Lichva.

I. Pojem lichvy ve vývoji zákonodárství. — II. L. individuální. — III. L. sociální.
Zkratky: Nov. = ofic. sbírka tr. rozh. býv. rak. nejv. soudu.
I. Pojem l-y ve vývoji zákonodárství.
L. je jedním ze způsobů nemravného vykořisťování hospodářské slabosti nebo nezpůsobilosti. Rozsah ochrany, kterou právní řád proti l-ě poskytoval, nebyl vždy stejný; měnil se podle národohospodářských teorií a mravních názorů té či oné doby a vedle snahy poskytnouti účinnou ochranu proti vykořisťování uplatnily se při jeho určení požadavky, aby hospodářský vývoj a právní bezpečnost nebyly ochromeny přílišnými omezeními smluvní volnosti. Nehledíme-li ke kratším obdobím, za nichž vlivem hospodářského liberalismu byla jakákoliv civilní nebo trestní omezení smluvní volnosti úplně odstraněna, shledáváme v novějším zákonodárství v podstatě dva typy ochrany proti l-ě, jevící se hlavně na úpravě norem proti l-ě úvěrové, jako typickém způsobu vykořisťování tohoto druhu. Kdežto dřívější zákonodárství považovalo za l-u překročení určitých maximálních úrokových sazeb, opustilo novější zákonodárství toto ztrnulé měřítko a činí l-u závislou na nemírném vykořistění určitých vlastností a stavů, jež činí jedince hospodářsky méně schopným a slabším (l. individuální).
U nás uplatnil se tento novější směr v zákonodárství zák. č. 160/1866 ř. z. Brzo po něm však následovalo období úplné smluvní volnosti, neboť zák. č. 62/1868 ř. z. přiklonil se bezvýhradně k učení liberalismu a odstranil jakákoliv její omezení. (Podobně v Uhrách zák. čl. XXXI/1868.) Následky takové úplné svobody se však brzo objevily, a to nejprve v Haliči a Bukovině. Pozdější zákonodárství vrátilo se proto opět k principům zák. č. 160/1866 ř. z. a prohlásilo l-u úvěrovou za trestnou. (V Uhrách navrátil se zákonodárce zák. čl. VIII/1877 dokonce opět k maximálním úrokovým sazbám.) Stalo se tak nejprve zák. č. 66/1877 ř. z. pro Halič a Bukovinu, později zák. č. 47/1881 ř. z. všeobecně. Tento nový zákon sloužil pak za vzor i zákonodárství cizímu, mezi jiným též uherskému, jak patrno ze zák. čl. XXV/1883 uh., platného dodnes na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Zák. č. 47/ 1881 ř. z. platil až do r. 1914, kdy byl nahražen císařským nař. č. 275/1914 ř. z. Toto cís. nař. rozšiřuje sice v některých směrech ochranu proti l-ě, avšak jinak navazuje na zák. č. 47/1881 ř. z., takže judikatury vykládající některé pojmy zák. č. 47/1881 ř. z. lze částečně užíti i při výkladu nových norem. V celku znamená však nová úprava převrat v dosavadním pojetí l-y. Kdežto sociálně politickou myšlenkou lichevního zákonodárství až do té doby byla, jak praví Löffler a shodně s ním Nov. 4311, ochrana hospodářsky slabšího, směřuje nové zákonodárství proti bezohlednému vykořistění moci a konjuktury vůbec, chtějíc omeziti volné působení hospodářských sil uplatněním principu mravnosti a slušnosti.
Plného výrazu došla tato myšlenka teprve za hospodářského rozvratu let válečných a poválečných. Ochrana, kterou právní řád poskytoval proti l-ě individuální, nebyla v době světové války shledána dostatečnou. Změna výrobních a distribučních podmínek, hromadná spekulace a překotné nákupy nejširších vrstev obyvatelstva měly za následek, že bylo nutno zajistiti zásobování obyvatelstva životními potřebami za přiměřené ceny také trestními sankcemi a poskytnouti nejen slabším jedincům, nýbrž veškerému obyvatelstvu ochranu proti hromadnému vykořisťování (l. sociální). Poněvadž tyto mimořádné poměry byly vyvolány válkou, nazývána je tato l. ne neprávem l-ou válečnou, ač nelze popříti, že i jiné zjevy než válka, na př. živelní katastrofy, obavy před nepokoji nebo převraty mohou aspoň přechodně a místně vyvolati poměry úplně obdobné. Viz k tomu návrh II. lichevní novely č. t. 560 posl. sněm. II. vol. obd.
Zákonodárství proti válečné l-ě bylo inaugurováno hned na počátku války cís. nař. č. 194/1914 ř. z. Za neustálého zhoršování hospodářské situace bylo toto cís. nař. téměř každoročně podle zkušeností prakse měněno a doplňováno (viz cís. nař. č. 228/1915, 261/1916 a 131/1917 ř. z.). Také na území bývalých Uher lze zaznamenati vývoj podobný (viz zák. čl. L/1914, IV a IX/1916 uh.).
Skončením války tato zvýšená potřeba ochrany nezanikla. Naopak bylo shledáno nutným ochranu tu ještě zvýšiti a trestní ustanovení proti válečné l-ě na celém území republiky sjednotiti a zostřiti. Stalo se tak zák. č. 568/1919 Sb. o trestání válečné l-y (s opravami vyhl. č. 9/1920 Sb.) a č. 567/1919 Sb. o soudech lichevních. Prováděcí vlád. nař. k těmto zákonům bylo vydáno pod č. 597/1919 a 518/1920 Sb. Ani těmito zákony nebyl však vývoj ještě ukončen. V r. 1921 byla ustanovení proti válečné l-ě ještě zostřena zák. č. 129/1921 Sb. o trestních pracovních oddílech.
Protilichevní zákonodárství nebylo jediným prostředkem, jímž mělo býti odpomoženo všeobecné tísni. Vedle trestních ustanovení proti vlastní l-ě setkáváme se i s trestními normami jiného druhu, totiž oněmi, jimiž mělo býti působeno na výrobu, spotřebu a vývoz životních potřeb a na zabezpečení veřejného hospodaření a zásobování vůbec. Třeba tu uvésti zejména zákon o podloudném vývozu předmětů potřeby do ciziny č. 188/1920 Sb., vlád. nař. o zásobování obyvatelstva a opatření důležitých podniků státních předměty potřeby, č. 516/1920 Sb., vlád. nař. o výrobě a obchodu potravinovými náhražkami č. 377/1920 a 640/1920 Sb., nehledíc k celé spoustě ustanovení jiných. Také zákony na ochranu nájemníků obsahují trestní ustanovení proti vykořisťování bytové tísně.
