NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 2

Č. 534.

Pozemková reforma: I. Zrušil-li nejvyšší správní soud rozhodnutí, kterým byla dle zákona ze dne 24. července 1917 čís. 307 ř. z. (a nař. vl. ze dne 18. června 1919 čís. 341 sb. z. a n.) uvalena vnucená (úřední) správa na velkostatek, pro vady řízení dle § 6 zák. o správním soudě, pozbývá tím rozhodnutí ono právní účinnosti již dnem svého vydání (ex tunc). Příslušný úřad správní není tedy po tomto zrušení oprávněn ponechati v platnosti jakákoli obmezení volné disposice vlastníkovy, která se jeví jako pozůstatek zrušené vnucené správy, zejména opatření dle § 18, odst. 2 zákona ze dne 12. února 1920 č. 118 sb. zák. a nař., nařizující, aby úřední správce zůstal ještě na čas na svém místě na útraty majitele velkostatku a dohlížel na hospodaření. — II. Výrok, že Státní úřad pozemkový zavede od určitého dne na zabraný velkostatek občasný dozor dle §§ 5 a násl. zák. ze dne 12. února 1920 č. 118 sb. z. a n., nedotýká se ještě subjektivních práv vlastníka statku a není tedy důvodu k podání stížnosti na nejvyšší správ. soud z té příčiny.
(Nález ze dne 30. září 1920 č. 8953.)
Věc: Rudolf Czernín-Morzin ve Vrchlabí (adv. Dr. Vrat. Černý z Prahy) proti pozemkovému úřadu v Praze stran uvalení dozoru na panství Vrchlabí a Maršov.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud jím bylo vysloveno, že se vnuceným správcům V. A. a M. P. dává jednoměsíční výpověď do 30. dubna 1920 s ponecháním dosavadních požitků, dále že se tito správci ponechávají na účet velkostatku na svých místech po dobu dalších 2 měsíců, t. j. do 30. června 1920 za účelem dozoru na hospodaření s dřívím s požitky obmezenějšími, zrušuje se pro nezákonnost; v ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Rozhodnutím ministerstva zemědělství ze dne 21. července 1919 č. 18959 byla dle zákona ze dne 24. července 1917 č. 307 ř. z. uvalena na panství stěžovatelova Vrchlabí a Maršov vnucená správa a byli vnucenými správci s přesně vyměřenými požitky naturálními i peněžitými jmenováni inž. V. A. pro Vrchlabí a inž. M. P. pro Maršov. Na stížnost majitele velkostatků těch bylo rozhodnutí ono nálezem nejvyššího správního soudu ze dne 10. března 1920 č. 1843 1 pro vady řízení zrušeno. Ještě před tím, t. j. dne 6. března 1920 č. 6920 vydal pozemkový úřad rozhodnutí, kterým byla vnucená správa ona zrušena a bylo dále vysloveno:
»Vnuceným správcům panu inž. V. A. ve Vrchlabí a panu inž. M. P. v Maršově se dává současně tímto jednoměsíční výpověď počínající dnem 1. dubna 1920 a končící dnem 30. dubna 1920, do kteréhožto dne přísluší jim ve smyslu shora citovaného výnosu dosavadní požitky dle VIIl. hodnostní třídy státních úředníků. Vnucení správci tito však ponechávají se dle ustanovení § 18 zákona ze dne 12. února 1920 č. 118 sb. z. a nař. na účet velkostatku na svých místech po dobu dalších 2 měsíců, t. j. od 1. května do 30. června 1920 za účelem dozoru na hospodaření s dřívím. Požitky jejich po tuto dobu vykonávání dozoru stanoví se kromě naturálního bytu a deputátu dvěma třetinami požitku peněžitých VII. hodnostní třídy stát. úředníků. Po uplynutí této doby, t. j. od 1. července 1920 až na další, zavádí se na jmenovaném velkostatku dozor občasný. Vnucení správci se poukazují, aby správu velkostatku majiteli resp. jeho plnomocníku nejdéle dnem 31. března 1920 předali a protokol o tom sepsaný sem zaslali, takže nejdéle dnem 1. dubna jest oprávněn majitel na velkostatcích volně hospodařiti.«
V důvodech tohoto rozhodnutí se praví, že provedenou revisí bylo zjištěno, že se na jmenovaných velkostatcích řádně hospodaří, že tudíž tu není důvodu pro trvalé udržování vnucené resp. úřední správy nebo trvalého dozoru dle zák. ze dne 12. února 1920 č. 118 sb. z. a nař. Protože však velkostatky leží na hranicích republiky a poněvadž dle připísu okresní správy politické ve Vrchlabí ze dne 16. července 1920 č. 290 pres. není vyloučeno nebezpečí vývozu dříví za hranice a tím podmíněného nedostatku paliva pro místní obyvatelstvo, bylo prý nutno pro dobu hlavní těžby, t. j. do 30. června 1920 ponechati dosavadní vnucené správce na dosavadních jejich místech a pro další dobu zavésti aspoň občasný dozor dle zákona ze dne 12. února 1920 č. 118 sb. z. a n., jímž pověřen bude od případu k případu úředník pozemkového úřadu.
Proti tomuto rozhodnutí, vyjímaje odstavec, kterým se vnucená správa zrušuje, a odstavec, kterým byli vnucení správci poukázáni, aby správu velkostatků odevzdali nejdéle do 31. března 1920 stěžovateli, čelí stížnost podaná pro nezákonnost a vady řízení, resp. proto, že naříkané rozhodnutí je samo v sobě v odporu.
Nejvyšší správní soud vycházel při svém rozhodnutí z těchto úvah:
