NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 1

Č. 9613.

Váleční poškozenci: * Ustanovení prvé věty odstavce 3. vl. nař. č. 363/22 k § 20 zák. č. 39/22, že za nezaopatřeno považuje se dítě potud, pokud matka (děd, bába) jsou nuceni přispívati k jeho výživě, není kryto zákonem. (Nález ze dne 20. ledna 1932 č. 2830/30.)
Věc: Nezl. Maxmilián, Jan a František L., zast. mateř. poručníci Marií G. a poručníkem Janem G. v B. proti ministerstvu sociální péče o sirotčí důchod.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 10. června 1929 zastavil zemský úřad pro péči o válečné poškozence v Brně na základě zák. z 20. února 1920 č. 142 Sb., ve znění zák. z 25. ledna 1922 č. 39 Sb., dnem 31. května 1929 sirotčí důchod Maxmiliána, Jana a Františka L. v B., poněvadž vzhledem k majetku matčinu lze sirotky ty pokládati za zaopatřeny, a proto jim důchod sirotčí podle § 20 odst. 1 uvedeného zák. nepřísluší. Odvolání proti tomu podané zamítlo min. soc. péče nař. rozhodnutím v podstatě proto, že výživa jmenovaných dítek je zabezpečena příjmem jejich matky.
Stížnost napadá toto rozhodnutí především pro nezákonnost, ježto důvod uváděný v něm pro zastavení důchodu, je v přímém odporu s §em 20 cit. zák., který nepraví, že by sirotčí důchod příslušel potřebným dětem válečného poškozence, nýbrž prohlašuje výslovně: nezaopatřeným dětem, což není zřejmě stejnoznačné. Odůvodnění to je prý tím nesrozumitelnější, když prov. nař. z 7. prosince 1922 č. 363 Sb. (k § 20) pojem »zaopatřený« a »nezaopatřený« výslovně definuje tak, že »za nezaopatřeno považuje to dítě dotud, pokud matka (děd, bába) jsou nuceni přispívati k jeho výživě.« Námitce této nelze přisvědčiti.
Podle právního mínění, zastávaného v ustálené judikatuře nss-u (srovn. na př. Boh. 5750/26 a 7590/28), nese se základní myšlenka naší zákonodárné péče o vál. poškozence, jako části sociální péče vůbec, k tomu, aby osobám, které ve světové válce buď utrpěly újmu na své pracovní schopnosti anebo ztratily své živitele, dostalo se alespoň částečné náhrady, ale jen tenkrát, když pomoci takové k uhájení své existence nutně potřebují. Tato vůdčí idea zračí se již ve všeobecných ustanoveních zák. č. 142/19, ve znění zák. č. 39/22, jimiž se vymezuje okruh osob, které mají nárok na požitky z důvodů poškození válkou, zejména v §§ 2 a 4, podle nichž nárok na požitky nepřísluší, když výživa vál. poškozence je zabezpečena jeho vlastním příjmem v určité minimální výši, při čemž se do příjmu toho, má-li válečný poškozenec rodiče nebo předky, kteří jsou podle zákona povinni přispívati k jeho výživě, započítává onen díl příjmu těchto ascendentů, jenž — vypočten podle počtu členů rodiny — by na něho připadl.
Důchod sirotčí, o nějž ve sporném případě jde, přiznává § 20 odst. 1 cit. zák. nezaopatřeným dětem do dokonaného 18. roku věku, které se nemohou ze svého výdělku samy živiti. Ustanovení toto, čte-li se samo o sobě, mohlo by sice úsudkem a contrario sváděti k závěru, že dítě jest ve smyslu tohoto předpisu zaopatřeno jen tehdy, když se může uživiti z vlastního výdělku, bez ohledu na to, má-li dostatečný příjem jinaký (na př. z vlastního majetku) anebo mají-li příjem takový osoby k výživě jeho po zákonu povinné. Leč tento výklad nedal by se uvésti v soulad s positivním předpisem § 2 odst. 3 zák. o započítávání určitého dílu příjmu rodičů nebo předků vál. poškozence do jeho vlastního příjmu, a byl by také v odporu se základním principem, na němž státní péče o vál. poškozence jako ultima ratio spočívá, že totiž bez této pomoci by hospodářská existence válečného poškozence byla ohrožena. Z toho plyne logický důsledek, že ani sirotčí důchod nepřísluší tomu sirotku, jehož potřebná výživa je zabezpečena buď jeho vlastním příjmem, ať výdělečným nebo jiným, anebo příjmy osob, které jsou po zákonu (§ 143 o. z. o.) povinny o jeho výživu pečovati. Jest ovšem pravda, že — jak stížnost uvádí — podle prvé věty odstavce 3. vl. nař. č. 363/22 k § 20 zák. č. 39/22 považuje se dítě za nezaopatřeno potud, pokud matka (děd, bába) jsou nuceni přispívati k jeho výživě. Avšak takto definovaný pojem »nezaopatřenosti« sirotka neodpovídá zákonu, který, jak bylo právě vyloženo, se zákonnou alimentační povinností ascendentů jako důvodem, nárok na státní zaopatřovací požitek vylučujícím, zcela nepochybně počítá. Ježto pak podle § 55 úst. listiny lze nařízení vydávati jen k provedení zákona a v jeho mezích, je ustanovení to, jsouc v odporu se zákonem, neplatné a nelze ani o ně uplatňovaný nárok na důchod sirotčí opříti.
Podle toho je mylným právní názor stížnosti, jako by příjem matky nehrál při rozhodování o tom, jsou-li dítky po rozumu § 20 ve znění zák. č. 39/22 nezaopatřeny, vůbec role, a může jíti jen o to, zda příjem ten jest takový, že jím jejich potřebná výživa jest zabezpečena.
Žal. úřad zodpověděl otázku tu kladně v uvážení, že matka má dům a 104 měřice polí v ceně 400000 Kč a mimo to se svým druhým manželem dům v ceně 160000 Kč, a že podle sdělení berní správy ve Znojmě otčím sirotků obdělává se svou manželkou 165 měr polí a byl v roce 1927 zdaněn z příjmu 47000 Kč, ve kterém je příjem jeho manželky zahrnut. Nepopírajíc správnost těchto skutkových předpokladů, namítá stížnost toliko, že nař. rozhodnutí neuvádí ani přibližně výši příjmu matčina, nýbrž spokojuje se zjištěním, že příjem hlavy domácnosti činí 47000 Kč, v čemž je příjem matky zahrnut.
Nss však neshledal, že by z číselných dat, uvedených žal. úřadem, nebylo lze ani přibližně seznati vlastní příjem matky, a že by tím byla st-lům obrana jejich práv znemožněna anebo podstatně ztížena, neboť, obdělávají-li manželé společně 165 měr polí, z čehož 104 měřice patří výhradně matce, a činil-li v roce 1927 zdanitelný příjem z celého hospodářství 47000 Kč, možno srovnáním majetku matčina (104 měřice) s majetkem jejího manžela (61 měřice), byť ne snad přesně, přece však jistě aspoň přibližně zjistiti, kolik z onoho úhrnného příjmu připadá na matku a kolik na nevlastního otce dětí.
Ježto pak ve stížnosti se netvrdí, že by, ať již takto žal. úřadem zjištěný anebo skutečný příjem matky, na potřebnou výživu jejích dítek nestačil, nelze podle předeslaných vývodů nalézti v nař. rozhodnutí vytýkanou nezákonnost ani vadnost.

Citace:

č. 9613. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 253-256.