Teprve se zlepšením hospodářských poměrů bylo toto zákonodárství postupně odbouráváno. Zák. č. 98/1923 Sb. byl zrušen zákon o podloudném vývozu předmětů potřeby do ciziny a novelou č. 80/1924 Sb. byla zmírněna trestní ustanovení proti válečné l-ě, zrušeny lichevní soudy a soudnictví v těchto věcech vráceno opět řádným soudům. Toliko pokud jde o l-u bytovou, novela č. 80/1924 Sb. zostřila dosavadní právní stav.
II. L. individuální.
Země Česká a Moravskoslezská. Pojem l vymezuje tu všeobecně § 1 cís. nař. č. 275/1914 ř. z. a shodně s ním § 879 č. 4 obč. zák. ve znění třetí novely (zák. č. 69/1916 ř. z.) tím způsobem, že prohlašuje za neplatnou smlouvu, při níž někdo vykořisťuje cizí lehkomyslnost, tíseň, slabomyslnost, nezkušenost nebo vzrušení mysli tím, že dává sobě nebo jinému za svoje plnění slíbiti nebo poskytnouti vzájemné plnění, jehož majetková hodnota je k hodnotě jeho plnění v nápadném nepoměru.
L. spočívá tudíž v mravně zavržitelném (Nov. 4311) využití určitých, v zákoně, aspoň pokud jde o trestní skutkové podstaty, taxativně vypočtených vlastností a stavů, svědčících o menší hospodářské způsobilosti nebo slabosti osoby vykořistěné.
Měřítkem tohoto mravně zavržitelného vykořistění je nápadný, hrubý nepoměr vzájemných plnění. Z toho je především patrné, že zákon předpokládá záplatnou smlouvu, nečině arci rozdílu, pokud jde o její formu neb obsah. Nelze tedy sice pod l-u zahrnovati sebe citelnější vykořistění, na př. dárce, za to však může býti lichvářskou nejen zápůjčka, nýbrž i smlouva kupní, směnná, nájemní, pachtovní, služební, cese atd. bez rozdílu, zda vzájemné plnění děje se z ruky do ruky nebo je časově odděleno (jednání úvěrní), ba na rozdíl od zákona z r. 1881 i obchody mezi kupci (Váž. tr. 1904).
O l-ě lze mluviti toliko tehdy, když objektivní hodnoty vzájemných plnění jsou v nápadném, hrubém nepoměru u srovnání s obvyklými, okolnostmi konkretního případu ospravedlnitelnými hodnotami (Nov. 4411, Váž. tr. 2946), bez ohledu na obohacení nebo prospěch na jedné nebo na újmu na druhé straně. L. je tu proto i tehdy, když dlužník přes nepoměrně vyšší hodnotu svého plnění nejen neutrpěl škody, nýbrž snad ještě vyzískal. Při srovnání hodnoty vzájemných plnění třeba přihlédnouti k okolnostem případu, platební schopnosti dlužníkově a s tím spojenému risiku úvěru (Váž. tr. 289, 2053, 2112, 2946). Je proto na snadě, že smlouva nevybočující z mezí obvyklého zisku (běžné úrokové míry, tržní ceny) nemůže býti pokládána za lichvářskou, předpokládajíc, že úroková míra nebo tržní cena není již sama výsledkem abnormálních hospodářských poměrů nebo výlučného mocenského postavení (kartely, monopoly).
Hrubý nepoměr vzájemných plnění nestačí však sám o sobě ještě k tomu, aby smlouva mohla býti považována za lichvářskou; musí býti výsledkem vykořistění uvedených již vlastností a stavů, v nichž se druhá smluvní strana nalézá (Váž. tr. 1904).
Pokud jde o jednotlivé tyto vlastnosti a stavy, rozumíme tísní takový majetkový stav dlužníka, který jej nutí, aby si opatřil plnění druhé strany za cenu, kterou by za jiných okolností nebyl ochoten poskytnouti. Nejsou jí sice již méně dobré majetkové poměry, avšak je jí již i přechodná, pomíjející tíseň, která může citelně postihnouti i jedince jinak dobře situovaného. Přímé ohrožení existence se nevyžaduje (Váž. tr. 1054, 1854, 1904, 2112, 2147, 2946). I potřeba produktivního úvěru může odůvodniti stav tísně (Nov. 3936, Váž. tr. 1904).
Nezkušeně jedná, kdo není pro svoji obchodní neznalost s to uvědomiti si význam a dosah smlouvy, kterou uzavírá, zejména tíhu smluvních podmínek, nebo nemá pro takovou neznalost vědomosti o jiném lacinějším pramenu; lehkomyslně pak, kdo se nestará o následky svého jednání, ačkoliv je si jich vědom (Nov. 1661, 3936, Váž. tr. 2112).
Po stránce subjektivní vyžaduje se k l-ě úmysl. Zákon sice tento znak výslovně uvádí jen ve skutkových podstatách trestných činů, není však pochybnosti, že úmyslnost vyžaduje se všeobecně. Ježto jde o delikt činnostní (formální), spočívá tato úmyslnost ve vědomí nápadného nepoměru vzájemných plnění a ve vědomí o tom, že pohnutkou hrubě nepoměrného plnění na druhé smluvní straně je některá z uvedených vlastností nebo stavů (Váž. tr. 1854, 1904, 2147, 2946).
Pojem trestné l-y je poněkud užší. Předpokládá, že k lichvářské smlouvě došlo buď při poskytování nebo prodloužení (nikoliv zrušení) úvěru (l. úvěrová, § 2 cit. cís. nař., Nov. 2573, 3318) nebo při uzavření, změně nebo zprostředkování právního jednání, které má za předmět nabytí nebo zcizení věci nebo práva, nikoliv tedy služeb (l. věcná, § 4 cit. cís. nař.).
Toto obvyklé rozlišení na l-u úvěrovou a věcnou není však dosti přesné. L. úvěrová není totiž omezena na zápůjčku, nýbrž může se vyskytnouti u každé smlouvy, která sleduje týž hospodářský účel, nehledíc k její právní povaze (tedy i při smlouvě kupní Nov. 3554, při smlouvě nájemní Nov. 4411, směnné atd.) a nehledíc k předmětu vzájemných plnění (peníze, věci movité i nemovité, práva, služby, Nov. 2921), pokud jen mezi plněním a vzájemným plněním je časový rozdíl jako znak úvěru (Váž. tr. 1986) na př. při smlouvě kupní s právem zpětné koupě jako zastřené zápůjčce, zajištěné zástavou. Značná část l-y věcné spadá tudíž pod pojem l-y úvěrové a l-ou věcnou podle § 4 rozumíme jen onu, která se omezuje na smlouvy, při nichž se plní z ruky do ruky (l. za hotové). Rozlišení obou druhů l-y tímto způsobem má za následek, že hranice mezi l-ou úvěrovou a l-ou za hotové nejsou úplně přesné. Rozdíl je však přece důležitý potud, že l. za hotové je trestná jen za té objektivní podmínky, že pachatel se dopustil činu po živnostensku, t. j. takovým způsobem — třeba jen jednou —, z něhož je patrný jeho úmysl opětováním opatřiti si zdroj příjmů, z něhož by mohl úplně nebo částečně žíti na př. i propachtováním pozemků na celou řadu let nebo trvalým zvýšením nájemného (Nov. 4411, Váž. tr. 287, 1986, 2581). Jako důvod tohoto rozlišování se uvádí, že l. za hotové není tak nebezpečná, poněvadž odhad hodnoty vzájemných plnění je tu snazší než při spletitých obvykle smlouvách úvěrových, dále že l. za hotové nevede k hospodářské a často i osobní odvislosti dlužníkově, konečně i obava, aby všeobecnou trestností l. za hotové nebyla příliš omezena smluvní volnost.
