Čís. 9134.

Pravoplatnost souhlasných usnesení nižších soudů o přípustnosti pořadu práva předpokládá, že bylo o této otázce rozhodnuto ve výroku. Nestalo-li se tak, může je nejvyšší soud změniti, to i tehdy, když nebyla vydána v napotomním řízení, o němž jest nejvyššímu soudu rozhodnouti bezprostředně, nýbrž v předchozím řízení tvořícím s napotomním řízením jednotný celek.
Český vodní zákon.
Rozhodovati o povinnosti hořejšího souseda, by se zdržel znečišťování potoka odpadními vodami, čímž jest znemožněno užívání vody z téhož potoka dolejším sousedem, přísluší politickému úřadu. Úmluva, již strany o tom uzavřely, jest, došlo-li k ní za spolupůsobení vodoprávního úřadu, jenž ji pak se stanoviska veřejnoprávního schválil, úmluvou veřejnoprávní, nahražující vodoprávní rozhodnutí, a jest povolán k rozhodnutí sporů z ní vodoprávní úřad. Tomuto úřadů přísluší také výhradně učiniti prozatímní opatření, chránící užívání vody proti jejímu znečišťování sousedem.
(Rozh. ze dne 29. srpna 1929, R I 657/29.)
Usnesením ze dne 2. listopadu 1928 povolil prvý soud žalující firmě O. proti žalované firmě P. prozatímní opatření zákazem vypouštěti odpadové vody obsahující kyselinu sírovou do stoky ústící do potoka. Rekursní soud usnesením ze dne 15. prosince 1928 napadené usnesení potvrdil. Usnesením ze dne 29. března 1928 uložil soud prvé stolice k návrhu firmy O. firmě P. pokutu, ježto jednala proti usnesení ze dne 2. listopadu 1928. Rekursní soud usnesením ze dne 31. května 1929 zamítl návrh firmy O. na uložení pokuty firmě P. Nejvyšší soud k dovolacímu rekursu firmy O. zrušil usnesení rekursního soudu ze dne 31. května 1929 a prvého soudu ze dne 29. března 1929, dále usnesení rekursního soudu ze dne 15. prosince 1928 a prvého soudu ze dne 2. listopadu 1928, jakož i řízení jim předcházející a odmítl návrh na povolení prozatímního opatření zákazem vpouštěti odpadové vody obsahující kyselinu sírovou do stoky ústící do potoka.
Důvody:
Podle § 75 čes. zem. vodního zákona přísluší všeliká záležitost, jež se týče podle vodního zákona užívání nebo svozování vody nebo bránění vodě, k působnosti politických úřadů. Podle § 102 cit. zák. zůstávají v platnosti soukromá práva k užívání vody a jiná soukromá práva vztahující se na vodu, nabytá podle předešlých zákonů, avšak při užívání (výkonu) práva a při řízení budiž se spravováno vodním zákonem. Tím nejsou však ještě veškeré vodní pře vyloučeny ze soudního řízení, nýbrž bude se říditi příslušnost politických úřadů nebo soudů podle toho, zda se sporný nárok zakládá v poměru práva veřejného či soukromého. Opírá-li se tudíž právo k používání vody nebo k bránění se vodě o veřejnoprávní předpisy vodního zákona, jsou k rozhodování dotčených sporů příslušné politické úřady. Navrhovatelka brání se znečišťování vody v potoku jejím odpůrcem, které se děje tím, že svádí do potoka odpadní vody ze své továrny, jimž jest přimíšena kyselina sírová, čímž se prý navrhovatelce znemožňuje užívání vody z potoka v její továrně, poněvadž se jí tím působí škoda na strojích. Rozhodnutí tohoto sporu přísluší úřadu politickému, ana se navrhovatelka opírá o veřejnoprávní předpisy §§ 10, 21 a 44 zem. vodního zák. (Viz Randa Wasserrecht III. vyd. str. 163—166, Karl Peyrer Oest. Wasserrecht, str. 231 a rozh. vid. nejv. soudu čís. 5052 Gl. U.). Poukazuje-li rekursní soud k tomu, že jde v tomto případě o závazek soukromoprávní, převzatý odpůrcem soukromoprávní úmluvou, jest na omylu, neboť komisionelní jednání řízené magistrátem Pražským ze dne 23. října 1928, bylo jednáním úřadu