NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

č. 2791.

Nemocenské pojišťování: I. žebrota není »výdělkem« ve smyslu zák. o nemoc, pojišťování; naopak jest výdělkem jen příjem plynoucí z práce. — II Pro povinnost pokladny k úhradě léč. útrat dle nemoc, zákona je lhostejno, zda pojištěný pozbyl výdělku bez vlastní viny anebo svou vinou a zda má nějaký majetek. — III. Za onemocnění podle zák. nemoc. lze považovati jen takový stav, který vyžaduje lékařského ošetření a léků; den přijetí do nemocnice není však za všech okolností důkazem terminu onemocnění.
(Nález ze dne 24. října 1923 č. 17599.)
Prejudikatura: Boh. 456 adm., 2321 a 2576
Věc: Okresní nemocenská pokladna v Lomnici n./Pop. (adv. Dr. Rud. Rabi z Prahy) proti ministerstvu sociální péče o nemocenské pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím ze 6. června 1921 vyslovila zsp v Praze na základě § 66 nemoc. zák. ve sporu všeobecné veřejné nemocnice v S. s okr. nem. pokladnou v L., že pokladna tato dle § 8, odst. 3. nemoc. zákona, pokud se týče § 58 téhož zákona jest povinna nahraditi útraty vzešlé ošetřováním člena svého Jana J. v této nemocnici od 9. prosince 1920 do 3. ledna 1921, tudíž za 28 dnů částkou 402 K 01 h, ježto J., jenž pracoval u rolníka M. po 2 roky do 31. října 1920, onemocněl dle výpovědi úředního lékaře čtrnáct dní před přijetím do nemocnice, tedy v době karenční a měl tedy jako člen nemocenské pokladny nárok na podporu. I kdyby vzal se vzhledem k námitce pokladny za počátek onemocnění den přijetí t. j. 9. prosinec, spadá onemocnění ošetřovance do doby karenční.
Min. soc. péče rozhodnutím z 3. května 1922 nevyhovělo odvolání, jež proti tomu podala okr. nem. pokladna v L., z důvodu rozhodnutí v odpor vzatého a v další úvaze, že i podle vyjádření zdravotního oddělení dlužno považovati ošetřovaného za nemocného ve smyslu nemoc. zákona asi 14 dní před přijetím do nemocnice, najisto však ještě ve lhůtě ochranné.
O stížnosti okr. nem. pokladny v L., vytýkající vadnost řízení a nezákonnost, uvážil nss toto:
Nezákonnost nař. rozhodnutí spatřuje stížnost především v tom, že byla st-lce uložena náhrada léčebních útrat za Jana J., ač tento po vystoupení z práce u Václava M. práci a zaměstnání si nehledal, nýbrž sem tam se potuloval a žebrotou se živil. Proto míní stížnost, že nelze na daný případ použíti ustanovení čl. IX zákona z 15. května 1919 č. 268 Sb., pokud tento článek mění ustanovení § 13 č. 3 zákona z 30. března 1888 č. 33 ř. z. (ve znění zák. z 4. dubna 1889 č. 39 ř. z.), poněvadž jednak Jan J. nebyl bez výdělku, živě se žebrotou, jednak nelze míti za to, že by zákonodárce byl chtěl podporovati osoby práce se štítící, sem tam se potulující.
Tento názor je však mylný a nenalézá opory v ustanovení čl. IX. cit. zákona. To, čeho se nabývá žebrotou, nelze již dle obecného významu slova považovati za »výdělek« a nelze tvrditi, že by osoba, kryjící své životní potřeby žebrotou, měla nějaký výdělek ve smyslu cit. zákona, jenž výrazem tím míní příjem vyplývající z práce. Zákon nečiní vůbec rozdílu mezi osobami, jež jsou bez výdělku z vlastní viny a těmi, které se ve stavu tom octly bez zavinění, ani konečně nerozlišuje, zda osoby, o něž jde, mají nějaký majetek čili nic. Mluví všeobecně o osobách vystoupivších ze zaměstnání pojistně povinného, pokud jsou bez výdělku a zdržují se na území rep. čsl. Kdyby byl zákonodárce chtěl rozdíl ten činiti, byl by musel tak výslovně učiniti. Že snad za tohoto stavu zákonodárství mohou nastati případy zneužití tohoto dobrodiní zákona, daného všem osobám bez výdělku jsoucím, mohlo by snad býti podi ětem pro změnu zákona, avšak de lege lata jest bez významu.