L. je dokonána již tím, že si pachatel dá slíbiti nebo poskytnouti vzájemné plnění; nevyžaduje se, aby nepoměrné plnění sám požadoval (Váž. tr. 289, 2053, 2112) nebo aby lichvářskou pohledávku dokonce uplatňoval (Nov. 3362). Spoluvina a účast posuzuje se podle obecných ustanovení, předpokládá však vedle týchž subjektivních náležitostí jako u pachatele samého i úmysl činnost pachatelovu podporovati (Váž. tr. 2147). Pachatelem je nejen, kdo dává slibovati sobě, nýbrž i jinému (ohledně funkcionářů a orgánů družstev viz Nov. 2944, 3008, 3936).
Aby účinněji postihl l-u, stihá zákon též určité činnosti, kterými by mohl býti obcházen, totiž úmyslné nabytí lichvářské pohledávky za účelem jejího uplatnění nebo převedení na jiného, jakož i úmyslné uplatnění nebo přenesení lichvářské pohledávky na jiného. Tyto činnosti, nazývané obvykle palichvou, předpokládají na straně pachatelově vědomí, že jde o pohledávku lichvářskou. Palichva je delikt samostatný. Může se ho tudíž dopustiti i ten, kdo uzavřel lichvářskou smlouvu sám (Nov. 4301, 4403) a spoluvinníkem může býti i ten, kdo vědomě v jeho jméně, s jeho souhlasem lichvářskou pohledávku uplatňuje (Nov. 4301, 4403).
L. trestá se jako přečin; kvalifikačními momenty jsou: při l-ě úvěrové zastírání obchodu, zajištění pohledávky přísahou, čestným slovem nebo podobným utvrzením, opatření si exekučního titulu pro pohledávku ještě neexistující; při palichvě vědomí, že jde o pohledávku takto vzniklou nebo zajištěnou; při l-ě úvěrové i palichvě pak kvalifikovaná zpětnost nebo páchání po živnostensku. Po živnostensku provozovaná l. úvěrová nebo za hotové trestá se jako zločin, byl-li jí poškozen větší počet osob. L. trestá se trestem na svobodě; jako vedlejší tresty jsou přípustné peněžitý trest až do 100000 Kč a vyhoštění. Při odsouzení pro zločin nastávají obvyklé následky, při odsouzení za přečin tytéž následky jako při odsouzení za přestupek podvodu, tedy byl-li čin spáchán z pohnutek nízkých a nečestných, což tu bude pravidlem, ztráta volebního práva do obcí na jeden rok. Veškeré trestné činy se stíhají žalobou veřejnou. Zánik trestnosti pro účinnou lítost je tu vyloučen.
Zájem, který má právní řád na účinné ochraně proti l-ě, došel výrazu i v účincích, které spojuje s l-ou právo občanské. Lichvářská smlouva je neplatná; sporné, zda absolutně (motivy vlád. návrhu III. novely k obč. zák., Sedláček) či jen relativně (Ehrenzweig). Následkem neplatnosti je povinnost, aby každá strana vrátila vše, co z neplatné smlouvy ke svému prospěchu obdržela. Podrobnosti upravuje § 7 cit. cís. nař. O neplatnosti a dalších následcích civilně právních může býti rozhodnuto na žádost poškozeného i v řízení adhesním (§ 8 cit. cís. nař.), o přerušení sporu civilního nebo exekučního řízení jedná pak § 9.
Ve volné souvislosti s ustanoveními proti l-ě a bez praktického významu je ustanovení § 6 cit. cís. nař., podle něhož se trestá za přestupek soudem ten, kdo si dá od někoho, pro něhož porušení čestného slova může míti za následek ztrátu veřejného úřadu nebo služby, splnění závazku z úvěrního jednání slíbiti čestným slovem nebo podobným utvrzením (l. úřednická). Země Slovenská a Podkarpatoruská. Na tomto území platí dosud zák. čl. XXV/1883 uh. o l-ě a škodlivých úvěrových jednáních, jemuž zřejmě sloužil za vzor i rakouský zák. č. 47/1881 ř. z. Vlastní l-ě věnována je hlava I. tohoto zákona, obsahující ustanovení práva trestního i civilního.
Trestným je i tu vykořisťování tísně, lehkomyslnosti nebo nezkušenosti, avšak jen při poskytování úvěru nebo odkladu placení, tedy při l-ě úvěrové. K trestnosti se vyžaduje buď, že majetkový prospěch pachateli nebo třetí osobě poskytnutý je nepoměrně vysoký a způsobilý přivoditi nebo podporovati hospodářskou zkázu dlužníka nebo rukojmí, anebo že vzájemná plnění jsou hledíc k okolnostem případu v nápadném nepoměru (§ 1).
Ochrana zákona netýká se však obchodů protokolovaných kupců jako dlužníků (§ 16) a vymiňování, přijetí neb uplatňování úroků, které nepřevyšují 8% skutečně poskytnuté hodnoty (§ 4).
Vedle l-y je trestná i palichva, jíž se dopouští, kdo vědomě lichvářskou pohledávku nabývá a na jiného přenáší anebo lichvářské výhody z ní sám uplatňuje (§ 3).
Specielním případem l-y zabývá se § 6. Dopouští se jí majitel živnosti zastavárenské, který si dá slíbiti, požaduje nebo vybírá vyšší poplatky, než je podle § 11 zák. čl. XIV/1881 uh. o živnostech zastavárenských přípustno, za okolností, které jeho jednání kvalifikují jako l-u.
L. i palichva je přečinem, jejž souditi přísluší krajským soudům. Je trestná trestem na svobodě i vedlejším trestem peněžitým, vedle nichž může býti vyslovena ztráta úřadu a politických práv (nyní volebního práva do obcí). Vyšší trestnost l-y i palichvy (spolu s obligatorní ztrátou úřadu a politických práv a možností vyhoštění nebo vypovězení) je odůvodněna těmito kvalifikačními momenty: zastírání l-y (předchozím soudním rozhodnutím nebo soudním smírem, jednáním na oko nebo směnkou), zajištění lichvářské pohledávky čestným slovem, přísahou nebo jiným podobným utvrzením, zpětnost a živnostenské páchání (§ 2).
