NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 1

Č. 9617.

Pojištění nemocenské. — Zaměstnanci veřejní: Podléhají volontéři ve službě soudní nemocenskému pojištění podle zák. č. 221/24?
(Nález ze dne 21. ledna 1932 č. 428.)
Věc: Československý stát (justiční správa) zastoupený finanční prokuraturou v Bratislavě (rada fin. prok. Dr. Frt. Zetka) proti zemskému úřadu v Bratislavě o nemocenské pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Platebním výměrem č. kat. ... předepsala okr. nemoc. pojišťovna v Bratislavě okr. soudu tamtéž za tři volontéry, Emanuela W., Markétu St. a Antonína B. nemocenské pojistné za období od 1. až do 31. srpna 1928, částkou 108 Kč.
Zemský úřad v Bratislavě nař. rozhodnutím v pořadí instancí tento platební výměr, zamítaje odvolání stěžující si strany, potvrdil a dovodil v odůvodnění, že jmenovaní volontéři podléhají pojištění podle § 2 odst. 1. zák. č. 221/24. V důvodech se v podstatě uvádí toto: »Zákon č. 221/24 výslovně na rozdíl od nemoc. zák. č. 33 ř. z. z r. 1888 podrobuje poměr volontérský povinnému pojištění. Poměr učňovský (volontérský) jest zvláštním druhem pracovního poměru, jako takový musí býti smluvený. Vyžaduje se tedy u tohoto poměru právě tak jako u poměru pracovního a služebního, aby ve vlastnosti volontérské někdo vykonával práce nebo služby pro zaměstnavatele a aby zaměstnavatel tuto činnost vzal na vědomí; to se v daném případě stalo.« V odůvodnění se dále zjišťuje, že podle doznání okr. soudu jmenovaní jsou volontéři dostávající plat, jak jest obvyklé u praktikantů, a že v této vlastnosti vykonávají práce nebo služby na vrub justiční správy u okr. soudu v Bratislavě od 21. května 1928, a že okresní soud uznává, že tento volontérský poměr jest smluvený, popírá jen, že tu šlo o služební poměr. Z tohoto zjištění pak nař. rozhodnutí dospívá k tomu, že zákonem č. 221/24 jest odůvodněno vysloviti pojistnou povinnost jmenovaných volontérů. O stížnosti, kterou na toto rozhodnutí podala finanční prokuratura v Bratislavě v zastoupení státu (justiční správy), uvážil nss toto:
Na sporu jest otázka pojistné povinnosti nemocenské 3 soudních volontérů v Bratislavě. Třeba si uvědomiti zákonný stav, který pro řešení této otázky může přijíti v úvahu. Jest to buď § 2 odst. 1 zák. č. 221/24 nebo § 1 zák. čl. XIX/1907 ve znění zák. č. 268/19 a to podle toho, zdali shora zmínění zaměstnanci jsou podrobeni pojištění podle právních předpisů o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců, resp. jsou u pensijních ústavů skutečně pojištěni čili nic. Neboť, je-li tento předpoklad dán, zachován byl cit. § 1 dřívějšího nemoc. zák. ustanovením § 1 zák. č. 117/26 v platnosti. Zda má býti použito toho neb onoho předpisu, závisí tedy na zjištění skutečnosti existence pensijního pojištění.
Žal. úřad posoudil sporný případ podle znění nař. rozhodnutí výslovně podle § 2 odst. 1 zák. č. 221/24, vycházel tudíž nepochybně z předpokladu, že osoby, o něž tu jde, pod ustanovení zák. č. 117/26 nespadají. Proti tomuto úsudku, jenž jest součástí skutkové podstaty sporu, nemá stížnost nijakých námitek a musel proto i nss, jsa podle § 6 zák. o ss vázán skutkovou podstatou, z níž vycházel žal. úřad, spornou otázku nemocenské povinnosti pojistné přezkoumati rovněž jen s hlediska předpisů § 2 odst. 1 zák. z 9. října 1924 č. 221 Sb.
Podle tohoto předpisu jest pojištěním povinen a podle tohoto zákona pojištěn, kdo v republice Čsl. vykonává práce nebo služby na základě smluveného poměru pracovního, služebního neb učňovského (volontérského, praktikantského) a nevykonává jich jako vedlejší zaměstnání neb příležitostně.
