Čís. 1049.
Opatrovník, jenž zřízen byl osobě nepřítomné při dražbě, jest povinen uplatňovati, že dlužník koná službu vojenskou, a ručí za škodu z opomenutí toho snad vzešlou.
(Rozh. ze dne 10. května 1921, Rv I 100/21.)
Žalovaný notář zřízen byl opatrovníkem ku zastupování žalobce, nastoupivšího válečnou službu vojenskou, v řízení dražebním, vedeném na
nemovitosti žalobcovy. Nemovitosti byly exekučně prodány v lednu 1916, aniž by žalovaný byl v zájmu žalobce uplatňoval dobrodiní cís. nařízení ze dne 29. července 1914, čís. 178 ř. zák. Po svém návratu z válečné
služby vojenské v lednu 1919 domáhal se žalobce na žalovaném náhrady škody, jež záležela v rozdílu ceny nemovitostí v lednu 1919 a v den dražby. Procesní soud prvé stolice uznal nárok co do důvodu
po právu a uvedl mimo jiné v důvodech: Žalovaný hájí se mezi jiným
též tím, že byl pouhým opatrovníkem pro doručování (§ 116 c. ř. s.),
avšak neprávem, ježto se zde jednalo o opatrovníka osobě nepřítomné ve
smyslu §§ 270, 276 obč. zák. pokud se týče §§ 133, 162 ex. ř. (Viz též
§ 78 ex. ř.). Povinnost takovéhoto opatrovníka určena je ustanovením
§ 276 obč. zák. a § 162 odstavec třetí ex. ř. totiž, že je zástupcem osoby
nepřítomné a má záležitosti obstarávati tak, jak je ustanoveno při osobách nezletilých (o tom § 222 násl. obč. zák.), totiž má věnovat záležitosti pozornost řádného a pečlivého otce rodiny a je zodpověděn za provinění
§ 228 obč. zák.). Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Povinnosti opatrovníka, zřízeného v řízení dražebním, ustanovuje § 174 ex. ř. v souvislosti s § 162 odstavec druhý a třetí ex. ř. tak, že opatrovník
zastupuje toho, pro koho byl zřízen, pokud se nedostaví nebo jiného zástupce nezřídí nebo pokud jeho zájmy zastoupení vyžadují. Již z tohoto
všeobecného ustanovení plyne, že žalovaný byl zřízen zástupcem žalobcovým a že tedy opačné tvrzení odvolání odporuje zákonnému ustanovení, které žalovaný jakožto právník dle své odborné vědomosti znáti
byl povinen. Tvrzení, že žalovanému nebyl doručen dekret a že nebylo
ustanovení ve veřejných listech vyhlášeno, jest novotou, která v řízení
v prvé stolici uvedena nebyla a tedy v řízení odvolacím dle § 486 c. ř. s.
přípustnou není. Ostatně jest tvrzení to pravděnepodobným, poněvadž ve
spisech exekučních jest při dotyčném nařízení soudcově poznámka kanceláře »vypravil 13. října 1915«, z čehož vzhledem k předpisům § 172 j. ř. a vzhledem k tomu, že pro doručení tohoto druhu předepsán jest
úřední formulář (čís. 145), který vyplniti náleží kanceláři, souditi dlužno,
že dekret vyhotoven a vypraven byl. Nebyl-li edikt vyhlášen, mohlo by
to býti jen formální vadou řízení, z níž mohl by důsledky činiti dlužník
co do jeho platnosti, nemůže však ničeho měniti na povinnosti uložené
žalovanému, aby opatrovance zastupoval. Tím vyvráceny jsou také
ostatní vývody odvolání, o tuto okolnost se opírající, zejména jeho
tvrzení, že zřízení opatrovníka stalo se způsobem neplatným a tedy vůbec
se nestalo. Padá tím tedy i vytýkaný odpor se spisy. Další vývody odvolání, poukazující na to, že bylo věcí soudu, aby nepřítomného zastupoval
a o jeho zájmy dbal a že měl po zákonu i z moci úřední exekuci zrušiti
dle § 6 cís. nař. z 29. července 1914, čís. 178 ř. zák., nemohou odstraniti
zodpovědnost žalovaného, za jeho opomenutí příslušné péče; opomenul-li
snad i někdo jiný dle své povinnosti zájmy žalobcovy chrániti, nezbavilo
to žalovaného povinnosti té a nemůže ho také zbaviti zodpovědnosti.