L. je deliktem návrhovým. Stihá se totiž žalobou veřejnou, avšak jen na návrh poškozeného, jeho manžela nebo manželky nebo příbuzného v linii vzestupné nebo sestupné. Odchylkou od obecných ustanovení může býti návrh na stíhání učiněn po celou tříletou dobu promlčecí a nemůže býti odvolán. Kdyby však všeobecné ochuzení nebo jiné známky nasvědčovaly, že v některých obcích nebo krajích se l. rozmohla, má správní výbor (nyní zemský úřad) zavésti o tom šetření a zjistí-li, že podezření takové je odůvodněné, má o tom podati zprávu ministru spravedlnosti. Ministr spravedlnosti může pak naříditi stíhání l-y z povinnosti úřední. Takové nařízení může býti odvoláno (§ 10). Tohoto zmocnění užil ministr spravedlnosti vyhláškou č. 162/1924 Sb., jíž bylo nařízeno stíhání l-y z úřední povinnosti na Podkarpatské Rusi.
Na rozdíl od ostatního území zajišťuje účinná lítost beztrestnost (§ 14).
Civilně právní následky l-y jsou upraveny podobně jako na ostatním území (§ 8, 11 až 13).
V druhé hlavě zakazuje zákon pod trestem zajišťování pohledávky z úvěrního jednání čestným slovem, přísahou nebo jiným podobným utvrzením, a to nejen pokud jde o požadování takového utvrzení na dlužnících, u nichž porušení čestného závazku má za následek ztrátu postavení, nýbrž i na osobách nezletilých. Stejně se trestá, kdo vědomě takovou pohledávku nabude a proti dlužníku uplatní. Čin je přestupek soudně trestný.
Ve čtvrté hlavě obsahuje konečně zákon trestní i civilní ustanovení proti nemírnému hostinskému úvěru za lihoviny.
Osnova nového trestního zákona přejímá bez podstatných změn ustanovení cís. nař. č. 275/1914 ř. z. a zařazuje trestní ustanovení proti l-ě mezi trestné činy proti majetku (§ 326). Nečiní však rozdílu mezi l-ou úvěrovou a za hotové, považujíc živnostenské páchání nebo vědomé uvedení poškozeného do těžké tísně za okolnost kvalifikující. Ustanovení o t. zv. l-ě úřednické osnova jako nepraktické a neodůvodněné nepřevzala.
III. L. sociální. V rámci tohoto článku nemůžeme se zabývati celým shora nastíněným souborem zákonodárství, jehož účelem bylo zabezpečiti zásobování obyvatelstva životními potřebami, nýbrž jen oním úsekem trestních norem, které směřují proti vykořisťování obyvatelstva a mají zabezpečiti jeho zásobování životními potřebami za přiměřenou cenu. Tato ustanovení, jež lze podřaditi pojmu l-y, označuje zák. č. 568/1919 Sb. (dále zkráceně lich. zák.) souborně názvem „předražování“ a věnuje jim § 7 až 13.
a) Účel trestní ochrany. Trestní ustanovení proti předřazování směřují všeobecně k tomu, aby byl vymýcen neblahý vliv mimořádných poměrů vyvolaných válkou na zásobování obyvatelstva životními potřebami. Zákon chce zameziti nekalé pletichy a poruchy zásobování vyplývající ze snahy výrobců a meziobchodu dosíci co možná nejvyššího, hospodářsky neodůvodněného zisku, a docíliti chce toho, aby domácím spotřebitelům dostalo se zboží co nejkratší cestou za cenu přiměřenou, t. j. za cenu odůvodněnou výlučně nutnými a účelnými náklady výroby a obchodu. Otázku, zda určité jednání má býti podřízeno některému z ustanovení o předražování v tomto širokém slova smyslu, dlužno proto řešiti podle toho, zda jím byl či nebyl nepříznivě dotčen uvedený účel zákona. Nehrozila-li nějaká újma tohoto druhu, nelze pachatele činiti odpovědným, třeba jeho jednání bylo jinak protiprávní nebo nekalé (Váž. tr. 990, 2910). Hledíc k tomuto konečnému účelu zákona, totiž k ochraně domácích spotřebitelů, nelze trestním ustanovením o předražování podřaditi také obchody exportní, pokud nemohly míti vlivu na zásobení domácích spotřebitelů a na tuzemské ceny (Váž. tr. 387, 421, 2210). Trestní ustanovení proti l-ě individuální nebyla lich. zákonem dotčena. Rozdíl obou druhů l-y spočívá v tom, že při l-ě individuální jde o vykořisťování hospodářsky slabších jedinců, při l-ě sociální (válečné) o vykořisťování hospodářské situace veškerého obyvatelstva (Váž. tr. 1389).
b) Některé pojmy obecné. Dříve než-li budou uvedeny jednotlivé trestné činy, které zákon označuje společným názvem předražování, bude účelné vyložiti některé společné pojmy, vyskytující se ve skutkových podstatách jednotlivých trestných činů.
Předmětem předražování mohou býti buď předměty potřeby (l. věcná) nebo nájemné z nemovitosti a platy za úkony s nájmem související (l. bytová).
Předměty potřeby rozumějí se movité věci, které slouží přímo nebo nepřímo k ukojení potřeb lidských a potřeb zvířat domácích (§ 1 lich. zák.). Pokud nejde o l-u bytovou, o níž bude ještě dále řeč zvlášť, nevztahuje se ochrana zákona na l-u nemovitostmi nebo prací (Váž. tr. 870, 984). Také obchody (závody) jako takové ve své celistvosti nejsou předmětem ochrany lich. zákona (Váž. tr. 1097, jinak 1014). Pojem předmětu potřeby neomezuje se však na předměty nezbytné nebo denní potřeby (Váž. tr. 38); zákon vztahuje se na všechny předměty potřeby, které slouží k ukojení potřeb lidských, t. j. širokých vrstev nebo valné části obyvatelstva (Váž. tr. 215, 311), nikoliv však na ony, které slouží jen touze úzkých společenských kruhů po nádheře nebo ozdobě, jako na př. na šperky, skvosty (Váž. tr. 364). Z bohaté judikatury nejvyššího soudu budiž na př. uvedeno, že za předměty potřeby jsou považovány i hračky (Váž. tr. 1389) nebo vodička na vlasy (Váž. tr. 1303). Peníze, pokud zastávají funkci měřítka hodnot jiných statků a prostředku, za nějž se předměty potřeby opatřují, nespadají pod pojem předmětů potřeby (Váž. tr. 364, 557, 680).
Dalším společným znakem trestných činů, jež lze označiti jako vlastní předřazování (§ 7, 8 a 10 lich. zák.), je využití mimořádných poměrů vyvolaných válkou a požadování ceny zřejmě přemrštěné.
