Č. 9376.

Zdravotnictví. — Hřbitovy. — Samospráva obecní: Spolumajitel rodinné hrobky na obecním hřbitově, který vznesl protest proti tomu, aby jiný spolumajitel použil této hrobky k uložení mrtvoly, nemá proto, že obec jako správkyně hřbitova k tomuto použití dala sou- hlas prve než byli spor o užívací právo k hrobce soudem rozhodnut, nárok, aby obec mrtvolu dala z hrobky odstraniti.
(Nález ze dne 15. září 1931 č. 8452.)

Věc: Karel L. a Emilie G. v Ch. proti zemskému správnímu výboru v Praze o použití rodinné hrobky na obecním hřbitově.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jím bylo vysloveno, že odstranění mrtvoly Matyldy L. z rodinné hrobky může se státi toliko na náklad osoby, k disposici s hrobkou dle soudního výroku oprávněné, se zrušuje pro nezákonnost; v ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Propůjčovací listinou z 26. srpna 1902 propůjčilo obecní zastupitelstvo v Ch. Eustachu L. st. v Ch. právo používati na tamním komunálním hřbitově navždy hrobu, označeného č. 11. Tato propůjčovací listina obsahuje mimo jiné též ustanovení, převzaté ze hřbitovního řádu, že »držitelé užívacího práva k tomuto hrobu jsou oprávněni právo na tento hrob přenášeti na jiné osoby jak právními akty mezi živými, tak i opatřením na případ smrti. .. .«, dále že »se ve všech sporech, jež by o právo užívati tohoto hrobu nebo o způsobu jeho užívání vzejiti měly, podrobují rozhodčímu výroku rozhodčího soudu, jejž tvoří starosta obce spolu se dvěma členy obecního zastupitelstva, a proti němuž není odvolání«.
Eustach L. st. zřídil na tomto místě rodinnou hrobku pro osm rakví. V této hrobce je pochován on, jeho manželka, jeho syn Heřman a jeho vnučka Marie R. Dne 20. února 1927 zemřela Matylda L., vdova po shora uvedeném Heřmanu L., a její syn Heřman podnikl u hřbitovní správy kroky, aby její mrtvola byla pohřbena v rodinné hrobce. Proti tomu vznesl následujícího dne Karel L., syn Eustacha L. st., u starostenského úřadu protest a dovozoval, že hrobka byla zřízena s určením, že v ní budou pohřbeni členové rodiny Eustacha L. st., t. j. tento sám, jeho manželka a jeho pět dětí, a že pro příslušníky pohřbeného tam již Heřmana L. není tam již místa; zdůraznil, že Heřman L. ml. není oprávněn k výkonu užívacího práva k této hrobce, jehož se domáhá. K tomuto protestu Karla L. připojila se dne 22. února 1927 také jeho sestra Emilie G. Naproti tomu prohlásil Eustach L. ml., nejstarší syn zakladatele hrobky, že proti pohřbení mrtvoly Matyldy L. v této hrobce nic nenamítá.
Výměrem starostenského úřadu z 22. února 1927 bylo stranám sděleno, že hřbitovní správa je nucena s výhradou soudního rozhodnutí o otázce užívacího práva pohřbení povoliti, načež bylo pohřbení to také provedeno. Rekursu, jejž proti tomu vznesli Karel L. a Emilie G., městské zastupitelstvo usnesením ze 7. dubna 1927 nevyhovělo. V odůvodnění se praví, že majitel hrobky Eustach L. st. neučinil opatření stran používání této hrobky a že po dobu jejího trvání nebylo nikdy uplatňováno, komu užívání to přísluší. Heřman L. ml. tím, že chtěl mrtvolu své matky ve hrobce pochovati, uplatnil právo na spoluužívání hrobky, a Eustach L., nejstarší syn zakladatele, byl s pohřbením srozuměn. Ježto právo disponovati s touto hrobkou nepřísluší hřbitovní správě, nýbrž majitelům hrobky, mohla hřbitovní správa nárok na užívání hrobky zkoumati jen potud, není-li pohřbení nepřípustno již na základě zápisu ve kmenové knize. Tomu tak není a prostorová výstavba hrobky umožňuje pohřbení nejen dětí zakladatelových, nýbrž i dalších členů rodinných.
