Č. 772.

Prodej dříví z obecních lesů: K výkladu § 9 zák. ze dne 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n.
(Nález ze dne 21. března 1921 č. 1443.)
Věc: Obecní zastupitelstvo v J. proti moravskému zemskému výboru v Brně o prodej dříví z obecních lesů.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Obecní zastupitelství v J. usneslo se ve schůzi konané 24. dubna 1920 přenechati místním přihlásivším se usedlým dřevo z obecního lesa a to 1 m³ za 160 K, zbytek pak dřeva prodati dne 2. května 1920 ve veřejné dražbě. Při dražbě docíleno 220 K za 1 m³.
Dne 2. května 1920 podala řada poplatníků proti hořejšímu usnesení stížnost, poukazujíc k tomu, že při dražbě docíleno za 1 m³ o 60 K více, že tudíž obec při prodeji 90 m³ dřeva z volné ruky utrpěla škodu 5400 K. Zemský výbor v Brně naříkaným rozhodnutím usnesení ze dne 24. dubna 1920 zrušil, poněvadž odporuje ustanovení § 62 ob. zříz. a § 9, odst. 1 zákona ze dne 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n. Nařídil pak obecnímu zastupitelstvu, aby požadovalo rozdíl 60 K na 1 m³ od kupitelů dříví mimo dražbu prodaného, aby tak obec nepřišla ke škodě.
O stížnosti obce J. do tohoto rozhodnutí uvažoval nejvyšší správní soud takto:
§ 9 zákona ze dne 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n. obsahuje specielní ustanovení o tom, jak je zpeněžiti užitky lesů, a stanoví výslovně, že zpeněžení to má se státi veřejnou dražbou, především pro spotřebu obyvatelů obce. Usneslo-li se tedy obecní zastupitelstvo v J. dne 24. dubna 1920, že část dřeva z obecního lesa má býti prodána z volné ruky přihlásivším se usedlým dle pořadí jejich čísel, bylo usnesení to ve zřejmém rozporu s ustanovením § 9 cit. zák. a je rozhodnutí žalovaného úřadu, usnesení to ke stížnosti poplatníků zrušující, tímto ustanovením zákona plně odůvodněno.
Stížnost dovozuje, že těžisko tohoto zákonného ustanovení nemá býti hledáno v ustanovení, že prodej má býti proveden veřejnou dražbou, nýbrž v ustanovení, že užitků lesa má býti použito především pro spotřebu místního obyvatelstva, a této intenci že bylo usnesením ze dne 24. dubna 1920 plně vyhověno. K tomu budiž především podotčeno, že zákon mluví o spotřebě obyvatelů obce, a obec. zastupitelstvo usneslo se část dříví prodati usedlíkům dle pořadí jejich čísel, tedy nikoli všem obyvatelům a že tedy již proto nelze právem tvrditi, že usnesení to intenci zákona odpovídá.
Dle názoru nejvyššího správního soudu bylo úmyslem zákonodárce poskytnouti každéžmu obyvateli obce možnost, aby byl účasten při prodeji užitků obecních lesů a takto kryl svoji potřebu, a proto bylo stanoveno, že užitky ty mají se prodávati veřejnou dražbou, která zaručuje nejlépe možnost účastenství všeho obyvatelstva. Současně byla ovšem vytčena pro každého účastníka veřejné dražby míra přípustné koupě podle jeho spotřeby.
Je proto ustanovení § 9 cit. zák. vykládati tak, že prodej má se díti veřejnou dražbou, aby každému obyvateli místnímu dána byla možnost, dražby se účastniti, že však veřejnou dražbu tu omeziti je, pokud potřeba místního obyvatelstva není kryta, pouze na místní obyvatelstvo a také z toho vyloučiti toho, kdo již dle míry své spotřeby koupil. Teprve zbytek možno pak prodati nejvíce podávajícímu.
