NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 549.

Kongrua: * Zvýšení nejmenšího příjmu dle druhé věty § 1, odst. 1 čl. IV. zák. ze dne 28. března 1918 č. 115 ř. z. nelze přiznati kanovníkům za léta ztrávená ve vlastnosti profesora náboženství na středních školách, třeba by měli kvalifikaci pro úřad profesora bohosloví.
(Nález ze dne 13. října 1920 č. 9289.)
Věc: Th. Dr. Antonín M. v Čes. Budějovicích proti ministerstvu školství a národní osvěty v Praze (zast. min. taj. Dr. Arnoštem Roztočilem) o stanovení služebních přídavků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím zamítnut byl nárok stěžovatelův na přiznání zvýšení nejmenšího příjmu kanovnického dle ustanovení 2. věty odst. 1 čl. IV. § 1 zák. ze dne 28. března 1918 č. 115 ř. z. výměrou 2 kvinkvenálek připadlého mu po čas jeho služby ztrávené ve vlastnosti učitele náboženství na středních školách v Písku a Třeboni, a to z toho důvodu, že stěžovatel jako profesor theologie nikdy nepůsobil a tudíž nikdy zákonného zvýšení služného nenabyl. Při tom podotkl žalovaný úřad, že pojem učitele náboženství na střední škole nelze pokládati za totožným s pojmem profesora theologie.
Stížnost proti tomu podaná vytýká naříkanému rozhodnutí nezákonnost. Stěžovatel obdržev titul a charakter profesora, přestal prý býti »učitelem náboženství«, a maje kromě doktorátu theologie ještě zvláštní odbornou zkoušku theologickou, stal se rovnocenným profesoru bohosloví. Zákondárce sám, jak zřejmo zejména ze zákonů z 26. ledna 1902 č. 25 ř. z., ze dne 24. května 1906 č. 105 ř. z., pak z nařízení ze dne 30. listopadu 1906 č. 238 ř. z., uznává tuto rovnocennost, vyslovuje, že s profesory bohosloví má býti nakládáno stejně dle pravidel platných pro profesory středních škol a není tedy žádného důvodu, proč by ustanovení zákona kongruového ve větě 2. § 1 čl. IV. tohoto zákona nemělo býti též k prospěchu oněch kanovníků, kteří před dosažením kanonikátu působili v církevní službě jako učitelé náboženství na středních školách. Nejasný pojem zákona »vlastnost (Eigenschaft) profesora bohosloví« není nároku stěžovatelovu na závadu, poněvadž působil s kvalifikací profesora bohosloví na státním ústavě, jenž ve smyslu zákona s diecesním bohosloveckým ústavem je tak rovnocenný, jako rovnocenným je profesor bohosloví a profesor středoškolský. Není prý tudíž správným názor žalovaného úřadu, že stěžovatel nikdy nepůsobil jako profesor bohosloví.
Rozhoduje o této stížnosti, uvažoval nejvyšší správní soud takto:
Čl. II. § 1 zákona ze dne 28. března 1918 č. 115 ř. z. vyslovuje, že se zákonitě stanovený nejnižší příjem světských a řádových kněží, pokud mají dle zákona ze dne 19. září 1898 č. 176 ř. z. nárok na doplnění tohoto příjmu, zvyšuje po každém třetím a od patnáctého roku služby počínaje po každém čtvrtém roce služby, již dokonali v duchovní správě nebo v některé jiné církevní službě, vždy o 200 K. Tutéž výhodu přiznává zákon ve čl. IV. § 1 zákona za stejných předpokladů a v téže výměře hodnostářům a sídelním kanovníkům státně uznaného stavu osobního metropolitní kathedrální a konkathedrální kapitoly.
Za léta, dovršená ve vlastnosti profesora bohosloví, náleží toto zvýšení však, jak v tomto paragrafu dále se stanoví, výměrou osobních služebních přídavků starobních, připadlých po čas takové služby.
Již ze slova »však« použitého ve 2. větě cit. paragrafu vysvítá, že tato věta stanoví jistou výjimku z pravidla v první řadě vyřčeného a již proto nelze předpis tento vykládati extensivně, nýbrž jenom dle litery a intence zákona. Ze znění zákona jest však patrno, že mají býti této výhody účastni jedině ti kanovníci, kteří působili ve vlastnosti profesora bohosloví a nabyli v této službě, tedy při vykonávání úřadu profesora bohosloví, osobních služebních přídavků starobních, a nikdo jiný.
