NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2608.

Stavební právo (Praha): * Otázku, zda navržená stavba je novostavba, přístavba neb přestavba, která podle § 14 stav. řádu vyžaduje předchozího stanovení čáry stavební a výše rovinné, přísluší řešiti úřadu stavebnímu povolanému rozhodovati o žádosti za povolení ke stavbě.
(Nález ze dne 5. září 1923 č. 14 881.)
Věc: Obec hlavního města Prahy proti ministerstvu železnic v Praze (komisař Dr. Ant. Habenicht) stran stavebních úprav v nádražní budově a placení stavební taxy.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jím žal. úřad vydal výrok o povinnosti stavebníka k postupu pozemku k ulici a o povinnosti platiti stavební taxu, zrušuje se pro nezákonnost, v ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Při požáru, jenž dne 9. dubna 1921 vznikl na Masarykově nádraží v Praze, shořela dřevěná konstrukce střechy na budově pro příjezd vlaků.
Min. železnic, aby získalo vhodné místnosti pro občasné ubytování účastníků železničních kursů a členů železniční rady, pojalo úmysl zříditi při rekonstrukci střechy v půdním prostoru 19 místností, jichž by se užívalo za noclehárny, při čemž místnosti směrem do dvora položené projektovány byly s normálními podokenními parapety a obyčejnými okny, kdežto okna místností v uličním traktu měla býti zřízena na způsob atelieru, aby se vzhled budovy z ulice nelišil nikterak od staré úpravy střechy.
Výnosem z 21. května 1921 prohlásilo min. žel., že proti projektu není s odborného stanoviska stavebně železničního námitek, a požádalo zsp-ou v Praze, aby o projektu provedla příslušné jednání ve smyslu ustanovení § 22 nař. býv. min. obchodu z 25. ledna 1879 č. 19 ř. z. a aby, nebude-li proti projektu námitek, udělila ex commissione stavební povolení pro navrhované úpravy.
Při komisi nařízené zsp-ou namítali zástupci pražské obce a státní regulační komise, že platná regulační čára jde přes budovu ve vzdálenosti as 11 m od nynější uliční zdi, a že následkem toho projektované zřízení nocleháren, jež jest vlastně částečnou nástavbou třetího patra, bude uskutečněno z části na příštím uličním pozemku. Z důvodu toho neměla by prý vlastně dle platného stavebního řádu ona nástavba býti povolována, ale jmenovaní přes to nečiní námitek proti provedení navrhovaných úprav, když dráha postoupí bezplatně obci pozemek, jenž dle platné regulační čáry připadne k Havlíčkově ulici, a když tento závazek dráhy bude knihovně zajištěn. Dále žádali zástupci obce, aby dráha vzhledem k tomu, že projektovanou nástavbou získá se plocha 982 m2, odvedla pražské obci stavební taxu 60 K 98 h a stočné v částce 1219 K 64 h.
Naproti těmto požadavkům namítali zástupci dráhy, že žádosti obce za bezplatné postoupení pozemku, jenž připadnouti má k Havlíčkově ulici, nemohou vyhověti, poněvadž se zatím původní pozemkový stav nemění a rovněž stavební taxu nehodlá prý dráha platiti, ježto jde o železniční stavbu na pozemku dráhy, pro kterou platí zvláštní předpisy poskytující pražskému magistrátu postavení pouhého zájemníka.
Nárok obce na stočné zástupci dráhy uznali.
Na základě tohoto řízení udělilo min. žel. výnosem z 31. ledna 1922 dráze povolení k provedení navržených stavebních úprav dle §§ 19 a 22 min. nař. z 25. ledna 1879 č. 19 ř. z. a odůvodnilo rozhodnutí, pokud se týká požadavků obce, takto:
Požadavek obce, aby dráha za příčinou provedení částečné nástavby třetího patra kolem dvora se zavázala postoupiti obci bezplatně a bez závad pozemek, jenž dle platné regulační čáry má připadnouti k Havlíčkově ulici, a aby tento závazek byl knihovně vtělen, není důvodný.
Ze samotného znění jeho vyplývá, že ještě nevzešla okamžitá potřeba ustoupiti podle ustanovené čáry stavební za mezní čáry posavadní budovy, aby mohlo býti uplatňováno ustanovení § 20 stav. řádu. Projektovaná stavba není však mimo to ani stavbou novou, přístavbou nebo přestavbou, která by vybočovala z mezních čar posavadní budovy, neboť jí se nemění ani půdorysní obrys budovy, ani dosavadní stav pozemkový, nebo silhueta budovy. Kromě toho nelze stotožňovati regulační čáru platnou v době případného budoucího postupu pozemku s ustanovenou čarou stavební, která se v daném případě, jak z předchozího vysvítá, vůbec nemění a o níž právě mluví cit. § 20 stav. řádu.
