Spravení záznamu práva zástavního přípustná jest jen oproti původnímu vlastníku hypotéky, oproti němuž, záznam byl povolen, nikoliv oproti jeho nástupci. Povolení ku vkladu práva zástavního nenahrazuje uznání spravení záznamu původním vlastníkem, byt i vydáno bylo před převodem vlastnictví.
J. N. vydal V. L-ovi na pohledávku tohoto 322 K 24 h dne 14. ledna 1903 dlužní list, jejž pouze dvěma svědky dal spolupodepsati; udělil pak v něm povolení, aby pro pohledávku tu s přísl. na jeho domě kn. vl. 322 ve V. zástavní právo zaznamenáno, případně vtěleno býti mohlo. Ku spravení záznamu udělil V. L-ovi lhůtu desítiletou.
Dne 19. února 1903 povolen a proveden byl záznam za odepření 10leté lhůty spravovací, »ježto tu není podmínek §. 128. c. ř. s. a dohoda stran ku prodloužení nepostačí«, načež dne 10. března 1903 připojil J. N. na dlužní list ten dodatek, že »vzhledem k výměru záznam povolujícímu povoluje pro předstojící pohledávku vklad práva zástavního« a dal podpis svůj na tomto dodatku notářem ověřiti.
Věřitel V. L. však přes to za spravení záznamu zakročiti opomenul. Mezitím kupní smlouvou ze dne 2. dubna 1909 řečený dům přešel na manžely F. a M. H-ovy. Žádostí z 16. dubna 1909 zakročili tito
1. za vklad svého práva vlastnického,
2. za vklad výmazu více knihovních dluhů,
3. za vklad práva zástavního pro nový dluh,
4. za výmaz záznamu práva zástavního pro pohledávku V. L-a shora uvedenou pro nespravení záznamu dle §. 45. kn. z.
V bodech 1.—3. žádosti ihned vyhověno. Ohledně žádání ad 4. ustanovil knihovní soudce stání na 22. dubna 1909, k němuž obeslal žadatele a V. L-a »k tomu účelu, aby tento prokázal, že lhůta ke spravení záznamu toho ještě běží, nebo že žaloba o spravení jeho včas byla podána; nedostaví-li se nikdo k stání tomu, bude se míti za to, že souhlasí se s výmazem tím a bude proto výmaz záznamu toho povolen.«
Dne 22. dubna 1909 v 8 h. ráno došlo písemné podání V. L-a, kterýmž na základě dlužního listu J. N-ova, v dodatku vklad práva zástavního povolujícího, žádáno a) za poznámku, že záznam jest spraven, b) za vklad práva zástavního pro příslušnou pohledávku v pořadí onoho záznamu.
Žádost tu knihovní soudce zamítl dle §. 45. kn. z., jelikož žadateli ku spravení záznamu udělena byla lhůta 14denní, týž ku stání na 22. dubna 1909 ustanovenému nepřišel a důkazu, že lhůta tato ještě běží nebo že žaloba o spravení záznamu toho včas podána, nepodal. K tomu připojil knihovní soudce dodatek, že otázkou, zda na základě žádosti této měl se povolit vklad práva zástavního vůbec aneb v pořadí běžném a ne v pořadí záznamu onoho, nebylo třeba se zabývati, přihlížejíc k § 21. kn. z., protože vlastnictví k příslušnému domu s J. N. přešlo na manžely F. a M. H. Zároveň byl povolen výmaz záznamu práva zástavního.
Do usnesení toho podal V. L. rekurs, rozšířiv jej i na ono usnesení dřívější, kterýmž stání na 22. dubna 1909 s pohrůžkou shora uvedenou bylo položeno.
Stolice rekursní změnila obě usnesení a sice ono prvější tím, že vyloučila z něho část »nebo že žaloba ... záznamu toho povolen«, usnesení pozdější pak tím, že na základě prohlášení ze dne 10. ledna 1903 v dodatku k dlužnímu listu učiněného povoluje se při záznamu pohledávky L-ovy poznámka spravení záznamu a vklad práva zástavního v pořadí záznamu toho a konečně tím, že návrh manželů H-ových na výmaz záznamu byl zamítnut.
Důvody:
Tím, že praenotant V. L. usnesení záznamní, dle názoru soudu rekursního nesprávné, jelikož § 42. kn. z. na zástavní právo ze smlouvy používati nelze, nechal vejíti v moc právní a též ve vyměřené jemu 14denní lhůtě spravení záznamu neopatřil, ač již 10. března 1903 na základě vkladného prohlášení dlužníkem a tehdejším vlastníkem hypotheky J. N-ern vyhotoveného a ku vkladu způsobilého za spravení záznamu byl by mohl zakročiti, zavinil ovšem sám návrh na výmaz záznamu svého nynějšími vlastníky hypotéky.
