NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 1

Č. 301.

Stavební právo (Čechy): I. * V řízení parcelačním dle stavebního řádu pro Čechy je soused parcelantův účastníkem legitimovaným k podání stížnosti proti povolené parcelaci. — II. * Otázka, zda navrhovaná stavební parcela může býti účelně zastavena (§ 13 č. 1 stav. ř. pro Čechy), jest otázkou skutkovou. Její zodpovědění správním úřadem podléhá tudíž přezkoumání nejvyšším správním soudem jen se stanoviska § 6 zák. o správ. s.
(Nález ze dne 14. ledna 1920 č. 257.)
Prejudikatura: K I. viz nález ze dne 10. května 1919 č. 2229, sbírky č. 103.
Věc: Josef Bauer v Kolíně proti zemské správní komisi v Praze o změnu parcelace.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Útraty se nepřisuzují. Důvody: Výměrem městské rady v Kolíně ze dne 2. prosince 1908 čís. 1235 byla na základě usnesení obecního zastupitelstva v Kolíně ze dne 4. listopadu 1908 povolena Marii Linhartové parcelace pozemků čís. kat. 314/1, 82/1, 82/2 a 84/1 na stavební místa podle plánu při komisi ze dne 13. června 1907 schváleného a za podmínek při této komisi dojednaných. Podle těchto podmínek měla stavební místa označená na plánu čís. 5 a 6 doplněna býti soudními parcelami čís. kat. 774 a 773, jichž vlastníky byli František a Anna Dvořákovi, takže plocha čís. 5 bude tvořiti s parcelou čís. kat. 774 jednu stavební parcelu o dvou průčelích v délce 24 m a 20 m a plocha čís. 6 s parcelou čís. kat. 773 druhou stavební parcelu o průčelí 14 m, a že v důsledku toho nebude lze navržené stavební parcely zastavěti bez dohody s vlastníkem parcel čís. kat. 774 a 773.
Parcelační povolení ze dne 2. prosince 1908 čís. 1235 nebylo doručeno vlastníkům parcel čís. kat. 774 a 773 Františku a Anně Dvořákovým, z nichž František Dvořák jako soused súčastnil se komise konané dne 13. června 1907 a s navrženou parcelací po provedení změn při komisi technickým znalcem stanovených projevil souhlas.
Plochy označené na parcelačním plánu čís. 5 a 6 přešly do vlastnictví manželů Josefa a Anny Bauerových. Ti podali dne 10. července 1914 žádost za povolení ke stavbě rodinného domku na ploše čís. 5, sousedící se stavební parcelou Františka a Anny Dvořákových čís. kat. 774. Při stavební komisi, jež se konala dne 23. července 1914, bylo konstatováno, že ve smyslu stavebního povolení stran domu čís. 179 nesmí se na ploše 5, kde se stavba projektovala, prováděti ani stavba ani jiné zařízení, které by znemožnily uskutečnění parcelace, schválené výměrem ze dne 2. prosince 1908 čís. 1235. Přes toto obmezení bylo žadatelům povolení ke stavbě na ploše čís. 5 uděleno, povolení to bylo však rozhodnutím zemské správní komise král. Českého ze dne 11. března 1915 čís. 15137 zrušeno z důvodu, že stavebnímu povolení nepředcházela změna parcelace ohledně plochy čís. 5 upravené pravoplatným parcelačním povolením ze dne 2. prosince 1908 čís. 1235. Stížnost, kterou do tohoto rozhodnutí žadatelé podali, byla nálezem správního soudu ve Vídni ze dne 3. prosince 1915 čís. 7694 zamítnuta.
Josef a Anna Bauerovi podali již před nálezem správního soudu ve Vídni dne 16. března 1915 žádost za povolení změny parcelace ploch čís. 5 a 6 a předložili dva návrhy změny.
Podle první alternativy měla se plocha čís. 5 rozděliti na dvě stavební parcely a to rohovou parcelu čís. 5 a parcelu čís. 5a, vždy s průčelními délkami o 12 m.
