a komisionářem, není třeba a — přísně vzato — ani možno právo vlastnické si vyhraditi. Dosavadní vlastník nechce však pozbýti vlastnictví ke zboží, dokud toto nebude zaplaceno a právě proto dává zboží jen do komise. Nelze proto pouhému prohlášení komisionáře podle čl. 376 obch. zák. přikládati tak dalekosáhlý účinek, jenž by komitenta zbavil vlastnictví a ponechal mu jen často nedobytnou pohledávku na zaplacení ceny, a komisionáři umožnil velmi lehce uniknouti nemilým trestním následkům jeho počínání (zpronevěra). Vedle toho je podstatným znakem tradice úmysl, převésti vlastnictví; takového úmyslu při smlouvě komisní komitent nemá a prohlášení komisionářovo o samokontrahování nemůže jej nahraditi.
Sb. n. s. 5391.
Sb. n. s. 4208.
Sb. n. s. 6504, viz též Sb. n. s. 973 a 5278.
cit. již rozh. Sb. n. s; 4208. Zajišťovací převod v exekučním řízení nelze chrániti vylučovací žalobou (viz pozn. 55.).
Termín ražený prof. Krčmářem (v něm. literatuře výraz Sicherungsübereieamng).
tak Dr. Čulík, Dr. Procházka, Dr. Rouček, Dr. Andres, kdežto prof. Stieber a Dr. Michalík zabývají se ve svých pracích otázkou rejstříkové hypotéky.
»Nedoporučuje se, aby byl zaveden zajišťovací převod.« Osnova občanského zákoníka připouští jej totiž k zajištění pohledávek.
Sb. n. s. 1512, 2433, 2461, 3701, 4085, opačně 2855.
Podrobně zabývá se otázkou zajišťovacího převodu též Andres v cit. již Constitutu, uváděje četné názory pro i proti, sám pak zaujímá spíše stanovisko odmítavé, spatřuje v něm smlouvu zástavní (str. 45.) po př. smlouvu contra bonos mores, bude-li výše úvěru v nápadném nepoměru s hodnotou věci (str. 48).
viz rozhodnutí v pozn. 48.
Sb. n. s. 2433, 2461, 3701.
Sb. n. s. 1512.
Sb. n. s. 4085. To však není důsledné, neboť skutečné odevzdání podle § 426 nelze spatřovali v tom, že jeden druhému dá věc podržet nebo mu dá na ni sáhnout; tím méně při zajišťovacím převodu, kde právě judikatura klade váhu na jeho publicitu, nepřipouštějíc jeho zřízení ani konstitutem. Není také jasno, proč nejvyšší soud zdůrazňuje, že šlo o věc hromadnou, když přece za odevzdání listinami (§ 427), nemůže býti považována poznámka v inventáři.
Sb. n. s. 3701. S tím dlužno jen souhlasiti, ač by se mohlo proti tomu uvésti, že dobrá víra třetích osob není více ohrožena, děje-li se převod vlastnictví konstitutem z jiného důvodu právního. Při zřízení práva zástavního mohou býti důvěřivé třetí osoby taktéž zkráceny, vzal-li zástavní věřitel podle § 451 věc do uschování, ale po čase ji dlužníku s výhradou zástavního práva vrátil (§ 467 o. z.). Srovnej též Andres, 2. sjezd čsl. právníků, který dovozuje, že těžiště § 452 o. z. spočívá v jeho druhé větě: »Wer diese Vorsicht unterläßt, haftet für die nachteiligen Folgen«. Slovem »Vorsicht« bylo vystřídáno v definitivní textaci původně navržené slovo »Vorschrift«. Hledě k tomu, že osoby třetí jsou dostatečně chráněny předpisy §§ 367, 456 o. z. a čl. 306 obch. zák., znamená první věta § 452 o signifikaci zástavy toliko dobrou radu zákonodárcem stranám danou, nikoli však zákonný imperativ (str. 8., 9.). — [Nelze proto poslední větu § 452 o. z. přeložiti slovy; »kdo opomene tohoto předpisu, ručí za škodlivé následky« a nelze také souhlasiti s odůvodněním Návrhu subkomitétu pro revisi občanského zákoníka (Věcné právo, 1923), podle něhož uvedená věta byla »vypuštěna jako úplně zbytečná«, jak uvádí důvodová zpráva na str. 105, zvláště když při výkladu zákona nutno vycházeti ze zásady., že v něm není zbytečné ani slůvko.] — Avšak ve svém Constitutu považuje Andres zřízení práva zástavního pouhým prohlášením podle § 428, 1 věty o. z. přece jen za povážlivé, byť by i argumenty, jež se všeobecně uvádějí proti přípustnosti konstituta jako nabývacího způsobu práva zástavního, nebyly zcela přesvědčivé (str. 98.). Judikatura pak, neuznávajíc platnost zřízení zástavního práva konstitutem, připouští zřízení jeho aspoň traditione brevi manu (Sb. n. s. 7680). Neuznává tedy zřízení jeho hmotným odevzdáním nebo odevzdáním znameními za výlučné.