O využití mimořádných poměrů vy volaných válkou lze mluviti jen tehdy, když takové mimořádné poměry tu v době činu byly, pachatel o tom věděl a jich úmyslně hleděl využíti (Váž. tr. 781, 2444, 2499).
Mimořádnými poměry vyvolanými válkou rozumí se (Váž. tr. 1515, 1569, 2454, 2775) skutečný neb uměle způsobený nedostatek zboží, naprostá nebo částečná nemožnost uspokojiti poptávku, povšechná tíseň spotřebitelských vrstev nastavší tím, že ceny se následkem hospodářského rozvratu nepřizpůsobují jako dříve souhrnu nejnižších nutných nákladů a zisků výroby a obchodu, a v důsledku toho všeho desorientace obyvatelstva a jeho sklon zabezpečiti si předměty potřeby překotnými a upřílišněnými nákupy za ceny, které skutečnou hodnotu převyšují a kterých by za normálních poměrů platiti ochotno nebylo. Bylo-li možné za války a v prvních letech poválečných tvrditi všeobecně, že jsou tu takové mimořádné poměry, a bylo-li i snadno dokázati, že pachatel o nich věděl a jich úmyslně využíval, nelze při stále větším odstupu od války a uplatnění se hospodářské funkce volné soutěže tvrditi tak všeobecně ještě nyní a nutno stále pečlivěji zkoumati, je-li splněn tento předpoklad zákonné skutkové podstaty (Váž. tr. 781, 2444, 2801). Otázku, zda tu jsou ještě poměry onoho rázu, nelze posuzovati ani pouze podle délky doby uplynuvší od ukončení války, ani povšechně podle celkového stavu hospodářského života, nýbrž je třeba zjistiti v každém konkretním případě, zda takové mimořádné poměry v době a na místě činu byly a to právě, pokud jde o onen druh předmětů potřeby, který je v daném případě předmětem trestného činu (Váž. tr. 1583, 2153, 2454, 2775).
Působí-li zjištění tohoto znaku skutkové podstaty dnes již značné obtíže, byly soudy od počátku postaveny před velmi těžký, namnoze problematický úkol tím, že k trestnosti činu se vyžaduje, aby byla požadována cena zřejmě přemrštěná a pachatel věděl, že požaduje cenu zřejmě přemrštěnou (Váž. tr. 2028, 2499). Takové zjištění předpokládá, že požadovaná cena značně a zřejmě převyšuje skutečnou, přiměřenou cenu. O tom rozhoduje soud podle volného uvážení všech okolností. Má při tom přihlédnouti ku všem majetkovým prospěchům, jež pachatel vedle ceny požadoval, sobě nebo jinému dal poskytnouti nebo slíbiti (§ 24 b lich. zák.).
Nejspolehlivějším měřítkem přiměřenosti ceny by za normálních hospodářských poměrů byla běžná cena trhová (Váž. tr. 768). Tímto měřítkem nebylo však možné se říditi, neboť běžné ceny trhové samy byly za mimořádných poměrů vyvolaných válkou výsledkem hromadné l-y (Váž. tr. 13, 226, 2390) a nikoliv výsledkem nerušeného působení hospodářských sil. Ani úředně stanovené ceny maximální nebo směrné nebylo možné považovati vždy za spolehlivé měřítko přiměřenosti ceny (Váž. tr. 781), zejména pocházely-li z doby příliš vzdálené. Postupem času osvojila si proto judikatura u nás i v cizině teorii t. zv. nákladů pořizovacích, vycházejíc z nákladů výrobních nebo nákupních, k nimž nutno připočísti poměrné náklady režie a spravedlivý, slušný, hospodářsky odůvodněný zisk. Tímto pravidlem nepodařilo se však k všeobecné spokojenosti vyřešiti všechny v praksi se vyskytnuvší otázky podružné. Byl-li na př. pořizovací náklad sám o sobě již přemrštěný, nebylo možné vzíti jej za základ výpočtu (Váž. tr. 315) a nebylo ani možné namítati, že se pachatel spokojil nepatrným ziskem nebo že neměl zisku vůbec; neboť zákon nečiní trestnost závislou ani na nepřiměřeném zisku, ani na zištném úmyslu, nýbrž toliko na nepřiměřené ceně (Váž. tr. 758, 887). Naproti tomu kolísala již prakse v otázce opačné, zda totiž za základ výpočtu možno vzíti náklad i tehdy, když se pachateli podařilo nabýti věcí za cenu nižší než skutečnou, nebo-li zda je nucen zisk z takového výhodného nabytí přenésti na spotřebitele, či zda si jej může přivlastniti (viz Váž. tr. 537, 843, 1542, 1583, 2454 a naopak 564). Další obtížnou otázkou bylo, do jaké míry mohou býti do režijních nákladů započteny ztráty, které pachatel utrpěl při témže obchodě nebo při celkovém obchodování, zejména při prodeji jiného zboží. Kdežto započtení celkového risika obchodování prakse vylučovala (Váž. tr. 712, 2390), připustila připočtení přiměřené přirážky k pozvolné úhradě ztrát při jednotlivých obchodech téže obchodní transakce, předpokládajíc arci, že jde o ztráty, které při obchodování tímto druhem zboží nutně neb obvykle nastávají (Váž. tr. 712, 2454). Avšak ani těchto zásad, k nimž prakse postupem času dospěla, nebylo možné užíti vždy důsledně; a tak setkáváme se i s odchylkami, na př. při posuzování přiměřenosti ceny při produkci malozemědělské (Váž. tr. 13, 14) nebo maloživnostenské (Váž. tr. 10).
c) Jednotlivé trestné činy. Prakticky nejdůležitějším je vlastní předřazování (§ 7 lich. zák.). Trestným je, kdo využívaje mimořádných poměrů vyvolaných válkou žádá za předměty potřeby zřejmě přemrštěnou cenu, dává ji sobě nebo jinému poskytovati nebo slibovati. Požadováním rozumí se jakýkoliv projev vůle, jimž dává pachatel na jevo, že předmět za určitou cenu přenechá, třeba se tak dálo projevem učiněným vůči osobám neurčitým, na př. inserátem, oběžníkem, cenníkem, vývěskou ve výkladní skříni (Váž. tr. 257, 436, 1515, 2028). K dokonání činu se nevyžaduje, aby došlo ke skutečnému převodu předmětu potřeby (Váž. tr. 2419). Poskytnouti dává si cenu, kdo přijme cenu, které výslovně nepožadoval nebo která cenu jím požadovanou převyšuje (Váž. tr. 114). O ostatních objektivních a subjektivních znacích skutkové podstaty předražování bylo již mluveno dříve. Čin je zpravidla přestupkem, při zpětnosti nebo při vyšším zamýšleném nebo dosaženém zisku přečinem, při kvalifikované zpětnosti nebo těžkém ohrožení veřejných zájmů zločinem.
