Č. 3683.

Jazykové právo: I. Nejde-li o případ §u 2 zák. jaz., musí nejen podání strany samo, ale i přílohy jeho býti sepsány jazykem čsl. — II. Předpis § 128, odst. 3. ústavní listiny o používání jazyka ve stycích soukromých a obchodních atd. netýče se styku stran úřadu.
(Nález ze dne 31. května 1924 č. 9897.)
Prejudikatura: Boh. 3144 adm.
Věc: Firma Benedikt Schroll's Sohn v Broumově proti ministerstvu spravedlnosti (min. místotaj. Dr. Jan Srb) o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 5. října 1922 podala stěžující si firma proti firmě S. G. v Praze u okresního soudu pro Horní Nové Město žalobu o zaplacení 1925 Kč 76 h s přísl. v jazyku českém, k níž připojila plnou moc svého právního zástupce Dra Waltera P., advokáta v Liberci, v jazyku německém. Usnesením ze 6. října 1922 vrátil okresní soud žalobu podle §§ 84 a 85 c. ř. s. žalobci k připojení plné moci sepsané v řeči české ve smyslu § 1 jazykového zákona. Žalující strana usnesení vyhověla, zároveň však si stěžovala k předsednictvu vrchního zemského soudu v Praze na porušení jazykového zákona, uvádějíc, že podle jaz. zák. pouze podání mělo býti sepsáno v jazyku státním, kdežto plná moc měla býti přijata v prvopisu, který strana mohla zříditi v libovolném jazyku.
Rozhodnutím ze 14. listopadu 1922 nevyhovělo předsednictvo vrchního zem. soudu dohlédací stížnosti, uvádějíc, že předložení plné moci sluší považovati za »podání« ve smyslu jaz. zák., takže pro ně platí ty jazykové předpisy, jichž jest použíti na jazykovou úpravu podání.
Žalující firma stěžovala si na rozhodnutí k min. sprav., poukazujíc na to, že strana může podle § 128, odst. 3. úst. list. užívati ve styku se svým právním zástupcem jakéhokoliv jazyka, a že pak listinu obsahující udělení plné moci smí v prvopisu k podání připojiti, ať je sesána v jakémkoliv jazyku. Ostatně prý sluší německou řeč pokládati v Čechách za přípustnou podle § 13 všeob. soud. ř., zachovaného v platnosti čl. I. úvoz. zák. k c. ř. s., jenž prý jaz. zákonem zůstal nedotčen.
Min. sprav, rozhodnutím z 15. ledna 1923 nevyhovělo dohlédací stížnosti s odůvodněním, že »při výkladu jaz. zákona sluší vždy míti na paměti, že předpisy o přípustnosti jazyků národních menšin jsou povahy výjimečné, neboť zásadně mají všecky soudy, úřady a orgány republiky úřadovati v jazyku státním. Předpisy povahy výjimečné sluší však podle všeobecných interpretačních zásad vykládati restriktivně. Dlužno tudíž připustiti před soudem jazyk jiný než státní pouze v případech, kdy zákon přímo to nařizuje.
Stížnost prý nemůže uvésti žádného předpisu zák. jazykového, jímž by se dalo odůvodniti, že v konkrétním případě by byl okresní soud pro Horní Nové Město v Praze povinen přijmouti plnou moc sepsanou jazykem německým. Dovolává-li se stížnost § 13 všeob. soud. řádu, jenž ovšem byl zachován v platnosti čl. I. úvoz. zák. c. ř. s. a dovozuje-li podle něho, že německá řeč jest »zemskou řečí« v Čechách, přehlíží patrně vůbec ustanovení § 9 jaz. zák., jenž výslovně zrušil všechny předpisy jazykové, jež byly v platnosti před 28. říjnem 1918.
Jazykovou otázku, o niž ve stížnosti jde, sluší tedy posuzovati pouze podle norem jaz. zák. Je nesporno, že dovolaný soud (okresní soud pro Horní Nové Město v Praze) nenáleží mezi soudy menšinové podle § 2, odst. 2. jaz. zák. Není tedy povinen ani oprávněn, aby přijímal podání sepsaná v jazyku německém, a smí přijímati podání pouze, jsou-li sepsána v jazyku státním.
Jazykový zák. ovšem nedefinuje, co sluší rozuměti »podáním« ve smyslu § 2, odst. 2., avšak berou-li se slova v přirozeném významu svém (§ 6 o. z. o.), nelze než rozuměti podáním žádost, adresovanou soudu nebo úřadu, za určitý úřední úkon. Náležitosti podobné žádosti sluší posuzovati podle příslušných předpisů. Podle § 75 č. 3 c. ř. s. jest takovou náležitostí podps strany, případně podpis jejího zmocněnce (advokáta). Aby pak soud mohl posouditi, zda zmocněnec (advokát) skutečně právem za stranu podání podepsal předpisuje § 30 c. ř. s. v odst. 1, že třeba zmocnění hned při prvním procesním úkonu prokázati písemně předložením této moci. Slouží tedy plná moc k tomu, aby soud mohl přezkoumati náležitosti podání a z toho důvodu sluší ji považovati za integrující část podání, jež po stránce jazykové musí vyhovovati předpisům platným pro podání.
