NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Č. 9715.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: * Uzavře-li nemocenská pojišťovna se zaměstnavatelem dohodu o přihlašování nestálých zaměstnanců týdenními mzdovými výkazy, kterou prodlužuje lhůtu k přihlášce stanovenou zákonem č. 221/24, neztrácí tím nárok na náhradu podle § 20 odst. 2 cit. zák. proti zaměstnavateli, jenž ani smluvené lhůty nedodrží, jsou-li jinak splněny předpoklady cit. § 20. (Nález ze dne 27. února 1932 č. 2930.)
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v Trnavě proti zemskému úřadu v Bratislavě o náhradu podpůrných nákladů.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem z 10. července 1928 uložila okr. nemoc. pojišťovna v Trnavě Aloisovi H., aby nahradil pojišťovně na základě § 20 zák. č. 221/24 432,10 Kč jakožto nemocenské výlohy učiněné za dělníka Štěpána Š., který vstoupil ke jmenovanému zaměstnavateli dne 29. dubna 1928 do zaměstnání, dne 8. května 1928 onemocněl a teprve dne 16. května 1928 byl přihlášen k pojištění, tedy opožděně a po onemocnění. Výměr podotýká, že přihláška se měla státi nejpozději dne 2. května 1928. Proti tomuto výměru podal Alois H. námitky, že podle ujednání s pojišťovnou má dělníky přihlašovat jednou za každých 14dní. Poslední den tohoto 14denního období byl den 12. května 1928 a dělníci byli přihlášeni zasláními mzdového výkazu dne 14. května 1928, kdy dán na poštu. Okresní úřad v Trnavě zamítl výměrem z 24. srpna 1928 námitky tyto s odůvodněním, že jmenovaný dělník vstoupil k zaměstnavateli do práce dne 29. dubna, onemocněl 8. května a byl přihlášen až 17. května 1928, tedy opožděně a po onemocnění.
Dalšímu odvolání vyhověl zemský úřad v Bratislavě nař. výměrem, výměr prvé stolice zrušil a odvolatele osvobodil od placení náhrady. V odůvodnění se praví: Pojišťovna uplatňuje náhradu podle § 20 zák. č. 221/24 následkem nedodržení smluvené přihláškové lhůty. Podle § 20 cit. zák. může pojišťovna uplatňovat nárok na plnění zákonitého požadavku z nedodržení přihláškové lhůty tímto zákonem v § 17 uvedené. Podle § 17 tohoto zák. je zaměstnavatel povinen přihlásiti osoby pojištěním povinné nejpozději třetího dne ode dne, kdy pojištěnec počal vykonávati práce neb služby povinně pojištěné. Zákon č. 221/24 připouští v § 248 změnu tohoto ustanovení ohledně nepravidelně zaměstnaných dělníků vládním nařízením. Pojišťovna, nešetříc zákonitého ustanovení sama svým oběžníkem na zaměstnavatele větších hospodářství zavedla výjimky z ustanovení § 17 cit. zák. Tímto postupem pojišťovna sama zavinila nepřihlášení shora uvedeného zaměstnance, v zákonité lhůtě § 17. Nedá se tedy uplatňovati náhrada podle § 20 cit. zák. z nedodržení smluvené přihláškové lhůty.
O stížnosti uvážil nss toto:
Podle § 20 odst. 2 zák. č. 221/24 jest zaměstnavatel povinen nahraditi nemocenské pojišťovně náklad za dávky, který učinila podle ustanovení zákona nebo stanov, byl-li pojištěnec přihlášen po uplynutí lhůty § 17 teprve, když nastal pojistný případ. Zde citovaný § 17 pak ukládá zaměstnavateli, aby přihlásil u příslušné nemoc. pojišťovny osoby u něho zaměstnané, jež podléhají pojistné povinnosti, nejpozději třetího dne ode dne, kdy pojištěnec počal vykonávati práce nebo služby povinně pojištěné.
Je nesporno, že stěžující si pojišťovna oběžníkem ze 16. července 1926 projevila ochotu, dokud přihlašování osob nepravidelně zaměstnaných nebude upraveno min. nař., s jednotlivými zaměstnavateli, kteří mají více než 15 takových zaměstnanců, dohodnouti se na přihlašování týdenním mzdovým výkazem, a to tak, že by tento výkaz nahradil jednotlivé přihlášky podle §§ 17 a 18 zák. a byl v jednom vyhotovení do 3. dne každého týdne za předešlý týden pojišťovně dodán, ježto by jinak nastal případ náhrady ve smyslu § 20 zák. Je mimo spor, že v daném případě k této navržené dohodě došlo.