K dalšímu rekursu Karla L. a Emilie G. zrušila osk v Lokti rozhodnutím z 18. května 1927 napadené usnesení obecního zastupitelstva a odkázala věc na pořad práva. Současně nařídila, že mrtvola Matyldy L. vzhledem k tomu, že je v hrobce již pohřbena a bez úředního povolení z ní odstraněna býti nesmí, na tak dlouho v hrobce té má zůstati pochována, až o jejím odstranění bude pravoplatně rozhodnuto řádnými soudy. V odůvodnění prvé části tohoto rozhodnutí se dovozuje, že z ustanovení hřbitovního řádu o přenosnosti užívacího práva k hrobům, jak bylo převzato do propůjčovací listiny — znění tohoto ustanovení bylo již shora uvedeno — vychází najevo, že toto užívací právo dlužno posuzovati podle předpisů a právních zásad platných pro právo soukromé. Užívací právo zakladatele hrobky přešlo na jeho dědice a může jimi býti vykonáváno, což by však vyžadovalo jejich jednotnosti a souhlasné vůle. Ježto tu tohoto předpokladu není, bylo by bývalo povinností obce jako správkyně hřbitova poukázati ony dědice, kteří o pohřbení žádali, aby si svoje domnělé právo dali nejprve proti bránícím se dědicům zjistit cestou soudního sporu. Obec však nebyla příslušná, aby sama zkoumala, je-li pohřbení na podkladě okolností, uplatňovaných příbuznými zemřelé, přípustno.
Také z tohoto rozhodnutí se odvolali Karel L. a Emilie G., a to z výroku, že mrtvola Matyldy L. má až do soudního rozhodnutí zůstati v hrobce. Namítali, že bylo-li povolení k pohřbení, dané hřbitovní správou, uznáno za nezákonné, dlužno konsekventně odstraniti také důsledky tohoto nezákonného jednání a naříditi proto obci, aby mrtvolu Matyldy L. z hrobky odstranila. — Toto odvolání bylo nař. rozhodnutím vyřízeno tak, že se z jeho podnětu rozhodnutí osk doplňuje v ten smysl, že obec jest povinna trpěti, aby disposiční právo s hrobkou Eustacha L. bylo vykonáváno jednak podle výsledku event. dohody mezi dědici Eustacha L., resp. dle výsledku civilního sporu mezi dědici vedeného o posloupnost do majetkového práva disponovati se zmíněnou hrobkou. Odstranění mrtvoly Matyldy L. z hrobky může se tedy státi za těchto předpokladů: 1. bude-li soudně uznáno, že Matylda L. neměla býti v hrobce pochována, 2. hřbitovní správou na náklad dědice po Eustachu L., k disposici s hrobkou dle soudního výroku oprávněného, a to, 3. po předchozím exhumačním povolení osp-é. — V odůvodnění se v podstatě dovozuje, že nařízení o ponechání mrtvoly v hrobce bylo odůvodněno ohledy na pietu a veřejné zájmy zdravotní. Odstranění může se státi jen s povolením osp-é, obec o tom nemůže sama rozhodovati, bude však povinna dáti exhumaci k zákroku dědice, podle výsledku soudního sporu k tomu oprávněného, provésti orgány hřbitovními. Obec nemůže ani tenkráte, rozhodla-li protiprávně, býti nucena provésti přenesení mrtvoly na vlastní útraty, neboť takovéto všeobecné právní normy není, a předpisů soukromoprávních per analogiam zde použiti nelze. Odstranění mrtvoly může se tedy státi na náklad osoby, která o to zakročí, při čemž zůstává vybraženo kognici řádných soudů rozhodnutí o tom, nepřísluší-li této osobě regresní nárok proti některé jiné osobě fysické.
Ve stížnosti k nss-u se namítá, že zsv nevyřídil rekurs k němu podaný úplně, kdyžtě žádosti st-li v něm vznesené, aby byla obec Ch. donucena mrtvolu Matyldy L. z hrobky odstraniti, nevyhověl, ačkoli již osk sama výrok obce o přípustnosti jejího pochování v hrobce jako nezákonný zrušila. V dalším potírají se tu jako nezákonné důvody, o něž zsv opřel nařízení, že mrtvola má až do soudního vyřízení sporu, odkázaného na pořad práva, v hrobce zůstati, při čemž se zdůrazňuje, že obec, jejíž postup byl prohlášen za protizákonný, je také povinna následky jeho odstraniti a obnoviti dřívější stav.
V odvodním spise upírá Heřman L. st-lům legitimaci k podání této stížnosti, a to Emilii G. proto, že původně byla s pohřbením mrtvoly Matyldy L. v rodinné hrobce srozuměna, a teprve později povolila nátlaku svého bratra Karla a připojila se k jeho protestu, Karlu L. pak proto, že většina dědiců Eustacha L. st., oprávněných s hrobkou disponovati, k pohřbení přivolila.
