NPD documents search: Boh. adm., 13 (1931), sv. 1

Č. 9028.

Zaměstnanci veřejní. — Samospráva okresní: 1. * Platový zákon č. 103/26, zejména předpis § 212 tohoto zákona nedává zaměstnanci veřejnoprávní korporace právního nároku na to, aby tato veřejnoprávní korporace jeho platová a služební práva upravila podle systému cit. platového zákona neb aby jej na základě dosavadních jeho platů převedla podle obdoby předpisů platového zákona do platů jiných. — 2. * Chce-li veřejnoprávní korporace při úpravě platových poměrů svého zaměstnance vycházeti ve smyslu odst. 2 § 212 plat. zák. z nároků jeho nabytých jmenováním, nemůže dohlédací úřad podle odst. 4 cit. § jí v tom brániti; jest oprávněn zkoumati pouze, jde-li skutečně o nároky, nabyté »jmenováním«, a nebylo-li zaměstnanci na této basi poskytnuto více, než co mu z ní po zákonu vyplývá. — 3. * Proti úpravě platových a služebních práv podle předpisu § 212 plat. zák. nelze s účinkem namítati právní moc úpravy služebních požitků a nároků, provedené podle § 3 zák. č. 495/21 a § 19 zák. č. 394/22. — 4. * Předpis § 212, odst. 2 plat. zák. č. 103/26 (neposkytuje zaměstnanci veřejnoprávní korporace právního nároku vůči této korporaci, aby při úpravě jeho platových a služebních práv podle cit. zákona vycházela z nároků, nabytých jmenováním.
(Nález ze dne 3. února 1931 č. 3797/30.) Prejudikatura: Boh. A 8927/30.
Věc: Terezie M. v Bratislavě (adv. Dr. Vladimír Říha z Prahy), proti zemskému správnímu výboru v Praze o základnu pro vyměření zaopatřovacích požitků.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Dekretem osk. ve S. ze 7. června 1920 byl manžel st-lčin inž. Jan M. ustanoven provisorním a dekretem z 31. července 1921 definitivním okresním inženýrem s platností ode dne 15. července 1921. S místem tím byly spojeny služební požitky 8000 Kč ročně, 30%ní příbytečné, nárok na další požitky ve smyslu zák. č. 444/19 a pro přechodnou dobu odvolatelný 50% drahotní přídavek k základnímu služnému. Dekretem z 5. července 1921 byla jmenovanému započtena do služby okresní pro postup a pensi doba ztrávená ve službě státní ode dne 15. června 1919 do dne 15. července 1920, celkem 13 měsíců. Dekretem z 22. října 1923 provedla osk. ve smyslu § 19 zák. č. 394/22 převod služebních požitků inž. Jana. M. podle stavu z 31. prosince 1922 a zařadila jej s platností od 1. ledna 1923 do 7. hodn. tř. 3. stup. se všemi požitky, jichž požívají úředníci státní téže třídy a stupně, kategorie a skupiny. Co do postupu časového přiznány st-li stejné nároky jako mají úředníci státní téže nebo rovnocenné kategorie a skupiny; doba od 15. června 1922 započítána pro postup do vyššího stupně platového. V důsledku toho stanoveny inž. M. s platností od 1. ledna 1923 základní plat 15.228 Kč s příslušnými přídavky, celkem 32.706 Kč; od 1. dubna 1923 snížen pak jednotný drahotní přídavek o 20%. Dekretem osk. z 25. října 1926 proveden převod služebních požitků inž. M. na systém platný pro zaměstnance státní podle zák. č. 103/26 a inž. M. jmenován a zařazen s ohledem ke stanovené systemisaci míst do 5. platové stupnice stupně d) a jeho služ. požitky s platností od 1. ledna 1926 podle toho ciferně upraveny. Inž. Jan M. na to dne 24. ledna 1927 zemřel.
Zsv v Praze, jemuž tato platová úprava byla předložena ke schválení, schválil výnosem z 19. března 1928 podle ustanovení § 212 zák. č. 103/26 usnesení osk, pokud jím byl proveden převod platu inž. M. na platový systém zaměstnanců státních na nejvýše přípustnou míru požitků, práv a nároků analogických zaměstnanců státních, avšak s tou modifikací, že inž. Janu M. přiznány vzhledem ke služební době k 1. lednu 1926: 6 roků, 6 měsíců, 15 dní požitky služební třídy 1. b) plat. stup. 6, stupně d), a přiznán mu v důsledku toho podle § 196 plat. zák. vyrovnávací přídavek 6192 Kč.
