Č. 791.

Mimořádná opatření: I. * Výrok o propadnutí vyslovený dle prvého odstavce § 40 nař. ze dne 23. března 1920 č. 169 sb. z. a n. (o chování předmětů potřeby a obchodu s nimi) v trestním nálezu jest součástkou tohoto nálezu a podléhá instančnímu přezkoumání právě tak, jako trestní nález. — II. Pořad instanční ve věcech policejně trestních dle min. nař. ze dne 31. ledna 1860 č. 31 ř. z. a nesprávné poučení o něm.
(Nález ze dne 4. dubna 1921 č. 12287/20.)
Prejudikatura: K II. nál. č. 639 ad II. a 760.
Věc: Max P. ve Velké Losenici proti zemské správě politické v Praze stran trestního nálezu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vady řízení
Důvody: Nálezem okresní politické správy v Chotěboři ze dne 4. května 1920 č. 9818 uznán byl stěžovatel vinným přestupkem § 34, čís. 1 nař. ze dne 23. března 1920 č. 169 sb. z. a n. z důvodu, že obchodoval ve velkém se směskou ovsa a vikve, a že skupoval od rolníků oves za účelem umělého smíchání jeho s vikví, a byl dle téže zákonné normy odsouzen k pokutě 2000 K, v případě nedobytnosti do vězení na 3 měsíce. Zabavená zásoba směsky 2700 kg byla ve smyslu §u 43 nař. ze dne 27. června 1919 č. 354 sb. z. a n. prohlášena za propadlou ve prospěch státu. Současně byl stěžovateli zakázán jakýkoliv další obchod s obilím, zemskými plodinami i zbožím různého druhu. Nálezu bylo připojeno, poučení, že se možno z něho, pokud jde o vinu a přisouzený trest, odvolati do 3 dnů k zemské správě politické v Praze, z rozhodnutí o propadnutí zabavené směsky že opravného prostředku není.
Zemská správa politická v Praze pak výnosem ze dne 30. července 1920 rozhodla, že odvolání, pokud naříkaným nálezem byla stěžovateli uložena pokuta event. trest vězení, nevyhovuje, poněvadž skutková podstata přestupku §u 34, čís. 1 nař. ze dne 27. června 1919 č. 354 sb. z. a n., resp. ze dne 23. března 1920 č. 169 sb. z. a n. jest zjištěna, a prohlásila, že z rozhodnutí jejího další instanční postup je podle §u 3 min. nařízení ze dne 31. ledna 1860 č. 31 ř. z. vyloučen.
O stížnosti čelící proti rozhodnutí II. stolice uvážil nejvyšší správní soud toto:
Nutno především vytknouti, že dnem 31. března 1920 nabylo účinnosti nařízení vlády republiky Československé ze dne 23. března 1920 č. 169 sb. z. a n., kterým bylo nově upraveno znění §§ 33 až 42 nařízení ze dne 27. června 1919 č. 354 sb. z. a n., a to i v příčině trestných činů spáchaných před účinností tohoto nařízení, pokud o nich nebylo pravoplatně rozhodnuto (arg. čl. II.) a že sporný případ, v němž rozhodnutí prvé vyšlo teprve 4. května, jest v důsledku toho posuzovati dle norem tohoto nařízení.
Nařízení vlády ze dne 23. března 1920 č. 169 sb. z. a n. ustanovuje v §u 40, že okresní politický úřad, ukládaje trest podle §§ 33, 34 nebo 35, může v nálezu vyřknouti, že předměty, na něž se trestní čin vztahuje, výrobky proti zákazu z nich získané neb výtěžek z těchto předmětů (výrobků) propadá ve prospěch státu.
Jde-li o zřejmou protizákonnost, na niž je stanoven trest dle §§ 33, 34 nebo 35, může okresní politická správa vyřknouti propadnutí bez ohledu na to, zdali je zavedeno řízení trestní proti určité osobě.
V §u 43 nařízení ze dne 27. června 1919 č. 354 sb. z. a n. pak se předpisuje, že z rozhodnutí a opatření vydaných politickým okresním nebo státním policejním úřadem podle §§ 40, druhého odstavce, 41 a 42, nelze se odvolati a že pouze v případech hodných zvláštního zřetele může ministerstvo pro zásobování lidu prominouti propadnutí zásob.
Poněvadž tato norma vylučuje řádný opravný prostředek proti úřednímu výroku o propadnutí tenkráte, když byl učiněn po rozumu druhého odstavce §u 40, plyne z toho a contrario nutný důsledek, že tam, kde výrok o propadnutí byl dle prvého odstavce citované normy pojat do trestního nálezu, nekončí pořad instanční u okresní politické správy, nýbrž že dle zásad ovládajících řízení správní vůbec a řízení instanční zvlášť nutno pokládati za vůli zákona, poskytnouti straně právo odvolání až k oné instanci, která dle organisace úřadů a stanoveného hierarchického pořadí jejich jest pro ten který případ uznána za nadřízenou instanci nejvyšší.