Plen. rozh. Sb. n. s. 5026.
K obsažnému Eisingerovu pojednání »Eigentumsvorbehalt und Exekution«. Richterzeitung, 1929, č. 3 a násl. nemohlo již býti přihlíženo.
G. U. 3780, Now. 1088.
G. U. 3690.
Neprávem vyvozuje Klang: (»Eigentumsvorbehalt beim Ratengeschäfte als Fundament der Exszindierungsklage« v Juristische Blätter 1910, čís. 24.-28.), že při splátkových obchodech prodatel může sice věc s výhradou vlastnictví prodanou u kupitele zabaviti, že však nemůže navrhnouti prodej (str. 292.). Požadavek ten rozšiřuje Tandler v cit. článku v tom směru, že nejen prodej, ale i zabavení samo se strany prodatele je nepřípustné, přehlížeje, že názory Klangovy byly v tomto bodě literaturou i judikaturou již korigovány, resp. že v judikatuře nebylo nikdy ani sporno, že zabavení věci a její prodej jest i při splátkovém obchodu přípustný, nedodržoval-li kupitel splátky (srov. G. U. 1151, 3780, 3895, 4298, 5665, kterážto rozhodnutí připouštějí dokonce zabavení věci prodatelem i za zachování jeho vlastnického práva. Tandler považuje zabavení věcí se strany prodatele za nepřípustné, vychází při tom z premissy, že výhrada ta děje se především v zájmu kupitele a že proto prodatel nemůže se jí vzdáti. Tento předpoklad neodpovídá však skutečnosti a kupitel nemůže prodateli namítati jeho vlastní (prodatelovo) právo. (srov. důvody rozh. G. U. 4298.)
Sedláček l. c., z judikatury zejména jud. 246 (Now. 1712) v důvodech, Sb. n. s. 4993.
Podle starší literatury jest považovati kupitele v pochybnostech za prekaristu, odvolání prekaria může však býti vyloučeno nabídkou placení. (Randa, Eigentumsrecht, 1893, str. 277, p. 29.)
Randa, l. с. »Mit Recht nimmt daher die Merhzahl der Schriftsteller und die Praxis ... Suspension des Eigentumsüberganges (nicht auch des Kaufs!) an, bis zur Zahlung.«
srov. Randa, Právo vlastnické, str. 283, p. 22, o držiteli malae fidei všeobecně.
