Č. 2722

Pozemková reforma: * Dědilo-li několik dědiců souhrn nemovitostí, nestává se ani na Slovensku nápadem dědictví dědic vlastníkem určité z nemovitostí těch. Vlastníkem stane se teprve tehdy, když se mu vypořádáním se spoludědici dostane určité nemovitosti.

(Nález ze dne 3. října 1923 č. 14 912.)
Věc: Dr. Mořic P. v C. (adv. Dr. Ant. Schauer z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu (sen. pres. v. v. R. Vyšín) o zábor nemovitostí.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nálezem nss-u ze dne 28. června 1922 č. 9123/22 bylo pro vady řízení zrušeno rozhodnutí stpú-u z 25. listopadu 1921, zamítající protest st-lův proti záboru, zamýšlenému převzetí a výpovědi z hospodaření na nemovitostech v knih. vl. č. — v Č., při čemž vysloven právní názor, že »vlastnicky patří« určité osobě po rozumu § 2 záb. zák. každý objekt, jenž jest v právní disposici osoby té na základě titulu stačícího k založení formelního vlastnictví, třebas i toto vlastnické právo dosud (vkladem do knih) nebylo založeno. Ježto tehdáž bylo sporno, zda správným jest údaj st-le, jenž tvrdil, že nabyl již takové právní disposice r. 1908 dědickým nápadem po Janu P., který toho roku zemřel, či zda pravdu má stanovisko přijaté žal. úřadem, že se st-l držby sporného objektu ujal teprve na základě odevzdací listiny v březnu r. 1921, bylo řízení zrušeno, aby tato sporná okolnost došla objasněni. V dodatečném řízení bylo zjištěno, že usedlosti zapsané ve vložce č. — v Č. dostalo se st-li teprve po losování na základě smíru dědického ze dne 29. června 1918 provedeném dne 29. června 1919 a že se tak stalo tím, že rodina P. statky jí losem připadlé mezi jednotlivé spoludědice této skupiny rozdělila, při čemž sporná nemovitost připadla st-li. Až do tohoto rozdělení, jež se stalo tedy až po dnu 29. června 1919 tvořila realita ta současně s ostatním pozůstalostním jměním společné vlastnictví všech příslušných dědiců, mezi nimi i st-le. Toto zjištění tvořící podklad nař. rozhodnutí není ve stížnosti v nižádném ohledu vzato v odpor a nss musil je tudíž i svému nálezu vzíti za základ. Tím však jest dokázáno, že nápadem dědickým nestal se ještě — jak stížnost míní— st-l výlučným vlastníkem této usedlosti, poněvadž při nápadu dědickém netvořila ještě usedlost tato svůj vlastní majetkový objekt od ostatní pozůstalosti oddělený, nýbrž byla jen integrální součástkou pozůstalosti v jejím celku jako jednotky majetkové a že také v době nápadu nebyl ještě st-l v nižádném výlučném právním vztahu k této usedlosti, nýbrž konkuroval jen jako dědic se svými spoludědici k pozůstalosti celé, jíž pouhou částí byla usedlost zmíněná. Tím dokázáno jest dále, že ani smír z 29. června 1918 ještě onen rozhodný výlučný právní vztah k sporné usedlosti pro st-le nezaložil, ježto smír onen odpověděl kladně toliko na otázku, že mezi rodinami P. a A-ovou má býti děleno, avšak dělení ono ještě ani mezi těmito skupinami neprovedl, nýbrž jen způsob jeho budoucího provedení naznačil. Pozůstalost zůstala i po tomto smíru, jak toho jest jeho čl. XXIV dokladem, na dále ve společném vlastnictví všech spoludědiců smír uzavírajících. Skutečný právní vztah ve své výlučnosti subjektivní a objektivní k usedlosti zmíněné vzešel teprve tím dnem, kdy se statek onen st-li vypořádáním se spoludědici z rodiny P. dostal, tedy nesporně teprve po dni 29. června 1919. Tehdy teprve stalo se fakticky rozdělení jmění pozůstalostního, dílu rodině P. přiznaného, tím dnem teprve — aniž by k tomu bylo zapotřebí knihovního vkladu — založena byla vůlí interesentů pro Dra Mořice P. právní možnost vlastnické disposice s usedlostí, o niž jde. Toto rozdělení společného dosud majetku však mohlo, ježto se udalo teprve za platnosti zákona záborového, s účinností pro otázku nexu záborového býti provedeno toliko se souhlasem stpú-u (§ 7 zák. záb. ze znění zák. z 11. března 1921 č. 118 Sb.). Při tom jest vzhledem ke znění zákona, který nikterak nerozeznává, zcela nerozhodným, z jakého důvodu se dělení to teprve za platnosti zákona záborového provádělo a tedy také, stalo-li se tak, jak tvrdí stížnost, následkem vis major. Nedal-li k dělení tomu stpú svého svolení, nutno od tohoto rozdělení abstrahovati a posuzovati poměry právní dle onoho stavu, jaké tu byly v den, kdy zákon záborový vešel v účinnost, t. j. v den 24. dubna 1919. V den tento však tvořila usedlost ona jen součást pozůstalostního jmění jako celku napadlého společně všem zúčastněným spoludědicům a byla tudíž jako taková podrobena s ostatním jměním po Janu P. předpisu § 2 záb. zák. i předpisům o převzetí statků zabraných Jeví se tudíž stížnost bezdůvodnou.

Citace:

č. 2722. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 693-695.