Č. 975.

Nemocenské pojišťování dělnictva: * Nárok veřejné nemocnice proti nemocenské pokladně na náhradu nákladu nemocničního ve smyslu § 8, odst. 3 zák. z 30. března 1888 č. 33 ř. z. je podmíněn tím, že nemoc, pro kterou se ošetření v nemocnici stalo nutným, nastala ve lhůtě § 13, bodu 3. Nerozhoduje, kdy k ošetřování v nemocnici skutečně došlo.
(Nález ze dne 13. října 1921 č. 12723.)
Věc: Okresní nemocenská pokladna v O. proti bývalému c. k. ministerstvu sociální péče ve Vídni stran náhrady léčebného za Františka Š.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím z — vyslovilo místodržitelství v Praze, že okresní nemocenská pokladna v O. jest povinna, aby nahradila všeobecné nemocnici v Praze léčebné za ošetřování bývalého člena pokladny Františka Š. za dobu od 3. března do 10. dubna 1914 dle § 8, odst. 3 nem. zák. částkou 72 K 80 h za 28 dnů vypadající, protože dle úsudku úředního lékaře František Š., jenž dle konaného šetření naposledy, nežli byl přijat do nemocnice, do 9. prosince 1913 byl zaměstnán u firmy bratří C. v N., u okresní nemocenské pokladny byl přihlášen a vystoupiv z uvedeného zaměstnání až do přijetí do nemocnice byl bez výdělku — onemocněl ještě ve lhůtě šestinedělní stanovené v § 13, odst. 3 nem. zák., takže v době přijetí vzhledem k ustanovení § 6, odst. 3 cit. zák. ještě měl nároky na dávky pokladniční. Při tom podotklo místodržitelství, že nemocenská pokladna, byvši vyrozuměna o jeho přijetí do nemocnice, neučinila o jinaké podpoře, pokud se týče ošetřování Š. nějakého opatření a tím pozbyla svého disposičního práva.
Rozhodnutím z — ministerstvo sociální péče ve Vídni nevyhovělo rekursu okresní nemocenské pokladny v O. z důvodů první stolice a z další úvahy, že ošetřovaný byl dle náhledu zdravotního oddělení místodržitelství již za svého posledního pracovního poměru nemocen ve smyslu nemocenského zákona.
Proti tomuto rozhodnutí namítá stížnost toto: — —
O stížnosti uvážil nejvyšší správní soud:
1. Dle § 8 nem. zák. ze dne 30. března 1888 č. 33 ř. z. lze poskytnouti bezplatné léčení a ošetřování v nemocnici na místo bezplatného lékařského ošetřování, potřebných léčiv a nemocenského, tudíž na místo nejmenších dávek, jež nemocenská pokladna poskytovati má dle § 6 č. 1 a 2, při čemž jest úplně lhostejno, zda přijetí do nemocnice se stalo z volné disposice pokladny anebo následkem nevyhnutelné potřeby, kterou musí pokladna proti sobě dáti působiti. Dle podstaty a účelu nemocenského pojišťování nastává nárok pojištěnce na uvedené podpory dle § 6 č. 1 a 2 dnem vzniku onemocnění, tedy kdy lékařské ošetřování a poskytnutí léků se stalo nutným a nerozhoduje, kdy onemocnělý se dostavil k lékaři aneb do nemocnice, pokud se týče, kdy došlo k faktickému poskytnutí lékařské pomoci, léků a k výplatě nemocenského, tudíž k faktické realisaci nároku. Rozhodujícím pro vznik povinnosti pokladny k poskytování podpor jest tudíž jedině okamžik, kterýmž pojištěnec onemocněl a spadá-li tento okamžik onemocnění do ochranné lhůty § 13 č. 3 nemocenského zákona, jest lhostejno, kdy nárok jeho byl realisován.
