Č. 5767.

Samospráva zemská.— Veřejní zaměstnanci. —
Legionáři: I. Ustanovení čl. III. vl. nař. č. 202/1922, pokud rozšiřuje předpisy § 16 vl. nař. 12/1921 o výhodách legionářů též na obsazování míst sluhovských ve službách zemských, není kryto zákonem. — II. Předpisy platné pro zaměstnance státní neplatí — pokud, není výslovného opačného ustanovení — také samy sebou pro zaměstnance zemské v Čechách.
(Nález ze dne 11. června 1926 č. 12.179.)
Prejudikatura: Boh. 5374 adm.
Věc: František K. v D. (adv. Dr. V. Svoboda z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze (zem. rada Dr. Jan Trnka) o definitivní ustanovení v zemských službách.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l byl jako demobilisovaný legionář přijat v roce 1921
do zemských služeb jako výpomocný topič ústředního topení a přidělen službou ústavu pro choromyslné v D., načež od 1. listopadu téhož roku propůjčeno mu místo topiče ústředního topení 3. třídy V. služ. skupiny
ve stavu zřízenců zem. ústavů humanitních. Dne 1. listopadu 1922 a později opětovně žádal st-l za udělení definitivního služ. postavení na základě § 16 vl. nař. z 30. prosince 1920 č. 12 Sb. z r. 1921 a čl. III, vl.
nař. z 30. května 1922 č. 202 Sb.
Zsv v Praze nař. rozhodnutím prohlásil, že jednání o žádosti st-lově za udělení definitivy jest nutno odložiti, dokud nebude rozhodnuto o jiných topičích v zem. ústavech, kteří po zrušení ústavní plynárny a zavedení úspornějšího systému topného se stanou přebytečnými. Zároveň k poukazu st-lovu na § 16 vl. nař. č. 12/1921 podotčeno, že dovolávání se tohoto nařízení jest nepřípadné, poněvadž zmíněný § 16 se vztahuje na kategorii legionářů sluhů, do níž st-l jako zřízenec nenáleží. Stížnost podanou k tomuto soudu, jíž jako nezákonný jest brán v odpor náhled zsv-u, že předpis § 16 vl. nař. č. 12/1921 se na st-le nevztahuje, neuznal nss důvodnou. — — — — — — — — —
Zsv založil svůj výrok na právním náhledu, že § 16 vl. nař. č. 12/
1921 se na st-le nevztahuje. Stížnost sama nadhazuje otázku, zda toto nařízení platí také pro zaměstnance zemské. Ježto přichází v úvahu toliko § 16 cit. vl. nař., možno zkoumání stížností relevované omeziti na tento předpis.
Především přichází tu v úvahu čl. III. nař. vlády č. 202/1922, jenž
stanoví, že za § 18 nař. č. 12/1921 jest jako § 18 a) vsunouti ustanovení, že úlevy tímto nařízením (t. j. nařízením č. 12/1921) legionářům
poskytnuté platí podle § 7 posl. odst. zák. č. 462/1919 též pro přijímání
do jiných služeb (totiž než státních) v § 4 tohoto zák. uvedených. V § 4 zák. č. 462/1919 se pak mimo jiné stanoví, že mezi služ. místa, která se do 50% vyhrazují legionářům, patří také místa sluhů a dohlížitelů (dozorců) ve službách zem., okr. a obecních úřadů a fondů veř.
Nss již v nálezu Boh. 5374 adm. vyslovil právní názor, že ustanovení
čl. III. nař. č. 202/1922, pokud rozšiřuje také předpisy § 16 nař. č. 12/ 1921 na obsazování míst sluhovských ve službách obecních, není kryto zákonem, k jehož provedení bylo vydáno, a jest tudíž v tomto vztahu neplatné. Nss setrval i při projednávání dnešního případu na tomto názoru. Nález ten se sice týkal zaměstnanců ve službách obecních, avšak právní postavení zaměstnanců ve službách zemských jest v příčině nároku normovaného v § 16 cit. nař. zcela obdobné onomu zaměstnanců
obecních, neboť předpisy § 4 zák. č. 462/1919 a tím i ustanovení § 18
a) vl. nař. č. 12/1921 platí stejně o zaměstnancích ve službách zem. jako o zaměstnancích ve službách obcí.
Není-li tedy cit. ustanovení čl. III. vl. nař. č. 202/1922, pokud implicite stanoví, že také předpisu § 16 vl. nař. č. 12/1921 jest šetřiti při
