Čís. 9481.

Rukojemský závazek toho, kdo se zaručil ve vyrovnání za »po právu jsoucí pohledávky věřitelů nepožívajících přednostního práva«, vztahuje se i na věřitele, jichž pohledávky nebyly přihlášeny k vyrovnacímu řízení.
(Rozh. ze dne 21. prosince 1929, Rv II 201/29.)
Žalující firma domáhala se na žalovaném zaplacení pohledávky, ježto převzal ve vyrovnání společnosti ručení za vyrovnání v rozsahu 35% kvóty »po právu jsoucích pohledávek věřitelů nepožívajících přednostního práva«. Žalovaný namítl najmě, že žalobkyně nepřihlásila zažalovanou pohledávku k vyrovnání společností. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Podle § 46 (3) vyr. ř. všichni věřitelé dlužníka, který jest ve vyrovnání, pokud nejsou věřiteli podle § 11 (1) vyr. ř. nebo pokud nepožívají přednostního práva podle § 23 vyr. ř., mají stejná práva a nesmí se žádnému z nich proti ostatním dostati vyrovnáním zvláštních výhod (§ 47 vyr. ř.), bez ohledu na to, zda se vyrovnacího řízení zúčastnili čili nic (§ 53 vyr. ř.). Jest tedy dlužník povinen zaplatiti vyrovnávací kvótu nejen věřitelům, kteří pohledávky k vyrovnacímu řízení přihlásili, nýbrž i těm, kteří se řízení nezúčastnili. A týž závazek postihuje i toho, kdo k vyrovnání přistoupil bez výhrady jako rukojmí a plátce podle § 1357 obč. zák. Rukojmí nemůže se vymlouvati, že nevěděl o nově se vyskytnuvší pohledávce, která nebyla k vyrovnacímu řízení přihlášena. Neboť tu nejde o nepřípustné rozšíření jeho rukojemského závazku, poněvadž rukojmí ručil po zákonu hned původně za zaplacení kvóty všem věřitelům dlužníkovým, tedy i oněm, kteří opomenuli přihlásiti pohledávku, o které ručitel do té doby nevěděl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jest zjištěno, že žalovaný převzal ve vyrovnacím řízení komanditní společnosti ručení za vyrovnání v rozsahu 35%ní kvóty »po právu jsoucích pohledávek věřitelů nepožívajících přednostního práva«. Odvolací soud, poukazuje na předpisy §§ 46 odst. (3), 47 a 53 vyr. ř., dovodil, že se rukojemský závazek dovolatelův vztahuje i na věřitele, jichž pohledávky nebyly přihlášeny k vyrovnacímu řízení. Názoru tomu jest přisvědčiti. Jak již v rozhodnutí čís. 4962 sb. n. s. dovoženo, nemůže se ten, kdo se zaručil za vyrovnávací kvótu, dovolávati toho, že nevěděl o nepřihlášeném dluhu vyrovnacího dlužníka, postiženém podle § 53 vyr. říz. účinky vyrovnání, a nemůže z toho důvodu odpírati placení kvóty na takovou pohledávku. Dovolací soud neshledává důvodu, aby se v tomto případě odchýlil od oné zásady, a to vzhledem k zvláštním okolnostem tohoto případu, že výslovným ujednáním převzal dovolatel ručení za 35%ní kvótu pohledávek po právu jsoucích, v čemž vzhledem k § 53 odst. (1) vyr. ř. jsou zahrnuty i pohledávky k vyrovnacímu řízení nepřihlášené. Chtěl-li dovolatel převzíti záruku v jinakém rozsahu, neměl se zaručovati za kvótu »pohledávek po právu jsoucích«, nýbrž měl způsobem v § 869 obč. zák. uvedeným učiniti projev, z něhož by bylo patrno, co si ve svém vnitru myslí. O rozšiřovacím výkladu rukojemského závazku podle § 1353 obč. zák. nepřípustném, nelze tu mluviti, ježto již v samotné smlouvě rukojemské, tak jak byla ujednána, jest obsaženo něco více než převzetí závazku ručiti jen za pohledávky k vyrovnacímu řízení přihlášené. Nemůže se tedy dovolatel, chtěje odpírati placení vyrovnací kvóty na nepřihlášené pohledávky, odvolávati na zásadu poctivosti a víry podle § 863 obč. zák. v právním styku platící, naopak nutným důsledkem zásad v §§ 863, 914 a 915 obč. zák. vyslovených jest, že žalovaný, který učinil projev širšího obsahu, než, jak prý ve svém nitru zamýšlel, nese si důsledky toho sám. Dovolatel neprávem poukazuje na rozhodnutí čís. 5065 sb. n. s., ježto tam šlo o jiný skutkový základ a o jiné právní otázky. Dovolatel poukazuje k tomu, že by při správnosti názoru odvolacího soudu ten, kdo jest jakž takž opatrný, nemohl převzíti rukojemství ve vyrovnacím řízení anebo že by musil omeziti rukojemství jen na určitou nejvyšší částku. Ale k tomu stačí podotknouti, že jest věcí každého, kdo přejímá rukojemství za jiného, by uvážil důsledky svého právního jednání.

Citace:

č. 9481. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 837-838.