Nicméně měl soudce knihovní z pozemkové knihy poznati a stojí to ostatně i v samém návrhu těchto, že jde o zástavní právo ze smlouvy a že tudíž praenotant žaloby na spravení záznamu vůbec nepotřebuje. Nařízení stání nebylo arciť ani s tohoto hlediska nepřípustným, jelikož tehda žádost za spravení ještě podána nebyla; ostatní obsah usnesení a zejména připojená pohrůžka pro případ nedostavení se byla však nezákonnou a musila proto soudem rekursním škrtnuta býti, jelikož praenotantovi nemůže býti zabráněno, aby i písemně prokázal, že lhůta spravovací neuplynula, resp. že spravení záznamu se stalo.
Skutečně předložil v případě tomto praenotant ještě před stáním soudu dlužní list praenotantův vkladním prohlášením opatřený a soudce knihovní dle poznámky na spise též ještě před stáním vědomosti o něm nabyl. Bylo tudíž nepatřičným, uložiti následky nedostavení se, i kdyby snad pohrůžka jimi byla přípustnou bývala.
Jelikož pak z doložky na dlužním listě, na kterouž v žádosti za spravení zřetelně bylo poukázáno, bylo zřejmým, že spravení záznamu ex tune působící nastalo (§ 41. a kn. z.) nežli ještě návrh na výmaz učiněn byl, měl návrh tento zamítnut a žádosti za spravení záznamu vyhověno býti. (§ 45. I. kn. z.)
Důvodnému rekursu muselo proto v tomto smyslu býti vyhověno. Manželé F. a M. H-ových podali revisní rekurs, dovozujíce, že žádost V. L-ova za spravení záznamu byla opožděná a oproti novým vlastníkům ani není přípustnou.
Nejvyšší soudní dvůr rekursu tomu, pokud týkal se zamítnutí návrhu manželů H-ových na výmaz záznamu nevyhověl, pokud týkal se žádosti V. L-a za spravení záznamu a vkladu práva zástavního v pořadí tohoto záznamu, vyhověl a usnesení soudce prvního v bodu tomto obnovil.
Důvody:
Pokud revisním rekursem potírá se usnesení rekursního soudu v části, kterou návrh manželů H-ových na výmaz záznamu práva zástavního zamítnut byl, dlužno jemu oprávněnost odepříti.
U soudu nalézal se ve sbírce listin ověřených opis dlužního listu ze dne 14./1. 1903, v němž tehdejší hypotekární vlastník a dlužník J. N. prohlásil, že povoluje věřiteli svému V. L-ovi ku spravení záznamu lhůtu 10letou. V době podání žádosti za výmaz bylo tudíž soudu známo, že lhůta ku spravení ještě běží. Měla tudíž žádost za výmaz dle § 45. odst. 2. kn. z. ihned zamítnuta býti. Věřitel V. L. však nad to ještě před stáním o žádosti tě položeným předložil soudu listinu ze dne 10./1. 1903 v prvopise, a tím včas provedl listinný důkaz, že jemu ku spravení tohoto záznamu běží lhůta až do 9. ledna 1913. Do usnesení rok ustanovujícího pojatá pohrůžka ohledně následků nedostavení se jest nezákonnou, jak rekursní soud právem vytkl, a proto neúčinnou.
Za takového stavu věci příčí se usnesení prvního soudce v této části spisům i zákonu; změňující rozhodnutí soudu rekursního vyhovuje tudíž stavu věci i zákonu, pročež rekurs revisní v tomto bodu musel minouti se úspěchem.
Jináče má se věc ohledně rozhodnutí rekursního, co se týče spravení záznamu.
V době, kdy došel návrh V. L-a (22. dubna 1909), nebyl J. N. již knihovním vlastníkem příslušného domu. Tento udělil sice vyjádřením z 10. března 1903 povolení, aby pro pohledávku V. L-ovu právo zástavní bylo vtěleno.
Listina tato však neobsahuje prohlášení praenotatovo, že uznává záznam práva zástavního za spravený, nevyhovuje tudíž ustanovení § 41. odst. a) neb c) kn. z., poněvadž se v ní nepovoluje vklad práva zástavního v pořadí záznamu práva zástavního, nýbrž obsahuje toliko prohlášení J. N-a, jehož právo zatíženo býti má, že svoluje ku vkladu práva zástavního pro pohledávku V. L-a, aniž by však pořadí blíže označeno bylo. Povolení ku vkladu práva zástavního základem tohoto prohlášení bylo však dne 22. dubna 1909 nepřípustným, jelikož tehda J. N. nebyl již vlastníkem usedlosti, kteráž zatížena býti měla (§ 21. kn. z.). Než i kdyby se listině této přiznati mohla povaha v § 41. a) kn. z. obsažená, překáží povolení poznámky spravení onoho záznamu tatáž okolnost, že v době podání tohoto návrhu J. N. již vlastníkem usedlosti zabřemenitelné nebyl.
Aby § 41. a) kn. z. použito býti mohlo, musí zde býti předpoklad § 21. cit. Toho zde však tehda nebylo.
Rekursním soudem usnesená změna výměru prvního soudce neshoduje se s ustanovením § 41. a) a § 21. cit., jímž výměr prvního soudce v bodu tomto vyhovuje.
