Č. 2547.

Vyvlastnění. — Stavební ruch: I. Zákon o stav. ruchu
nedává expropriátu nárok na to, aby k vyvlastnění jeho pozemku nebylo přikročeno, dokud je vůbec dána možnost zjednati k stavebním účelům jiné pozemky bez vyvlastnění. — II. Lhůta daná expropriátovi podle § 5, odst. 5 zák. č. 45/22 k početí se stavbou obytného domu na
vyvlastněném pozemku může býti oočítána již ode dne, kdy se expropriát o zavedení vyvlastňovacího řízení dozvěděl.
(Nález ze dne 25. června 1923 č. 10.471).
Věc: Gustav a Bedřich J. v P. proti zemské správě politické v Praze o vyvlastnění pozemku dle zákona o stavebním ruchu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 25. dubna 1922 zažádal Petr H. u osp-é v P., aby mu bylo povoleno vyvlastnění části pozemků č. kat. 640/2 a 640/3 v P., připsaných do vlastnictví st-lům. Odvolávaje se na zákon z 27. ledna 1922 č. 45 Sb., uvedl, že chce postaviti tam domek, ve kterém by bydlel a měl tam i obchod se smíšeným zbožím se skladištěm.
Další odůvodnění jako u nálezu Boh. 1619 adm. Po provedeném šetření na místě vydala osp nález z 1. června 1922, jímž vyvlastnila pro Petra H. z parcely č. 640/2 dílec 325 m2, z parcely č. 640/3 dílec 175 m2 k stavbě rodinného jednopatrového domu a určila náhradu penízem 80 K za 1 čtver. sáh. V nálezu vysloveno, že pozbude platnosti, započnou-li vlastníci, vzhledem k prohlášení jimi učiněnému, se stavbou nejdéle do 3 měsíců od doručení tohoto vyvlastňovacího nálezu a stavbu nejdéle do jednoho roku dokončí. — — — —
Proti tomuto nálezu podali st-lé odvolání, které bylo, když provedeno bylo zsp-ou nařízené doplnění šetření, nař. rozhodnutím zamítnuto. — — —
O stížnosti podané proti tomuto rozhodnutí uvažoval nss takto:
Stížnost vidí nezákonnost nař. rozhodnutí především v tom, že potvrdilo vyvlastnění půdy st-lů, ačkoliv v P. je řada soukromých pozemků na prodej, takže vyvlastňovatel mohl koupí získati stavební místo.
Touto námitkou bránili se st-lé již v řízení administrativním a zamítl ji žal. úřad poukázav k tomu, že názor námitkou tou hájený nemá v zákoně opory.
Nss nemohl shledati, že by nař. rozhodnutí v tom směru se zákonem ve shodě nebylo. Zák. z 27. ledna 1922 č. 45 Sb. poskytuje expropriátovi
proti vyvlastnění toliko obrany, které vyplývají z omezení vyvlastnění stanovených v § 3 uvedeného zákona. Po stránce stížnosti vytýkané neobsahuje zákon skutečné žádného ustanovení a nepropůjčuje tedy expropriátovi nárok na to, aby se k vyvlastnění jeho pozemků nepřikročilo, dokud je vůbec dána možnost zjednati k stavebním účelům jiné pozemky bez vyvlastnění. Následkem toho nemá obrana st-lů v tom směru vznesená opory v zákoně a nezbavuje je povinnosti, aby se podrobili vyvlastňovacímu výroku, pokud odpovídá jinak zákonným normám a je tato námitka bezdůvodnou.
Další nezákonnost spatřuje stížnost v tom, že se Petru H. jedná o získání obchodní místnosti a že proto vyvlastnění k tomu účelu odporuje intencím zákona, který chce pouze odpomoci nouzi bytové. V tom směru vychází žal. úřad ze zjištění, stížností nepopřeného, že Petr H. hodlá
postaviti rodinný dům se dvěma byty. Cit. zákon připouští v § 2 vyvlastnění pro stavbu obytných domů a dokonce i pro stavbu malé provozovny živnostníka. Je-li tedy nesporno, že jde o stavbu domu obytného, je zákonný předpoklad pro vyvlastnění dán, byť i Petr H. v obytném domu, který na vyvlastněné půdě hodlá postaviti, vedle bytu zříditi si hodlal i obchodní místnost a nelze tvrditi, že by vyvlastnění proto odporovalo zákonu. Je proto i tato námitka bezdůvodnou.