Podle druhé alternativy měly se původně schválené parcely čís. 5 a 6 rozděliti na dvě stavební plochy v souhlasu s vlastnickými poměry a průčelní jejich délky do ulice »Královská třída« měly obnášeti 12 m. Hranice na straně domu čís. pop. 179 postaveného na stavební parcele čís. 7 neměla býti, jako dosud, lomená, nýbrž přímá.
V žádosti uvedli, že manželé Dvořákovi na sousedních svých pozemcích provedli velmi značné změny, postavivše na nich dílnu s elektrickým pohonem, zařídivše v rohové budově krámové místnosti a na stavební parcele čís. 16 skladiště a kůlnu, takže zřetelem na tyto změny je vyloučeno, že by v dohledné době mohlo dojíti k realisaci parcelace, jak povolena byla v r. 1908.
Při komisi, jež se následkem této žádosti konala dne 1. dubna 1915, vyslovil se technický znalec proti navrhované změně. Podle jeho vyjádření jest staveniště dle projektu čís. 1, zejména pokud jde o délky průčelní obnášející toliko 12 m, tak malých rozměrů, že by nepřipustilo zastavení odpovídající předpisům zdravotním a technickým. Dle projektu čís. 2 mají sice navrhované stavební plochy dosti plošné výměry, avšak průčelní délky jejich nevyhovují. Vznikající rohovou parcelu bylo by možno zastaviti jen tak, že by na rohu byl postaven dům a na zbývající části že by zřízeny byly dvůr a zahrada při hlavní ulici, z které by byly všecky dvorní části (chlévky, dřevníky) viditelny. To bylo by se stanoviska esthetického na úkor této části města, která jest upravena za sad a obecenstvem ku procházkám je vyhledávána. Není prý myslitelno, že by tato parcela mohla býti zastavena v delším průčelí, obnášejícím 34 m souvisle, když její kratší strana by měla délku 12 m. Technický znalec ukázal také na to, že žadatel disponuje v návrhu s majetkem souseda, který k tomu souhlasu nedal.
Žadatelé dodali pak ještě, že dle parcelačního povolení z roku 1908 utvořeny byly stavební plochy o průčelí užším než 14 m, že to je zejména stavební parcela čís. 17 s průčelím k okresní silnici, jež nemá šířky ani 10 m, že předložili již stavební plány, podle nichž při alternativě čís. 1 možno i na ploše čís. 5 i na ploše čís. 5a postaviti dům, který vyhovuje všem požadavkům technickým, esthetickým a zdravotním.
Znalec na vývody žadatelů uvedl, že změny provedené na sousedních pozemcích manžely Dvořákovými nebudou míti žádného vlivu na uskutečnění povolené již parcelace, jde o pouhé adaptace, nikoliv přestavby a kůlna se skladištěm stojí na samostatné stavební parcele čís. 16, jež odpovídá co do rozsahu schválenému parcelačnímu plánu — že stavební plochy, jež dle schválené parcelace z roku 1908 mají průčelní délky menší než 14 m, byly již stavebními plochami a průčelí jejich že odpovídá délkám domků tam již dříve postavených, že plány domů na parcele čís. 5 a 5a, na něž žadatelé poukazují, nebyly dosud stavebním úřadem schváleny, a že navrhované zastavení obou ploch po stránce esthetické nevyhovuje.
Soused František Dvořák za sebe i svou manželku Annu ohradil se při komisi proti jakékoliv změně parcelace povolené v roce 1908, poněvadž by při projektu čís. 1 nemohl rohovou parcelu zastaviti, při projektu čís. 2 by pak byl nucen místo dvou parcel a dvou domů, jež teď stávají, míti parcelu jednu, která by však nemohla býti řádně stavebně využitkována.
Komise pak navrhla, aby žádná z navrhovaných změn parcelace nebyla povolována, poněvadž parcelace již schválená nejlépe vyhovuje místním poměrům.