Úmluvy směřující k využití mimořádných poměrů vyvolaných válkou a k požadování zřejmě přemrštěných cen za předměty potřeby trestají se vždy jako přečin, při kvalifikované zpětnosti nebo těžkém ohrožení veřejných zájmů jako zločin (§ 10 lich. zák.).
Vedle těchto trestných činů, směřujících přímo proti přemrštěným cenám postihuje zákon také některé činnosti jiné, které podle zkušenosti jsou samy o sobě
Slovník veřejného práva českosl. 84 s to působiti na zvýšení hladiny cenové. Nevyhledává se k nim, aby pachatel využíval mimořádných poměrů vyvolaných válkou. Jsou to:
Přeplácení (§ 9 lich. zák.), jehož se dopustí, kdo při nákupu předmětu potřeby, jejž chce dále zciziti, přeplácí cenu prodávajícím požadovanou, nebo nebyla-li určitá cena požadována, cenu úředně stanovenou (maximální nebo vyhlášenou tržní cenu) a není-li ani takové, cenu dosud (v době a na místě činu Váž. tr. 897) obvyklou. Při veřejných dražbách je trestné jen přeplácení ceny obvyklé, není-li tu ceny úředně stanovené (Váž. tr. 908, 1096). Čin je dokonán nabídkou vyšší ceny (Váž. tr. 330, 464) a je přestupkem, při zpětnosti nebo spáchání činu ve větším rozsahu přečinem, při kvalifikované zpětnosti zločinem.
Vždy jako přečin (§ 12 lich. zák.) trestá se zastavení nebo podstatné omezení veřejného prodeje předmětu potřeby a jejich ukrytí nebo prodej pod rukou, třeba tu nebylo ani úmyslu stupňovati cenu (Váž. tr. 538), jakož i odepření prodeje předmětů potřeby (§ 13 lich. zák.) nebude-li zároveň odebráno zboží jiné, totiž takové, které je právě předmětem konkretního jednání (Váž. tr. 1508).
Konečně vypočítává § 11 lich. zák. celou řadu činností, jež jsou s to vyháněti ceny do výše. Veškeré tyto činnosti trestají se jako přečiny, a byly-li trestným činem ohroženy těžce veřejné zájmy nebo při kvalifikované zpětnosti jako zločiny. Trestný je především ten, kdo potraviny činí nezpůsobilými k lidskému požívání nebo je vydává zkáze, aby je s větším ziskem zpeněžil. Dále ten, kdo předměty potřeby poškozuje, ničí nebo činí bezcennými, aby zmenšil nabídku takových předmětů a kdo předměty potřeby nakupuje neb obchod s nimi zejména hromaděním omezuje, aby jejich ceny vyháněl do výše. Konečně — a toto ustanovení bylo právě nejpraktičtější — je trestný, kdo provozuje řetězový obchod s předměty potřeby nebo se pustí do jiných pletich, jež jsou způsobilé stupňovati cenu předmětů potřeby. Pojmy řetězového obchodu a pletich zákon blíže nevymezuje. Jejich výklad podává obsáhlá judikatura.
Řetězovým obchodem rozumí se jakékoliv jednání, jež rozmnožujíc počet činitelů při přechodu zboží z výroby do spotřeby hospodářsky nutných a účelných, přechod ten prodlužuje a tím zboží zbytečně zdražuje o výlohy a zisk překupníka (Váž. tr. 623, 721, 771, 816, 911, 1042, 2910). Není-li vsunutí takového nového článku do řetězu s to zvýšiti cenu, za kterou by byl spotřebitel dostal zboží v řádném obchodě, není-li tedy způsobilé stupňovati cenu předmětu potřeby, nejde o řetězový obchod ve smyslu lich. zákona (Váž. tr. 990, 1042, 1430, 1517, 1604, jinak 1103, 1375). Činu se dopouští, kdo se, třeba měl k tomu i živnostenské oprávnění (Váž. tr. 65, 2910), vědomě vsune jako zbytečný a neúčelný článek do řetězu v kterémkoliv jeho stadiu, bez ohledu, zda z toho měl sám nebo jiná osoba zisk (Váž. tr. 74, 322), zda došlo ke skutečnému zvýšení ceny (Váž. tr. 95) a zda byl čin spáchán jen jednou či opětovně nebo po živnostensku. Nevyžaduje se také vědomí, že jednání je způsobilé stupňovati cenu, nebo dokonce zištný úmysl (Váž. tr. 15, 105, 309, 546, 623, 721, 771).
Pletichami rozumí se každé úmyslné, třeba ne lstivé nebo tajné, rafinované neb opětované (Váž. tr. 24, 436, 587, 2177) jednání, vztahující se k převodu předmětu potřeby z výroby do spotřeby, které využívajíc cest nebo prostředků řádnému obchodu cizích vymyká se z mezí řádného obchodování a jest způsobilé stupňovati ceny předmětu potřeby (Váž. tr. 24, 268, 309, 327, 574, 2159, 2910). Nevyžaduje se, aby spotřebitelé byli činem skutečně poškozeni (Váž. tr. 2177), aby došlo ke skutečnému zvýšení cen (Váž. tr. 2390) nebo aby jednání bylo způsobilé zvýšiti ceny všeho zboží určitého druhu vůbec. Stačí, když bylo způsobilé zvýšiti ceny zboží, které bylo předmětem trestného činu (Váž. tr. 609, 873, 1373, 2846).
Vedle uvedených trestných činů, jež zákon označuje jako předražování, ohrožuje lich. zákon také některé činnosti, které jsou způsobilé ztížiti pátrání a stíhání lichvářů. Jsou to: úmyslně nesprávné nebo neúplné udání ceny předmětů potřeby nebo jiných okolností důležitých pro určení jejich hodnoty v obchodních papírech nebo knihách (přestupek, při spáchání činu ve větším rozsahu přečin § 14) a anonymní nebo klamná návěští v tiskopisech (inseráty), týkající se koupě a prodeje předmětu potřeby (přestupek § 15).
Lichva bytová. Dopouští se jí ten, kdo využívaje mimořádných poměrů vyvolaných válkou žádá částky zřejmě přemrštěné nebo ji dává sobě nebo jinému poskytovati nebo slibovati jako nájemné z nemovitosti, sloužící přímo nebo nepřímo k ukojení životních potřeb lidí a domácích zvířat, anebo za propůjčení k stejným účelům sloužících věcí movitých ať s osobními úsluhami a jinými úkony (poskytováním stravy a pod.) nebo bez nich (§ 8 lich. zák.).
Zákon neposkytuje tudíž ochranu proti l-ě při pachtu nemovitostí (Váž. tr. 2581), za to však směřuje i proti l-ě byty přepychovými (Váž. tr. 1866) a lázeňskými (Váž. tr. 1491).
