Č. 3514.

Státní zaměstnanci: Jak jest podle zák. č. 99/1921 znovu upraviti vdovskou pensi vdovy po profesoru střední školy, zemřelém roku 1896?
(Nález ze dne 24. dubna 1924 č. 2988.) Věc: Terezie P., vdova po profesoru na Král. Vinohradech, proti ministerstvu školství a národní osvěty o výměru vdovské pense.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Terezie P., vdově po profesoru ve výslužbě, vyměřena byla dekretem zšr-y v Praze z 22. září 1896 podle § 5, odst. 2 zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z. počínajíc 1. září 1896 vdovská pense, příslušející pro vdovy po státních úřednících VII. hodn. třídy z pensijní základny 2000 zl. (4000 K) v částce ročních 900 zl. (1800 K). Pense ta zvýšena byla od 1. září 1919 po rozumu zák. ze 17. prosince 1919 č. 3 Sb. z roku 1920 o 80% na 3240 K ročně.
Když vešel v platnost zák. z 3. března 1921 č. 99 Sb. upravila zšr jmenované vdově vynesením z 13. ledna 1922 vdovskou pensi na ročních 3939 K a drahotní výpomoc na 1896 K.
Odvolání, jež vytýkalo ve své podstatě nesprávnost měřítka vzatého za základ nové úpravy zaopatřovacích požitků, zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím jako bezdůvodné, ježto by odvoláním domáhaná výměra vdovské pense z pensijní základny odpovídající prvému stupni VII. hodn. třídy odporovala ustanovení zák. č. 99/1921.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Žal. úřad neoznačuje blíže onoho ustanovení zák. z 3. března 1921 č. 99 Sb., které podle jeho názoru brání tomu, aby byla st-ce vyměřena vdovská pense z pensijní základny, odpovídající 1. stupni VII. hodn. třídy. Ze spisu správních jde však na jevo, že žal. úřadu tanul na mysli předpis § 1 zák. ze 17. prosince 1919 č. 3 Sb. z roku 1920 ve znění článku I § 1, odst. 3 zák. z 3. března 1921 č. 99 Sb.
Aby mohl býti vystižen pravý smysl ustanovení cit. 3. odst. čl. I § 1 a dán mu výklad, odpovídající úmyslu zákonodárce, třeba si nejprve uvědomiti vzájemnou souvislost a spojitost 1. odst. cit. § s ustanovením odst. 3 a uvažovati o nich v důsledku toho, jako o jednom na vzájem se doplňujícím celku.
Zmíněnou normou čl. I § 1 rozšířena byla na vdovy po státních úřednících a učitelích, kteří vstoupili do výslužby před 31. srpnem 1919 anebo v činné službě před 1. srpnem 1919 zemřeli, platnost 1) zák. č. 2/1920, 2) zák. č. 541/1919 potud, že jest jim vyměřiti zaopatřovací požitky podle čl. I §§ 1 a 3, čl. II § 5 toho zák. beze změny dosavadní procentní sazby na základě aktivních požitků, které podle stupnic tímto zák. zavedených odpovídají aktivním požitkům, jež byly rozhodny pro výměru dosavadních požitků odpočivných a zaopatřovacích.
Při platech netříděných podle stupnic platových tvoří pak podklad podle odst. 1. č. 2 platový stupeň, do kterého by zaměstnanec podle svého služného náležel, kdyby platy jeho kategorie byly bývaly tří- děny dle stupňů podle pravidel nahrazených zák. č. 541/1919.
Uvedeným předpisem vyslovil zákonodárce, že výměra vdovské pense t. zv. staropensistek říditi se má především ustanovením čl. I § 5 bod 2 zák. č. 2/1920, že tudíž i vdovám staropensistkám po státních úřednících a učitelích, zařazených do určité hodnostní třídy, patří zaopatřovací požitky ve výši 2/3 odpočivného, jehož požíval manžel anebo na které by měl právo. Tím rozšířil zák. platnost základní zásady vznesené řečenou právní normou do systému vdovského práva pensijního, že se totiž vdovská pense nevyměřuje nadále podle pevných sazeb určených dle jednotlivých hodnostních tříd, nýbrž dle požitků manžela jakožto subjektu, od něhož nárok pochodí, také na právní poměry vdov staropensistek.
Na otázku pak, které požitky manžela jsou pro výměru vdovské pense při tom směrodatný, odpovídá uvedený zák. č. 99/21, že jsou to aktivní požitky, které podle stupnic zákonem č. 541/1919 zavedených odpovídají aktivním požitkům, jež byly rozhodné pro výměru dosavadních požitků odpočivných a zaopatřovacích. Jsou tedy prohlášeny za podklad výměry vdovské pense starého systému po státních úřednících a učitelích do hodnostních tříd zařaděných aktivní požitky onoho stupně platového zavedeného zák. č. 541/1919, který odpovídá příslušnému stupni platovému, v jakém byl podle svých aktivních požitků manžel v době odchodu na odpočinek resp. v době svého úmrtí.
