Č. 417.

Zabírání bytů: * V předpisu § 12 vlád. nař. ze dne 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a n. (srov. § 13 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n.), jímž vysloveno, že obec (společný bytový úřad) pronajímajíc zabrané byty má dbáti slušných přání majitele bytu, založen jest subjektivní nárok strany, jehož nepovšimnuti má v zápětí nezákonnost naříkaného rozhodnutí.
(Nález ze dne 17. května 1920 č. 3159.)
Věc: Antonín Pecháček a Josef Dvořák na Král. Vinohradech proti společnému bytovému úřadu v Praze stran zabrání bytu.
Výrok: Stížnost Josefa Dvořáka odmítá se jako nepřípustná. — Stížnost Antonína Pecháčka zamítá se jako bezdůvodná, pokud jde o zabrání sporného bytu; co se týče přidělení tohoto bytu, zrušuje se naříkané rozhodnutí pro nezákonnost. — Náklady se nepřisuzují.
Důvody: Společný bytový úřad v Praze rozhodl usnesením senátu z 20. listopadu 1919 na základě § 6 nařízení z 22. ledna 1919 čís. 38 sb. z. a nař., že zabírá byt o 2 pokojích s kychyní, náležející Marii P. v domě čp. 552 na Král. Vinohradech, Chocholouškova ul. čís. 6 v I. patře, poněvadž jest prokázáno, že nájemnice má druhý byt v Křížovnické ulici č. 3 v Praze. Doloženo, že společný bytový úřad hodlá zabraný byt pronajmouti Svatopluku T., likvid. Městské spořitelny. Tento Svatopluk T. žádal již dne 20. září 1919 bytový úřad o přidělení bytu, ježto jsa ženat má k disposici pouze jediný pokoj v Korunní třídě čís. 50, a dne 15. listopadu 1919 zažádal pak výslovně o přidělení bytu po Marii P. Rozhodnutí společného bytového úřadu předcházel dne 22. srpna 1919 výslech majitele domu Antonína Pecháčka, jenž udal, že byt ten má pronajatý Marie B., která již v domě nebydlí přes 2 roky a v bytě spí její bratr. V případě zabrání, že dává byt k disposici. Marie B., byvši dne 11. září 1919 vyslechnuta, uvedla, že se v bytě tom zdržuje nepřetržitě. Městský vykonavatel, jemuž věc svěřena k vyšetření, udal dne 16. září 1919, že slečna B. do bytu dochází jen občas a zdržuje se stále v Praze v Křížovnické ulici u pana P., který prý se s ní ožení.
Spolustěžovatel Josef Dvořák podal si s datem 3. listopadu 1919 k bytovému úřadu žádost, aby mu přiřknut byl byt po Marii B., provdané P., a k odůvodnění uvedl, že jest příslušníkem obce Král. Vinohrady, že má šestičlennou rodinu, bydlí v domě č. 552 již přes 9 let, ale musí se tísniti ve dvou malých místnostech, kuchyni a pokojíku, kde provozuje i živnost krejčovskou. Domácí pán Antonín Pecháček slíbil prý mu již před 2 roky větší byt, až se uprázdní. Protože se nyní tak stalo, žádá Josef Dvořák, aby bytový úřad nařídil paní P., by se z bytu v brzku vystěhovala, a aby mu byt po ní přikázal, zvláště když on za souhlasu domácího pána dává bytovému úřadu k disposici svůj byt dosavadní. Tuto svou žádost opakoval protokolárně dne 6. listopadu 1919, uváděje výslovně, že slečna B. jest již přes měsíc provdána a bezdůvodně drží 2 byty a že žádá tedy o zabrání jejího bytu a přidělení jeho pro svoji šestičlennou rodinu. Vlastník domu Antonín Pecháček dne 13. listopadu 1919 potvrdil protokolárně údaje Josefa Dvořáka o tom, že B. jest již provdána a má nyní byt v Křižovnické ulici, takže se asi v jeho domě čp. 552 již nezdržuje, ale odhlášena že dosud není. Doložil pak: »Dovoluji si požádati, aby v případě zabrání tohoto bytu byl byt přidělen mému domovníkovi Josefu Dvořákovi, krejčímu, jehož byt o 1 pokoji s kuchyní v přízemí bych dal pak bytovému úřadu k disposici. S tímto bytem bylo by ovšem spojeno domovnictví.« Marie B., provdaná P. udala při svém výslechu dne 17. listopadu 1919, že po provdání přesídlila se k svému manželi, ale že vzhledem k tomu, že nemůže na rychlo svůj drahocenný nábytek z bytu v čp. 552 přestěhovati, žádá aby jí udělena lhůta k vyklizení do srpna.
