NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 2

Č. 741.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Morava): * Při vyměření dávky z přírůstku hodnoty nelze přihlížeti k poklesu peněz.
(Nález ze dne 1. března 1921 č. 2521.)
Prejudikatura: nál. č. 277.
Věc: Barbora a Františka Š. v Brně proti zemskému správnímu výboru v Brně o dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Platebními rozkazy moravského zemského výběrčího úřadu v Brně ze dne .... vyměřena byla stěžovatelům z prodeje pozemků kat. obce Věrovan (vl. 46), uskutečněného smlouvami ze dne 2. července 1918 dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí penízem 1808 K 25 h, 1074 K 56 h, 971 K 81 h, 992 K 20 h a 951 K 88 h.
Rekurs stěžovatelů uplatňující také snížení neb odpis dávky z důvodu, že pro znehodnocení peněz papírových proti zákonné zlaté měně skutečně nenastal žádný přírůstek hodnoty, zamítnut byl naříkaným rozhodnutím ze dne 19. června 1920 č. 65 095 s odůvodněním, že k tomu nelze zříti, poněvadž tvrzení, že přírůstku hodnoty v tomto případě není, nelze prokázati pouhým poukazem k přítomnému znehodnocení papírových peněz a to tím méně, když se i předepsaná dávka v tomto druhu peněz platí.
O stížnosti, uplatňující vadnost řízení a nezákonnost rozhodnutí, uvážil nejvyšší správní soudí toto:
Stížnost domáhá se toho, aby tak, jako měřena byla nabývací hodnota prodaných pozemků k 1. lednu 1904, jako každá hodnota vůbec počínaje 1. lednem 1900 kurantními mincemi zlaté měny korunové, a to korunami jako jednotkami této měny o zákonné ryzosti zlata 0•304878 gramů při jedné koruně, stejným měřítkem měřena byla i zcizovací cena 2. července 1918 docílená. K tomu cíli aby se prodejní cena, smluvená a vyplacená v bankovkách rakousko-uherské banky v hodnotě pokleslých, přepočítala dle kursu bankovek v den prodeje na zlaté mince zákonné korunové měny a aby se pak tímto stejným měřítkem vypočtené nabývací a zcizovací ceny porovnaly, čímž prý by se zjistilo, že tu přírůstku hodnoty není.
Stížnost není odůvodněna, poněvadž jest mylný již základní její předpoklad, jakoby nabývací cena k 1. lednu 1904 určitým počtem korun vyjádřená rovnala se jen hodnotě onoho množství ryzího zlata, jež obsaženo jest ve stejné výši běžných zlatých korunových mincí.
Jest sice pravda, že 1. ledna 1904 platila korunová měna, měna to zlatá, zakládající se na zákoně ze dne 2. srpna 1892 č. 126 ř. z. a zavedená cís. nařízením ze dne 21. září 1899 č. 176 ř. z. obligatorně od 1. ledna 1900. Rovněž jest pravda, že zákonnými platidly dle tohoto zákona byly vedle korun, niklových a bronzových peněz běžné zemské zlaté dvaceti- a desetikoruny, obsahující ryzího zlata 6•09736 gr resp. 3-04878 gr.
Avšak vedle těchto oběživ byly také zákonným platidlem bankovky, t. j. nezúročitelné, doručiteli znějící poukázky rakousko-uherské banky na sebe samu (čl. 82 stanov banky). Tyto bankovky byly sice dle vlastního svého textu ihned na požádání směnitelné za zákonné kovové peníze rakouské neb uherské ražby (čl. 83/1 a 2 stanov), ale jejich směnitelnost byla článkem 111 stanov suspendována na tak dlouho, dokud nebude v obou státních územích mocnářství zrušen nucený oběh státovek. Dle čl. 111 stanov vyžadovalo se tedy k plné účinnosti čl. 83 čili ku placení hotovými jednak, aby přestal nucený oběh státovek, jednak aby ve směru započetí s placením hotovými došlo k zákonodárnému aktu v obou státních územích.
Hned zde budiž podotknuto, že placení hotovými čili směnitelnost bankovek za zákonné kovové peníze vůbec nikdy nepočala působiti. Nucený kurs státovek (zlatek, pětek a padesátek) sice zanikl s jejich úplným stažením dne 28. února 1903 a byly také 31. března 1903 oběma vládami parlamentům předloženy osnovy zákonů, s jichž počátkem působnosti měla nastati také účinnost čl. 83 bank. stanov. Avšak osnovy ty nestaly se zákonem a změnou čl. 111 bank. stanov provedenou články I a V zák. ze dne 8. srpna 1911 č. 157 ř. z. vázána byla účinnost čl. 83 stanov opětně na zákonodárné akty obou polovicí říše, při kterémž znění stanov rakousko-uherské banky zůstalo i při dalším prodloužení bankovního privilegia podle zákonů ze dne 17. prosince 1917 č. 512 a 513 ř. z. A ani po roce 1911 nedošlo k nijakému zákonu v obou polovicích říše, jímž by bylo placení hotovými vešlo v život.
