NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Čís. 6613.

Pozemková reforma.
Pachtovní poměr ku zabrané nemovitosti nepomíjí již výpovědí Státního pozemkového úřadu, nýbrž teprve skutečným převzetím nemovitosti Státním pozemkovým úřadem. Vlastník zabraného majetku jest i po oné výpovědi povinen zachovávati pachtovní smlouvu.
(Rozh. ze dne 22. prosince 1926, Rv I 1338/26.)
Žalovaný měl od žalobce spachtovány nemovitosti až do 31. března 1928. Státní pozemkový úřad dal žalovanému ze spachtovaných zabraných — Čís. 6613 —
1930
nemovitostí výpověď ku dni 20. srpna 1923. Žalobě, jíž se domáhal propachtovatel na pachtýři odevzdání spachtovaných nemovitostí, maje za to, že výpovědí Státního pozemkového úřadu pachtýři ze zabraných nemovitostí byl pachtovní poměr zrušen, oba nižší soudy vyhověly, Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Pravda sice, že § 50 a) náhr. zák. stanoví, že pachtýři nepřísluší nárok na náhradu škody ani vůči vlastníku státem převzatých nemovitostí ani vůči státu z důvodu, »že výpovědí pozemkového úřadu rozvázán byl předčasně poměr pachtovní«. Ale neprávem z tohoto doslovu dovozují nižší stolice, že se poměr pachtovní rozvazuje již výpovědí samou, neboť, praví-li to předpis tak, je to jen nepřesný výraz, jenž z nepřesnosti jest usvědčen již výrazem předchozím, jímž předpis předpokládá výslovně pozemky státem převzaté, tak že již z toho plyne, že poměr pachtovní rozvazuje se i dle tohoto předpisu vlastně a správně teprve převzetím se strany Státního pozemkového úřadu. Ale nehledíc k tomu, nechce býti tento předpis vůbec odpovědí na spornou otázku, kdy pachtovní poměr pomíjí, neboť účelem jeho jest stanoviti, že pachtýř nemá proti nikomu nároku na náhradu škody z předčasného zrušení pachtovního poměru, ale ne, kdy toto zrušení nastává, kterým úkonem Státního pozemkového úřadu. V té otázce přicházejí v úvahu docela jiné předpisy. Nejprv § 5 záb. zák., jenž stanoví, že záborem nabývá stát práva, zabraný majetek přejímati a přidělovati, dále § 13 téhož zák. dle něhož před skutečným převzetím musí býti osobě hospodařící dána výpověď — předpis to, jejž provádí právě zákon náhradový v §§ 12 až 25, opakuje v §u 12 totéž, že před skutečným převzetím musí osobě hospodařící dána býti výpověď. Již z toho vyplývá, že pachtovní poměr pomíjí teprve skutečným převzetím nemovitosti, nikoli již výpovědí, neboť výpovědí nemění se ještě docela nic na pachtovní držbě a tudíž ani na jejím důvodu, pachtovním právu, a jeho důvodu, pachtovní smlouvě. Dokud Státní pozemkový úřad nepřikročil k převzetí vypovězené nemovitosti, což trvá podle zkušeností z praxe nabytých někdy třeba tři nebo čtyři léta po právoplatnosti výpovědi a uplynutí výpovědní lhůty, trvá pachtovní poměr nerušeně dále, kdežto, kdyby pravdou bylo, že pomíjí již výpovědí, byl by vlastník (propachtovatel) oprávněn po uplynutí výpovědní lhůty pachtýři pozemek odejmouti, ač možná že Státní pozemkový úřad k jeho převzetí vůbec nikdy nepřikročí, propustiv ho nebo vyloučiv ze záboru z toho neb onoho důvodu, a ač výpověď dána byla jen v zájmu a z práva Státního pozemkového úřadu, by pozemek převzíti mohl, nikoli v zájmu a z práva vlastníkova, by platná posud pachtovní smlouva byla zrušena. Převzetí může se však státi buď dobrovolným odevzdáním se strany hospodařícího držitele neb exekučním odebráním pozemku držiteli tomu podle §u 20 (3) náhr. zák. a §u 349 ex. ř., jeho soudním vyklizením a odevzdáním Státnímu pozemkovému úřadu. V projednávaném případě nestalo se však ani to ani ono, ana žalovaná je posud v držbě, jakž dokazuje žalobce sám svou žalobou, kterou — Čís. 6613 —
1931
