Č. 4274.

I. * Osvobození od dávky z přírůstku hodnoty nemovitosti z důvodu zastavění převedeného pozemku obytnými stavbami dle § 1 č. 4 zák. z 30. března 1920 č. 209 Sb. jest pokládati za výhodu ve smyslu § 16, odst, 2 d. ř. č. 545/20.
II. * Nebylo-li osvobození od dávky z důvodu tohoto uplatněno v řízení vyměřovacím v první stolici, ačkoli byly již dány jeho faktické předpoklady, nemůže býti předmětem stížnosti v druhé stolici.
(Nález ze dne 29. prosince 1924 č. 22408).
Věc: Dr. Jan L. v Č. proti zemské správní komisi v Opavě o dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Kupní smlouvou z 29. prosince 1921 zcizil st-l firmě .... v F. za 40000 Kč pozemek č. k. —, role, v kat. obci M., na kterém byly vystavěny obytné novostavby, které byly právě 28. prosince 1921 stavebně dokončeny; zemský úřad pro vyměřování dávky z přírůstku hodnoty v Opavě, když o tomto převodu byl zpraven tabulárním výměrem knihovního soudu, aniž došlo oznámení zcizitelovo dle § 16 předepsané, žádal st-le výměrem z 24. března 1923, odvolávaje se na usnesení zem. soudu v Opavě z 26. června 1922 a usnesení okr. soudu ve F. z 8. června 1922, aby do 14 dnů úřadu předložil dotčenou zcizovací smlouvu v ověřeném opisu a předepsanou přihlášku, a aby v téže lhůtě odůvodnil, proč oznámení nepředložil, jinak by mu ve smyslu § 24 zák. byla předepsána dávka zvýšená. Dále žádal úřad s poukazem na § 17 zák., aby se st-l v přihlášce, kterou má předložiti, vyjádřil o nabývací hodnotě, kterou úřad dle § 7 zák. ke dni 1. ledna 1903 na základě znaleckého dobrozdání hodlá oceniti na 2000 Kč.
St-l — tvrdě, že předepsané oznámení učinil již dne 5. ledna 1922 — žádal, aby nebyla vyměřena zvýšená dávka, předložil kupní smlouvu v opise, učinil sdělení o velikosti prodané plochy a o způsobu nabytí a projevil, že souhlasí s předpokládanou hodnotou. V tomto podání dto 24. března 1923 nezmínil se však ani slovem, že pozemek již byl zastavěn obytnými domky. Teprve když mu doručen byl platební rozkaz, dle něhož mu z uvedeného převodu uložena byla dávka z přírůstku hodnoty 7116 K 64 h, uvedl st-l v odvolání, že zcizený pozemek ve svém celku byl zastavěn obytnými stavbami provedenými dle zák. o stav. ruchu, a uplatnil výhodu dle § 1 č. 4 zák. z 20. března 1920 č. 209 Sb., dle něhož převody stav. parcel v letech 1920 a 1921, jichž bude použito v celé jejich výměře ke stavbám dle tohoto zák. nepodléhají co do přírůstku dávkám z přírůstku hodnoty.
Odvolání bylo nař. rozhodnutím zamítnuto, ježto dle § 16 vlád, nař. č. 545/20, okolnosti, na základě kterých se činí při vyměření dávky nárok na výhody (přípočty a pod.), jest již v přiznání uvésti a hodnověrně prokázati, jinak nelze v druhé stolici k okolnostem těmto přihlížeti.
O stížnosti do výroku toho uvážil nss toto:
Stížnost brání se proti preklusi nař. rozhodnutím vyslovené dvěma námitkami. Soudí 1), že uplatniti osvobození od dávky dle § 1 č. 4. zák. č. 209/20 jest časově vždycky — ba i po pravoplatném vyměření dávky možno,
2) že i kdyby tato výhoda mohla býti čítána mezi výhody § 16 dávk. řádu, nemohla by prekluse zde stanovená nastati, ježto prý st-l »přiznání«, o němž § 16 mluví, a jež použití předepsaného formuláře předpokládá, nepodal a ani k podání jeho vyzván nebyl.
Nss nemohl ani jednu ani druhou z těchto námitek uznati za správnou.
Jest sice pravda, že výhoda skytaná §em 1 č. 4 zák. č. 209/20 může býti po případě i po vyměření dávky z přírůstku hodnoty uplatněna, avšak tato možnost vázána jest na podmínku, že předpoklady skutkové tuto zákonnou výhodu zakládající se teprve později uskutečnily.
Jinak však tomu jest, když tyto předpoklady tu byly již v době, kdy úřad vyměřením dávky pověřený řízení zahajuje, a kdy strana svou přihlášku resp. přiznání činí. V takovém případě jest i výhodu § 1 č. 4 cit. zák. počítati k výhodami, o nichž § 16 v odst. 2, stanoví, že musí v čas pod sankcí zániku stranou býti uplatněny. V daném případě byly — jak zjištěno a stranou samou udáno — zcizené pozemky zastavěny dle zák. o stav. ruchu již před uzavřením zcizovací smlouvy. Byly tedy rozhodné faktické momenty, nárok strany dle § 1 č. 4 zakládající již dne 28. prosince 1921, v kterýž den byly dotčené stavby dokončeny — dány a st-li také již před zahájením řízení vyměřovacího plně uznány.
Bylo proto nárok v § 1 č. 4 1. c. jím uplatněný posuzovati dle § 16, odst. 2.
Pokud jde o výtku ad 2), nelze souhlasiti s vývody stížnosti, které mají za to, že jen použití běžných formulářů činí přiznání § 16 zák. přiznáním v technickém slova smyslu, k jehož nepodáni zákon pojí sankci prekluse. Formuláře zavedeny jsou jen z důvodu usnadnění práce, tedy z důvodu procesní ekonomiie a ve prospěch úřadu, nikoliv v zájmu stran. Spokojí-li se úřad s přihláškou resp. přiznáním v jiné formě podaným, nemůže z toho strana odvozovati pro sebe nižádných práv. Podání strany z 24. března 1923, ve kterém vyznačen zcizovací akt s připojením opisu smlouvy kupní, vytčena velikost prodané plochy, udána rozhodná hodnota nabývací v souhlase s oceněním samého úřadu a ztlumočena žádost, by dávka z přírůstku hodnoty byla vyměřena ve výši normální, jest tedy pokládati za pravé přiznání, jak o něm § 16 jedná. Musila proto strana již v tomto přiznání uplatňovati výhody v § 16, odst. 2 vzpomenuté tedy i tvrzenou výhodu § 1 č. 4. Neučinila-li tak, nemohla zmeškání toto dohoniti v řízení instance druhé, která proto právem nárok dle § 1 č. 4. 1. c. až v odvolání vznesený jako opožděný odmítla, aniž by se jím v ohledu věcném zabývala nebo skutkové jeho předpoklady zjišťovala. Jeví se proto stížnost bezdůvodnou.

Citace:

č. 4274. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 1112-1114.