Č. 689.

Zabírání bytů: I. * Majitel bytu může požadovati jako své vlastní právo, aby byl k záborovému řízení přibrán jeho podnájemník, by mohl uplatňovati své právo na náhradní byt. — II. * Koupelna není nevyhnutelně nutným příslušenstvím bytu ve smyslu § 10, posl. odst., zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n.
(Nález ze dne 31. ledna 1921 č. 711.)
Věc: Marie H. v Brně proti společnému bytovému úřadu v Brně o zabrání bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem ze dne 28. srpna 1920 zabral společný bytový úřad v Brně dle § 8 č. 1, 5 a 8 Marii H. její pětipokojový byt v Brně s přísl., ježto kromě tohoto bytu, který již po tři měsíce neobývá a jejž dala v podnájem, má ještě velký byt v Mokré Hoře.
Na rozklad Marie H., v němž uplatňovala, že byt v Mokré Hoře se k celoročnímu obývání nehodí a proto že musí trvati na ponechání bytu brněnského, a v němž uváděla, že v bytě brněnském obývá se svojí rodinou 2 světnice a kuchyň, kdežto tři zbývající místnosti jsou obývány technikem H., inspektorem Č. a Janem S., změnil společný bytový úřad dne 9. září 1920 svůj zabírací výnos a vyslovil, že »přiděluje« Marii H. 2 pokoje, kuchyň a čeledník k výhradnému používání, pak společné používání první a druhé předsíně, klosetu a koupelny.
Současně přikázal druhou část bytu, t. j. tři pokoje, společné používání obou předsíní, klosetu a koupelny profesoru B. a dodal, že o bytu v Mokré Hoře bude rozhodnuto dodatečně ....
Nejvyšší správní soud vycházel při svém rozhodnutí o stížnosti z následujících úvah:
Vyřizuje rozklad Marií H. proti zabrání celého pětipokojového bytu v Brně vznesený, žalovaný úřad výnosem ze dne 9. září 1920 z části od prvotního záboru upustil, z části však zábor tento ponechal v účinnosti. Propustil totiž ze zabrání 2 pokoje, kuchyň a čeledník, které stěžovatelce jako byt vlastní v Brně dle její volby ponechal a v tom směru prvotní svůj výměr ze dne 28. srpna 1920 odvolal.
Odmítl však rozklad potud, pokud směřoval i proti zabrání tří pokojů ostatních, při čemž upravil otázku spoluužívání příslušenství.
Ježto výměr z 9. září 1920 v podstatě své se jeví jen doplňkem usnesení z 28. srpna 1920, které z části mění, z části blíže vykládá a z části novými disposicemi doplňuje, nutno obě tato rozhodnutí pokládati za jednotný celek a je v jejich úhrnnosti podrobiti přezkoušení.
Vzhledem k obsahu stížnosti jest především vyzvednouti, že žalovaný úřad upustil, když stěžovatelka se rozhodla pro svůj brněnský byt, od zabíracího důvodu opřeného o § 8 č. 5 a jest bezpředmětnou tudíž námitka, kterou stěžovatelka dokázati se snaží, že nemá »byty« dva.
Neprávem odvolává se stížnost na to, že měly stěžovatelce dle § 8 č. 9 a § 5 býti ponechány nejméně tři pokoje, ježto stěžovatelka, jak sama doznává, třetího pokoje, na který nárok si činí, v době záboru neužívala, nýbrž jej měla v podnájmu. Pokoje v podnájmu jsoucí mohou však býti vzhledem k § 8 č. 8 zabrány bez ohledu na to, kolik obytných místností majiteli bytu zbude.
Zákon dovoluje arciť zábor bytů nebo pokojů v podnájem daných jen za podmínkou, že se opatří podnájemci vhodný náhradní byt. To se v přítomném případě nestalo a s podnájemci se vůbec ani v řízení nejednalo, ač stěžovatelka ve svém rozkladu, který tvořil podklad pro naříkané rozhodnutí, poukazovala na okolnost onu, že zabírané tři pokoje jsou v podnájmu.
Nejvyšší správní soud, obíraje se otázkou, zda majitel bytu jest legitimován na tento nárok podnájemníků poukazovati, dospěl k závěru, že nutno na otázku tuto přisvědčiti. Má totiž záborem býti zasaženo i rušivě do oboustranného smluvního poměru podnájemní smlouvou založeného. O zrušení tohoto poměru nemůže býti jednáno toliko s jednou smluvní stranou, nýbrž třeba pokládati za stranu procesní i stranu druhou. Vzájemná práva i povinnosti z tohoto poměru pro oba kontrahenty vzcházející činí obě tyto strany z řízení záborovém litis consorty, vystupující jako nedílná jednotka. Může tudíž i majitel bytu uplatňovati jako své vlastní právo, aby k řízení byl přibrán jeho podnájemník, který svojí intervencí postavení majitele bytu proti zamýšlenému záboru posílí a hrozící zábor eventuelně, t. j. tím, že dokáže nepřípustnost nebo nemožnost náhradního bytu, vůbec od majitele bytu odvrátí.
Bylo proto žalovaným úřadem jednati i o námitce, že zabírané místnosti jsou v podnájem dány, s přivoláním vyjmenovaných podnájemníků, kteří se o nárocích svých, jim z §u 8 č. 8 příslušejících, měli prohlásiti. Nestalo-li se tak, zůstalo řízení neúplné. Ježto vada tato je pouhou konsekvencí nesprávného právního nazírání na postavení podnájemníků v řízení o zabrání bytu, bylo naříkané rozhodnutí zrušiti v tom směru jako nezákonné.
Pokud konečně naříkaným rozhodnutím se rozhoduje, že stěžovatelka povinna jest trpěti spoluužívání koupelny přiděleným nájemníkem zabrané části bytu, jeví se stížnost rovněž důvodnou, neboť dle §u 10, odst. 4 může býti vyřknuto jen společné používání nevyhnutelně nutného příslušenství; k takovému nevyhnutelně nutnému příslušenství však koupelnu, která v celé řadě bytů schází, čítati nelze; pročež bylo i výrok o společném používání koupelny pro nezákonnost dle §u 7 zákona o správním soudě zrušiti.

Citace:

č. 689. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 150-152.