2. Vytýkaného odporu skutkové podstaty naříkaného rozhodnutí se spisy, jenž by pro naříkaný výrok měl podstatný právní význam, nejvyšší správní soud neshledal. Neboť, jak shora uvedeno, jest pro vznik nároku na podporu dle § 6 nem. zák. jedině a výhradně rozhodujícím fakt onemocnění a jest, jak vysvítá z ustanovení § 6, odst. 2, bodu 1 a 2 nem. zák. lhostejno, zda pojištěnec onemocněv ve smyslu nemocenského zákona dále pracuje čili nic, když také ambulatorně léčen býti může, a není tudíž protidůkazem proti faktu onemocnění, že přes to ještě dále pracoval. Nárok na podporu nemocenskou ve smyslu § 6, odst. 2, bodu 1 cit. zák. není také nikterak podmíněn nezpůsobností k práci: podmínku tu stanoví zákon pouze pro vznik nároku na nemocenské (§ 6, odst. 2, bod 2). Nebylo tudíž ani třeba zjišťovati, zdali Š. od 9. prosince 1913 do 3. května 1914 byl bez práce pro nezpůsobilost k práci a jest tudíž i námitka vadnosti řízení po této stránce ad 5. vznesená bezdůvodná.
3. Znalecký úsudek, na němž spočívá naříkané rozhodnutí co do skutkového předpokladu, kdy u Š. nastalo onemocnění ve smyslu nemocenského zákona, jest vykládati dle všeobecných pravidel platných pro výklad zákonů; i takovému úsudku nemá se přikládati jiný rozum, nežli který vychází z toho, co slova ve svém spojení vlastně znamenají a ze zřejmého úmyslu podaného úsudku (analogie § 6 o. z. o.). Hledí-li se s tohoto stanoviska na úsudek zdravotního oddělení byv. místodržitelství ze dne 21. listopadu 1917, vychází na jevo, že v úsudku předně se vyvozuje ze zevních zjevů chronické, destruktivní tuberkulosy u Františka Š. delší trvání chorobného stavu a proto hodnověrným se označuje vyjádření dotyčného oddělení všeobecné nemocnice ze dne 3. července 1917, že pacient již šest měsíců před přijetím do nemocnice nebyl k výdělku způsobilým. Vzhledem ke zjištění, že Š. do 9. prosince 1913 pracoval, připouští se arciť, že jeho nezpůsobilost k práci byla o tři měsíce kratší, přes to však setrvává úsudek při tom, že Š. potřeboval také v době své práce u firmy bratří Q. lékařské pomoci a léků, a končí svoje vývody tím, že Š. byl od června 1913 až do své smrti (v dubnu 1914) nepřetržitě nemocen ve smyslu nemocenského zákona. Praví-li zdravotní oddělení ihned na to. že potřeboval Š. »při nejmenším šetření«, nelze z tohoto dodatku vzhledem k předcházejícím výše naznačeným vývodům a k následující větě, že Š. »tudíž od června 1913 až do svého úmrtí byl nemocen ve smyslu nemocenského zákona«, nikterak souditi, že by zdravotní oddělení dodatkem tím bylo chtělo úsudek svůj v předcházející větě vyjádřený oslabiti aneb dokonce vyvrátiti. Vykládal-li žalovaný úřad znalecký posudek v ten rozum, že z něho vyvodil skutkový předpoklad, že Š. byl nemocen i za svého zaměstnání u firmy bratří C., nalézá skutkový předpoklad ten plnou oporu v podaném znaleckém posudku a nelze shledati, že by posudek ten byl nejasný neb jinak potřebný doplnění.
4. Tím jest vyvráceno i tvrzení stížnosti, že Š. před přijetím do nemocnice, t. j. před 3. březnem 1914 nemocen nebyl, neboť dle uvedeného dobrého zdání Š. byl potřeben lékařského ošetřování a léku, ne-li 6. tedy jistě již 3 měsíce před 3. březnem 1914.
5. Vytýká-li stížnost na konec nedostatek zjištění, z čeho byl Š. od 9. prosince 1913 živ, a lze-li z námitky té souditi, že stěžovatelka chce jí popírati nárok, o nějž jde, s hlediska ustanovení § 13, bodu 3 nem. zák., třeba poukázati k tomu, že souhlasným výslechem Š. z 3. března 1914 a jeho matky z 21. července 1914 bylo zjištěno, že Š. od 9. prosince 1913 byl bez práce a že jej matka živila. Že by výpovědi tyto odporovaly skutečnosti, a že by Š. v té době byl býval zaměstnán, stížnost ani netvrdí. Jest tudíž i výtka ta neodůvodněná.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 975. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 831-833.