Nss musil nejprve objasniti vlastní předmět a právní povahu sporu. Mezi st-li a zúčastněnou stranou, Heřmanem L., došlo k nedorozumění o to, může-li mrtvola Matyldy L., matky uvedeného Heřmana L. a snachy zakladatele rodinné hrobky Eustacha L. st., v této rodinné hrobce býti pohřbena. Heřman L. tím, že chtěl pohřbení to provésti, uplatnil pro sebe právo, disponovati k tomuto účelu s rodinnou hrobkou, naproti tomu zase st-lé tím, že chtěli tento jeho úmysl jako zásah do svých práv překaziti, popřeli toto jeho tvrzené právo a uplatnili je sami pro sebe. Mezi oběma stranami vzešel tedy spor o to, kdo z nich jest oprávněn užívací právo k této hrobce vykonávati. Z propůjčovací listiny a ze hřbitovního řádu se podává, že toto užívací právo, jehož nositelem byl původně Eustach L. st., je právem přenosným na osoby jiné a že je tedy způsobilé, aby bylo předmětem určitých právních jednání. Podle výroku osk, v této části st-li nepopřeného a vešlého tedy v moc práva, není již sporu o tom, že rozřešení sporu, komu z potomků Eustacha L. st. přísluší právo užívací, resp. disposiční k hrobce té, náleží na pořad práva, a že zde také nelze použiti shora zmíněného předpisu hřbitovního řádu o řešení sporů rozhodčím soudem. Leč spor, vzešlý mezi uvedenými potomky Eustacha L. st., nezůstal obmezen na tyto dvě strany, nýbrž byla do něho zatažena i obec Ch. tím, že Heřman L. požádal od ní výkon oněch aktů, vyhražených jí jako správkyni obecního hřbitova, jichž je při pohřbívání na tomto hřbitově třeba, jakož i tím, že st-lé proti výkonu těchto aktů protestovali.
Není sice pochyby o tom, že obec jako správkyně veřejného ústavu má toho dbáti, aby ústavu bylo užíváno ve shodě s jeho určením, že proto musí také pečovati o to, aby s rodinnou hrobkou, zřízenou na komunálním hřbitově, nebylo v rozporu s jejím určením disponováno osobami k tomu neoprávněnými, a že zejména nesmí k něčemu takovému poskytovati svoji pomoc. Tomuto účelu slouží zajisté také předpis, obsažený ve hřbitovním řádě a v propůjtovací listině výslovně opakovaný, že každou změnu v držbě užívacího práva dlužno ohlásiti obecní radě.
Vzhledem k tomu, že Heřman L. při zamýšleném pohřbení své matky požádal obec o součinnost, jí jako správkyni hřbitova příslušející, st-lé naproti tomu se domáhali, aby obec součinnost tuto odepřela, jakož i při neodkladnosti této záležitosti (pohřbení mrtvoly), byla obec jako správkyně ústavu nucena, ihned se rozhodnouti, zda má požadovanou součinnost poskytnouti či odepříti. Při tom nesměla si ovšem řešiti autoritativně otázky práva soukromého, byla však oprávněna, majíc se rozhodnouti, jak má sama dále postupovati, zodpověděti si prejudicielně otázku, nejde-li tu o disposici s hrobkou Eustacha L. st. se strany osoby k tomu neoprávněné, prováděnou způsobem, příčícím se jejímu určení, tedy o jednání, jemuž by s hlediska hřbitovního řádu bylo třeba zabrániti. Více obec po názoru nss-u také neučinila, když pochování mrtvoly Matyldy L. připustila »s výhradou soudního rozhodnutí o otázce užívacího práva«. Mohlo by tedy ve výměru obce býti spatřováno jen opatření, jež učinila ve své působnosti jako správkyně obecního ústavu. Než nadřízené úřady spatřovaly v tomto výměru rozhodnutí soukromo-právního sporu, vzešlého mezi st-li a Heřmanem L., zrušily je proto pro nepříslušnost obce, a výrok ten vešel v moc práva.
Na tomto podkladě jest nyní nss-u zkoumati, zda nařízením, jež vydala osk a jež bylo nař. rozhodnutím zachováno v platnosti, že totiž mrtvola Matyldy L. má až do pravoplatného rozhodnutí soudem býti v hrobce ponechána, jakož i zamítnutí žádosti st-lů, aby obec byla donucena mrtvolu tuto z hrobky odstraniti, bylo zasaženo do práv st-lových.
