Čís. 13310.

Pensijní pojištění.
Zaměstnanec nemůže se domáhati na zaměstnavateli náhrady škody proto, že ho odhlásil z pensijního pojištění, nepodléhal-li v době odhlášení pensijní povinnosti, ani proto, že ho o odhlášení neuvědomil.
Připojištění podle čl. IV. zákona ze dne 5. února 1920, čís. 89 sb. z. a n., nezakládá o sobě vstup do pojištění podle zákona ze dne 21. února 1929, čís. 26 sb. z. a n., nýbrž připojištěný, podléhal-li pojištění podle zákona čís. 26/1929 sb. z. a n., musil, aby se stal pojištěncem po rozumu tohoto zákona, býti přihlášen.
(Rozh. ze dne 22. února 1934, Rv II 48/34.)
Žalobce domáhal se na svém bývalém zaměstnavateli placení důchodu z důvodu náhrady škody. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolatel se domáhá na žalovaném, svém bývalém zaměstnavateli, u něhož sloužil do 15. května 1930 jako hajný, z důvodu náhrady škody placení pojistného důchodu podle zákona ze dne 21. února 1929, čís. 26 sb. z. a n. Pensijní ústav neuznal totiž dovolatelův nárok na důchod a dovolatel klade ztrátu důchodu u pensijního ústavu za vinu žalovanému. Jako vinu žalovaného uplatňoval dovolatel v první stolici, že ho žalovaný, přihlásiv ho původně k pojištění, v roce 1924 z pojištění odhlásil a že ho o odhlášení neuvědomil, čímž způsobil, že dovolatel v připojištění (čl. IV zákona ze dne 5. února 1920 čís. 89 sb. z. a n.) nepokračoval. Teprve v opravném řízení jako další zavinění žalovaného dovolatel uvedl, že ho žalovaný po účinnosti zákona čís. 26/1929 k pensijnímu pojištění nepřihlásil. Pokud jde o toto teprve v opravném řízení uplatňované zavinění, nelze k němu přihlížeti a se jím zabývati, protože novoty nejsou v odvolání a dovolání (§§ 482, 504 cřs.) přípustné. Pokud dovolatel opřel svůj nárok o to, že ho žalovaný v roce 1924 z pojištění odhlásil, není dovolatelův nárok opodstatněn. Jako hajný až do účinnosti zákona čís. 89/1920 dovolatel pensijní povinnosti nepodléhal. Teprve tímto zákonem vstoupili hajní do pensijní pojistné povinnosti, avšak jen ti (§ 2 čís. 1 zák. čís. 89/1920), kdo nepřestoupili 55 roků svého věku. Dovolatel byl přes 55 let stár a byl proto z pojistné povinnosti podle zákona čís. 89/1920 vyňat. Nepodléhal tudíž dovolatel ani po dobu platnosti uvedeného zákona, to jest až do 1. ledna 1929 pojistné povinnosti. Jeho přihlášení nemělo pro něho účinku, najmě nezakládalo pro něho žádný pojistný nárok podle pensijního zákona a byla věc po zákonu tak, jako by přihlášen nebyl. Přihláška dovolatele měla jen význam ohlášení se zaměstnavatele k placení prémií podle § 2 posl. odstavec zákona čís. 89/1920, kteréžto premie plynuly do fondu potřebných nezaměstnaných (§§ 47 bod 7, 86 zákona čís. 89/ 1920) a nikoli na pojištění dovolatele. Odhlášení v roce 1924, protože nepodléhal pojištění a pojistného nároku ani z přihlášení ani z placení prémií zaměstnavatelem neměl, nepřipravilo dovolatele o pojistný nárok. Zejména nepřipravilo ho o pojistný nárok podle zákona čís. 26/29. Jak řečeno, ani přihlášením za platnosti zákona čís. 89/20 ani placením prémií podle § 2 odst. (2) uvedeného zákona nenabyl pojistného nároku, nestal se pojištěncem a, nejsa jím, nevstoupil do pojištění podle zákona čís. 26/29. Aby, nejsa jím dosud, stal se pojištěncem podle zmíněného zákona a měl nároky podle tohoto zákona, k tomu bylo podle § 5 tohoto zákona zapotřebí přihlášky, ta však učiněna nebyla. Odhlášení dovolatele v roce 1924 není v příčinné souvislosti se ztrátou pojistného důchodu podle zákona čís. 26/29 a, pokud se tedy nárok žalobcův opírá o odhlášení, byl právem nižšími soudy (§ 503 čís. 4 cřs.) zamítnut. Rovněž z důvodu neuvědomění o odhlášení nelze dovolateli uplatňovaný nárok přiznati. Dovolatel má mylně za to, že pokračuje v připojištění (čl. IV zákona čís. 89/1920), byl by nabyl, pokud se týče si zachoval nárok na pojistné podle zákona čís. 26/29. Připojištění podle čl. IV zákona čís. 89/1920 bylo pojištění soukromé, samo pro sebe, připojištěný nestal se pojištěncem ve smyslu zákona a pojistných nároků zákonem přiznávaných neměl. Připojištění nezakládalo samo o sobě vstup do pojištění podle zákona čís. 26/29, nýbrž připojištěný, podléhal-li pojištění podle zákona čís. 26/1929, musil, aby se stal pojištěncem po rozumu tohoto zákona, býti přihlášen. Pokračování v připojištění by samo o sobě vstup do nového pojištění nebylo založilo. Neuvědomění o odhlášení a nepokračování v připojištění nemělo proto za následek ztrátu důchodu podle zákona čís. 26/29. Ostatně uvědomění o zániku připojištění, ježto se ho toto netýkalo, nebylo ani věcí žalovaného (§ 73 zák. čís. 89/20) a podle zjištění nižších soudů dovolatel o něm věděl. Nižší soudy nepochybily, když ani z důvodu neuvědomění o odhlášení, nárok dovolatelův za oprávněný neuznaly (§ 503 čís. 4 c. ř. s.).

Citace:

č. 13310. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 252-253.