Ve stížnosti podané na toto rozhodnutí vdovou po inž. Janu M., Terezií M., se vytýká jako nezákonnost, že st-lčinu manželu byla žal. úřadem na základě nového přepočítání služ. doby přiznána pouze 6. plat. stupnice, ačkoli měl podle § 170 plat. zák. nárok na převedení do plat. stupnice 5., poněvadž požíval platu 7. hod. třídy 3. stupně a byl do této hodn. třídy pravoplatně jmenován dekretem z 22. října 1923. Tímto dekretem byl učiněn judikátní výrok o rozsahu oprávnění st-lčina manžela vzhledem k předpisu § 19 zák. č. 394/22, jenž je shodný s ustanovením § 212 plat. zák. Tím byla tato otázka pravoplatně rozřešena a není přípustno, aby při nezměněné skutkové podstatě bylo znovu o ní rozhodováno, došel-li rozhodující úřad pouze k jinému právnímu názoru.
Nss o stížnosti uvážil:
Zákon o okresních zastupitelstvech z roku 1864 přiznal zastupitelským okresům, pokud se týče úpravy platových a jiných služebních poměrů jejich zaměstnanců, plnou autonomii, stanově, že okr. zastupitelstvu přísluší usnášeti se o počtu a požitcích úředníků a sluhů okresu, o způsobu jich jmenování atd. Do této autonomie zasáhl zákonodárce zem. zákonem z 3. října 1907 č. 63 z. z. a na to zákonem z 23. července 1919 č. 444 Sb., jimiž volnost okresů při stanovení požitků zaměstnanců okresních omezena směrem dolů, určením určitých platů minimálních, které okres svým zaměstnancům poskytnouti musí. Druhou etapu značí zák. č. 495/21 a 394/22, jež autonomii okresů omezily také směrem nahoru zásadou, že služební požitky a právní nároky úředníků samosprávných, pokud se zakládají na usneseních těchto korporací, nemají přesahovati míru požitků a práv úředníků státních, stejné nebo rovnocenné kategorie. Zásada ta došla výrazu ustanovením § 3. zák. č. 495/21, resp. § 19 zák. č. 394/22, kterým se uvedeným tam samosprávným korporacím ukládá, aby služební požitky a právní nároky svých zaměstnanců, stanovené služebními řády anebo usneseními těchto korporací, pokud přesahují míru požitků a práv zaměstnanců státních, stejné nebo rovnocenné kategorie, od 1. ledna 1923 uvedly na míru požitků, práv a nároků zaměstnanců státních. Na téže linii stojí předpis § 212, odst. 1 plat. zák. č. 103/26, nařizuje kategoricky, že služební požitky a právní nároky zaměstnanců veřejnoprávních korporací a ústavů, na něž se vztahuje § 19 zák. č. 394/22 — a tudíž i okresů — nesmějí přesahovati míru jednotlivých druhů platových a služebních práv a nároků státních zaměstnanců, stejné nebo rovnocenné kategorie a stejných služebních požitků, jakož i rodinných poměrů. Předpis tento znovu tedy proklamuje zásadu § 3 zák. č. 495/21 a § 19 zák. č. 394/22, že zaměstnanec samosprávný nesmí míti rozsáhlejší platová a služební práva, nežli obdobný zaměstnanec státní, a to, — na rozdíl od cit. zákonů prosincových — do všech důsledků, rozšiřuje ji výslovně na platová a služební práva a nároky všeho druhu a bez ohledu na to, zda se zakládají na služebních řádech a usneseních té, které samosprávné korporace, či na nějaké normě jiné, byť i zákonné.