politického, při němž odpůrce ohrožené strany prohlásil, že »znečištění vod z jeho továrny, jak bylo konstatováno ústavem pro zkoušení vod a potravin, mohlo nastati jen přechodně a že se postará ihned zazděním odpadního kanálu o to, by tyto vody nemohly z jeho továrny odcházeti, a že v nejbližší době podá živnostenskému úřadu i úřadu vodoprávnímu návrh se žádosti o definitivní projednání a schválení způsobu výroby a upotřebení kyseliny sírové v podniku, jakož i vyčištění a odvedení odpadních vod továrních«. Úmluva tato, která má za předmět »užívání a svádění nebo hrazení vody« upravené vodním zákonem, uzavřena byla za intervence vodoprávního úřadu a jest proto úmluvou veřejnoprávní a přísluší podle § 75 zem. vod. zák. rozhodování o její platnosti a vykonatelnosti k příslušnosti vodoprávního úřadu. Tím, že vodoprávní úřad při jejím uzavření spolupůsobil, pokud se týče ji schválil se stanoviska veřejného zájmu, jehož ochrana mu přísluší, položil úřad ten úmluvu tu na místo svého rozhodnutí úředního. Zaujímá tudíž úmluva tato místo vodoprávního rozhodnutí a jest povolán k rozhodování sporů z úmluvy té plynoucích úřad vodoprávní. (Dr. Bohuš Procházka České právo vodní str. 284.) Že tomu tak, vyplývá i z § 72 vod. zák., jenž ukládá vodoprávním úřadům, by nařídily odstranění každé novoty, svémocně provedené, když poškozený nebo ohrožený o to žádá, jako v tomto případě, kde domáhá se navrhovatelka odstranění vodního díla odpůrcova (svádění vody znečištěné kyselinou sírovou pomocí roury), k němuž se mu, jak doznal, nedostává ani vodoprávního ani živnostenského povolení (srov. Procházka Čes. vodní právo str. 274—278). Přísluší-li však politickému úřadu vyřízení sporů, jichž předmětem jest užívání (též i zneužívání), svádění vody a bránění se vodě, přísluší též politickému úřadu výhradně i vydávání prozatímných opatření, chránících užívání vody proti znečišťování jejím sousedem, jako v tomto případě bylo žádáno, a nebyl proto příslušným soud ani k vydání ani k vynucení prozatímního opatření navrhovatelem žádaného a jest tudíž plně odůvodněna námitka nepřípustnosti pořadu práva. Rekursní soud nepřihlédl však k této v rekursu uplatněné námitce z důvodu, že prý námitka ta byla již pravoplatně zamítnuta usnesením rekursního soudu ze dne 15. prosince 1928, odvolávaje se při tom na plenární usnesení ze dne 29. dubna 1924, čís. 3775 sb. n. s. To učinil však neprávem. Neboť pravoplatnost usnesení předpokládá, by otázka přípustnosti pořadu práva byla rozhodnuta ve výroku usnesení (srv. §§ 416 a 426 c. ř. s.), to se však v tomto případě nestalo, neboť rekursní soud se s otázkou tou zabýval jen v důvodech a není proto nejvyšší soud rozhodnutím tím vázán a může proto též tato usnesení změniti svým rozhodnutím, to tím spíše, že návrh na nucené provedení prozatímního opatření tvoří vlastně jednotný celek s návrhem na jeho povolení; tento jest vlastně pouhým pokračováním a důsledkem onoho. Poněvadž právní nárok, k jehož ochraně bylo prozatímní usnesení vydáno a jehož vynucení soudní se nyní navrhuje, nepatří na pořad práva, jsou zmatečnými veškerá soudní usnesení, jež se věcně nárokem tím zabývala, jakož i řízení, jež jim předcházela. Bylo je proto zrušiti a návrhy v tom směru učiněné odmítnouti (§ 42 j. n.), aniž bylo potřebí zabývati se otázkou, zda k vynucení prozatímního opatření vyhrožením peněžité pokuty stačil obsah tohoto opatření, či zda bylo k tomu potřebí návrhu exekučního na opětné vyhrožení pokutou.

Citace:

č. 9134. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 161-164.