Proti praktickému applikování těchto ustanovení nelze uvésti námitek. Vždyť dojde k němu jen tehdy, jestliže kupec hrubě porušil svou smluvní povinnost (neplatí trhovou cenu) a pak není důvodu, proč by měl býti nějak příznivě posuzován. Plní-li, k čemu se zavázal, je použití těchto předpisů vyloučeno. I v případě § 1048 o. z. (condictio causa data causa non secuta), kde o nějakém porušení povinnosti mluviti nelze, »je příjemce hned od počátku v témž postavení, v jakém je příjemce indebiti po doručení žaloby, věda totiž hned od počátku, že pro něho může vzejíti povinnost, aby vrátil, co obdržel« (t j. rovná se co do náhrady užitků a škody a co do nákladů na věc nepoctivému držiteli). Krčmář, Právo obligační, 1924, str. 250, srov. str. 247 a §§ 1437, 338 o. z. V našem případě nejen, že kupitel od počátku ví, že pro něho může vzejíti povinnost, aby vrátil, co obdržel, nýbrž nad to vznik této povinnosti porušením smlouvy sám způsobil. Námitka, že kupitel by měl horší postavení, než na př. nájemce nebo vypůjčitel, není závažná, neboť právě o to literatura usiluje (viz její stanovisko v otázce ručení za náhodu). Po stránce teoretické možno ovšem namítnouti, že nelze dobře považovati za držitele nepoctivého toho, kdo drží věc na základě úmluvy s vlastníkem, s jeho vědomím a vůlí; proti tomu jest však poukázati na výše uvedený případ kondikce. Ostatně důvod, proč by se snad zdálo pochybným považovati kupitele za držitele nepoctivého, spočívá spíše v tonu slovního výrazu tohoto pojmu (nepoctivost!), než v pojmu samém, resp. v tom, že znaky obecného pojmu nepoctivosti vkládají se při interpretaci i bezděky do pojmu právního, jak jej definuje § 326. Ani konstrukce, že kupitel je detentorem věci a držitelem práva a že teprve tehdy, nakládá-li věcí jako vlastní, nabývá držby věci (srov. Randa, Právo vlastnické, str. 136: osoby jmenované v § 1462 mohou přijetím vůle vlastnické proměniti detenci v držbu věci, avšak držbu nepoctivou a nepořádnou), ani tato konstrukce, nehledě k jinakým námitkám, viz text poz. 11, nevede zde k uspokojení. Osoby v § 1462 jmenované, nemají titulu k držbě věci, zde je však titulem kupní smlouva. Zbývá tedy opět jen otázka bezelstnosti, která se však touto konstrukcí neřeší, nýbrž jen obejde: je-li kupitel detentorem věci a držitelem práva, pak opět musíme se zde ptáti, jakého rázu je tato držba.
Sb. n. s. 4993.
Sedláček, n. u. m.
G. U. 5306, (Now. 1307), Sb. n. s. 4824. V rozhodnutí G. U. 5306 byla vedena třetí osobou proti hostinskému exekuce na kulečník, k němuž si prodatel do zaplacení kupní ceny vyhradil vlastnické právo. Kulečník ten byl však koupen manželkou hostinského, která jej vylučovala. Žalobě vyhověno. Nesdílí-li kupitel s exekutem společnou domácnost, jako v tomto případě, kdy věc byla v moci exekuta (§ 253 ex. ř.), může její vydání prostě odepříti podle § 262 ex. ř.
Sb. n. s. 2272, též Now. 1750 v důvodech.
Ehrenzweig I., 2, str. 430.
n. u. m.)
II., 1, str. 385 a literatura tam citovaná.
v cit. článku.
G. U. 6066, (Now. 1519), v témž smyslu G. U. 7214, Sb. n. s. 853.
Ehrenzweig II., 1, str. 383, Sb. n. s. 7704. Ovšem: právo vlastnické obmezené resolutivní výminkou obsahuje právo užívati věci a bráti plody, kdežto právo vlastnické vázané na suspensivní výminku, neobsahuje právo užívati věci a bráti plody, nýbrž jen čekatelský nárok na substanci věci. (Tilsch, Obč. právo, část všeobecná, str. 158.) Z toho, že kupitel jest oprávněn věci užívati, nelze však konstruovati přechod vlastnictví vázaný výminkou resolutivní, nebot kupitelovo právo užívati věci opírá se o vůli stran,
Ehrenzweig II., 1, str. 383, jud. 246, 1. věta: »Der bis zur Bezahlung des Preises hinsichtlich einer verkauften und übergebenen beweglichen Sache bedungene Vorbehalt des Eigentumes berechtigt den Verkäufer, bei eintretender Zahlungssäumis vom Vertrage zurückzutreten, insofern nicht ein anderer Parteiwille erkenntbar ist.«
Sb. n. s. 7704, jud. 246 v důvodech: »... da dieser neue Paragraph die Frage der dinglichen Wirkung eines vereinbarten Eigentumsvorbehaltes nicht löst und es sich in (diesen) Fällen nicht um ein gesetzliches, sondern um ein im Wege der Auslegung abgeleitetes vertragliches Rücktrittsrecht handelt.«
Hora, Československé civ. právo procesní, 1923, II. str. 147.