Je-li však pro posouzení otázky, má-li st-lka léčebné výlohy za Jana J. platiti či nikoli, nerozhodno, zda on vystoupiv z práce u Václava M. žebral a tím si opatřil určitý příjem a zda se snad úmyslně práci vyhýbal, pak je bezdůvodnou i výtka stížnosti, shledávající v nevyšetření těchto okolností podstatnou vadu řízení.
Další nezákonnost vidí stížnost v tom, že uložena st-lce náhrada léčebných útrat, ač Jan J. onemocněl až po uplynutí 6nedělní lhůty po té, kdy vystoupil z práce u M., a ve smyslu cit. ustanovení neměl již nároku na nejmenší pojistné dávky.
Žal. úřad vychází ze zjištění, že Jan J. onemocněl před uplynutím této lhůty asi 14 dnů, nežli byl přijat i!o nemocnice, tedy asi 14 dnů před 9. prosincem 1920. Poněvadž Jan J. ze zaměstnání u Václava M. vystoupil dne 25. října 1920 (písemná stížnost to nepopírá), končila 6nedělní karenční lhůta 6. prosince 1920. Onemocněl-li tedy Jan J., jak žal. úřad má za zjištěno, asi 14 dní před 9. prosincem 1920, pak úřad právem náhradu léčebného st-lce uložil.
Otázka, kdy Jan J. onemocněl, je pak skutkovou otázkou, jejíž zodpovědění tvoří část skutkové podstaty, z níž žal. úřad vycházel. Stížnost vytýká, že den onemocnění Jana J. vůbec nebyl zjištěn a dovozuje to jednak z toho, že lékařská vysvědčení mluví o pouhé pravděpodobnosti, užívajíce slůvka »asi«, a vyslovuje současně názor, že za onemocnění lze považovati jen takový stav, který vyžaduje lékařské ošetřování a léků. Poněvadž pak J. teprve od 9. prosince 1920 byl v lékařském ošetření, onemocněl podle názoru stížnosti teprve tohoto dne.
Názor stížnosti, že za onemocnění lze považovati jen takový stav, který vyžaduje lékařského ošetřování a léků, sdílí i nss. Avšak nesprávná je konkluse, kterou stížnost z názoru toho vyvozuje. Vyhledal-li J. lékařské ošetřování resp. byl-li do nemocnice přijat teprve 9. prosince 1920, není to důkazem pro to, že již dříve nebyl ve stavu, který by lékařského ošetření a léků byl vyžadoval, a jedině to může býti dle názoru nss rozhodným. Nelze tedy dnu přijetí jeho do nemocnice přikládati význam rozhodný pro otázku, kdy podle zákona o nemoc, pojištění skutečně onemocněl.
Tuto jediné rozhodnou okolnost zjistiti lze dle názoru nss-u buď posudkem lékařským, výslechem osob z okolí nemocného neb subjektivním vědomím jeho o vlastním stavu (srovnej nález tohoto soudu Boh. 456 adm.).
Žal. úřad měl po ruce vysvědčení okr. lékaře, který potvrdil, že prudký katar průdušek vznikl u J. as 14 dnů před přijetím do nemocnice, měl dobrozdání zdravotního oddělení zsp-é, vyslovující, že Jan J. měl hned při vzniku choroby, která nastala dle udání nemocného asi 14 dní před přijetím do nemocnice — v každém případě však ještě před uplynutím lhůty karenční — zapotřebí lékařského ošetřování, měl chorobopis nemocnice i vyjádření Jana J., že choroba průdušek vznikla 14 dnů před přijetím do nemocnice. Pokud pak jde o zmíněné dobrozdání, sluší vytknouti, že vyznívá zcela určitě v úsudek, že onemocnění t. j. potřeba lékařské pomoci a léků nastala před 6. prosincem 1920 v karenční lhůtě.
Jestliže na základě takto provedeného šetření dospěl žal. úřad ke zjištění, že Jan J. onemocněl, t. j. byl ve stavu, který vyžadoval lékařského ošetření, již dříve, než přišel do nemocnice a to v každém případě ve lhůtě ochranné, nelze právem tvrditi, že by zjištění to odporovalo spisům, že by bylo neúplné neb spočívalo na vadném řízení.
Vycházeje z těchto úvah zamítl nss stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2791. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 820-823.