Tím jest dle názoru ministerstva vyřízena také otázka bezplatného postupu pozemku, přes to však poukazuje ministerstvo na to, že podle § 20 stav. řádu jest vlastník pozemku povinen, jedná-li se o ustanovení stavební čáry, postoupiti obci onen díl pozemku, o který musí ustoupiti za dosavadní mezní čáry při ustanovení nové čáry stavební; v takovém případě jest však obec povinna stavebníka přiměřeně odškodniti, jak jest jasně patrno ze znění uvedeného § 20.
Požadavku obce v příčině placení taxy z důvodu zvětšení užívané plochy projektovanou nástavbou nelze prý vyhověti proto, poněvadž dohled na pozemních stavbách prováděných železnicemi, ze kterých by dle § 116 stav. řádu mohla obec taxu požadovati, přísluší železničním úřadům.
Proti tomuto rozhodnutí podává obec stížnost k nss, o níž soud uvážil takto:
Obec obrací se proti nař. rozhodnutí především námitkou, že jest předčasné, ježto minsterstvo rozhodlo o žádosti dráhy za povolení k stavbě, aniž vyčkalo určení stavební čáry a niveau úřadem dle stavebního řádu k tomu povolaným, ba aniž požádalo za sdělení stavební čáry.
Nss neshledal námitku tuto důvodnou, neboť min. žel. jako úřad dle § 127, odst. 3 a § 19 min. nař. z 25. ledna 1879 č. 19 ř. z. povolaný zkoušeti a schvalovati plány staveb prováděných správami železnic uznalo, že v tomto případě nejde o novostavbu, přístavbu nebo přestavbu ve smyslu § 25 praž. stav. řádu, jež by dle § 14 stav. ř. vyžadovala předchozího ustanovení stavební čáry a výše rovinné.
Ježto pak posouzení otázky, zda stavba, za jejíž povolení se žádá, má povahu nové stavby, přístavby nebo přestavby ve smyslu §§ 25 a 14 stav. ř., a zda tedy lze řízení o stavební povolení po zákonu zahájiti, či návrh stavební podle § 14 stav. ř. jako předčasný odmítnouti za účelem předchozího stanovení čáry stavební a výše rovinné, přísluší a dle zákonného uspořádání řízení ve věcech stavebních příslušeti může jediné úřadu plány stavební schvalujícímu, kterýž jediné má možnost z předložených plánů stavebních (§ 28 stav. ř., srv. s § 14 stav. ř.) povahu navržené stavby poznati, nemůže st-lka důvodně vytýkati, že nař. rozhodnutí jest předčasné a že mu mělo předcházeti ustanovení stavební čáry, zejména když nevytýká, že žal. úřad, neuznav navrženou stavbu za novostavbu, přístavbu nebo přestavbu ve smyslu stav. řádu, posoudil právní povahu navržené stavby věcně nesprávně.
V tomto směru však stížnost vůbec žádných námitek neformuluje a neměl tudíž nss, hledě k ustanovení § 18 zák. o ss, ani možnosti, aby věcnou správnost nař. rozhodnutí po této stránce přezkoumal.
Stížnost vytýká však dále, že žal. úřad, zamítnuv nárok obce pražské na bezplatný postup pozemku k rozšíření ulice, překročil tím meze své kompetence, ježto přisvojil si rozhodování o věci, o níž dle § 22 stav. řádu přísluší rozhodovati zsp-é.
Odvodní spis žal. úřadu uvádí sice proti této námitce, že zmíněný výrok úřadu nemá povahy rozhodnutí úředního, ježto není autoritativným výrokem o otázce bezplatného postupu pozemku, nýbrž pouhou motivací stanoviska, jež min. žel. vůči tomuto požadavku obce zaujalo.
Leč ani forma, ani obsah nař. rozhodnutí (srv. slova: »rozhodujeme o uvedených požadavcích a námitkách«, »nelze tudíž požadavku vyhověti«, »tím jest vyřízena podmínka bezplatného postupu«) nenasvědčuje tomuto výkladu, a třeba tedy žal. úřad chtěl snad v této části svého vynesení projeviti jen stanovisko správy železniční jakožto strany (t. j. stavebníka) a nikoli vydati výrok úřední ve funkci úřadu stavebního, slušelo dáti st-lce za pravdu, pokud v tomto výroku žal. úřadu shledává úřední rozhodnutí o povinnosti správy železniční postoupiti obci bezplatně onu část svého pozemku, jež dle plánu polohy připadnouti má k rozšíření obce.