Legitimaci Karla L. a Emilie G. musil nss proti názoru odvodního spisu uznati. Jak již bylo řečeno, jde tu v podstatě o spor obou jmenovaných se zúčastněným Heřmanem L-o to, komu z nich přísluší užívací a disposiční právo k rodinné hrobce. Oboustranným jejich zakročením bylo v této věci vyvoláno určité opatření obce. Jak toto opatření, tak i další rozhodnutí, vydaná o něm v postupu instantním, dotýkala se obojích těchto obhájců protichůdných zájmů jako procesních stran, a proto také přísluší st-lům legitimace předstoupiti v této věci před nss.
Naproti tomu nemohl nss nalézti, že by nař. rozhodnutím bylo bývalo zasaženo do práv st-lů — s výjimkou jediného bodu, o němž bude níže pojednáno a jenž se týká nákladů případného přenesení mrtvoly. Nejdříve jest poznamenati, že námitka, že žal. úřad rekurs st-lů nevyřídil úplně, je zřejmě v rozporu se spisy, kdyžtě st-lé sami přece připouštějí, že zsv jejich žádosti, aby obec byla donucena mrtvolu z hrobky sama odstraniti, nevyhověl, a kdyžtě stížností svou brojí právě proti tomuto nevyhovění.
Žádostí, aby obec byla donucena mrtvolu z hrobky odstraniti, domáhají se st-lé, aby obci bylo uloženo plnění, jež obec provésti není vůbec ani oprávněna, neboť disposiční právo nad touto hrobkou nepřísluší jí, nýbrž právním nástupcům Eustacha L. st. Nemajíc tohoto práva, nemohla by obec mrtvolu, pohřbenou v hrobce Heřmanem L. — třebas i k tomu dala přivolení — nikdy odtud odstraniti, a to ani tenkráte, kdyby bylo soudním výrokem zjištěno, že Heřman L. nebyl oprávněn užívací právo nad hrobkou vykonávati a mrtvolu své matky tam pohřbíti, a že tedy obec, jež mu při tomto pohřbívání poskytla potřebnou součinnost, vycházela z nesprávného nazírání na jeho užívací právo. Nedostává-li se však obci takovéhoto oprávnění, pak nemůže nikomu vůči ní příslušeti ani právní nárok, aby provedla úkon, k němuž není oprávněna, tím méně povinna.
Povinnost, jež stihá obec jako správkyni veřejného ústavu (komunálního hřbitova), byla v nař. rozhodnutí vymezena zcela správně v ten smysl, že po pravoplatném rozhodnutí soudního sporu o užívacím právu k uvedené hrobce nebude obec oprávněna, těm, jimž toto užívací právo bude přiznáno, v disposici s hrobkou tou brániti, t. j. těmto oprávněným ani při eventuelním odstranění mrtvoly z hrobky překážeti, naopak že bude povinna jim potřebnou pomoc hřbitovních orgánů poskytnouti, ovšem za předpokladu, že se vykáží také povolením politického úřadu, potřebným k exhumaci.
Žal. úřad však vedle toho ještě vyslovil, že případné přenesení mrtvoly se má státi »na náklad dědice po Eustachu L. k disposici s hrobkou podle soudního výroku oprávněného«. Je možné, že tu úmyslem žal. úřadu bylo, vysloviti jen tolik, že obec jako správkyně hřbitova nebude v žádném případě povinna případné přenesení mrtvoly provésti na náklad vlastní. Než podle slovného znění nař. rozhodnutí zašel žal. úřad dále a vyslovil positivně, že k tomu budou povinni dědici, jimž bude právo disposiční přiznáno. Tímto výrokem překročil však meze své kompetence. Neboť, patří-li podle pravoplatného rozhodnutí otázka užívacího práva k uvedené hrobce na pořad práva, pak bude také výhradně věcí soudu, aby v případě; sporu rozhodl, která ze sporných stran má nésti náklady případného uvedení věci v předešlý stav. Tou dobou není sice ještě jisto, zda tento výrok je způsobilý zasáhnouti do subj. práv st-lů, kdyžtě tvrzené užívací právo je dosud sporné, takže v tom případě, kdyby jim toto právo nebylo přiznáno, shora zmíněný výrok žal. úřadu by se jich vůbec nedotýkal. Avšak v opačném případě by z nař. rozhodnutí, jež jim bylo doručeno a jež touto stížností napadají, vyplynul pro ně předem stanovený závazek. Proto musil jim nss také v tomto směru legitimaci ke stížnosti přiznati. Ježto pak v tomto posléze probraném bodu je nař. rozhodnutí nezákonné, bylo je podle § 7 zák. o ss zrušiti, naproti tomu bylo stížnost v ostatním zamítnouti.

Citace:

Č. 9376. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 43-48.