NPD documents search: Všehrd, 10 (1929) - Prof. Dr. Karel Kadlec zemřel 4. prosince 1928.

Čís. 1714.
Zákon o zajištění půdy drobným pachtýřům ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n.
Není třeba přivolení státního pozemkového úřadu ku dohodě vlastníka zabraného pozemku s pachtýřem, jíž se mu přiznává požadovací nárok, jde-li skutečně o drobného pachtýře, jemuž se pouze nedostává jiných náležitostí zákonných.
(Rozh. ze dne 13. června 1922, R I 689/22).
Oba nižší soudy uznaly požadovací nárok, ježto propachtovatel, majitel zabraného velkostatku, původně s postoupením půdy pachtýři do vlastnictví souhlasil. Do usnesení rekursního soudu stěžoval si jak vlastník, tak státní pozemkový úřad.
Nejvyšší soud nevyhověl žádnému z dovolacích rekursů.

Důvody:

K dovolací stížnosti vlastníka: Správa velkostatku ve svém vyjádření dle § 15 požad. zák., jež ani není datováno a na němž také není ani vyznačeno, kdy u soudu došlo, nejen nepodala námitek, nýbrž při jednání dne 24. února 1921, při němž uvedla, že požadovateli byly sporné pozemky dány do pachtu jen v důsledku jeho služebního poměru jako hajného co součástka mzdy, výslovně prohlásila, že proti přikázání pozemků těch do vlastnictví jeho žádných námitek nečiní. Tím byl nárok uznán a nebylo v duchu předpisu § 15 požad. zák. možno vznášeti námitky teprv dodatečně i jsou námitky ze dne 22. února 1922 došlé dne 13. března 1922, jež nárok právě pro onen služební poměr odpírají, propadlé, což ovšem platí i o opětném uplatňování jich v dopisu ze dne 24. března 1922 došlém 26. března 1922. Oproti vlastníku není tedy žádné závady proti přikázání. Co se týče stížnosti pozemkového úřadu, vzchází především otázka legitimace stěžovatelovy. Jak nejvyšší soud v rozhodnutí svém ze dne 25. dubna 1922 R I 476/22 (č. sb. 1639) vydaném na dovolací rekurs obvodové úřadovny státního pozemkového úřadu v Ml. Boleslavi v záležitosti pachtýře podrobně provedl, jest sice státní pozemkový úřad při zabrané půdě k stížnosti legitimován, pokud jde o pachtýře, jenž není drobným zemědělcem, a tudíž vůbec o otázku, zdali pachtýř takovým zemědělcem je čili nic. Není-li jím, ale vlastník přece mu nárok přizná, dostává se pachtýři pozemku nikoli ze zákona, nýbrž na základě dohody, která, znamenajíc zcizení pozemku, jest bez schválení státního pozemkového úřadu neplatna (§ 7 záb. zák. ve znění novely ze dne 11. března 1921 čís. 108 sb. z. a n.) jako, každé jiné zcizení, předsevzaté mimo požadovací zákon, neboť, kdyby dohody bez této kontroly připuštěny byly, vlastníkům bylo by umožněno, zabranou půdu rozkramařiti osobám, jež drobnými zemědělskými pachtýři nebo vůbec pachtýři nejsou, a jimž ji tedy zákon dopřáti nechtěl, a bylo by takto lze účinky záboru a celé agrární reformy mařiti. Nároky státu na zabranou půdu nemohou tedy dotčeny býti tím, že vlastník uzná nárok požadovatele, jemuž vlastnost drobného pachtýře nepřísluší a jenž tedy pod požadovací zákon vůbec nespadá. Jinak ale, je-li požadovatel drobným pachtýřem, tedy drobným zemědělcem. Tu uznání nároku jeho se strany vlastníka účel záborového zákona nemaří, nýbrž se s ním shoduje, neboť zabrané půdy má se dle přídělového zákona ze dne 30. ledna1920, čís. 81 sb. z. a n., dostati po výtce právě drobným zemědělcům (§ 1. čís. 1.). Zákon o zajištění půdy drobným pachtýřům ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., jest jen článkem v řetězu zákonodárných opatření, čelících k témuž cíli agrární reformy, a proto, ač mu byl zákon záborový ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n., jenž jest starší, dobře znám, neučinil dohodu vlastníka s pachtýřem, o níž mluví v § 15 a 16, závislou od schválení státního pozemkového úřadu, jejž již záborový zákon sám inauguroval (§ 15). Kde požadovací zákon zásah státnímu pozemkovému úřadu vyhraditi chtěl, učinil tak výslovně, tak v § 1 poslední odstavec, v 18 a až do poslední novely i v § 24 (3) a 26.4 (4). Kdyby byl chtěl dohodu, které obzvláště přeje (§ 16) učiniti závislou od souhlasu jeho byl by to dozajista vytkl. Drobnému pachtýři může tedy vlastník sám, aniž by se státního pozemkového úřadu tázati musil, platně požadovaný pozemek dohodou nebo jiným uznáním zpřízniti, i když pachtýři ta která podmínka nároku jako na př. zákonná pachtovní doba chybí, může mu tuto podmínku tak říkajíc sleviti. V tomto případě jde bezesporně o drobného pachtýře — tato vlastnost požadovatelova se ani ve stížnosti dovolací nepopírá — a jest otázkou jen, není-li nárok požadovatelův vyloučen proto, že měl pozemky v pachtu jen v důsledku celoročního služebního poměru jako součástku mzdy (§ 3 poslední odstavec požad. zák.). Tuto závadu mohl mu tedy vlastník z vlastní moci prominouti a státní pozemkový úřad není k odporu z tohoto důvodu oprávněn. Přiznati arci sluší, že přikázání zabrané půdy drobným pachtýřům může skřížiti plány státního pozemkového úřadu co do přídělu půdy té dle zákona přídělového, ale to není příčinou, aby se k dohodě mezi vlastníkem a pachtýřem vyžadovalo svolení jeho, neboť zákon sám na to myslil a rozřešil to jinak: čl. I. lit. F novely ze dne 01. dubna 1921, čís. 166 sb. stanoví, že pachtýř, jenž nabyl zabrané půdy dle zákona požadovacího, jest zavázán, podrobiti ji řízení scelovacímu, pokud se týče přijati místo ní pozemek jiný, když jej nabízí státní pozemkový úřad za tím účelem, aby zamezil tříštění přídělů ze zabrané půdy, jejíž částí je pozemek nabytý. A jiné závady, než takovéto tříštění, býti nemůže. Dále dlužno poukázati ještě na předpis lit. Ch téže novely (§ 30 b), dle něhož státní pozemkový úřad, rozhodne-li se převzíti zabranou půdu, může žádati, by soud ohledně ní řízení s pachtýři dle požadovacího zákona zavedené zastavil. Tak jsou zájmy státní úplně opatřeny a se zájmy pachtýřů porovnány: připisovati si zásah ještě další, než zákon sám mu dopouští, státní pozemkový úřad proto, oprávněn není. —

Citace:

č. 1714. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 562-564.