Nálezem tohoto soudu ze dne 10. března 1920 č. 1843 bylo zrušeno pro vady řízení rozhodnutí ministerstva zemědělství ze dne 21. července 1919 č. 18959, kterým byla na panství stěžovatelova Vrchlabí a Maršov uvalena vnucená správa ve smyslu zákona ze dne 24. července 1919 č. 307 ř. z.
Nálezem tím nebylo vysloveno zrušení vnucené správy počínaje teprv dnem, kdy nález byl vydán nebo dokonce doručen, nýbrž uznáno, že nebylo tu hned od počátku k zavedení jejímu potřebného podkladu a že dokud podklad ten nebyl bezvadně zjištěn, neměla býti vnucená správa vůbec uvalována, když se však tak stalo přece, že se uvalení to ruší čili že je ničím. Jinými slovy: zrušení stalo se ex tunc, nikoliv ex nunc.
Tomuto stanovisku byl dán zřejmě výraz i v rozhodnutí samém, když se v něm praví, že nejvyšší správní soud nemohl uznati, že byl stěžovatel uspokojen tím, že byla vnucená správa dodatečně usnesením pozemkového úřadu ze dne 6. března 1920 zrušena, protože zrušením tím nebylo samo zavedení správy uznáno za nesprávné, jak se toho stěžovatel domáhá, nýbrž vysloveno jen zrušení dodatečně od určitého termínu. Pozbylo-li však dle toho nálezem výše citovaným rozhodnutí ministerstva zemědělství ze dne 21. července 1919 č. 18950 své právní účinnosti hned od prvopočátku, t. j. ode dne svého vydání, pak ztrácejí veškerou právní oporu také všecky pozdější úkony žalovaného úřadu, k nimž uvalení vnucené správy dalo podnět a které měly za předpoklad platnou právní existenci vnucené správy. Dokud správa ta fakticky tu byla, t. j. dokud nebyl vydán nález tohoto soudu z 10. března 1921, mohl sice žalovaný úřad vysloviti sám její zrušení, ale připojil-li k výroku svému určité výhrady ponechávající v platnosti aspoň částečně obmezení volného nakládání vlastníkova s panstvími Vrchlabím a Maršovém jako pozůstatek vnucené správy, nutno výhrady ty v důsledku cit. nálezu uznati za nezákonné.
Za takové pozůstatky (a nikoli za nové rozhodnutí po rozumu § 13 zák. ze dne 12. února 1920 č. 118 sb. z. a n.) označuje žalovaný úřad sám ve svém spise odvodním ponechání vnucených správců na jejich místech do 30. dubna 1920, resp. do 30. června 1920 s určitými požitky naturálními a peněžitými na účet velkostatku a bylo proto výrok naříkaného rozhodnutí v těchto bodech zrušiti.
Zrušení musí z důvodu právě vytčeného býti vysloveno dále i co do výroku obsaženého v naříkaném rozhodnutí určeném pro stěžovatele, že se inž. V. A. ve Vrchlabí a inž. M. P. v Maršově dává v jejich funkci jako vnuceným správcům těchto panství jednoměsíční výpověď, protože i touto výpovědí se implicite uznává nadále právní povaha osob zmíněných jako vnucených správců oněch panství až do 30. dubna 1920, což jest v rozporu se zásadou výše rozvedenou.
Námitku odvodního spisu žalovaného úřadu, čerpanou z ustanovení § 18 zák. o správním soudě, že je stížnost nepřípustná, pokud ve svém provedení čelí i proti tomu, že se naříkaným rozhodnutím dává vnuceným správcům jednoměsíční výpověď a že se jim do konce výpovědi ponechávají dosavadní požitky, nelze uznati za důvodnou, neboť stěžovatel béře v odpor — jak výslovně konstatuje — celé rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 6. března 1920 č. 6920 kromě odst. 1., jímž byla vnucená správa zrušena a odst. 4., kterým byli vnucení správci poukázáni, aby mu správu velkostatků odevzdali nejdéle do 31. března 1920. Na všecky ostatní odstavce se tedy stížnost vztahuje bez obmezení. Rovněž tak bezdůvodný je poukaz žalovaného úřadu na to, že původní rozhodnutí ministerstva zemědělství, pokud se týká požitků přiznaných vnuceným správcům, nebylo stěžovatelem vůbec bráno v odpor a že se tudíž stalo pravoplatným. Tím by se mohlo státi jen, kdyby uvalení vnucené správy samo nebylo na stížnost podanou zrušeno bývalo, takto však sdílí výrok o požitcích vnucených správců společný osud s výrokem hlavním, jehož je pouhým provedením.
Co se konečně týče výroku, že od 1. července 1920 zavádí se na velkostatcích dozor občasný, jest to rozhodnutí úplně nové, na dřívější vnucené správě naprosto nezávislé. Rozhodnutím tím nezasahuje se ještě nikterak do subjektivních práv stěžovatelových, nýbrž žalovaný úřad vyslovuje jím pouze, že použije práva, jemu skutečně dle zákona ze dne 12. února 1920 č. 118 sb. z. a n. příslušejícího (§ 5 a násl.), aby dohlížel na hospodaření na zabraném majetku pozemkovém. O tom, že by tento občasný dozor konán byl na útraty stěžovatelovy, rozhodnutí nemluví. Mohl by tedy dozor ten zavdati podnět ku zkrácení práv stěžovatelových jen při svém provádění od případu k případu, tu však zůstává stěžovateli přirozeně vyhrazeno vždy právo stížnosti řádné (§ 9 cit. zákona) a ovšem i stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu.
V tomto bodě tedy bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

viz nález č. 351 této sbírky

Citace:

č. 534. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 570-573.