Názor stížnosti, že výraz »vlastnost profesora bohosloví« jest nejasný, dále že pojem profesora bohosloví jest totožný s pojmem profesora (učitele) náboženství na střední škole, a konečně, že stěžovatel nabyl nároku na zmíněnou výhodu, poněvadž působil jako profesor náboženství sice na středních školách, ale s kvalifikací pro profesuru bohosloví, nemohl nejvyšší správní soud uznati za správný.
Mluví-li zákon o letech dovršených ve vlastnosti profesora bohosloví, předpokládá, že dotyčný hodnostář ve čl. III. cit. zákona označený působil ve vlastnosti profesora na některém ústavě, který slouží k vzdělání bohoslovců a že učil na ústavě tom bohosloví.
Bohosloví jest však technický termín naznačující onen obor vyššího studia, které slouží k vzdělání budoucích služebníků církve pro toto jejich povolání. Bohosloví neznamená tedy vyučování neb výklad náboženství, nýbrž odborné vyšší studium, jež se traduje a pěstuje na ústavech sloužících pro výchovu budoucích osob kněžských.
Nelze proto již dle gramatického znění pod slovem »profesora bohosloví« rozuměti někoho, jenž pověřen jest výkladem náboženských nauk, jež tvoří předmět vyučování jako součást všeobecné výchovy a vzdělání na školách středních, a není následkem toho »profesorem bohosloví« profesor středoškolský, byť i měl osobní kvalifikaci k zastávání úřadu profesora bohosloví.
Stížnost arciť chce z jiných zákonných předpisů provésti důkaz, že zákon sám stotožňuje profesora neb učitele náboženství na střední škole s profesorem bohosloví, avšak pokus ten nelze pokládati za zdařený.
Zákon ze dne 26. ledna 1902 č. 25 ř. z., který samostatně upravuje požitky aktivní a zaopatřovací profesorům bohosloví na diecesálních učilištích, přiznává těmto profesorům zvýšení služného nejen za léta ztrávená v této vlastnosti, nýbrž i za dobu služby na středních školách a nařízení ze dne 30. listopadu 1906 č. 238 ř. z. vyslovuje jenom, že má býti s profesory bohosloveckých ústavů při jejich pensionování nakládáno dle norem platných pro profesory středních škol a že tedy i jejich zaopatřovací požitky mají býti vyměřeny po rozumu ustanovení zákona ze dne 24. května 1906 č. 105 ř. z., kterým byly zaopatřovací požitky civilních státních zaměstnanců (státních učitelských osob) zvýšeny započtením nejnižšího aktivního přídavku.
Konečně i nařízení ze dne 4. května 1907 č. 118 ř. z. upravuje znovu, pozměňujíc ustanovení cit. již zákona ze dne 26. ledna 1902 č. 25 ř. z., aktivitní přídavky profesorů na římsko-katolických diecesálních ústavech a pouze v § 2 přiznává jim zmíněný aktivitní přídavek i za léta ztrávená na středních školách.
Právě z té okolnosti, že zákonodárce upravuje hmotné poměry profesorů bohosloví vždy samostatnými předpisy a nezařaďuje je do kategorie skutečných učitelů na středních školách, vysvítá zcela jasně, že rozlišuje přesně mezi profesory bohosloví a mezi učiteli středních škol, při čemž nepadá na váhu, že některé jejich požitky jsou stejným způsobem upraveny.
Všecky tyto ve stížnosti uváděné zákonné předpisy a rovněž i ustanovení zákona ze dne 24. února 1907 č. 55 ř. z., jenž upravuje požitky nejen učitelstva na středních školách a profesorů bohosloví, nýbrž i profesorů universitních, profesorů akademií, průmyslových škol a jiných, a to opět pro každou kategorii samostatně, nemohou ostatně při řešení otázky, zda stěžovateli přísluší zvýšení nejmenšího příjmu kanovnického dle věty 2. § 1 čl. IV. zákona ze dne 28. března 1918 č. 115 ř. z., vůbec přicházeti v úvahu, poněvadž pro řešení této otázky jsou rozhodna toliko ustanovení cit. zákona kongruového, který zvýšení, jehož se stěžovatel dožaduje, přiznává jedině »profesorům bohosloví«.
Poněvadž stěžovatel v této vlastnosti nikdy nepůsobil a tedy z titulu této služby žádného přídavku starobního nenabyl a ani nabýti nemohl, jest stížnost jeho neodůvodněná a bylo ji proto zamítnouti.

Citace:

č. 549. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 600-602.