Ve stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu vytýkají stěžovatelé Antonín Pecháček a Josef Dvořák, že zabírací rozhodnutí bylo vydáno proti právu, zejména proti předpisům §§ 6 a 12 citovaného nařízení, jelikož bytový úřad ignoroval skutečnost, kterou prý mu písemně oznámili, že byt po Marii P. byl pronajat Antonínem Pecháčkem Josefu Dvořákovi smlouvami ze dne 2. a 15. února 1919 tím okamžikem, kdy se slečna B. vystěhuje. Oznámení toto prý vzal přednosta bytového úřadu se souhlasem na vědomí a slíbil, že bytová komise byt přiřkne Josefu Dvořákovi, zvláště když Antonín Pecháček dal jí k disposici jiný byt v témže domě, který se měl uprázdniti po polském uprchlíku E., jakož i byt po Josefu Dvořákovi a vzdal se práva, byty ty sám pronajmouti. Tím, že byt po paní P. nebyl Josefu Dvořákovi přidělen, byl prý tento těžce poškozen na své existenci, kdežto Svatopluk T. bytu toho tak nutně nepotřebuje. To mělo býti před vydáním rozhodnutí vyšetřeno. Snad prý se stala mýlka a byl T. přikázán vlastně byt po uprchlíku E., kterýž byl pak Antonínem Pecháčkem pronajat jistému S. na základě tvrzeného jím souhlasu, bytového úřadu. Navrženo tedy zrušení naříkaného rozhodnutí a žádáno za přisouzení útrat právního zastupování.
Nejvyšší správní soud založil svoje rozhodnutí na těchto úvahách:
Stížnost Josefa Dvořáka do rozhodnutí společného bytového úřadu v Praze ze dne 21. listopadu 1919 čís. 76922/S 298 bylo odmítnouti podle §§ 2 a 21 zákona o správním soudě jako nepřípustnou, protože rozhodnutí to řízeno jest jen proti Marii P. jako nájemnici a Antonínu Pecháčkovi jako majiteli domu čp. 552 na Král. Vinohradech (§ 8 vládního nařízení) a nemohl tedy Josef Dvořák naříkaným rozhodnutím býti ve svých právech zkrácen. Proti usnesení ze dne 13. prosince 1919 čís. 60228/6 pak, kterým nebyl vzat na vědomí rozklad také Josefem Dvořákem proti naříkanému rozhodnutí podaný a které představuje první vyřízení o věci čelící proti Josefu Dvořákovi, stížnost vůbec nesměřuje.
Co se týče stížnosti Antonína Pecháčka, nelze ji uznati potud za odůvodněnou, pokud směřuje proti zabrání samému. Stěžovatel byl v řízení správním před vydáním nálezu zabíracího opětovně slyšen a při žádném výslechu neuvedl, že byt, o jehož zabrání šlo, jest již na delší dobu pronajat Josefu Dvořákovi, naopak výslovně prohlásil, že byt ten v případě zabrání dává bytovému úřadu k disposici a žádal jen, aby v případě zabrání byl byt přidělen jeho domovníkovi Josefu Dvořákovi, aniž uvedl, že Josef Dvořák má byt již od února 1919 najatý a že tedy zabrání vůbec nepodléhá. To učinil teprve v odporu proti naříkanému rozhodnutí, tedy v nepřípustném právním prostředku, který žalovaným úřadem nebyl vzat na vědomí. Nelze proto míti zření k tomuto jeho tvrzení stejně jako k dalšímu udání jeho v rozkladu a ve stížnosti, že skutečný stav věci oznámil ústně na bytovém úřadu, kdež prý bylo vzato na vědomí, neboť udání to odporuje obsahu správních spisů. Zabrání bytu daného k disposici nestalo se tedy proti zákonu.
Jinak je tomu, pokud jde o otázku přidělení sporného bytu. Dle § 12 vládního naříz. z 22. ledna 1919 čís. 38 sb. zák. a nař. má obec (společný bytový úřad) pronajímajíc zabraný byt, dbáti slušných přání majitele domu. Tímto předpisem byl založen subjektivní nárok majitele domu, aby při přidělování zabraného bytu jeho přání ve příčině osoby budoucího nájemníka bylo úřadem respektováno, pokud je slušné. Stěžovatel vyslovil, jak ze spisů správních plyne, zcela určitě žádost, aby pro případ zabrání byl byt sporný přidělen Josefu Dvořákovi. To se nestalo. Naříkané rozhodnutí se přáním tímto vůbec nezabývá, neuvádí žádného důvodu, proč nemohlo býti přání stěžovatelovu vyhověno, a není ze spisů správních ani patrno, zda žalovaný úřad konal vůbec nějaké šetření o okolnostech, které by mohly býti směrodatný pro posouzení, zda přání majitelem domu vyslovené jest »slušné« čili nic. Takovéto naprosté ignorování projeveného přání obsahuje v sobě nezákonnost naříkaného rozhodnutí, pro kterou musilo rozhodnutí to v naznačeném směru býti zrušeno.
Náklady lze dle § 40 zákona o správním soudě zásadně přisouditi jen proti stěžovateli, nikoli tomuto.

Citace:

č. 417. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 331-333.