Předpis § 128, odst. 3 ústav. listiny, jehož se odvolání dovolává, netýče se styku strany se soudy a úřady — pro ten platí podle § 129 ústavní listiny předpisy zák. jazykového.«
Proti tomuto rozhodnutí čelí stížnost podaná k nss-u pro nezákonnost, v níž se sice uznává, že okresní soud pro Horní Nové Město nenáleží k úřadům jmenovaným v § 2 jazyk. zák., ale potírá se další část odůvodnění nař. rozhodnutí, pokud se v něm dovozuje, že plnou moc sluší považovati za část podání a že tedy podléhá po stránce jazykové týmž obmezením jako podání samo. St-lka míní, že »plná moc má podobný charakter, jako jiné listiny, které strana předkládá ve sporu, ať na důkaz správnosti určitých skutečných nebo materielně právních tvrzení či na důkaz o úmluvě o příslušnosti soudu podle § 104 jur. normy.
Takové listiny, plynoucí ze soukromého styku mezi stranami nebo mezi stranami a jejich plnomocníky, mohou býti dle § 128, odst. 3 úst. listiny sepsány v libovolném jazyce. Plná moc musí však podle civ. řádu soudního předložena býti v prvopisu nebo v ověřeném opisu, nikoliv však v ověřeném překladu. Proto nemůže existovati předpis pro jazyk plných mocí. Plná moc slouží v prvé řadě a původně k odůvodnění soukromoprávního poměru mezi stranou a zmocněncem. Tato soukromá listina má býti soudu předložena (§ 30 c. ř. s.), zůstane však i potom soukromou listinou a nestane se úředním upotřebením podáním. Opačný náhled žal. úřadu příčí prý se § 6 o. z. o.
V odpor vzaté rozhodnutí vychází prý také z nesprávného předpokladu, že § 2 jaz. zák. je výjimečným opatřením — spíše jím je jazykový zákon sám, který obmezuje ustanovení § 128 ústav. listiny a přirozené právo.«
Nss nemohl stížnosti této dáti za pravdu. Při tom nepokládal za nutno zabývati se otázkou, je—li plná moc zástupce žalobcova skutečně jen přílohou žaloby, jak za to má st-lka, či integrující součástí žaloby, s níž tvoří teprve celek, t. j. podání samo, jak tvrdí žal. úřad.
Plyneť bezpodstatnost stížnosti již z toho, čím žal. úřad odůvodnil své rozhodnutí na prvém místě, totiž ze vzájemné souvislosti předpisů §§ 1 a 2 zák. jazykového.
V § 1 zák. toho jest vyslovena zásada, že jazyk československý jest státním, oficielním jazykem republiky, že tedy zejména jest jazykem, v němž s výhradou toho, co se ustanovuje v § 2 (ostatní výhrady tam zmíněné nemají zde vůbec významu), děje se — úřadování všech soudů . . . . . . republiky, konají se jejich vyhlášky a zevní označení.
V dovolaném § 2 stanoveny jsou z této zásady určité výjimky na prospěch národních a jazykových menšin, zejména v tom směru, že jsou soudy . . . . povinny přijímati od příslušníků jejích podání v jazyku oné menšiny a vydati jim vyřízení těchto podání nejen v jazyku čsl, nýbrž i v jazyku podání, ovšem jen ve věcech, jichž vyřízení náleží soudům na základě toho, že se jejich působnost vztahuje na okres, v němž taková v zákoně blíž kvalifikovaná národní menšina obývá.
Když tedy možnost činiti u soudů . . . . podání v jiném než čsl. jazyce a dostávati vyřízení také v jazyce podání jest výjimkou ze zásady vyslovené v § 1, plyne z toho jasně, že ve všech jiných případech, kde nejde o výjimku podle § 2, nejsou soudy . . . . povinny přijímati a vyřizovati podání v kterémkoliv jiném jazyce než státním čsl., že tedy § 1 mluvě o úřadování soudů . . . ., měl na zřeteli i jazyk, v němž se smějí na soudy obraceti strany, a nejen jazyk, jehož používají soudy samy při svém úřadování a ve svých vyhláškách. A protože § 1 mluví o úřadování zcela povšechně, nelze také jazykovou stránku zakročení stran obmezovati na pouhá podání v užším smyslu a vše ostatní ponechati libovůli stran, nýbrž týče se tento jazykový předpis všelikého styku stran se soudy, tedy — mimo jiné — také všeho, co s podáním stran jest spjato, zejména i, příloh podání (srv. nál. tohoto soudu Boh. 3144 adm.). Protože pak není sporu o tom, že okresní soud pro Horní Nové Město nepatří k soudům jmenovaným v § 2 zák. jaz., a tedy tu nejsou předpoklady zmíněné v 2. odst. tohoto §, nelze vytýkati nezákonnost výroku žal. úřadu, který uznal správným postup zmíněného okresního soudu ukládajícího straně, aby k žalobě připojila plnou moc sepsanou v řeči české podle § 1 zák. jaz.
Pokud se st-lka snaží porušení svého práva jazykového dovoditi poukazem na předpis § 128, odst. 3 ústavní listiny, stačí konstatovati, že předpis ten se týče výslovně jen používání jazyka ve stycích soukromých a obchodních, ve věcech týkajících se náboženství, v tisku a jakýchkoli publikacích nebo ve veřejných shromážděních lidu, že však pro styk stran se soudy a úřady republiky platí podle § 129 téže listiny výhradně zásady zvláštního zákona, který vydán byl dne 29. února 1920 č. 122 Sb., tedy zejména dovolané jeho §§ 1 a 2.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3683. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1423-1426.