Naprosto neodůvodněno jest tvrzení, že soud jednal nesprávně, dav usnesení doručiti žalovanému, neboť soud jednal, jak již řečeno bylo, dle
předpisů exekučního řádu. Žalobce nemohl nápravy docíliti žalobou pro
zmatečnost, poněvadž v řízení byl zastoupen opatrovníkem právě žalovaným, a neposkytovalo mu takového prostředku ani cís. nař. z 29. července 1914, čís. 178 ř. zák., poněvadž vyslovilo toliko nepřípustnost exekuce uhražovací a její zrušení z moci úřední proti vojenským osobám,
nikoli však zmatečnost provedeného řízení. Také nemohl použíti zvláštní
žaloby § 6 cit. nař., poněvadž byl zastoupen opatrovníkem. Tvrditi, že
škoda žalobcova není v příčinné souvislosti se zaviněním žalovaného, zajisté nelze, poněvadž škoda vznikla provedením dražby, kterému předejíti žalovaný opomenul, ač po zákonu tak učiniti mohl a povinen byl, jsa
z důvodu prvým soudem správně uvedených, jak již rozvedeno bylo, povolán zájmy dlužníkovy hájiti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Výtka, že řízení odvolací stejně jako řízení v první stolici zůstalo· neúplným (§ 503 č. 2 c. ř. s.) proto, že nebylo zjištěno, že notáři nebyl
doručen dekret, ustanovující ho za žalobcova opatrovníka, a že ustanovení opatrovníka nebylo ve veřejných listech vyhlášeno, — mohla
by býti oprávněna jen tehdy, kdyby zmíněné okolnosti byly pro rozhodnutí důležity. Než tomu tak není. Dle §§ 174 a 162 odstavec druhý
ex. ř. může v dražebním řízení býti upuštěno od toho, aby zřízení opatrovníka bylo ediktem oznámeno. A že notář přes to, že mu snad nebyl
doručen zvláštní dekret, dobře byl si vědom toho, že byl zřízen opatrovníkem nepřítomného žalobce ve smyslu §§ 270, 276 obč. zák., 133, 162
odstavec třetí ex. ř., a ne pouze opatrovníkem pro doručování, plyne
zřejmě z toho, že za nepřítomného súčastnil se roků dražebních a rozvrhových. Vedle § 162 odstavec třetí ex. ř. však bylo jeho povinností, aby zastupoval nepřítomného dotud, dokud tento se nedostavil nebo
jiného zástupce soudu nepojmenoval, a jeho zájmy nevyžadovaly
již zastoupení dalšího. S hlediska § 503 čís. 4 c. ř. s. uplatňována jest
nesprávnost právního posouzení proto, že případnou škodu zavinil v první
řadě soud exekuční, nezastaviv ihned sám řízení exekuční, jakmile zvěděl, že žalobce jest ve službě válečné. Než nečinnost soudu nesprošťovala
opatrovníka povinnosti, aby v zájmu opatrovance přiměřeným oznámením nebo návrhem dal podnět k zákonnému postupu. Lichou jest námitka, že notář nebyl by bez dekretu oprávněn býval k nějakému právnímu jednání. Vždyť legitimace jeho byla patrna ze spisu exekučních, a
kdyby snad soud byl žádal formálně průkaz jeho legitimace, byl by
stačil pouhý poukaz na spisy exekuční. Nápravy dle § 6 odstavec třetí cís. nařízení ze dne 29. července 1914, čís. 178 ř. zák. nebo dle § 529 čís.
2. c. ř. s. nebylo možno docíliti a to nejen z důvodů odvolacím soudem vytčeného, že dlužník byl v exekučním řízení zastoupen opatrovníkem, nýbrž
i proto, že ustanovení §§ 529 a násl. с. ř. s. pro řízení exekuční neplatí
(§ 78 ex. ř.). Jinak odkazuje se k rozhodovacím důvodům napadeného
rozsudku.