G. U. 2801, 2827, 3412.
G. U. 1151, 3780, 3895, 4298, 5665.
G. U. 3780, jud. 246, Sb. n. s. 4993. Opačně Sb. n. s. 2272, jež přehlíží uvedený judikát. Pro názor v textu opět Sb. n. s. 5016: ujednáno-li, že věc prodaná na splátky jest kupiteli až do úplného zaplacení trhové ceny pouze svěřena a že může na něm, nedostojí-li plně své platební povinnosti, býti požadována zpět, nepozbývá prodatel tohoto svého práva tím, že napřed pokusil se vymoci na kupiteli zaplacení kupní ceny. — Byla-li však koupena věc na splátky s tím, že kupitel bude je zapravovati libovolně podle možnosti, neopravňuje zároveň ujednaná výhrada vlastnictví prodatele, aby pro nezapravování splátek vzal si věc zpět (Sb. n. s. 2317). Rozhodnutí G. U. 3690 nespatřuje v takovém případě pro neurčitost splátek vůbec splátkový obchod, nýbrž smlouvu trhovou podle § 1063 o. z. s posečkáním na neurčitou dobu.
Jud. 246, 2. věta: »Dieser Vorbehalt des Eigentums erlischt, wenn der Verkäufer auf den Kaufgegenstand selbst Exekution führt (§ 863 A. B. G. B.).« Rovněž Ehrenzweig n. u. m. Bylo by proto neopatrností věřitele, již v exekučním návrhu navrhnouti zabavení vlastní věci, neboť často neví, zda soudcovského práva zástavního na této věci nenabyl již jiný přednější věřitel, nebo zda k jeho intervenci při výkonu se zároveň jiný věřitel nepřipojí.
Viz Hartmann, Sbírka vzorců k с. ř. s. a ex. ř., vzor 92 (při obchodech splátkových).
G. U. 1192, 3780 (patrno ze skutkového děje).
Hora l. c., str. 396, Neumann, Kommentar, 1927—1928, § 396, str. 1134, Sb. n. s. 5619. K opravě nemohla býti žaloba vrácena, ježto nejde o formální vadu podle § 85 c. ř. s.
O přípustnosti omezení žalobního petitu Neumann 1. c. str. 1133.
Ehrenzweig, II, 1, str. 384: »Die Herausgabe der Ware oder des an ihre Stelle getretenen Erlöses kann er jedoch ohne Rücktritt nicht begehren« a judikatura jím citovaná: G. U. 3656, 2690, 2801, 5808, Now. 1799.
»Auf den Besitz der Sache legt der Käufer bei den in Rede stehenden Borg- und Ratenkäufen ein entscheidendes Gewicht... Durch die Rückforderung ist dieser wesentlichste Teil des Kaufvertrages hinfällig geworden, woraus sich bei Mangel anderweitiger Willenserklärung ergibt, daß hierin der Rücktritt vom Kaufverträge gelegen ist.«
Now. 1799. V důvodech uvedeno, že pokud žalobce trvá na své platební žádosti, t. j. na splnění svých obligačních nároku, musí také své splnění, t. j. odevzdání mlýnského zařízení do držby žalovaného, ponechati v platnosti a nemůže žádati za jeho zrušení.