Klade tedy zákon stejný důraz jak na ustanovení veřejné dražby, tak i na míru potřeby každého místního obyvatele. Prodejem z volné ruky, usneseným dne 24. dubna 1920, vyloučena byla jednak veřejná dražba co do části dřeva z obecního lesa, jednak prodána část ta jen určité části obyvatelstva, ačkoli zákon předpisuje, že užitky obecních lesů mají veřejnou dražbou býti prodány všemu obyvatelstvu dle potřeby.
Názor stížnosti, že veřejnou dražbou bylo by se dostalo dříví spekulantům a že by byly dražbou porušeny předpisy o nejvyšších nebo směrných cenách, je mylný. Že by dražbou veřejnou dle zásad svrchu uvedených provedenou mohlo se na úkor ukojení potřeby místního obyvatelstva dostati dřeva spekulatům, je vyloučeno, poněvadž předem bylo prodávati obyvatelům místním dle míry jejich potřeby, a tu jest zřejmo, že k přihazování cen dojíti nemůže, jakmile vyloučí se ten, kdo dle míry své potřeby nakoupil. Zbylé dřevo ovšem možno prodati nejvýše podávajícímu, ale tu již úmyslu zákonodárcovu, aby se každému místnímu obyvateli dostalo dřeva dle jeho potřeby, bude vyhověno, a bude zajisté v intenci § 62 ob. zříz., prodá-li se pak zbytek nejvíce podávajícímu. Že by prodej dřeva nejvýše podávajícímu byl zapovězen, ani stížnost netvrdí.
Nevyvrátily tedy námitky stížnosti správnost naříkaného rozhodnutí, pokud jím usnesení ze dne 24. dubna 1920 bylo zrušeno jako zákonu odporující.
Stížnost brojí dále proti naříkanému rozhodnutí, pokud jím obci uloženo, aby od kupitelů, kupivších dřevo z volné ruky, požadovala doplatek 60 K za 1 m³.
Ohledně této části naříkaného rozhodnutí neshledal však nejvyšší správní soud vůbec, že by obsahovala nějaký výrok judikujíci, tedy rozhodnutí nebo opatření, které by zasahovalo do práv stěžující si obce, a jímž by práva její mohla býti porušena. Žalovaný úřad zrušiv naříkaným rozhodnutím usnesení obecního zastupitelství ze dne 24. dubna 1920 ohledně prodeje části dříví z volné ruky, vyslovil tím zřejmě, že prodej onen byl nezákonný a neplatný. Nemohl tedy v druhé části naříkaného rozhodnutí míti v úmyslu vysloviti, že prodej dříví z volné ruky za platný uznává a jen doplacení rozdílu cen požaduje. Bylo by to v rozporu s řečenou částí naříkaného rozhodnutí. Nelze proto druhou část naříkaného rozhodnutí považovati za nic jiného, než za pouhou direktivu, jak asi obec má pokračovati, aby pokud možno odčinila to, co následkem nezákonného usnesení ze dne 24. dubna 1920 uvedeno bylo ve skutek, aniž vyčkáno jeho pravomoci. Neboť již zrušením zmíněného usnesení nastala obci povinnost, starati se o to, aby dřevo neprávem z volné ruky prodané bylo obci vráceno a pak prodáno ve veřejné dražbě, jak zákon předpisuje. Naznačil-li žalovaný úřad obci, že na tomto důsledku svého rozhodnutí nebude trvati a označil-li cestu, jakou obec má pokračovati, aby snad v případě fysické nemožnosti žádati od kupitelů z volné ruky koupené dřevo zpět in natura a je pak ve veřejné dražbě prodati, uchránil aspoň obecní důchod před škodou, nelze v tom spatřovati ještě rozhodnutí o tom, co se stane, jestliže dřevo prodané z volné ruky nebude vráceno. Neobsahuje proto druhá část rozhodnutí naříkaného judikujícího výroku o tom, jakým způsobem mají býti odčiněny následky nezákonného onoho usnesení, nýbrž označuje pouze způsob, jak by event. se tak státi mohlo beze škody důchodu obecního.
Jsou tudíž vývody stížnosti po této stránce bezpředmětný.
Z těchto důvodů bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 772. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 355-357.