obsazování míst a udělování def. postavení ve službách zemských, kryto zákonem, pak se st-l jako zřízenec ve službách zem. z tohoto titulu nemůže pro svůj tvrzený nárok na udělení def. služ. postavení předpisu
cit. § 16 dovolávati, neboť ustanovení obsažená v tomto paragrafu a
platná o sobě jen pro zaměstnance státní, mohou býti na zaměstnance jiné než státní vztažena jen v důsledku ustanovení cit. čl. III.; avšak toto ustanovení, jak svrchu řečeno, bylo nutno v tomto vztahu uznati neplatným a tudíž nezpůsobilým býti základem právních nároků zaměstnanců
jiných než státních, tudíž ani ne zaměstnanců zemských.
St-1 ovšem dovozuje dále, že § 16 nař. č. 12/1921 platí pro něho
i zcela bez ohledu na ustanovení čl. III. nař. č. 202/1922 přímo, poně-
vadž prý předpisy platné pro zaměstnance státní platí již automaticky také pro zaměstnance zemské, a dovolává se v té příčině zejména instrukce pro býv. zv král. Česk., dané usnesením zem. sněmu z 31. května
1864. Jest tedy uvážiti, zdali zásada, že předpisy platné pro zaměstnance státní platí automaticky také pro zaměstnance zemské, byla v teto všeobecnosti v oné instrukci vyslovena Po náhledu nss-u nikoliv.
V předpisu § 25 čes. zem. zříz. se stanoví, že zem. sněmu náleží činiti
usnesení o systemisování úřednictva a služebnictva, jakož i o systemisování platů; též mu náleží ustanovovati, jakým způsobem má se úřednictvo a služebnictvo jmenovati a disciplinárně k němu přikročovati, i jaké má míti platy na odpočinku a platy zaopatřovací. Zde dává 3c tedy organisace zem. služby a úprava služ. poměrů zem. zaměstnanců do moci sněmu, aniž by při tom zásada st-lem tvrzená došla nějak výrazu. Také instrukce z roku 1864, přijatá pro zsv zákonem č. 38/1918,
zásady oné nevyslovuje, aspoň ne všeobecně. Předpis § 11 této instrukce praví, že při dosazování na syst. místa služební má zv šetřiti řádu služebního, jejž schválí sněm. Toliko pokud se týče pensionování a kvieskování zaměstnanců a vyměřování odpočivných a zaopatř. platů (§ 14) a dále ohledně řízení disc, suspendování a propouštění zaměstnanců
(§ 16) jest se říditi podle předpisů vydaných pro úředníky státní, pokud
sněm nestanoví nic jiného. V jiných směrech platnost předpisů vydaných pro obor služby státní na službu zemskou vztažena nebyla, a z cit. předpisů §§ 14 a 16 a contrario sluší dovozovati, že také nebylo zamýšleno tak učiniti. Ze zákonů vydaných pro zaměstnance státní jest pak
patrno, že kdykoliv zákonodárce chtěl, aby předpisy vydané pro zaměstnance státní měly platnost též pro zaměstnance ve slubách zemských, vždy pokládal za potřebno výslovně to prohlásiti (arg. § 3 zák. č. 495/
1921, § 19 zák. č. 394/1922, § 18 a) vl. nař. č. 12/1921).
Nelze tudíž § 16 vl. nař. č. 12/1921, vydaného pro službu statní,
ani ustanovení § 168 služ. pragmatiky pro stát. zaměstnance, jehož se
ostatně st-1 vl adm. řízení nedovolává, aplikovati na st-le ani přímo.
Jest ovšem pravda, — jak stížnost dále uvádí, — že úprava služ. poměrů zem. zaměstnanců sněmu přikázaná spadala formálně do jeho činnosti správní, a že tato správní činnost zanikla a — pokud není stanoveno jinak — podle zák. č. 280/1920 Sb. přešla na vládu. Z toho nelze však dovozovati, že by nařízení vlády, kterým se upravují služ. poměry zaměstnanců státních, platilo eo ipso již také pro služ. poměry zaměstnanců zemských, když vláda úpravu tu výslovně jako úpravu služ. poměrů zemských neoznačila.
Také ustanovení čl. III. nař. č. 202/1922 nelze pojímati jako usnesení vlády, kterým vláda na základě zák. č. 280/1920 upravuje služ. poměry
zaměstnanců zemských, vykonávajíc správní kompetence dříve sněmu příslušející.

Citace:

č. 5767. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 76-78.