Stejně jako zákony č. 495/21 a 394/22, ani platový zákon č. 103/26 nepředepisuje samosprávným korporacím určitý platový systém, podle něhož by byly povinny požitkové poměry svých zaměstnanců upraviti. Rovněž jim neukládá za povinnost, aby svým zaměstnancům poskytly služební požitky v té míře, jako platový zákon dává zaměstnancům státním. V obou směrech zůstává autonomie samosprávných korporací platovým zákonem nedotčena. Jediné ustanovení platového zákona, které se vztahuje na. zaměstnance samosprávné — citovaný již § 212 — omezuje autonomii samosprávných korporací materielně jenom potud, že nesmějí svým zaměstnancům — nehledě k výjimce stanovené v odst. 2. a 3. cit. § — poskytnouti resp. ponechati služební požitky a práva rozsáhlejší, nežli odpovídá míře platových a služebních práv zaměstnanců státních. Z toho jde, že úředník zastupitelského okresu z plat. zák. č. 103/26 především vůbec nemá nároku na to, aby okres upravil jeho požitky dle platového systému tohoto zákona, resp. aby ho na základě dosavadních jeho platů převedl dle obdoby předpisů plat. zák. do platů jiných. Chce-li okres o své újmě svým zaměstnancům se zřetelem k úpravě platů zaměstnanců státních zákonem č. 103/26, poskytnouti úpravu obdobnou nebo podobnou, není mu v tom sice platovým zákonem bráněno. Avšak úprava ta je jak vůči okresu tak vůči zaměstnanci omezena kategorickým předpisem § 212, odst. 1, že služ. požitky a právní nároky úpravou tou poskytnuté nesmějí přesahovati míru jednotlivých druhů platových a služebních práv zaměstnanců státních.
Právo okresu, upravovati v základě své organisační moci jednostranně platové a jiné služební poměry svých zaměstnanců, má svou hranici v právech, jež zaměstnanci nabyli z pravoplatných úprav dřívějších. Toto omezení ovšem selhává, pokud zákon těmto právům odnímá své uznání a je ruší, což — jak uvedeno — zákon platový v § 212, odst. 1, činí potud, pokud ona práva přesahují míru práv a nároků obdobných zaměstnanců státních. Může se tedy zaměstnanec okresu novou úpravou svých platových poměrů cítiti dotčen nezákonně ve svých právech jen, pokud by tato úprava dotýkala se dosavadních jeho platových a služebních práv měrou vyšší nežli platový zákon připouští, tedy pokud by je redukovala pod míru požitků a práv obdobného zaměstnance státního.
Jakých služebních platů má se dostati státnímu zaměstnanci ustanovenému před účinností plat. zák. č. 103/26 v platovém systému tohoto zákona, stanoví se podle převodových ustanovení §§ 166 násl. podle platového postavení zaměstnance v den, kdy platový zákon nabyl účinnosti (1. ledna 1926). Provede-li tedy samosprávná korporace úpravu platových poměrů svých zaměstnanců podle platového systému zák. č. 103/26, musí je do tohoto systému vzhledem k zásadě § 212/1 převésti rovněž dle analogie 7. části plat. zák. Aby tento převod mohla provésti, musí nejprve ohledně dotyčného zaměstnance svého zjistiti ony momenty, které jsou podle 7. části plat. zák. směrodatný pro převod zaměstnance státního, a to — vzhledem k jasnému úmyslu zákona, projevenému v § 212, odst. 3 — podle stavu ke dni 31. prosince 1925.
Vzhledem k zásadě § 212/1 plat. zák., že služební a právní nároky zaměstnanců veřejnoprávních korporací a ústavů nesmějí přesahovati míru platových a služebních práv a nároků analogických zaměstnanců státních a že tudíž vyšší služební a právní nároky oněch zaměstnanců jest redukovati na míru práv a nároků zaměstnanců státních, nebude u samosprávného úředníka — na rozdíl od úředníka státního — rozhodným onen právní stav, který tu 31. prosince 1925 skutečně byl, nýbrž nutno k tomuto dni provésti nejprve ekviparaci jeho s obdobným úředníkem státním, podle normy odst. 1. § 212 a na to provésti převod podle vzoru 7. části plat. zák. na základě momentů pro převod rozhodných, jak onou ekviparaci ideálně byly zjištěny.