Z toho plyne po názoru nss-u, že ustanovení toto spočívá na právní zásadě, že pensijní základnu vdovy staropensistky tvořiti má onen platový stupeň zákona platového (č. 541/19), který odpovídá platovému stupni ve vzorci, jaký byl v působnosti v době, kdy manžel její byl posléze v činné službě (srovnej slova »byly rozhodný). Že tomu tak, vysvítá také z nesporné intence celého zák., který chtěl odstraniti rozdíl mezi staropensisty a novopensisty a provésti jednotlivé upravení starobních a zaopatřovacích požitků státních zaměstnanců tak, aby byly v podstatě úměrné platovým poměrům aktivních státních zaměstnanců.
Nemůže býti pochyby o tom, že předeslanou vůdčí zásadu má na mysli i 3. odst. čl. I § 1 cit. zák., který upravuje otázku postupu při určování pensijní základny oněch zaměstnanců resp. vdov po nich, kteří nepobírali v činné službě požitků, stanovených v určitém platovém schématu a jichž příjmy náležejí ve smyslu terminologie tohoto zák. k platům netříděným.
Podle dikce tohoto ustanovení má tu býti základnou pro výměru zaopatřovacích požitků onen platový stupeň (rozuměj zák. č. 541/ 1919), do kterého by zaměstnanec podle svého služného náležel, kdyby platy jeho kategorie byly bývaly tříděny dle stupňů podle pravidel nahrazených zákonem č. 541/1919. Již z přirozeného smyslu slov »kdyby platy jeho kategorie byly bývaly tříděny dle stupňů« a jich souvislosti s ostatním slovným uspořádáním předeslaného zákonného ustanovení vyplývá, že zákonodárce obratem tím nechtěl vyjádřiti jinou myšlenku, než že se má přihlížeti při vyhledávání prvotního platového stupně, který ciferně odpovídá výši »netříděného služného,« k onomu platovému systému, který byl v působnosti v době, kdy zaměstnanec ještě byl v činné službě a služné pobíral a kdy tedy jeho kategorie co do příjmů ještě tříděna nebyla.
Je-li tomu tak, potom však nelze »pravidly nahrazenými zákonem ze 7. října 1919 č. 541 Sb.« vyrozumívati pravidla platových schémat, která bezprostředně předcházela před zák. č. 541 z roku 1919 a byla tedy tímto zákonem bezprostředně nahrazena, nýbrž ona pravidla, která otázku platového rozvrhu upravovala v době, kdy dotčený státní zaměstnanec šel do výslužby resp. zemřel, čili jinými slovy v době vzniku nároku na zaopatřovací požitky. Nelze se také dopátrati důvodu, pro který by tomuto ustanovení měl býti přikládán jiný význam a smysl, než jaký vyplývá z 1. odst. cit. § 1 zák. č. 99/1921, určujícího pensijní základnu státních zaměstnanců do hodnostní třídy zařazených oním stupněm platovým zák. č. 541/1919, který odpovídá příslušnému platovému stupni, podle jehož sazby státní zaměstnanec pobíral aktivní požitky v době, kdy odešel do výslužbě resp. zemřel.
A konečně i motivy vládní předlohy, vyzdvihující na str. 6 a 7 intenci zákonodárcovu po zásadní úpravě řádných odpočivných a zaopatřovacích požitků všech staropensistů na výměru požitků, náležejících novopensistům, podporují výmluvně předeslaný výklad a osvědčují, že sluší předpisy odst. 1 a 3 cit. čl. I § 1 čísti a vykládati ve vzájemné souvislosti, jakož i že odst. 3 podle svého zcela všeobecného znění není výjimkou z pravidla odstavce prvého, nýbrž jeho doplněním.
V přítomném sporu určoval podle obsahu správních spisů žal. úřad pensijní základnu tím způsobem, že srovnal aktivní požitky zemřelého manžela st-lčina, činící 4000 K s platovým rozvrhem, zavedeným zák. z 19. února 1917 č. 34 ř. z. resp. 25. ledna 1914 č. 16 ř. z. a shledav, že odpovídají požitkům VIII. hodn. tř. 2 stup. platové uvedeného platového schématu, považoval tuto hodn. třídu a platovou stupnici za měřítko pro ustanovení ciferného základu pense i za účinnosti platového rozvrhu podle zák. č. 541/1919.
Než v době, kdy manžel st-lky zemřel, upraveny byly požitky státních zaměstnanců, do hodnostní třídy zařazených zák. z 15. dubna 1873 č. 47 ř. z. a odpovídaly požitky 2000 zl. t. j. 4000 K podle § 5 příl. a) cit. zák. požitkům VII. hodn. tř. 1 plat. stupně.
Podle toho, co shora dolíčeno, byla tato hodnostní třída oním stupněm platovým, do kterého by manžel st-lčin náležel, kdyby platy jeho kategorie byly bývaly tříděny a měly tudíž zaopatřovací požitky st-činy vyměřeny býti podle hodn. třídy VII. 1 plat. stupně zák. č. 541/1919.
Žal. úřad vycházel však z opačného a jak dovozeno, mylného právního názoru, čímž se dostal do rozporu se zákonem, takže musil nss nař. rozhodnutí zrušiti pro nezákonnost.

Citace:

č. 3514. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1098-1101.