Čís. 14084.

Na základě exekučního titulu proti veřejné obchodní společnosti lze podle § 11 odst. 2 ex. ř. povoliti exekuci přímo na jmění společníka, který před podáním exekučního návrhu ze společnosti již vystoupil, jen tehdy, byl-li povinný v době vydání exekučního titulu ještě jejím společníkem.
Žaloba podle § 36 ex. ř. není vyloučena zameškáním rekursu.
(Rozh. ze dne 10. ledna 1935, Rv II 698/34.)
Žalobou, o niž tu jde, domáhá se žalobce A. Sch. by uznáno bylo právem, že exekuce, kterou vede žalovaná firma H. R. proti veřejné obchodní společnosti firmě »T. v B.«, je proti němu nepřipustná, poněvadž ani v době podání žaloby žalovanou vymáhající věřitelkou proti firmě T. T. ani v době povolení exekuce proti ní na základě rozsudku k této žalobě vyneseného nebyl již veřejným společníkem exekvované firmy. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Nejvyšší soudy rozhodnutích čís. 7152 a 7367 sb. n. s. vyslovil, že na základě exekučního titulu proti veřejné obchodní společnosti lze vésti exekuci proti společníků, který již ze společnosti vystoupil, jestliže exekuční titul byl vydán v době, kdy společník ten ještě k veřejné obchodní společnosti přináležel. Z téže zásady vychází i rozhodnutí čís. 12047 sb. n. s. Dovolací soud neshledává důvodů, aby se od tohoto stanoviska uchýlil. V § 9 ex. ř. jest vyslovena základní zásada, že exekuci lze vésti jen proti tomu, kdo jest v exekučním titulu jako dlužník jmenován, nebo na něhož přešel podle veřejných nebo veřejně ověřených listin závazek v exekučním titulů určený. S touto stěžejní zásadou není v rozporu ustanovení § 11 odst. 1 ex. ř., neboť veřejná Obchodní společnost není právnickou osobou, mající samostatné jmění, nýbrž je to jen Sdružení jednotlivých určitých osob k společnému provozování obchodu pod společnou firmou (čl. 85 obch. zák.), takže v podstatě jsou ve sporu procesní stranou tyto osoby a rozsudek vydaný proti veřejné obchodní společnosti zasahuje přímo osoby, které byly v době jeho vynesení jejími společníky. Na toho pak, kdo po vydání exekučního titulu proti veřejné obchodní společnosti do ní jako společník vstoupil a jest v době exekučního návrhu jejím společníkem, rozšiřuje se podle čl. 113 obch. zák. závazek v exekučním titulu určený. Je proto ve shodě s onou všeobecnou zásadou vyslovenou v § 9 ex. ř., když § 11 odst. 1 ex. ř. stanoví, že podle exekučního titulu dobytého proti veřejné obchodní společnosti může přímo na jmění jednotlivých společníků osobně ručících povolena býti exekuce, prokáže-li se předloženým výpisem z obchodního rejstříku, že ten, proti němuž exekuce vedena býti má, v tomto čase náleží ke společnosti jako společník osobně ručící. Může se tedy ustanovení odstavce druhého § 11 ex. ř., má-li býti na základě exekučního titulu vydaného proti veřejné obchodní společnosti povolena exekuce přímo na jmění společníka, který před podáním exekučního návrhu ze společnosti té již vystoupil, vztahovati jen na případ, když v době vydání exekučního titulu ještě jejím společníkem byl a byl tedy exekučním titulem také zasažen, sic jinak by se exekuce povolila proti osobě, která nebyla exekučním titulem zasažena a na niž ani závazek v něm určený nepřešel, resp. se nerozšířil. To by bylo porušením stěžejní zásady vyslovené v § 9 ex. ř., na níž spočívá exekuční řád, a taková zásadní odchylka musela by býti v zákoně jasně a určitě vyslovena, což se však nestalo, ježto žalobce nebyl v době vydání exekučního titulu proti veřejné obchodní společnosti firmy »T. v B.« jejím veřejným společníkem, není exekuce na základě onoho exekučního titulu proti němu přípustná. Žaloba není vzhledem k § 36 ex. ř. nepřípustná, i když žalobce mohl své námitky proti povolení exekuce uplatniti rekursem. Jak z historie vzniku tohoto zákonného ustanovení, tak z nařízení ministerstva spravedlnosti ze dne 3. prosince 1897 čís. 25801 čís. 44 min. věstníku k § 30 ex. ř. a z analogie § 35 ex. ř. jde najevo a všeobecně se jak theorií tak i praxí uznává, že žaloba podle § 36 ex. ř. není zameškáním rekursu vyloučena (rozh. býv. nejv. soudu ve Vídni v Glaser-Ungerově sbírce nová řada čís. 2675 a 7566).

Citace:

č. 14084. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 51-52.