Konečně namítá stížnost nezákonnost nař. rozhodnutí, kterou vidí v tom, že lhůta daná st-lům ve smyslu § 5, odst. 5 cit. zák. k započetí stavby obytného domu na vyvlastněném pozemku nebyla dána od doručení knihovního usnesení o poznámce dle § 4 tohoto zákona, nýbrž ode dne doručení vyvlastňovacího nálezu I. stolice.
Ani tato námitka nebyla shledána důvodnou.
Zákon z 27. ledna 1922 č. 45 Sb. poskytnul majiteli vyvlastňovaného pozemku možnost, použíti svého pozemku k stavbě toho druhu, jak uvádí ji v § 2 a zameziti tak jeho vyvlastnění, ale chtěl současně zabrániti tomu, aby dosažení účelu vyvlastnění nebylo zbytečně oddalováno a stanovil proto v § 5, odst. 5. tříměs. lhůtu nikoli teprve ode dne doručení neb dokonce pravomoci vyvlastňovacího nálezu, nýbrž již ode dne doručení usnesení o knihovním poznamenání o zahájení vyvlastňovacího řízení. Při stanovení lhůty té vycházel zákon zřejmě z myšlenky, aby lhůta ta počala plynouti ihned, jakmile se vlastník pozemku od úřadu dozví, že vyvlastňovací řízení bylo zahájeno a aby určitě byl stanoven počátek lhůty té a to již před vydáním vyvlastňovacího nálezu. Jeť patrno z ustanovení § 4 cit. zák., že zákon ukládá úřadu správnímu povinnost, aby po podání žádosti o vyvlastnění zahájil o ní řízení dle § 5,
především pak požádal knihovní soud o poznamenání zahájení vyvlastňovacího řízení v knize pozemkové.
Petr H. podal žádost o vyvlastnění, která je podkladem nař. rozhodnutí dne 25. dubna 1922 a úřad zahájil o ní řízení dle § 5 cit. zák. dne 4. května 1922, ustanoviv komisionelní šetření na den 15. května 1922.
Při pravidelném postupu úřadu, dle zákona, byl by úřad I. stolice měl nejpozději současně s ustanovením jednání o vyvlastňovacím návrhu požádati knihovní soud o poznamenání zahájeného řízení vyvlastňovacího a byla by tedy lhůta 3 měsíců stanovená v § 5, odst. 5 cit. zák.
počala plynouti před vydáním vyvlastňovacího nálezu, tedy před 1. červnem 1922. Nestalo li se tak, nemůže toto opomenutí míti za následek, aby lhůta v § 5, odst. 5 stanovená snad vůbec nepočala plynouti. To bylo by proti úmyslu zákonodárce v odst. 5. § 5 vyslovenému.
St-lé zvěděli nesporně úředně o zavedeném řízení vyvlastňovacím nejpozděij dne 22. května 1922, kterého dne konáno bylo úřední jednání o návrhu vyvlastňovacím, jehož se svým zástupcem zúčastnili.
Poněvadž, jak svrchu dovozeno, zákon chtěl, aby lhůta v § 5, odst. 5 stanovená počala plynouti dnem, kdy se vlastník pozemku dozví úředně, že zavedeno bylo ohledně jeho pozemku vyvlastňovací řízení, a je nesporno, že st-lé se o tom dověděli již před 1. červnem 1922, kterýmžto dnem úřady označily počátek této lhůty, nelze shledávati, že by stanovením lhůty té od tohoto dne porušeno bylo nějaké subjektivní právo st-lovo nebo vytýkati nař. rozhodnutí nějakou nezákonost, když počátek lhůty té stanoven byl dnem pozdějším, než kterým dle intence a vůle zákona vlastně lhůta ta počíti měla.
Vycházeje z těchto úvah shledal nss námitky stížností vznesené bezdůvodnými a stížnost zamítl.

Citace:

č. 2547. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 367-369.