Městská rada v Kolíně pokoušela se, jak je patrno z protokolu ze dne 19. května 1915, o dohodu mezi sousedy v ten rozum, aby si vzájemně příslušné části pozemkové odkoupili, ale pro velmi značné diference nabízených a požadovaných cen trhových k dohodě nedošlo.
Na to usnesením obecního zastupitelstva ze dne 31. května 1915, intim. výměrem městského úřadu v Kolíně ze dne 26. června 1915 čís. 1538, byla k návrhu městské rady povolena žadatelům změna parcelace stavenišť čís. 5 a 6 dle alternativy čís. 2 v ten způsob, že pozemek čís. kat. 84/3, který dle parcelačního povolení z roku 1908 měl býti doplněn ze stavební parcely čís. kat. 774 na 2 stavební parcely, prohlašuje se za samostatné místo stavební čís. 6.
Ve výměru, který byl doručen také Františku Dvořákovi, se o parcelách čís. kat. 774 a 773 zmínky neděje.
Do toho usnesení podal František Dvořák stížnost k okresnímu výboru v Kolíně. Uvedl v ní, že z pravoplatného parcelačního povolení z roku 1908 vzešla pro něho i jeho manželku práva a povinnosti, která bez jejich souhlasu nemohou býti měněna, poukázal na znalecký posudek, obsažený v protokole o komisionelním řízení z 1. dubna 1915 a navrhl zrušení naříkaného usnesení a obnovení parcelačního povolení ze dne 2. prosince 1908 čís. 1235.
Stížnost byla rozhodnutím okresního výboru v Kolíně ze dne 20. září 1915 čís. 1732 zamítnuta, poněvadž okresní výbor uznal změnu parcelace za nejlepší řešení této záležitosti, zvláště když obecní výbor změnu povolivší nejlépe zná potřeby úpravy města po stránce stavební i esthetické.
V odvolání na zemskou správní komisi žádá František Dvořák za zrušení obou rozhodnutí nižších stolic, dovozuje, že z pravoplatného povolení ze dne 2. prosince 1908 čís. 1235 nabyl práva na nezměnitelnost povolené parcelace proti jeho vůli, a že k tomu ještě navrhovaná změna není výhodnou, jak technický znalec při komisi prokázal.
Odvolání bylo vyhověno rozhodnutím zemské správní komise král. Českého ze dne 14. března 1918 čís. 25647-III, usnesení obou nižších stolic byla zrušena a v plném rozsahu bylo obnoveno parcelační povolení ze dne 2. prosince 1908 čís. 1235. Zemská správní komise stojí na stanovisku, že František Dvořák a jeho manželka byli účastni na parcelačním řízení v roce 1908 jako sousedé a nikoliv jako spolužadatelé, že také v důsledku toho parcelační povolení nebylo jim doručeno, že jak v roce 1908, tak i teď jde toliko o parcelaci pozemku čís. kat. 84/3, byť i parcelace ta měla vliv na utváření stavebních míst čís. kat. 774 a 773, a že žádanou změnu parcelace možno povoliti i proti vůli Františka Dvořáka, že však přes to, že nenabyl z parcelačního povolení z roku 1908 nároku na nezměnitelnost povolené parcelace, dlužno k námitkám Františka Dvořáka jako k námitkám souseda (§ 12 stav. řádu) vzíti zřetel a přezkoumati otázku účelnosti navrhované změny parcelace. Pokud o tuto otázku jde, dochází zemská správní komise k závěru, že nově utvořená stavební parcela čís. 6 má sice dosti velkou plošnou výměru, že však při malém rozměru průčelí, majícího délku 12 m a při značné hloubce neodpovídá co do své polohy podmínkám stanoveným v § 13, čís. 1 stav. řádu, nepřipouštějíc zejména postavení budovy, jež by odpovídalo ustanovení parcelačních podmínek z roku 1908 o stavbě rodinných domů na způsob vil, nejlépe prý je viděti z projektu domu, který již v roce 1914 a 1915 tvořil předmět stavebního řízení, a který by byl měl toliko průčelí o délce 9.15 m a prostoru mezi sousedním domem širokou asi 6 m, jež by při výstupcích schodišť a vchodů súžovala se na 3 až 4 m, vzdálenost to z ohledu požární policie velmi nepatrnou. Po ukazuje také na to, že komisionelním řízením v 1. stolici byla konstatována nemožnost zastavení rohové parcely čís. kat. 774 a parcely čís. kat. 773 způsobem, vyhovujícím požadavkům stavebního řádu, kdyby navrhovaná změna parcelace byla povolena.