Bylo tudíž v bodu tomto revisnímu rekursu vyhověti.
(Rozh. z 8. února 1910, č. j. R III 346/9/3 a 57/10/1).
Proti rozhodnutí tomuto lze namítnouti,
1. že prohlášením z 10. března 1903, shora citovaným, zajisté implicite záznam uznán byl za spravený, poněvadž beze sporu bylo prohlášení to způsobilým ku vkladu práva zástavního (§ 32. b kn. z.) a zákon (§ 41. a) pro spravení záznamu nic jiného nežádá, a že označením »pro předstojící pohledávku« povolen byl vklad zástavního práva nade vší pochybnost pro onu dosud pouze záznamem zajištěnou pohledávku V. L-a a že proto zbytečným bylo, výslovně vklad povolovati v pořadí dosavadního záznamu, jelikož to z instituce záznamu (§ 8. č. 2. kn. z.) plyne samo sebou (§ 438. ob. z. obč.).
2. Záznam, jak to z právě cit. §§ zjevno, působí i proti nástupci. Kdyby tomu tak nemělo býti, stávaly by se delší smluvené lhůty spravovací illusorními, ba i instituce záznamu sama. § 41. a) kn. z. necituje § 21. kn. z. a požadavek § tohoto platí přirozeně jen pro první zápis do pozemkové knihy, tudíž pro praenotaci samu, nikoliv ale její spravení. Prodejem usedlosti mohl by praenotat, kdyby praenotace nepůsobila i proti nástupci, účinek její zmařiti i v případech § 41. b) a c) kn. z. Není-li to přípustným v těchto případech, není to přípustným ani v případu § 41. a), poněvadž § 41. v ohledu tom mezi svými třemi odstavci žádného rozdílu nečiní. Pro působnost praenotace oproti nástupci svědčí i ustanovení § 228. ex. ř., dle něhož při rozvrhování útržku i praenotované pohledávky musí býti respektovány, jestli spravovací lhůta dosud neuplynula.
3. Příčí se rozhodnutí toto celé řadě rozhodnutí dřívějších: z 9. března 1875 č. 2456 (Gl. U. č. 5655), z 11. ledna 1876 č. 13 685 (Gl. U. č. 5977), z téhož dne č. 13 693 (Gl. U. č. 5978), z 1. února 1876 č. 1156 (Gl. U. č. 6010), z 20. března 1877 č. 3045 (Gl. U. č. 6415), z 29. března 1878 č. 7981 (Gl. U. č. 6891), kdež se praví, že prodej statku zástavními právy zatíženého osobě třetí, právního stavu zástavního věřitele k jeho škodě zhoršiti nemůže, z 1. října 1878 č. 10 996 (Gl. U. č. 7159), z 13. dubna 1880 č. 4126 (Gl. U. č. 7940), z 28. března 1882 č. 3435 (Gl. U. č. 8940), kdež výslovně se praví: »okolnost, že praenotat není více knihovním vlastníkem usedlosti, na které záznam vázne, spravení jeho nepřekáží«, z 10. dubna 1888 č. 4119 (Gl. U. č. 12 133), z 11. července 1888 č. 7779 (Gl. U. č. 12 256), z 28. listopadu 1888 č. 13 350 (Gl. U. č. 12 461), a z 25. října 1898 č. 14 374 (Gl. U. č. 349 n. ř.), kdež povoleno bylo spravení přes to, že ještě před praenotací zapsána byla poznámka zamýšleného a později též uskutečněného prodeje usedlosti. Téhož názoru, že záznam působí i oproti nástupci, byl nejv. soud. dvůr již i před vydáním knih. zákona (viz rozh. z 15. května 1861 č. 3079, Gl. U. 1324, z 30. prosince 1863 č. 9273, Gl. U. č. 1845 z 7. srpna 1866 č. 6645, Gl. U. č. 2570).
S tímto svým konstantním dosavadním stanoviskem nepřišel nejv. soud. dvůr v odpor ani rozhodnutím z 24. února 1875 č. 1859 (Gl. U. č. 5644), neboť v případě tom vydal praenotat vyjádření spravovací teprve po prodeji dotyčné usedlosti, praenotant však oproti nástupci záznamu neospravedlnil, ani lhůtu ku spravení si nezachoval.
4. S tímto nynějším odchylným názorem nejv. soudu nesrovnává se ani theorie. Viz Dvořák-Bohuslav, Obecný zák. knihovní, str. 38, pozn. 3. k § 21. a str. 97, pozn. 1. k § 41.
Krainz, System des österr. allg. Privatrechtes, IV. vyd. str. 653, pozn. 48. a 49.
Burckhard, System des. osterr. Privatrechtes, III., str. 432.
Bartsch, Das österr. allg. Grundbuchsgesetz, III. vydání, str. 506.
Randa, Právo vlastnické, V. vyd., str. 203.
Exner, Das österr. Hypothekenrecht, str. 209.
J. B.