Sb. n. s. 7437. Žalobce prodal žalovanému pásmovou pilu a soubor ke kolářskému soustruhu, s touto úmluvou: »Vlastnické právo na prodaných předmětech vyhražuje si prodávající. Právo to připadne objednateli teprve no hotovém zaplacení poslední částky kupní ceny a výloh za montáž. Nedodržení platebních lhůt opravňuje prodávající stranu odstoupiti od smlouvy, v každém případě vzíti zpět dodané předměty bez výpovědi a bez žaloby.« Proti právní větě Sb. n. s. 7437 v textu uvedené, vyslovuje právní věta Sb. n. s. 7674, že » v tom, že prodaná věc byla prodatelem vzata zpět, dlužno spatřovati odstoupení od smlouvy«, pomíjejíc však důležitý dodatek judikátu 246, jehož se v důvodech dovolává, totiž jen »při nedostatku jiného projevu vůle«.
Nesprávně právní věta v rozh. G. U. 5808: »Verkauf gegen Ratenzahlung unter Eigentumsvorbehalt und Lieferung an einen Dritten im Aufträge des Käufers: Unzuläßigkeit der Eigentumsklage des Verkäufers gegen den Dritten.« Proti tomu právem uvádí jud. 246 v důvodech: »Das Recht der Rücknahme steht vielmehr, wie das ja im Wesen des dinglichen Rechtes liegt, dem Vorbehaltsverkäufer... einem jeden gegenüber ... zu«, srov. též důvody rozh. G. U. 6066. Byla by to také divná ochrana práva vlastnického, kdyby se vlastník nikdy nemohl domáhati vydání věcí na třetí osobě, kteréž jíjeho kontrahent, jemuž byla svěřena, zašantročil. Třetím osobám skýtá § 367 o. z. a čl. 306 obch. zák. ochranu měrou jistě dostatečnou a nelze tyto výjimečné předpisy rozšiřovati. Tvrzení, že »§ 366 o. z. předpokládá, že věc vlastníku byla odňata a že tento předpoklad nepřiléhá tam, kde vlastník svou věcí sám disponoval«, t. j. jinému ji svěřil, jest zřejmě nesprávné, neboť z § 367 o. z. (3. případ), vyplývá pravý opak. Rozhodnutí, vydaná jen z důvodů equity, neměla by býti zařazována do sbírek.
Ehrenzweig, II., 1. str. 383, G. U. 783, 1151, 2690.
Neumann-Lichtblau, Kommentar, 1927, str. 192 a literatura tam citovaná; G. U. 3534, 5588, 6655, jinak 2690, kde stanoví se za podmínku, aby žalobce vrátil přijaté splátky, zároveň se však prohlašuje, že splnění této podmínky nelze od něho rozumně požadovati. V rozh. G. U. 3534 soud přiřkl žalobci méně o vzájemné plnění žalobcovo. Že použití analogie § 2 splátk. zák. o vzájemném plnění prodatele, nemá zde místa, dokázal Klang (viz cit. článek v J. Bl. str. 303, 304): Podání vylučovací žaloby není vykonáním odstupního práva. Při odstupu dostane prodatel věc zpět, proto musí vrátit, co na ni bylo splaceno po srážce za znehodnocení. Při vylučování výtěžku nedostal by žádný equivalent za vrácení přijatých splátek; naproti tomu není důvodu, aby dostal náhradu za znehodnocení věci, poněvadž znehodnocené věci nedostalo se jemu, nýbrž vydražiteli. Dodržoval-li kupec splátky, nemůže prodatel odstoupiti, nemohl by tedy podati vylučovací žalobu. Ale i když by pro nedodržování splátek odstoupiti mohl, vedla by analogie § 2 cit. zák. k absurdnostem, jak patrno z tohoto příkladu: kupní cena 1000, splaceno 700, znehodnocení 350, výtěžek 300. Podle § 2 při odstupu vyplatí prodavač 700—350 = 350. Odečtení této sumy od výtěžku dává — 50 v neprospěch prodatele, takže by ještě měl do rozvrhové podstaty dopláceti. Činí-li znehodnocení nikoliv 350, nýbrž 450, dostaneme odečtením 50 k dobru prodatelově, obdrží tedy za téhož právního stavu částku 50, a to jen proto, že v tomto případě věci vydražiteli odevzdané byly o 100 horší, než v případě prvém. Jako jediné řešení udává Klang: pretium succedit in locum rei znamená: věci byly určeny ku krytí kupní ceny až do jejího zaplacení i s příslušenstvím. Výtěžek nesmí býti proto rozdělen mezi další věřitele, dokud je ho ke krytí kupní ceny třeba. Teprve co přebývá, připadá do rozvrhové podstaty.