se domáhá toho, by mu žalovaná sporné pozemky, pokud je v držbě má, jak praví v žalobě, neboli pokud je má v užívání, jak se vyjadřuje v opravě žaloby, což vše má značiti patrně, pokud na nich hospodaří, odevzdala. Skutečně také ani doklady ve sporu předložené nevykazují, že pachtýřce její pachtovní držba byla odňata a na Státní pozemkový úřad převedena. Neboť protokol ze dne 20. října 1923, jenž udává jako předmět projednání o vyloučení sporných parcel, mluví o převzetí držby zbytkového statku V. od dosavadního pachtýře a převzetí vlastnictví od zástupců majitele velkostatku a praví se tam, že pachtýř odevzdává držení nemovitostí v přiloženém seznamu uvedených, a zároveň se zdůrazňuje, že jsou tu i pozemky, jež sice vypovězeny byly, ale předmětem převzetí nejsou. Tento seznam není sice při spisech, takže nelze zjistiti, že v něm sporné pozemky uvedeny nejsou, ale dle obsahu spisů je jisto, že nejsou součástí zbytkového statku, jenž jedině se předával, neboť druhý protokol ze dne 20. října 1923 praví, že parcely čk. 214 a 75 v části asi 3 ha ponechají se vždy v pachtu u zbytkového statku a parcela č. k. 490 že je v drobném pachtu vnuceném, a sliboval vlastník, že parcely ty teprv po vyčerpání ohnivzdorné hlíny odprodá majiteli zbytkového statku a drobným pachtýřům za cenu, kterou platili Státnímu pozemkovému úřadu a konečně výměrem Státního pozemkového úřadu ze dne 17. listopadu 1924, vlastně rozhodnutím ze dne 1. srpna 1923 bylo vysloveno Státním pozemkovým úřadem, že se sporné parcely prozatím přejímati nebudou. Ale konečně lhostejno jest, i kdyby snad sporné parcely byly na krásně bývaly vlastníkem (žalobcem) Státnímu pozemkovému úřadu odevzdány, jen když nebyly odevzdány i pachtýřkou (žalovanou) nebo jí exekučně odebrány, neboť do té doby zůstala i na dále v pachtovním držení a mohl by sice Státní pozemkový úřad kdykoli o odevzdání proti ní zakročiti, nikoli však bývalý vlastník, neboť, odevzdal-li svou vlastnickou držbu již Státnímu pozemkovému úřadu, nastoupil tento na jeho místo a vlastník není vůbec k nároku na odevzdání již oprávněn, nýbrž Státní pozemkový úřad měl by kromě nároku ze své výpovědi nárok proti pachtýřce ještě jako nástupce žalobcův ve vlastnické držbě, zejména tedy z pachtovní smlouvy. Výpověď z hospodaření je ovšem exekučním titulem, jak odvolací soud praví, avšak exekuční titul sám o sobě, dokud nebyl proveden, nemění ničeho na držebních poměrech a výpověď právě nemá ani jiného účelu ani významu, než aby na jejím základě převedla se na Státní pozemkový úřad držba, neboť co se týče nabytí vlastnictví, jest důvodem právoplatné ohlášení zamýšleného převzetí, jež čelí právě proti vlastníku, kdežto výpověď zase čelí právě proti osobě hospodařící, tedy držiteli. Zkrátka žalobce jako propachtující (vlastník) je i na dále vázán pachtovní smlouvou, je-li ještě vlastníkem, jak tvrdí, řka v žalobě, že Státní pozemkový úřad od převzetí sporných parcel upustil; pakli by však již vlastníkem nebyl, nebyl by k žalobě na vydání pozemků vůbec ani oprávněn, protože jiného důvodu pro tento nárok než pachtovní smlouvu neudává, neboť ostatní, co udává, týče se jen domnělého pominutí pachtovní smlouvy. Je-li však žalobce vázán pachtovní smlouvou, musí, když doba pachtovní ještě neuplynula, pachtýřce pachtovní pozemky ponechati, nemaje důvodu ani podle smlouvy ani podle předpisů občanského práva, by žádal zrušení smlouvy a odevzdání pozemků před časem, neboť pozemková reforma a co se v řízení o ní dle hořejšího vylíčení a vůbec obsahu spisů stalo, ho k tomu neopravňuje, naopak právě tak dlouho, jak dlouho mu Státní pozemkový úřad pozemky sporné ponechal, musí zase on je ponechati pachtýřce, dokud pachtovní doba neuplynula a důvod k předčasnému zrušení pachtovního poměru nenastal: učinil-li Státní pozemkový úřad výhodu jemu, že pozemky nepřevzal, přichází výhoda ta automaticky k dobru i jeho pachtýřce. Námitku, že by se nedalo vypočítati pachtovné na sporné pozemky vypadající, vyvrací pachtovní smlouva v § 4, dle něhož propacht dvora stal se za jednotkovou cenu 37 Kč za 1 jitro. Ostatně, i kdyby toho nebylo, musil by se vždy najíti způsob výpočtu, na př. bylo by možno rozvrhnout nájemné podle kat. výnosu. Daně a dávky rovněž nevadí, neboť může je žalovaná ze sporných pozemků i dále nésti a to, co se týče ve smlouvě staveb (náklady stavební, požární pojištění, poplatky kominické) odpadá, když o stavby již nejde. Právním hlediskem shora zaujatým staly se ostatní dovolací důvody bezpředmětnými.

Citace:

č. 6613. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 893-896.