V »závazném vyjádření«, jímž zaměstnavatel návrh na zmíněnou dohodu přijal, je v odst. 1 výslovně uvedeno, že může zmíněné osoby přihlašovati výkazem, jak v předu uvedeno. Na tuto okolnost bylo upozorniti proto, poněvadž žalovaný úřad stojí na stanovisku, že tímto ujednáním pojišťovna znemožnila normální přihlašování ve lhůtě § 17 a musil nss přisvědčiti stížnosti, že zaměstnavatel nebyl nucen takto přihlašovati nestálé zaměstnance, mohl postupovati podle zákonného předpisu a bylo je v jeho prospěchu, když mu byla povolena úchylka od zákonného předpisu.
Stížnost spatřuje nezákonnost nař. rozhodnutí v tom, že podle stanoviska žal. úřadu by vůbec nenastala příležitost k použití § 20 zák. č. 221/24, což však neodpovídá ani zákonnému předpisu ani úmyslu stran, které v oběžníku stanovený postup přihlašování přijaly.
V odůvodnění nař. rozhodnutí došel výrazu právní názor žal. úřadu, že nemocenská pojišťovna, jež povolila zaměstnavateli úchylku od zákonného způsobu přihlašování pojištěnců a jež tímto nezákonným postupem zavinila nepřihlášení v zákonné lhůtě § 17, nemůže proti zaměstnavateli, jenž smluvenou lhůtu přihlašovací překročil, uplatňovati nárok podle § 20 odst. 2 cit. zák. a to ani z důvodu překročení lhůty smluvené ani pro nedodržení lhůty zákonné. Názoru tomu nemohl nss přisvědčiti. Třeba si uvědomiti jednak, že zmíněnou dohodou nebyl podle úmyslu stran zaměstnavatel zbaven možnosti, přihlašovati své zaměstnance způsobem, stanoveným §§ 17 a 18 zák. č. 221/24, jednak, že stěžující si pojišťovna vznesla na spor jedině otázku, zda zaměstnavatel, jenž nedodržel ani smluvené lhůty přihlašovací, propadá náhradě podpůrného nákladu podle cit. § 20. Na sporu však není, jak by se právní stav utvářil, kdyby zaměstnavatel lhůtu smluvenou sice dodržel, ale přihlášku učinil po uplynutí lhůty § 17. Že by i v tomto případě byl povinen hraditi podpůrný náklad, stěžující si pojišťovna nikdy netvrdila, uznávajíc zřejmě zmíněnou dohodu pro sebe za závaznou.
Otázka platnosti a neplatnosti této dohody o přihlašování nestálých zaměstnanců týdenními výkazy mzdovými, jakož i otázka, zda pojišťovna touto, podle náhledu úřadu neplatnou dohodou zavinila, že zaměstnavatel nedodržel lhůty § 17, mohla by míti význam a vyžadovali vyřešení jen tehdy, kdyby zaměstnavatel touto dohodou se byl řídil, ale tato eventualita — jak uvedeno — není na sporu. O takovýchto následcích dohody — nevylučující použití zákonného předpisu § 17 — nemůže však logicky býti řeči, když zaměstnavatel ve lhůtě smluvené přihlášky nepodal a touto dohodou se tedy vůbec neřídil.
Pak ovšem za všech okolností — ať již dohoda je platna čili nic — zaměstnavatel pozbyl výhod této dohody a dopadá na něho zákonné ustanovení cit. § 17, může proto pojišťovna požadovati náhradu podpůrného nákladu, jsou-li ovšem splněny předpoklady cit. § 20 odst. 2; neboť zaměstnavatel nemůže ve svůj prospěch se dovolávati dohody, jíž se neřídil, a které proto nemůže dávati za vinu, že jej přiměla k nedodržení zákonné lhůty přihlašovací. Je-li tomu tak, jest v daném případě otázka platnosti neb neplatnosti zmíněné dohody irelevantní a netřeba se nss-u jí zabývati.
Žal. úřad vycházel z odchylného právního názoru, že pojišťovna nezákonným povolením výjimek z předpisu §§ 17 a 194 zák. č. 221/24 pozbyla vůbec nároku na podpůrný náklad podle § 20 téhož zák., a opomenul, veden tímto nesprávným názorem, zjistiti, zdali in concreto jsou splněny zákonné předpoklady § 20 odst. 2. Bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 1993. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1023-1024.