cit. rozh. G. U. 3534 (Now. 1031). Právní věta v Právníku, 1908, str. 670 »oprávnění k žalobě odporovací podle § 37 ex. ř. mění se prodejem předmětů... v nárok na žalobu z bezdůvodného obohacení«, není odůvodněna skutkovým stavem věci (i zde byl už výtěžek vydán). Dokud výtěžek není vydán, recte právoplatně přikázán, nelze mluviti o obohacení, třeba by věc byla již prodána.
Ehrenzweig, II., 1, str. 247.
týž, str. 112, p. 24.
Konkurs- Ausgleichs- Anfechtungsordnung, 1927, § 10 v. ř., p. 15.
Podle tohoto rozhodnutí přísluší nabyvateli k ochraně zajišťovacího převodu v řízení exekučním jen žaloba podle § 258 ex. ř., nikoli žaloba vylučovací; tato nepřísluší zaiisté ani zciziteli. Naproti tomu při smlouvě trhové s výhradou vlastnictví přísluší jak prodateli tak i nabyvateli vylučovací žaloba.
Now. 1750: »Der Anspruch auf Bezahlung des rückständigen Kaufpreises fiir eine mit Eigentumsvorbehalt verkaufte Sache kann keinen Aussonderungsanspruch im Sinne des § 46 Abs. 1 Ausgl. O. bilden.« Toto rozhodnutí cituje i Ehrenzweig, II, 1, 384, přehlížeje rovněž, že mluví právě proti němu.
l. c., § 44 k. ř., p. 13.
Sb. n. s. 5921, kdežto podle rozh. Now. 1750 i když prodatel byl zpraven a pohledávky nepřihlásil, resp. když se zřetelem na jeho vyhražené vlastnické právo nebyl vzat na jeho pohledávku zřetel, muže se později domáhati zaplacení pohledávky a není nucen uplatňovati toliko své právo k věci.
Viz důvody rozh. Now. 1750.
Bartsch-Pollak l. c., § 21 k. ř., p. 11, Lehmann, Kommentar 1916, str. 142, Ehrenzweig, n. u. m., Sedláček, n. u. m.
Now. 1750: »Es sei ferner nur nebenbei bemerkt, daß die Ansicht der Revisionschrift, als ob der Kaufvertrag zur Zeit der Ausgleichseröffnung von beiden Seiten nicht erfüllt worden wäre, offenbar rechtsirrig ist, weil die Beklagte bereits (durch Übergabe der Maschine) alles getan hat, was ihrerseits zur Erfüllung des Vetrages notwendig war.. Der Eigentumsübergang blieb einzig und allein von der Bezahlung des ganzen Kaufpreises durch den Schuldner abhängig, ohne daß hiezu auch nur eine Erklärung der Beklagten erforderlich wäre.« — Sb. n. s. 2272: »Byl-li předmět splátkové koupě odevzdán kupiteli, nepřísluší mu již vůči prodateli nárok na odevzdání věci, třeba si byl prodatel vyhradil vlastnictví a nelze proto kupitelův nárok na odevzdání věci zabaviti.«
Ehrenzweig, I, 2, str. 40.
Týž, l. c., str. 41, pozn. 60.