Proti tomuto rozhodnutí zem. správní komise obrací se stížnost Josefa Bauera a dovozuje, že naříkané rozhodnutí porušuje zásadu, že vlastník jest obmezen ve vykonávání vlastnického práva jen potud, pokud toho vyžadují zákon a práva třetích osob. Františku Dvořákovi nevznikla z povolení parcelace v roku 1908 žádná subjektivní práva. Soused není legitimován ani ke stížnosti proti povolené změně parcelace z důvodů povahy veřejnoprávní. Že by na stavební ploše, která má výměry 37 m2 a průčelí o délce 12 m, nebylo lze vystavěti budovu, která by odpovídala podmínkám § 13 stav. ř., nelze tvrditi. Na váhu nepadá projekt domu z roku 1914, neboť s navrhovanou změnou parcelace nemá co činiti a byl ostatně kombinován s rohovou stavbou v jeden celek. Znalec, který se vyslovil proti změně parcelace, byl pro schválení parcelačního plánu Marie Linhartové, podle kterého parcela čís. kat. 771/1, označená čís. 17, má v průčelí jen 10 m. Bylo také v hlavní ulici, vzdálené 30 m od stavební parcely čís. 6, za souhlasu téhož znalce povoleno utvořiti z pozemků čís. kat. 299/1 a 297 stavební místa o průčelí 9 m a 7 1/2 m. Změna parcelace povolená 1. a 2. stolicí nepříčí se podmínkám stanoveným v § 13 stav. ř. co do rozsáhlosti, světla, vzduchu, zdravotních a požárních ohledů, nedotýká se ani práv osob třetích a umožňuje, aby každý ze sousedů měl místo dvou rozdílných dílců pouze parcelu jedinou, kdežto jinak zůstala by místa, o něž jde, následkem nemožnosti jakékoliv dohody mezi sousedy nezastavena.
Nejvyšší správní soud vycházel při svém nálezu z těchto úvah:
Vývody stížnosti obírající se otázkou, zda a pokud měl Frant. Dvořák v řízení parcelačním naříkaným rozhodnutím skončeném postavení strany, mohou nejvyšší správní soud zajímati jen potud, pokud v nich obsaženo jest tvrzení, že nález zemské správní komise byl vydán, aniž by tu bylo stížnosti strany legitimované, která zemskou správní komisi oprávňovala k zahájení její judikující činnosti.
Toto stanovisko stížnosti nebylo možno uznati za správné. Neboť v odst. 3 § 12 stav. z. pro Čechy jest výslovně nařízeno přivolati k řízení parcelačnímu všechny sousedy a na konci tohoto článku jsou i sousedé výslovně zahrnuti názvem »účastníků.«
Tím přiznáno jest majitelům pozemků sousedících s půdou na místa stavební rozdělovanou v řízení parcelačním postavení stran, jež jim propůjčuje právo, dovolati se proti rozhodnutí stavební stolice nižší pomocí instance nadřízené.
Co věci samé se týče, spočívá rozhodnutí naříkané na stanovisku, že není možno Josefu Bauerovi povoliti navrhovanou změnu parcelace, poněvadž by tím 1. utvořen byl pozemek stavební (parcela čís. 6) pro úzké své průčelí k vhodnému zastavení se nehodící a poněvadž 2. by tím možnost vhodného zastavení sousedních pozemků Fr. Dvořáka a jeho manželky byla stížená.