Ježto však, jakmile vzejde spor o to, pokud a zda má stavebník úplatně či bezúplatně postoupiti svůj pozemek k rozšíření ulice, není k řešení sporu toho povolán úřad stavební, tedy v daném případě min. žel., nýbrž dle § 22 stav. řádu politický úřad zemský, bylo nutno nař. rozhodnutí, pokud obsahuje úřední výrok o povinnosti stavebníka k postupu pozemku k ulici, uznati za výrok úřadu k tomu nepříslušného a zrušiti je pro nezákonnost.
Obec pražská vytýká dále jako vadu řízení, že úřad nešetřil předpisu § 127 stav. ř., ježto ani během stavebního řízení ani současně s nař. rozhodnutím nedodal magistrátu jedno vyhotovení plánu stavebního za příčinou výkonu stavebního dozoru. Než nehledě ani k tomu, zda vytýkané opomenutí dotýká se vůbec nějakého subjektivního práva st-lčina, jehož ochrany lze se dle § 2 zák. o ss před tímto tribunálem jediné dovolávati, tolik jest jisto, že i lze-li tu vůbec mluviti o formální vadě nař. rozhodnutí, nejde o vadu podstatnou, a to již proto nikoli, ježto dozor nad stavbou dle částky 8 stav. ř., jehož umožnění st-lka jediné vytýká, není podmíněn tím, že úřad stavbu povolující dodá zástupcům obce podle § 127, odst. 1 stav. ř. jeden výkres plánu stavebního, neboť za účelem dohledu k provádění stavby dle částky 8 stav. ř. má dle ustanovení § 116, odst. 1 stav. ř. schválený plán stavební býti vždy chován na staveništi samém a má tedy tento výkres plánu stavebního, nikoli však onen, o němž se mluví v § 127, odst. 1 stav. ř., sloužiti jako pomůcka při výkonu technického dohledu mezi stavbou.
Konečně namítá st-lka nezákonnost nař. rozhodnutí i potud, pokud popírá povinnost stavebníkovu zaplatiti obci taxu stavební, vytýkajíc nepříslušnost žal. úřadu k výroku, ježto dle § 130 stav. řádu přísluší o taxách stavebních rozhodovati v prvé stolici magistrátu hl. m. Prahy, a namítajíc po stránce věcné, že dle § 127, posl. odst. stav. ř. přikazuje se magistrátu výkon stavební policie mezi stavbou, v čemž spočívá důvod nároku obce na zmíněnou taxu i při stavbách železničních.
Zabývaje se touto námitkou musil soud nejprve uvážiti, zda výrok žal. úřadu, jimž se popírá povinnost správy železniční k taxe stavební, není snad pouhým prohlášením státní železniční správy jako stavebníka, či zda jest formálním rozhodnutím administrativního úřadu o povinnosti dráhy k placení této taxy.
Přihlížeje k formě i k obsahu výroku tohoto, musil jej soud uznati za rozhodnutí správního úřadu o povinnosti dráhy jakožto stavebníka k placení taxy. Neboť ve vynesení žal. úřadu prohlašuje se výslovně, že požadavku obce pražské nelze vyhověti, poněvadž dozor, za který taxa by mohla býti požadována, přísluší železničním úřadům. Tomu nelze rozuměti jinak, než že žal. úřad vindikuje provádění stavebního dozoru pro úřady železniční a že požadavek obce v příčině taxy stavební autoritativným způsobem zamítá.
Leč rozhodovati o povinnosti stavebníkově k placení taxy dle § 127 stav. řádu není min. žel. ani ve funkci úřadu stavebního povoláno, neboť dle ustanovení § 139 stav. ř. přísluší právo vybírati dotčený poplatek za vykonávání dozoru nad stavbou pražské obci, a jejím orgánům přináleží také (§ 124 stav. ř.), ovšem s výhradou zákonných prostředků opravných, rozhodovati o povinnosti stavebníkově k placení této taxy.
Vydáno bylo tedy také rozhodnutí, jímž povinnost dráhy k placení taxy byla popřena, úřadem k tomu nepříslušným, a jest tedy nař. rozhodnutí i v této části nezákonné...

Citace:

č. 2608. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 485-488.