Třeba však rakousko-uherská banka nebyla povinna k výměně svých bankovek za zákonné kovové mince, byla přece dle čl. 111 stanov, odst. 2, oprávněna k tomu i k placení týmiž mincemi, a jest všeobecně známo, že jako všeobecné platidlo po celou tu dobu od 1. ledna 1900 obíhaly nesměnitelné bankovky a vedle nich jen menší počet zlatých mincí měny korunové a zlatých mincí obchodních. Když bylo toto předesláno o zákonných platidlech, dlužno nyní zkoumati, má-li stížnost pravdu, když se domnívá, že nabývací hodnota pozemků, o něž jde, vyšetřená k 1. lednu 1904 určitým počtem korun, měřena byla při tom zákonným obsahem ryzího zlata stejného počtu zlatých dvaceti- a desetikorun.
Tu přehlíží stížnost národohospodářský význam peněz a jejich jednotlivých druhů.
Peníze jsou všeobecně uznaným a zákonně zavedeným statkem, za nějž lze jiné potřebné statky směniti, jimiž možno hodnotu těchto statků měřiti převedením všeho na peněžní jednotku a konečně všecky platy konati. Funkci měřítka ostatních statků nevykonávají peníze svým vnitřním obsahem, látkou, z níž jsou vyrobeny, nýbrž donucovací normou zákona, dle níž musí býti v určité jmenovité hodnotě přijímány, a důvěrou, kterou jim přináší všeobecnost, že vskutku representují ve své kupní schopnosti jmenovitou hodnotu jim přikládanou. Tato nezávislost na vnitřním obsahu peněz ukázala se zřejmě i při kovových stříbrných penězích rakouského čísla v době neobyčejného klesnutí ceny stříbra v období 1879—1892, kdy peníze ty mocí zákonné normy měly vyšší hodnotu nominelní, než byla hodnota ryzího stříbra v nich obsaženého. Ještě jasněji to vyplývá při bankovkách, které nemajíce žádné vnitřní hodnoty mocí zákonného předpisu, své nesměnitelnosti za kovové peníze a neseny důvěrou ve schopnost dlužníka k placení, jsou a musí býti na místě kovových peněz přejímány, a to i tenkráte, když této důvěry již není.
Proto není správné, že měřítkem hodnoty jednotlivých statků byl vnitřní obsah ryzího zlata obsaženého v tom počtu zlatých zemských mincí korunových, který shoduje se číselně s cenou toho kterého statku, nýbrž měřítkem tím jest kupní síla onoho počtu měnových jednotek.
Důsledkem toho jest i stížnost na omylu, když, jak uvedeno, jejím základním předpokladem jest, jakoby nabývací cena k 1. lednu 1904 určitým počtem korun vyjádřená rovnala se jen hodnotě onoho množství ryzího zlata, jež obsaženo jest ve stejné výši běžných zlatých korunových mincí.
Padá-li tímto základní premisa stížnosti, padá s tím i její požadavek, aby zcizovací cena pozemků smluvená určitým počtem korun dne 2. července 1918 přepočtena byla nejprve dle kursu bankovek na mince zákonné měny korunové a aby teprve pak takto zjištěná zcizovací cena porovnávána byla s nabývací hodnotou, aby se mohlo vypočísti, je-li tu přírůstek hodnoty a jaký.
Pokud pak — abstrahujíc od tohoto přepočítávání — dovolává se stížnost tak značného znehodnocení bankovek, v nichž smluvena a vyplacena byla zcizovací cena, že prý tu vlastně ani přírůstku hodnoty není, dlužno uvésti toto:
Jak již uvedeno, obíhaly po stažení starých státovek, skončeném 28. února 1903, hlavně bankovky jako zákonné platidlo, jež staly se od počátku války platidlem výlučným. Stížnost má pravdu, že až do vypuknutí války nebylo rozdílu mezi kupní silou či, jak stížnost se vyjadřuje, úvěrní hodnotou bankovek a mincovní hodnotou zlatých zemských mincí. Rovněž dlužno jí přisvědčiti v tom, že jest všeobecně známo, že ve válečných létech 1915—1918 neobyčejně poklesla kupní síla bankovek proti uvedené mincovní hodnotě. Rovněž jest pravda, že příčinou toho bylo nemírné vydávání bankovek nad úhradu stanovami určenou. O poklesu a rozdílu tom svědčí i akta zákonodárná. Tak vydalo ministerstvo financí 27. března 1915 č. 85 ř. z. zápověď obchodu se zemskými zlatými mincemi korunové měny s ažiem a jednání takové prohlásilo za trestné. Dle nařízení ministerstva financí z 31. prosince 1916 č. 1 ř. z. pro r. 1917 měla se k cíli vyměření přímých poplatků hodnota rakouských obchodních mincí v určitých případech zjistiti soudním odhadem, ač poměr jejich ke korunové měně při jejím zavedení a po něm byl zákonem pevně stanoven. Pro placení cla, jež má se díti po zákonu ve zlatě, stanovena byla nařízeními ministerstva ze dne 18. září 1918 č. 339 a 340 ř. z. při placení bankovkami rakousko-uherské banky přirážka 150 proc. nad nominale povinného platu, určen tedy poměr ten, že 250 K v bankovkách rovná se 42 zl. ve zlatě.