Mimořádnými poměry vyvolanými válkou rozumí se tu bytová tíseň v nejširším slova smyslu, nikoliv snad jen bytová tíseň právě toho jednotlivce, na němž je přemrštěné nájemné požadováno (Váž. tr. 1451).
Přemrštěnost nájemného posuzuje se tu poněkud odchylně než u věcí movitých. Jde-li o byty v domech starých, podléhajících zákonodárství o ochraně nájemníků, posuzuje se přiměřené nájemné podle výše nájemného přípustného podle platného zákona na ochranu nájemníků (Váž. tr. 1866, 2863). Při stavbách poválečných nebo bytech ve starých domech poprvé k účelům obytným pronajímaných, posuzuje se přiměřenost nájemného podle místních poměrů, při čemž třeba přihlédnouti ke stavu, rozsahu a poloze bytu a k platným zákonným předpisům o dovolené výši nájemného (Váž. tr. 1910, 1998, 2489, 3178). Při posuzování přemrštěnosti nájemného třeba i tu přihlédnouti ke každému majetkovému prospěchu, jejž pachatel vedle nájemného požadoval nebo si dal slíbiti nebo poskytnouti (§ 24 b) lich. zák. a Váž. tr. 1998, 2489), tak na př. k odstupnému poskytnutému ke zvýšení nájemného (Váž. tr. 1469, 2419), k poskytnutí bezúročné zápůjčky (Váž. tr. 2300).
Pokud jde o ostatní náležitosti skutkové podstaty, platí tu totéž, co bylo řečeno u vlastního předražování (Váž. tr. 1451, 2164, 2453, 2489, 2863).
Uvedená zákonná ustanovení proti bytové l-ě byla podstatně doplněna lichevní novelou č. 80/1924 Sb. Některá, dotud jen jako správní přestupky zákona na ochranu nájemníků trestná jednání, směřující hlavně k obcházení zákona, byla výslovně prohlášena za stejně trestná jako shora uvedené předražování samo. Trestný je především nájemník nebo jiný uživatel bytu nebo jeho části, jenž dává sobě nebo jinému poskytnouti nebo slibovati majetkový prospěch za postoupení bytu (třeba jen slíbené nebo nabídnuté Váž. tr. 2419) nebo v souvislosti s tím, jakož i pronajímatel, jenž tak učiní za to, že pronajímá byt nebo jeho část (a to nejen při původním pronájmu, nýbrž i při obnově nebo prodloužení původního nájmu Váž. tr. 2983). Ke skutkové podstatě těchto trestných činů se nevyžaduje využívání mimořádných poměrů vyvolaných válkou (Váž. tr. 2615, 2895). V subjektivním směru je však třeba, aby pachatel si byl vědom, že jeho požadavek vybočuje z mezí toho, co je dovoleno (Váž. tr. 2895). Beztrestnými jsou uvedené činy, když pachatel utrpěl postoupením nebo pronajmutím bytu újmu, rovnající se majetkovému prospěchu poskytnutému nebo slíbenému. Újmou rozumí se tu nejen skutečná škoda, nýbrž i ušlý zisk, který by bylo možno při normálním běhu věcí očekávati (Váž. tr. 1992), náklad vynaložený na zřízení jiného bytu místo postoupeného (Váž. tr. 1625); ba i k újmě, kterou pachatel utrpěl na vlastním pohodlí třeba přihlédnouti (Váž. tr. 2164). Konečně je podle novely bezvýjimečně trestný i ten, kdo sobě nebo jinému za zprostředkování nájmu dá poskytnouti nebo slibovati nepřiměřený majetkový prospěch.
Veškeré tyto činy jsou přestupky, při zpětnosti nebo vyšším docíleném nebo zamýšleném zisku přečiny, při kvalifikované zpětnosti nebo těžkém ohrožení veřejných zájmů zločiny.
d) Trestné činy souvislé. Jak již shora bylo naznačeno, neomezuje se naše lichevní zákonodárství na potírání l-y (předražování) ve vlastním slova smyslu, nýbrž postihuje trestně i jiné činnosti, ohrožující nebo poškozující zásobovací a cenovou politiku. Třeba se tudíž také o nich aspoň stručně zmíniti.
Především náležejí sem soudně trestné činy uvedené v § 2 až 5 lich. zák., totiž zatajování zásob a úmyslné porušení dodávkové povinnosti. Tyto činy posuzuje zákon neméně přísně než vlastní předražování, což je patrné zvláště z toho, že při úmluvách nebo svádění k hromadnému porušování dodávkové povinnosti stanoví jako obligatorní vedlejší trest konfiskaci veškerého majetku vinníkova.
Kromě toho je tu pak celá řada přestupků správních. Z platných dosud ustanovení zasluhují zmínky zvláště přestupek překročení nejvyšších cen (§ 6 lich. zák.), jakož i přestupky vlád. nař. č. 516/1920 Sb. Jsou to: odepření údajů nebo nesprávné údaje při soupisu zásob předmětů potřeby § 3, porušení povinností, uložených předpisy o požadování předmětů potřeby, o provozu podniků a o nákupu potravin a pícnin
34* § 11, o vyznačování cen § 12, o obchodu na trzích § 14, o dozoru § 17, a podněcování k těmto přestupkům § 18.
e) Trestání lichvy. Životní zájem, který stát měl na potírání l-y jako zdroje vážných poruch zásobovacích a sociálních, jeví se i v přísných, odstrašujících trestech. Nehledíc k přísným trestům na svobodě a na penězích (při zločinech těžký žalář až do 20 let a peněžitý trest do 2000000 Kč) může býti vyslovena ztráta živnostenského oprávnění a dozor na výkon živnosti a zemědělského hospodářství, propadnutí předmětu trestného činu, zákaz pobytu v určitém místě neb obvodu, vyhoštění a policejní dozor, uveřejnění nálezu. S odsouzením je obligatorně spojena ztráta volebního práva do obcí. Za peněžité tresty a pokuty uložené zřízencům, zmocněncům, zástupcům nebo jiným orgánům podniku ručí majitel podniku. Při odsouzení za zločin je možné za zvláštních, v zákoně uvedených okolností vyřknouti, že jmění odsouzeného propadá ve prospěch státu. Zák. č. 129/1921 Sb. (zmírněným později zák. č. 80/1924 Sb.) byly zřízeny zvláštní trestní pracovní oddíly, určené k ručním pracem veřejně prospěšným a veřejně vykonávaným. Do nich mají býti na dobu od jednoho měsíce do jednoho roku po výkonu trestu na svobodě zařaděny osoby odsouzené pro zločin nebo přečin lich. zákona, nehledí-li si řádného zaměstnání, nebo dopustí-li se činu ze zištnosti, ač mají značný důchod, anebo projevily-li svým činem zvláštní bezcitnost k tísni nemajetných vrstev obyvatelstva. Teprve zák. č. 80/1924 Sb. byly aspoň u přestupků § 7 a 9 lich. zák. tresty poněkud zmírněny.