V trestním právu propadnutí zboží má bezpodmínečně povahu trestu. Toto jeho pojetí došlo v trestním zákoně jasného výrazu v ustanovení §§ 240 a 241. Tento charakter zachovalo mu i nařízení ze dne 27. června 1919 č. 354 sb. z. a n., byť o propadnutí nepojednávalo v ustanoveních o trestech, nýbrž ve zvláštním oddílu pod rubrikou: »O propadnutí a opatření k zajištění.« Předpokladem pro prohlášení předmětů, na něž se trestní čin vztahuje, výrobků proti zákazu z nich získaných nebo výtěžků z těchto výrobků za propadlé dle tohoto nařízení bylo totiž principielně uložení trestu podle §§ 33, 34 neb 35 (arg. § 39, odst. 1 a § 40 odst. 1), a také tenkráte, když šlo o propadnutí, aniž mělo místo subjektivní stíhání pachatelovo, vázal zákon ve druhém odstavci § 40 propadnutí na zjištění zřejmé protizákonnosti, na niž je stanoven trest dle §§ 34 neb 35. Šlo tu vždy nepochybně o trestní sankci na přestoupení zákona.
Na tomto karakteru propadnutí nezměnilo ničeho ani nařízení ze dne 23. března 1920 č. 169 sb. z. a n., jehož § 40 svojí stylisací přimyká se úplně ke znění §u 40 nař. ze dne 27. června 1919 č. 354 sb. z. a n. Naopak toto nařízení ještě výrazněji akcentuje povahu propadnutí jako trestu, neboť v § 39 mluví o tom, že s trestem pokuty resp. vězení lze spojiti propadnutí — staví tedy do jedné řady trest pokuty event. vězení a propadnutí, a pokutě resp. vězení a propadnutí nadřaďme pojem trestu.
Pojat ve smyslu prvého odstavce § 40 do nálezu okresního politického úřadu, je výrok o propadnutí výrokem o trestu, a jako součást trestního nálezu podléhá instančnímu přezkoumání v mezích, které jsou upraveny minist. nařízením ze dne 31. ledna 1860 č. 31 ř. z., rozhodování třetí stolice, tedy ministerstva vnitra je tu pak ve smyslu § 3 cit. min. nař. vyloučeno jen tenkráte, když nález prvé stolice byl in toto, t. j. jak co do výroku o vině tak i co do výroku o trestu potvrzen v instanci druhé (srovn. nález ze dne 14. března 1921 čís. 7906, Boh. č. 760, na jehož odůvodnění se dle § 44 jedn. řádu poukazuje).
Rozhodnutí okresní politické správy v Chotěboři, uznavši stěžovatele vinným přestupkem § 34, čís. 1 nař. ze dne 23. března 1920 č. 169 sb. z. a n., uložilo mu trest pokuty 2000 K, event. trest vězení v trvání 3 měsíců, a prohlásilo současně propadnutí 2700 kg směsky ve prospěch státu a zakázalo stěžovateli další obchod s obilím, zemskými plodinami a jiným zbožím různého druhu. Pokud rozhodnutí vyslovuje propadnutí směsky, jde o výrok po rozumu prvého odstavce § 40 nař. ze dne 23. března 1920 č. 169 sb. z. a n., tedy dle výkladů, jak jsou nahoře uvedeny, o výrok přezkoumatelný a mylným je poučení úřadu I. stolice, že výrok ten je konečný.
Pokud nález I. stolice zakazuje stěžovateli další obchodování, není jasné, zda zákaz ten byl prohlášen ve smyslu § 37 cit. nař. jako trest na přestoupení předpisu § 34, čís. 1 cit. nař., či zda okresní správa politická výrok ten učinila ve své kompetenci jako živnostenský úřad I. stolice, a další obchodování stěžovateli zakázala opírajíc se o ustanovení § 132 lit. a) živ. řádu z důvodu, že k obchodování neměl živnostenského oprávnění. Znění rozhodnutí I. stolice, jež konstatuje jednak nedostatek živnostenského oprávnění, jednak nedostatek ten vyzdvihuje jako okolnost přitěžující stěžovateli, pokud se nedopustil přestupku § 34, čís. 1 nař. ze dne 23. března 1920 č. 169 sb. z. a n. a nedovolává se k odůvodnění zákazu norem živnostenského řádu, nevylučuje žádného z obou možných výkladů.
Přes to, že stěžovatel ve svém odvolání obracel se proti celému obsahu nálezu I. stolice a tedy i proti rozhodnutí o propadnutí směsky a o zákazu dalšího obchodování a vytýkal zejména i nesprávnost poučení, jehož se mu dostalo stran opravných prostředků proti prohlášení propadnutí směsky, obmezil se žalovaný úřad v naříkaném rozhodnutí na pouhý výrok, že nevyhovuje odvolání, pokud byla stěžovateli uložena pokuta event. trest vězení, poněvadž jest zjištěna skutková povaha přestupku, kterým byl stěžovatel uznán vinným.