Platový zákon, stanově jako maximální míru práv a nároků samosprávného zaměstnance míru práv a nároků obdobného zaměstnance státního, stanoví tuto míru docela objektivně, aniž navazuje snad na úpravu, jak byla po případě provedena podle zák. č. 495/21 a 394/22. Z toho plyne, že provádí-li samosprávná korporace úpravu platů svých zaměstnanců podle obdoby plat. zák. 103/26, nelze při posuzování zachovatelných práv zaměstnance úpravou tou dotčeného vycházeti z úpravy, která byla provedena podle § 19 zák. 394/22, třebas nabyla právní moci, nýbrž dlužno srovnání jeho s obdobným zaměstnancem státním k 31. prosince 1925 provésti znovu na základě objektivního stavu právního. Právní moc eventuelní úpravy dle zák. 394/22 důsledkem nového právního stavu, vytvořeného normou odst. 1. § 212 plat. zák., pozbyla své závazné síly. (Na nál. Boh. A. 7300/28 se nelze odvolávati, neboť tam se nejednalo o novou úpravu za účinnosti platového zákona).
Odst. 2 § 212 arciť stanoví, že, nabyl-li zaměstnanec jmenováním nároků, které přesahují míru nároků dosažitelnou pro státní zaměstnance stejné nebo rovnocenné kategorie a stejných služebních poměrů časovým postupem, »lze vycházeti« při úpravě podle zák. 495/21, 394/22 a 103/26 z nároků nabytých takovým jmenováním. Tímto ustanovením dává se však toliko samosprávné korporaci právo, aby v mezích odst. 2. upustila od provedení strohé zásady odst 1., neposkytuje se však samosprávnému zaměstnanci nárok na zachování oněch práv, jichž nabyl jmenováním. Zaměstnanci přiznává se jediné právo, totiž, aby ono plus, o které jeho služební požitky, příslušející mu dle dosavadních předpisů té, které korporace k 31. prosinci 1925, přesahovaly úhrn služebních požitků, vyplývajících proň z úpravy podle odst 1. a event. 2. § 212, bylo mu zachováno ve formě vyrovnávacího přídavku.
Jestliže však samosprávná korporace při úpravě právního poměru svého zaměstnance vycházela z práv nabytých zaměstnancem z jmenování, pak nemůže dohlédací úřad, který při výkonu schvalovacího oprávnění podle ustanovení odst. 4. § 212 cit. zák. hleděti smí pouze k tomu, zda opatření na základě ustanovení § 212, odst. 1.—3. cit. zák. nevybočují z mezí tímto zákonem stanovených (což podrobněji dovoženo v nál. Boh. A. 8927/30), mocí svého schvalovacího oprávnění ve smyslu cit. § 212 zmařiti vůli veřejnoprávní korporace, poskytnouti zaměstnanci platovou úpravu na podkladě práv nabytých z jmenování.
Pro konkrétní případ plynou z předchozích všeobecných úvah tyto závěry:
Manžel st-lčin neměl na úpravu podle zák. č. 103/26 nároků. Pro otázku, jaké služební platy mu při úpravě provedené podle vzoru tohoto zák. příslušejí, nelze se odvolávati na právní moc úpravy jeho platů podle § 19 zák. č. 394/21 z 22. října 1923. Pokud pak stížnost namítá, že úpravou, provedenou žal. úřadem byla zkrácena práva, jichž manžel st-lčin nabyl jmenováním, které stížnost spatřuje v dekretu z 22. října 1923, bylo podle toho, co bylo uvedeno shora, uvážiti toto: Zsv mohl by úpravě provedené osk-í odepříti schválení jen tehdy, kdyby byl dospěl k závěru, že osk vycházela při nové platové úpravě z vyšších platových nároků, jež manžel st-lčin měl ke dni 31. prosince 1925, neprávem, poněvadž tu nešlo o nároky nabyté jmenováním ve smyslu ustanovení odst 2. §212 plat. zák., anebo, že poskytla st-lčinu manželu více, nežli by při této basi po zákonu bylo přípustno. Žal. úřad však v nař. rozhodnutí po této stránce platovou úpravu manžela st-lčina nezkoumal, vycházeje z mylného právního názoru, že předpis odst. 4 § 212 plat. zák. jej opravňuje k tomu, aby neomezeně zkoumal a měnil opatření, jímž osk provedla na základě § 212 plat. zák. úprava služ. platu manžela st-čina. Nezbylo proto než nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 9028. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 323-328.