Hartmann, Exekuční řády, str. 890, pozn. 2., Tilsch, Občanské právo, část všeobecná, 1913, str. 132: Příslušenstvím nemovité věci nazýváme ony movité věci, které trvale slouží při užívání věci nemovité a vlastníkem nemovité věci k tomu byly určeny. — Jestliže však při adaptaci v přízemní místnosti byla proražena zeď a vsazeny dveře, stanou se dveře ty, třeba je vsadil nájemce, příbytkem domu (bez nich dům nebyl by hotov).
Srov. Sb. n. s. 3699, 4118, nejnověji pak 7769, jímž stanovisko rozhodnutí Sb. n. s. 5192, znamenající svými názory odklon od judikatury i od literatury, bylo vyvráceno.
Ehrenzweig, X. System I (X), s. 41Ehrenzweig, I. 2, str. 41, opačně Klír, Pravidla třetí dílčí novely, 1918, str. 19, 30, 545.
Sb. n. s. 7449.
Sb. n. s. 6348, 7449.
Tak Ehrenzweig změnil svůj náhled projevený ve vydání svého Systému z r. 1920: »Auch hindert der Vorbehalt den Käufer nicht, die Sache zum Zubehör eines ihm gehörenden Grundstückes zu machen und dadurch das Eigentum zu erlangen, wenn ihm nicht (bei Maschinen) § 297 a) entgegen steht«, a vyslovuje ve vydání svého Systemu z r. 1928 názor opačný: »Er (sc. Eigentumsvorbehalt) hindert den Käufer, die Sache zum Zubehör eines ihm gehörenden Grundstückes zu machen; wenn es sich um Maschinen handelt, allerdings nur unter der Voraussetzung, daß die im § 297 a) vorgeschriebene Anmerkung erfolgt ist.«
Judikatura kolísá. Pro názor v textu rozh. Sb. n. s. 2799, 3263. V rozh. 2799 se praví ke konci: Odporovalo by veřejné víře, kdyby osoba, u níž se majitel továrny uchází o úvěr, dala úvěr v důvěře, že stroje patří továrně jako její příslušenství, ale pak až by ho chtěla pojistiti nebo pohledávku realisovati, by jí najednou bylo řečeno, že dodavatel si stroje vzal zpět, že měl výhradu vlastnictví, že příslušenský poměr je zrušen. Veřejná víra, o kterou tu jde, má chrániti nejen reální úvěr, nýbrž vůbec bezpečnost obchodu a tuto víru v příslušenský poměr lze vyloučiti jen poznámkou v knihách. — Opačně rozh. Sb. n. s. 2850, aniž by však v něm byl uveden nějaký argument proti vývodům předchozího rozhodnutí.
Ehrenzweig, I, 2, str. 41.
Týž, l. с., Sb. n. s. 2799.
Sb. n. s. 7623.
Ehrenzweig, I, 2, str. 455. Křepelka ve článku »Výhrada vlastnictví a obchody splátkové«, Soudcovské Listy, roč. 1928, č. 11 a 12, pro malý rozsah oné práce (celkem dvě stránky) otázky té jen letmo se dotýká.
Sb. n. s. 7449.
V důvodech uvedeno pouze: »Že by exekuční soud, stanově příslušenství nemovitosti, na níž se vede exekuce, nebyl oprávněn rozhodovati o otázce platnosti případné výhrady vlastnictví k věcem udánlivého příslušenství, nelze uznati.«
Srovnej naproti tomu pečlivé vylíčení skutkového stavu před rozhodovacími důvody ve sbírce Glaser-Ungerově anebo ve sbírce Nowakově.