Citelného zostření dostalo se těmto trestům také tím, že podle lich. zákona bylo vůbec vyloučeno užití mimořádného práva zmírňovacího a přeměnovacího u trestných činů uvedených v § 2 až 5, 7 až 12 lich. zák., a podle zák. č. 129/1921 Sb. bylo vyloučeno užití podmíněného odkladu trestu u osob starších než 18 let. Rovněž tak byla tímto zákonem značně omezena možnost odkladu a přerušení trestů na svobodě a zařadění do pracovních trestních oddílů. Tato výjimečná ustanovení byla arci zák. č. 80/1924 Sb. zmírněna, nikoliv však úplně odstraněna.
Vedle těžkých trestních následků spojuje zákon s odsouzením i následky civilně právní. Trestní soud má podle volby poškozeného jednání prohlásiti buď za neplatné nebo snížiti cenu na příslušnou míru. Odsouzený je pak vždy povinen dáti poškozenému úplné zadostučinění (§ 17 lich. zák.). Podrobnější úvahu o civilních následcích viz u Sedláčka, Smlouvy proti dobrým mravům.
f) Lichevní soudnictví. Jakého významu byla pro stát otázka účinného potírání válečné l-y, je patrné i z toho, že zák. č. 567/1919 Sb. byly k souzení těchto činů zřízeny zvláštní lidové soudy pro trestání válečné l-y (soudy lichevní), jimž přechodně (viz vlád. nař. č. 596/1919, 517/1920, 287/1922 a zák. č. 80/1924 Sb.) bylo svěřeno i stíhání správních přestupků zák. č. 568/1919 Sb. a vlád. nař. č. 516/1920 Sb. a jimž byly podřízeny i osoby vojenské.
Zák. č. 567/1919 Sb. o lichevních soudech byl v celém svém rozsahu zrušen zák. č. 80/1924 Sb. a soudnictví v těchto věcech bylo opět vráceno řádným soudům. Proto je možno omeziti se tu na stručný obraz organisace lichevních soudů, jakož i na zvláštní ustanovení o řízení ve věcech lichevních.
Lichevní soudy byly zřízeny u všech okresních a krajských soudů jako jejich samostatná oddělení. V čele lichevního soudu stál předseda, jímž byl soudce z povolání, jmenovaný presidentem nadřízeného soudu. Předseda lichevního soudu rozhodoval samostatně jako zástupce příslušného správního úřadu o správních přestupcích přikázaných do příslušnosti lichevních soudů; odvolací stolicí v těchto věcech byl tříčlenný senát u krajských soudů, složený ze soudce z povolání a dvou přísedících z lidu. O soudně trestných činech příslušelo konati řízení u okresních soudů tříčlenným senátům (soudce z povolání a dva přísedící z lidu), u krajských soudů pětičlenným, a v těžších případech sedmičlenným senátům (jeden, po případě tři soudcové z povolání a čtyři přísedící z lidu). Přísedící z lidu byli jmenováni předsedou lichevního soudu po slyšení odborových nebo politických organisací z osob k tomu podle zákona způsobilých. Zastoupeni v nich byli obchodníci a živnostníci, zemědělci, dělníci a osoby s pevným platem (§ 21 až 23 zák. č. 567/1919 Sb.). V každém senátě měla býti polovina přísedících vzata ze skupiny dělníků a osob s pevným platem (§ 28 cit. zák.).
Pátráním a stíháním byly pověřeny zvláštní orgány (úřady pro potírání l-y), podřízené ministerstvu pro zásobování lidu.
Z důležitějších odchylek, týkajících se řízení ve věcech lichevních, bylo by uvésti tyto: širší možnost řízení mandátního při přestupcích správních i soudních (§ 6 až 8, 11), spěšné řízení při přečinech a zločinech, umožňující konati při důtklivém podezření ihned hlavní přelíčení, bez podání formálního obžalovacího spisu a bez obžalovacího řízení (§ 13), vyloučení zrušení vazby na jistotu a námitek proti obžalovacímu spisu (§ 14), přípustnost odvolání v neprospěch obviněného i tehdy, když soud nepoužil zmírňovacího práva (§ 20) a konečně i přípustnost vyhlášení stanného práva pro zločiny předražování (§ 28). Veškerá tato výjimečná ustanovení, obsažená v zákoně o lichevních soudech, byla spolu s ním zrušena.
Naproti tomu zůstala i nadále v platnosti některá ustanovení, v nichž jeví se zvláštní povaha těchto trestných činů.
Tak jsou podle § 24 b lich. zák. berní správy a úřady, jde-li o zločin nebo přečin lich. zákona, povinny veřejnému žalobci a soudu na jejich žádost oznámiti vše, co vědí o přírůstku majetku obviněného od začátku války. Dále patří trestné činy uvedené v § 2 až 5, 7 až 12 lich. zák. k těm, pro něž mohou býti podle § 12 zák. č. 300/1920 Sb. nařízena mimořádná opatření, uvedená v § 5 a 6 téhož zákona.
Literatura.
Všeobecně (tamtéž i údaje další literatury): Isopescul-Grecul: „Das Wucherstrafrecht" 1906; Dr. R. Schmidt: „Wucher und Ausbeutung“ ve „Vergl. Darstellung des deutschen und ausländischen Strafrechtes“, bes. Teil, sv. VIII. 1906; Dr. Kurt Peschke: „Wucher“ v „Handwörterbuch der Staatswissenschaften“ sv. VIII. 1928. — K lichvě individuální: Dr. A. Milota: „Učebnice obojího trestního práva", 1926, str. 195, 355, 376; dále Učebnice Fingerova, sv. II., 3. vydání, 1914, str. 487 a násl., Stoossova, 2. vydání, 1913, str. 375 a násl., Lammasch-Rittlerova 5. vydání, 1926, str. 333 a násl. a tyto monografie: Miřičkova v „Právníku", 1915, Löfflerova v „Österreichische Zeitschrift für Strafrecht", roč. V. a Gleispachova v „Gerichtszeitung" 1915. — K lichvě válečné: Dr. M. Weiser: „Preistreiberei und ähnliche Delikte", II. vydání, 1918, s doplňkem 1919. — Z práva občanského: Ehrenzweig: „System", II. vydání, 1928, § 316; Dr. J. Sedláček: „Obligační právo", knihovny spolku Právník v Brně sv. VI., 1924, str. 50 a násl.; týž: „Smlouvy proti dobrým mravům" ve Vědecké ročence právnické fakulty Masarykovy university, III. 1924, str. 110 a násl.
Otto Scholz.

Citace:

FIŠER, Method. K otázce, je-li formálně vadné poslední pořízení písemní platnou poslední vůlí ústní.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1914, svazek/ročník 23, s. 38-48.