NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Č. 5090.

Učitelstvo: * Učitel občanské školy s českým jazykem vyučovacím, který má způsobilost vyučovati němčině na školách obecných, má za vyučování nepovinné němčině na škole občanské nárok na odměnu ve výměře stanovené pro školy obecné (čl. V odst. 1 a čl. I § 9 zákona č. 251/1922).
(Nález ze dne 6. listopadu 1925 č. 20744.) Věc: Josef V. v T. (adv. Dr. Viktor Říha z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty stran odměny za vyučování nepovinným předmětům.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Podle zpráv ředitelství chlap, školy občanské v T. z 5. října 1923 vyučoval st-l, odborný učitel této školy, ve školním roce 1922/1923 týdně 20 hodin povinných a 3 hodiny nepovinné němčině v I. třídě měšťanské školy. Vyučování němčině bylo povoleno výnosem zšr-y z 22. listopadu 1875. Ředitelství navrhlo za uvedené 3 hodiny vyučováni příslušnou remuneraci.
Zšr moravská rozhodnutím ze 17. října 1923 prohlásila, že nelze blíže přihlížeti k žádosti st-le o povolení odměny za vyučování nepovinné němčině na zmíněné škole vzhledem k tomu, že st-l nemá příslušnou kvalifikaci vyučovati tomuto předmětu. Odvolání st-le bylo nař. rozhodnutím zamítnuto vzhledem k předpisu čl. V. zákona č. 251/22 z důvodů rozhodnutí v odpor vzatého.
O stížnosti uvážil nss takto:
Článek V. zák. ze 13. července 1922 č. 251 Sb., jehož se nař. rozhodnutí dovolává, stanoví v odst. II., že »učitelé všech kategorií jsou zavázáni vedle předmětů povinných učiti také předmětům nepovinným, které byly nebo budou podle platných předpisů na škole rozhodnutím příslušných úřadů zavedeny . . . .« Vyučování nepovinným předmětům honoruje zákon a to »do povinné míry vyučovací povinnosti poloviční, přes tuto míru plnou částkou odměny podle § 9 téhož zákona«, t. j. na školách občan. částku 240 K, resp. 120 K, na školách obec. částkou 200 K resp. 100 K za každou týdenní hodinu — jen tehdy, je—li k tomuto vyučování »potřebí podle platných řádů zkušebních zvláštní způsobilosti prokázané zkouškou a vyučující tuto zkoušku skutečně má«.
Žalovaný úřad odepřel st-li zvláštní odměnu za shora zmíněné vyučování nepovinnému předmětu (němčině) jedině z důvodu, že nemá příslušnou kvalifikaci vyučovati tomuto předmětu. Žal. úřad netvrdí tedy, že nebyla splněna některá z ostatních podmínek, na které čl. V. zák. č. 251/22 nárok na povolení odměny za vyučování nepovinnému předmětu váže. Jest proto jen zkoumati, zda st-l splňuje shora uvedenou podmínku co do způsobilosti vyučovati němčině. V tom směru tvrdil st-l již v rekursu, že má způsobilost vyučovati němčině na školách obecných, což úřadem nebylo popřeno, a domáhal se st-l proto za shora zmíněné vyučování odměny ve výši stanovené pro školy obecné.
Zákon o školách národních z roku 1869 ve znění zákona z 2. května 1883 č. 53 ř. z. rozeznává v § 38 způsobilost k vyučování na školách obecných a způsobilost k vyučování na školách občanských. Min. nař. z 31. července 1886 č. 6033, Věstník min. kultu a vyuč. č. 52, rozeznává pak rovněž jednak způsobilost k vyučování němčině na (německých) školách obecných (čl. II bod 1 odst. 1, dále bod 10 resp. 9 a bod 12 č. 3), jednak způsobilost k vyučování němčině na (neněmeckých) školách občanských (čl. III bod 1 odst. 3, bod 3 odst. 2 lit. c) a bod 9 lit. b). Z toho tedy jde, že vyučování nepovinné němčině na občanské škole s českým jazykem vyučovacím vyžaduje se zvláštní (vyšší) způsobilost zkouškou prokázaná, která se liší (jsouc širší) od způsobilosti pro vyučování nepovinné němčině na české škole obecné.
Není sporu o tom, že st-l nemá tuto zvláštní způsobilost prc školy občanské, že však má způsobilost pro nepovinnou němčinu pro školy obecné. Z toho jde, že st-l nemá nárok požadovati za vyučování nepovinné němčině odměnu ve výměře stanovené pro školv občanské, totiž v částce 240 K resp. 120 K za týdenní hodinu. To stěžovatel také sám uznává.
Zůstává tedy sporným jen to, zda st-li přísluší nebo nepřísluší za zmíněné nepovinné vyučování na škole občanské odměna ve výměře stanovené pro školy obecné.
Zákon na uvedeném místě zvláště nerozlišuje mezi školami obecnými a občanskými; zejména také neupravuje výslovně případy toho druhu, kdy učitel školy občanské vyučuje na občanské škole předmětu nepovinnému, maje pro tento předmět toliko způsobilost nižší — pro školy obecné. Vykazuje tedy zákon v tomto směru mezeru, kterou nutno doplniti analogickým použitím výslovných předpisů zákonů.
Není sporu o tom, že by st-l — kdyby se svojí způsobilostí pro němčinu vyučoval nepovinné němčině na škole obecné — měl za toto vyučování (nižšího druhu) nárok na odměnu per 200 K resp. 100 K za týdenní hodinu. Nelze tudíž míti za to, že zákon, když výslovně tak nestanovil, by chtěl st-le zbaviti jakékoliv odměny za vyučování nepovinné němčině na škole občanské, tedy za vyučování vyššího druhu, jen proto, že nemá způsobilost z tohoto předmětu pro školv občanské. Nesrovnalost takovou nelze tím spíše předpokládati, když přece zákon č. 251/22 druhou větou odst. 2. článku V. vyučování nepovinnému předmětu bez jakéhokoliv omezení započítává do výměry učebné povinnosti, když tedy v daném případě je co do zápočtu do učební povinnosti na škole občanské (24 hodin týdně) vyučování nepovinné němčině zákonem ceněno právě tak, jakoby st-l pro toto vyučování měl způsobilost úplnou (pro školy občanské). Aby nesrovnalost uvedená byla odstraněna, nutno tudíž st-li za vyučování nepovinné němčině na škole občanské přiznati odměnu ve výši cdpovídající jeho kvalifikaci, tedy ve výměře pro školy obecné.

Citace:

č. 14420. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 472-473.