Nař. rozhodnutí zodpovědělo otázku nemocenské povinnosti pojistné na základě tohoto předpisu kladně. Tomuto názoru odporuje stížnost popírajíc, že by tu byly předpoklady služebního poměru, ježto u volontérů není smlouvy, z níž by vznikl státu nárok vůči volontérům na vykonávání služeb. O námitce té uvážil nss toto:
Zákonem č. 221/24 (§ 2) nebyl dosavadní rozsah pojistné povinnosti zásadně změněn proti dosavadnímu právnímu stavu v oboru nemoc. pojištění. Převzato bylo v podstatě znění § 1 odst. 1 nemoc. zák. č. 268/19, znění to bylo ovšem doplněno, aby byly zamezeny pochybnosti v některých sporných otázkách. Tak vsunuta slova »smluveného«, pak »volontérského, praktikantského«. K tomu uvádí důvodová zpráva k § 2 tisk č. 4186/1923, VIII. zasedání posl. sněm. Nár. shrom.: »poněvadž pojem učňů je příliš úzký (jsa obecně užíván jen u řemeslných živností), uvedeni doplňkem volontéři a praktikanti.« Tímto doplňkem zákon prohlásil výslovně poměr volontérský za povinně pojištěný. Zákon staví oba poměry, učňovský i volontérský, sobě na roveň, ale nedefinuje pojmů těch.
Pokud jde o učně, řadí živn. řád v § 73 učně mezi pomocné pracovníky živnostenské a definuje pojem učedníka v § 97 tak, že za učedníka je pokládati toho, kdo u majitele živnosti vstoupí do zaměstnání, aby živnosti prakticky se naučil. Jest tedy poměr učební karakterisován především tímto účelem, t. j. aby se učeň živnosti vyučil (Boh. A 6260/27). Právní poměr soudních volontérů není definován, ani žádným zákonem upraven a třeba vzhledem k tomu, co bylo shora řečeno, pojmové znaky poměru volontérského posuzovati se stejných hledisek jako při poměru učňovském a zkoumati v každém jednotlivém případě, zda pojmové znaky jsou splněny.
K založení pojistné povinnosti podle § 2 odst. 1. zák. č. 221/24 je, jak opětovně bylo judikováno, zapotřebí jednak konání prací nebo služeb, jednak právního titulu, t. j. uzavření smlouvy (učňovské, volontérské). V daném případě je nesporno, že zmínění volontéři pro okresní soud vykonávali práce nebo služby. Na sporu je jedině, zda poměr zmíněných osob k justiční správě je kvalifikovati jako poměr volontérský podle hořejších úvah. Ovšem vyžaduje se i při poměru učňovském (volontérském) uzavření příslušné smlouvy, aby tedy došlo k poměru volontérskému, třeba projevu souhlasné vůle, a to se strany učně (volontéra) nabídky, konati práce nebo služby k dosažení zmíněného účelu nutné, se strany druhé, justiční správy, přijetí této nabídky. Takovýmto vzájemným souhlasem projevu vůle obou stran vzniká smluvený poměr služební, označovaný zákonem jako poměr volontérský, z něhož pak přirozeně vyplývají práva a povinnosti pro obě smluvní strany, a tedy i nárok státu na vykonávání určitých, jeho účelem vymezených prací zaměstnancem (volontérem).
Svůj úsudek, že in concreto šlo o takovýto smluvený poměr volontérský, dovodil žal. úřad ze zjištění, že zmínění zaměstnanci jsou zaměstnáni jako volontéři za plat, že v této vlastnosti vykonávají práce neb služby pro justiční správu a že tento poměr je volontérským poměrem smluvním. Zjištění to je v souhlase se spisy, jak vysvítá zejména z obsahu připojených zpráv okr. soudu v Bratislavě presidiu sedrie v Bratislavě z května 1928, v nichž okresní soud hlásí presidiu, že se svolením presidia soudní tabule přijal s denním platem 22 Kč za volontérskou sílu na čas nezbytné potřeby Emanuela W., Markétu St., dále z opisu dekretu vydaného Antonínu B. presidiem soudní tabule v Bratislavě, v němž výslovně se uvádí, že jmenovaný se přijímá za volontéra s denní odměnou 22 Kč pro sedrii v Bratislavě s příkazem, aby se bez průtahu hlásili k nastoupení služby. Ze zprávy bratislavské sedrie soudní tabuli z 21. května 1928 je také zřejmo, že volontéři byli vzati do slibu podle nař. č. 179/19.
Z těchto skutkových okolností je jasně zřejmo, že žal. úřad měl podklad pro svůj úsudek, že došlo k souhlasnému projevu vůle o konání služeb justiční správě, když justiční správa přijala pohotovost volontérů, konati pro ni určité služby po čas nezbytné potřeby za denní plat a na slib, že jmenovaní budou .... veškeré své úřední povinnosti vykonávati pilně, svědomitě a nestranně, a právem tedy dle hořejších úvah usoudil, že šlo mezi justiční správou a volontéry o smluvený poměr volontérský ve smyslu § 2 odst. 1 zák. č. 221/24, a to tím spíše, když poskytnutou odměnu nelze jinak chápati nežli jako odměnu za konané práce, na které justiční správa smluvně měla právní nárok.
Z těchto úvah nezbylo než stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 13330. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 282-283.