Při této nedostatečné stylisaci naříkaného rozhodnutí, když ani nález I. stolice, na jehož obsah žalovaný úřad poukazuje, není jak výše je ukázáno, ve všech směrech jasný, možno usuzovati, že žalovaný úřad potvrzuje nález I. stolice v otázce viny, že však mění přisouzený trest a ponechávaje nedotčeným jen trest pokuty event. vězení, nenalézá ani na trest propadnutí směsky, ani na trest zákazu dalšího obchodování, toto poslední ovšem v předpokladu, že zákazu přikládal povahu trestu po rozumu § 37 cit. nař.
Týmž právem však možno, míti také za to, že žalovaný úřad pokládá výrok o propadnutí zabavené směsky v souhlasu s I. stolicí za konečný a z toho důvodu že pomíjí mlčením ony vývody odvolání, jež obírají se otázkou propadnutí směsky, pokud pak jde o zákaz dalšího obchodování, že kvalifikuje rozhodnutí I. stolice v tom směru učiněné za rozhodnutí živnostenského úřadu, a že vyhrazuje vyřízení odvolání stran zákazu dalšímu řízení, jež provede ve své pravomoci jako, živnostenský úřad II. instance.
Kdyby byla správná prvá alternativa výkladu naříkaného rozhodnutí, pak by žalovaný úřad byl změnil trestní nález okresní správy politické ve výroku o trestu, nebylo, by tu dle hořejších výkladů srovnalého rozhodnutí dvou stolic, a byl by proti naříkanému výnosu zemské politické správy přípustný další opravný prostředek na ministerstvo vnitra. Poučení, připojené k naříkanému rozhodnutí, že proti němu není odvolání, bylo by nesprávné, a musil by v tomto případě nejvyšší správní soud podle analogie § 3 zák. ze dne 12. května 1896 č. 101 ř. z. naříkané rozhodnutí zrušiti pro podstatnou vadu řízení ve smyslu druhého odstavce § 6 zák. o spr. soudě.
Předpokládajíc, že by se druhá alternativa výkladu přibližovala stanovisku žalovaného úřadu, pak by odvolání stěžovatelovo z nálezu I. stolice nebylo, a to neprávem, vyřízeno potud, pokud se obrací proti výroku o propadnutí směsky. Naříkané rozhodnutí bylo by pak interpretovati v tom smyslu, že odmítá meritorní vyřízení odvolání v této části pro jeho nepřípustnost a měl by stěžovatel právo rekursu proti tomuto odmítnutí. I pro tuto eventualitu bylo by poučení naříkaného rozhodnutí o opravných prostředcích mylné, a bylo by nejvyššímu správnímu soudu postupovati i tu podle analogie § 3 zák. ze dne 12. května 1896 č. 101 ř. z.
Poněvadž není vyloučeno, že by žalovaný úřad, jsa nucen judikovati o propadnutí směsky, mohl zaujmouti stanovisko odchylné od nálezu I. stolice a že by v tomto směru mohl nález změniti na prospěch stěžovatelův, že by pak následkem této změny šel pořad instanční co do nálezu in toto k ministerstvu vnitra, nemohl by nejvyšší správní soud, hledě k této možnosti a ustanovení § 5 zák. o správ. soudě přezkoumati již teď naříkané rozhodnutí ani potud, pokud potvrdilo nález I. stolice co do viny a co do trestu pokuty, event. vězení.
Vzhledem na předpis § 5 zák. o správ. soudě nemohl by meritorně vyříditi stížnost ani v oné části, která se domáhá zrušení zákazu dalšího obchodování; poněvadž by tu šlo o zákaz dalšího výkonu živnosti provozované neoprávněným způsobem, končil by dle § 146 živn. řádu pořad instanční v této věci u ministerstva obchodu (obmezení § 150 živ. řádu nemělo by tu místa) a stížnost v tomto bodě bylo by zamítnouti dle § 21 zák. o správ. soudě, poněvadž řádný pořad instanční nebyl vyčerpán.
Nejasnost a neúplnost naříkaného rozhodnutí, jež stanovisko žalovaného úřadu ani po skutkové ani po právní stránce přesně neformalisuje, ztížily obranu stěžovatelovu a dle hořejších úvah znemožňují nejvyššímu správnímu soudu, aby je přezkoumal; slušelo proto naříkané rozhodnutí pro tuto podstatnou vadu zrušiti dle 2. odst. § 6 zák. o správ. soudě, aniž bylo s procesuálního hlediska nutné, pokud se týče možné, reagovati na ostatní vývody stížnosti.

Citace:

č. 791. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 403-407.