Také jest všeobecně známo, za jaký ohromný peníz v bankovkách se ke konci války zlato kupovalo, ač původní zákonný poměr byl 3280 K za kilogram ryzího zlata a ač také formálně dále platil. Avšak v tom nelze stížnosti přisvědčiti, že by tento pokles kupní síly bankovek za války byl jedinou příčinou vyšší zcizovací ceny prodaných pozemků, vyjádřené v bankovkách. Jeť po stránce národohospodářské známo, že na utváření směnné hodnoty za všech okolností má podstatný vliv vzájemný poměr nabídky a poptávky po tom kterém statku. To uznává i sám článek Dra Popelky o tom, jsou-li měřítkem škody, která rozhoduje o zločinností majetkových deliktů a sazbě trestní, mince korunové měny nebo bankovky, uveřejněný v Právníku seš. VII. z r. 1919, jehož se stěžovatelky stále dovolávají, který na stránce 210 a 211 praví, že vzájemný poměr hodnoty statků mezi sebou, i za dob klidných ne naprosto stálý, doznal válkou hluboké poruchy, že směnná hodnota statků vyjadřována jejich cenou stoupla vesměs pod vlivem ekonomického zákona o poptávce a nabídce a to i ve státech s valutou neotřesenou.
Právě v dobách minulé světové války a i nyní za poválečných, rozvratů měnových se dotýkajících poměrů bylo možno jasně sledovati vzájemnou hru poptávky a nabídky jednotlivých statků, ať poptávka i nabídka vyvíjely se z přirozené potřeby, nebo byly uměle zpracovány nebo z jiných důvodů se utvářily zcela odchylně od pravidelného života mírového; zejména pak v otázce směny statků nemovitých hrály tyto dva momenty roli význačnou jednak tím, že, jak rovněž známo, byla poptávka po nich přímo bouřlivá, na př. též z důvodu, že majetek v nich uložený bude nejméně dotčen obávanou devalvací valuty, jednak tím, že pozemků nelze rozmnožovati a domů že po dobu války ani po válce nepřibývalo, ač potřeba jich naopak rostla.
Ostatně i o zlatě, jímž chtějí ztěžovatelky, aby měřena byla zcizovací hodnota jejich bývalých pozemků, je všeobecně známo, že směnná jeho hodnota na světovém trhu, dle záznamů londýnských v librách šterlingů vždy vyjadřovaná, také nezůstala beze změny.
Nelze tedy zjistiti, jaký vliv mělo znehodnocení bankovek, to jest snížení jejich směnné hodnoty a kupní síly samo o sobě na výši cen zcizovacíoh, jež za působnosti všech těchto okolností byly za nemovitosti docilovány. Také nikde zjišťování to se nekonalo a konati nemohlo a není také mimo zákon o dávce z majetku a z přírůstku na něm zákonného předpisu, jenž by nařizoval, aby se a jakou měrou přihlíželo k znehodnocení bankovek, pokud se týče státovek. Zejména nebylo a ani dodnes není takového předpisu při vyměřování dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí. Naopak moravský dávkový řád v době tohoto převodu platný, totiž zákon ze dne 26. prosince 1914 č. 18 z. z. z r. 1915 pokládá v § 5 za přírůstek hodnoty, z něhož se předepsaným způsobem vyměřuje dávka, rozdíl mezi zcizovací cenou nemovitosti, to jest cenou při převodu, který jest podnětem k vyměření dávky, a hodnotou nabývací. Při tom přirozeně zákon předpokládá, že měřidlem těchto cen a hodnot jest běžná zákonná měna, tedy v daném případě dle § 1 a 14 III. dílu cís. nař. ze dne 21. září 1899 č. 176 ř. z. měna korunová, pokud snad cena v příslušné smlouvě není vyjádřena v jiné měně.
Když tedy stěžovatelka sama si v kupních smlouvách ze dne 2. července 1918 neumluvila kupní cenu v některé jiné měně, nemá nároku na to, aby za základ výpočtu dávky byla vzata jiná cena., nežli jak v kupních smlouvách jest uvedena.
Z těchto důvodů setrval nejvyšší správní soud na právním názoru vysloveném v nálezu ze dne 20. prosince 1919 č. 6801 (Boh. č. 277), že při vyměřování dávky nelze bráti zřetele na pokles hodnoty papírových peněz, a zamítl stížnost jako neodůvodněnou.

Citace:

č. 6423. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 530-532.