Čís. 15460.

I při zabaveni vkladní knížky pro dlužné daně nenabývá stát samostatného práva a nároku, nýbrž jenom tolik práv a nároků, kolik příslušelo povinnému jako věřiteli.
(Rozh. ze dne 2. října 1936, Rv II 974/34.)
Berní úřad na základě vykonatelného výkazu daňových nedoplatků Samsona Sch-a zabavil u něho vkladní knížku žalované banky. Žalující stát předložil tuto knížku žalované bance k výplatě, jež byla odepřena s poznámkou, že na vkladní knížku tu není nic vloženo, t. j. že knížka byla vydána, ale k vkladu mělo dojiti teprve po události, jež vůbec nenastala. Ježto vkladní knížka nemá zevně žádné závady, není vázána ani heslem, ani vinkulem a nebylo stran ní zavedeno umořovací řízení a také nebyla stižena jiným úředním zákazem, žádá žalobce, by žalovaná banka byla odsouzena k zaplacení zažalované částky proti vydání vkladní knížky. Nižší soudy uznaly podle žaloby. Nejvyšší soud uložil prvému soudu nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Netřeba se podrobně obírati právní povahou knížky, která je základem sporu. Podle přednesu žalující strany byla ona knížka zabavena v berní exekuci v bytě dlužníka Samsona Sch. Stalo se to tedy podle § 385 zákona čís. 76/27 Sb. z. a n., který je obdobou předpisu § 296 ex. ř., o němž se zmiňuje procesní soud. Zabavením, k němuž dojde podle těchto míst zákonných, nemění se nic na tom, že v podstatě jde o pohledávku a její zabavení a že ona pohledávka musí bytí v případě potřeby vymáhána (§ 297, posl. odst. ex. ř.), a to jako pohledávka povinného dlužníka, která je základem a předmětem exekučního práva zástavního. Vystupuje-li ve sporu jako žalující strana Československý stát, který byl v berní exekuci vymáhajícím věřitelem, nelze mu upříti aktivní legitimaci, třebas se neopíral výslovně o to, že se tak děje ve smyslu § 391 zákona čís. 76/27 Sb., jenom proto, že buduje své oprávnění k žalobě stejně jako žalobní nárok sám na skutečnosti, že je držitelem knížky. Jde jenom o hmotněprávní otázku, zda mu totiž žalobní nárok přísluší. Po meritální stránce nelze souhlasiti s názorem žalující, že její nárok na výplatu je dán již samou držbou knížky za všech okolností a že prý je jako nepodstatná náhoda nerozhodné, co prý uvedla jenom k vysvětlení o tom, jak nabyla držby, totiž že knížku zabavila v exekuci. Zabavením knížky, i kdyby šlo skutečně o knížku té potahy právní, jak to vyličuje žalující, nabyla žalující jenom zástavního práva na pohledávce svého dlužníka, tedy jenom pokud si sám její dlužník směl právem činiti nároky na základě držby knížky proti žalované straně; jenom tyto jeho nároky může žalující uplatniti, třebas svým jménem, přece jen v jeho zastoupení. Nenabývá samostatného práva a nároku, nýbrž jenom tolik práv a nároků, kolik příslušelo povinnému jako věřiteli. V tom dlužno dáti dovolatelce za pravdu, neboť věc se má v podstatě stejně jako při zabavení jiné pohledávky (§ 308 ex. ř.). Jako zástupce věřitelův musí žalující čeliti všem námitkám, které by byla žalovaná směla s úspěchem uplatniti proti povinnému, za něhož vystupuje jako procurator in rem suam, kdyby on vystupoval jako žalobce. Neměly tedy pravdu nižší soudy, jestliže považovaly za nerozhodné námitky uplatňované z osoby Samsona Sch. jako auktora žalující strany. Nesejde ovšem na tom, zda tento považuje nárok žalující za opodstatněný, zda by byl sám nárok uplatnil a proč tak neučinil, protože po právní stránce nemůže po zabavení o nároku disponovat na úkor žalobkyně, ale přijde na objektivní skutečnosti. Kdyby bylo pravda, že Samson Sch. znal pravý stav věci a kdyby se ukázalo jako pravý stav věci, že vkladní knížka vystavena byla jenom z ochoty pro Sch-ovu dceru pro případ jejího zasnoubení, k němuž však nedošlo, nebo také pro její babičku, a že tu vpravdě nešlo o nějaký poměr právní s valutárním podkladem a o žádnou zápůjčku (ani úvěr), pak by ovšem žalovaná právem byla mohla Samsonu Sch. vytýkati obmyslnost, uplatniti exceptionem doli, protože by si Sch. jako obmyslný držitel nemohl činiti nároky z oné vkladní knížky; žalovaná smí tuto námitku uplatniti také proti žalující straně, aniž zatím sejde na tom, zda tato byla bonae fidei při provedení exekuce, když tu vystupuje jenom jako zástupce Samsona Sch. Nejde tu právě o ony zcela odlišné případy, o nichž se žalující zmiňuje ve sporu, protože jí nebyla knížka ani dobrovolně odevzdána, ani dána na místě placení a ani nejde o corpus delicti, a netřeba ani řešiti, jak by věc bylo posouditi v takových právě uvedených případech. Procesní soud považoval sice (podle svého mylného stanoviska) onu námitku žalované v celém jejím skutkovém podkladu za nerozhodnou, přesto však učinil ji předmětem průvodního řízení, jehož výsledky uvádí v důvodech na základě výpovědí slyšených svědků. V rozsudku se vyjadřuje sice procesní soud. tak, jako by byl vzal jejich obsah za prokázaný. Protože však sám dále prohlásil obsah ten za nerozhodný, není jisto, zda ony výpovědi zkoumal také po stránce průvodní a zda snad nezamýšlel uvésti jenom obsah oněch výpovědí jako součást skutkového děje rozsudku. Žalující strana, která zvítězila, neměla ovšem příčiny k odvolání, nepodala pak ani odvolací sdělení; ani z protokolu sepsaného před odvolacím soudem, ani z odvolacího rozsudku není zjevno, zda žalující strana k obsahu oněch výpovědí zaujala nějaké stanovisko v odvolacím řízení, ale ani z dovolací odpovědi nelze usouditi, že by byla žalující strana uznala správnost oněch výpovědí. Protože pak dovolací soud tuto závadu nemůže odstraniti, nezbylo než zrušiti oba rozsudky, protože není jisto, byla-li věc co do průvodní hodnoty oněch důkazů a jejich ocenění probrána před soudem procesním, a umožniti tak, aby procesní soud nyní podle změněného právního hlediska nahoře vyznačeného znovu rozhodl a aby se tak stranám umožnilo dosáhnouti přezkumu jeho skutkového zjištěni u soudu odvolacího.

Citace:

č. 15460. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 904-906.