Proti důvodu posléz uvedenému, zejména proti právnímu náhledu v něm nepřímo vyslovenému, dle něhož i účinky, jaké vyvolává zamý šlená parcelace na způsob a možnost stavebního využitkování pozemků sousedních, mají býti pro otázku přípustnosti navrhované změny parcelace rozhodnými, neobrací se stížnost nijakou námitkou, následkem čehož odpadá pro nejvyšší správní soud nutnost i možnost náhledem tímto se obírati a vůbec důvod ad 2. uvedený zkoumati.
Pokud však jde o důvod ad 1., spočívá tento na právním názoru, že úzká rozměra stavební parcely, bránící, aby na ní mohlo vybudováno býti stavení vyhovující všeobecným předpisům stavebního řádu, resp. zvláštním předpisům pro zastavení dotčeného místa daným, stačí již samo o sobě, aby žádané utvoření takové úzké parcely stavební bylo odepřeno,
Nejvyšší správní soud shledal tento názor správným. Odpovídá nejen znění, nýbrž i intencím § 13, č. 1 stav. řádu pro Čechy, jenž chce zabrániti tvoření stavebních parcel, které svým tvarem a svými rozměry nedopouštějí, by zastaveny byly takovou budovou, jaká odpovídá zákonu i stavebnímu programu obce pro území dotčené ustanovenému.
Zůstává tudíž jen spornou otázka, zda opravdu jest navrhovaná parcela č. 6 tak úzkou, že požadavkům těm nevyhovuje. Vzhledem k tomu, že nižádná norma právní nestanoví ani přípustný nejnižší rozměr stavebních parcel ani nedává zevrubnou směrnici pro posouzení, kdy může určitý tvar nebo určitá velikost parcely stavební býti pokládána za vhodnou pro náležité zastavení, jeví se býti otázka, zda se konkrétní parcela ve smyslu § 13, č. 1 hodí pro »vhodné« zastavení, otázkou skutkovou, jejíž zodpovědění nutno posuzovati jen jako zjištění skutkových předpokladů po rozumu § 6 zák. o spr. soudě z r. 1875.
Shledala-li a zjistila-li tedy zemská správní komise, že navržená parcela č. 6 se pro náležité zastavení nehodí, nemůže dle 1. odst. uvedeného § 6 nejv. správní soud toto zjištění přezkoumati ve věci samé (inmerito) a nemůže proto také vejíti na všechny ony námitky stížnosti, kterými má býti věcná správnost tohoto faktického předpokladu vyvrácena.
Dle odst. 2 cit. předpisu mohl by nejvyšší správní soud v ohledu tomto jen zkoumati, zda není ve zjištění tom nějaká podstatná vada řízení, zejména zda není tu odporu se spisy administrativními.
Stížnost sama v příčině té ničeho neuvádí a žádné formální námitky nevznáší, zejména nepopírá správnost předpokladu, že plocha dotčená jest určena k zastavení vilovému, což činí nutným, aby bylo počítáno s většími než normálními rozměry stavebních parcel. Ježto dále zjištění, že parcela sporná jest pro vhodné zastavení příliš úzkou, opírá se o nález znalecký při komisi podaný, o němž se strana mohla vysloviti, nelze v nižádném ohledu shledati v provedeném řízení vady, kterou by bylo lze subsumovati pod předpis § 6, odst. 2 cit. zák.
Že snad na jiných místech připuštěny byly parcely stavební s průčelím menším než 12 metrů, jest pro posouzení předloženého případu nerozhodno, poněvadž otázka vhodného útvaru stavebních parcel může dle různosti případů býti různě zodpovídána a poněvadž dále nejv. správní soud může zkoumati jen správnost rozřešení v případě mu před loženém, aniž by mohl vysloviti se i o tom, zda v podobných jiných případech vydaná rozhodnutí správních úřadů, která stížností nebyla vzata v odpor, zákonu vyhovovala či nikoliv.
Z těch úvah bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 301. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 83-89.