V případech, kde třetí osoba tvrdí nepřípustnost exekuce z důvodu, že věc jest příslušenstvím, jest prohlášení exekuce za nepřípustnou jen logickým toho důsledkem. O výhradu vlastnictví tu nejde. Otázkou jest pouze, jakým způsobem ona třetí osoba — obyčejně hypothekární věřitel — může svůj právní zájem uplatňovati, zda návrhem podle § 39 č. 2, či žalobou podle § 37, či zda má volbu mezi těmito prostředky. Judikatura značně kolísá. V případech Sb. n. s. 2466, 5814, 6073 byl skutkový děj týž a je vyjádřen právní větou: jako právo, činící exekuci nepřípustnou, může hypothekární věřitel uplatňovati, že movitosti, na něž se vede samostatná exekuce, jsou příslušenství nemovitosti, zavazené hypothekou. V rozh. 2466 vysloveno, že jest přípustná jen žaloba, ježto § 39 posl. odst. ex. ř. týká se jen stran a osob v dlužníkově zájmu vystupujících; v rozh. 5814 odmítly návrh podle § 39 č. 2 souhlasně obě nižší instance, takže věřitel vzhledem k právoplatnosti byl nucen podati žalobu podle § 37 (viz předchozí skutkový děj v Právníku 1926, str. 453), kdežto v rozh. 6073 uvedeno, že hypothekární věřitel mohl by též podati návrh podle § 39 č. 2 a že soud, ježto jde o předpis práva donucujícího, má zjistiti z úřední moci vlastnost příslušenství a že takovéto rozhodnutí působí proti všem účastníkům, že však kdyby exekuční soud takovému podnětu třetí osoby nevyhověl, neměla by tato, nejsouc účastníkem exekučního řízení, opravných prostředků. Podobně kolísá judikatura i v dalších případech. V rozh. Sb. n. s. 4550 (zabavení a přikázáni nájemného) rozhodl nejvyšší soud, že zrušovací důvod podle § 39 č. 2 lze uplatňovati pouze návrhem, nikoli žalobou, rovněž tak v rozhodnutí Sb. n. s. 4933 (žaloba o nepřípustnost exekuce) a Sb. n. s. 6587 (určovací žaloba o nepřípustnost politické exekuce), kdežto v rozh. Sb. n. s. 7148 (zábor) vysloveno, že k zrušovacímu důvodu podle § 39 č. 2 musí soud přihlížeti z úřadu i bez návrhu. — Vždy však jest podmínkou vzniku příslušenství, že vlastník věci hlavní byl i před spojením vlastníkem věci vedlejší, takže vlastnictví k zabaveným předmětům není vůbec sporné; to jest též předpokladem návrhu na zrušení exekuce podle § 39 č. 2 ex. ř. Koupil-li však pachtýř do obecního mlýna stroje a spojil-li je s mlýnem, nemůže on podle § 39 č. 2 navrhovati zrušení mobilární exekuce z důvodu, že tyto jeho (pachtýřovy) stroje spojením s nemovitostí staly se příslušenstvím nemovitosti a tudíž vlastnictvím obce, neboť k hájení práv třetí osoby nedostává se mu legitimace. Vlastnické právo mohla by uplatňovati obec toliko sama, a to, jak bylo vylíčeno, jedině žalobou podle § 37 ex. ř. Avšak podle toho, co bylo uvedeno v kapitole o příslušenství, obec se vlastnicí pachtýřových strojů nestane.
Srov. G. U. 6491, kde řešen případ zcela obdobný. »Klage auf Ausscheidung einer Maschine aus der Zwangsversteigerung einer Liegenschaft.« (Zde šlo o vyloučení stroje před 3. novelou.)
Jinak při vylučovací žalobě, srov. petit vylučovací žaloby ve sbírce Vittorelli-Вloch-Fischböсk: Beispiele von Schriftsätzen 1919, čís. 10, proti tomu Hartmann, Sbírka vzorců k с. ř. s. a ex. ř., č. 21.
cit. čl. str. 316.
předpis ten vyslovuje nedílnost práva zástavního; výhrada vlastnictví sleduje zde týž zajišťovací účel. Analogie §§ 96, 263 ex. ř., které redukci zástavního práva připouštějí, zde ovšem užíti nelze, ježto předpisy ty dovolují výslovně jen omezení nuceně zřízeného práva zástavního.
str. 327.

Citace:

Výhrada vlastnictví. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1929, svazek/ročník 68, s. 400-420, 432-448, 474-484.