Č. 7708.

Pojištění úrazové: Zpropitné, které sklepník v restauračním voze železničním dostává od cestujících, je součástí jeho pracovního výdělku podle § 16 úraz. zák.
(Nález ze dne 23. ledna 1929 č. 1283.)
Prejudikatura: Boh. A 325/20, 569/20.
Věc: Mezinárodní společnost lůžkových vozů a velkých expresních vlaků evropských v Praze proti ministerstvu sociální péče (za zúč. Úraz. pojišťovnu děln. v Praze taj. Dr. Václ. Mazánek) stran úrazového pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem z 28. ledna 1926 předepsala Úrazová pojišťovna dělnická pro Čechy st-lce z jejího podniku »obsluha lůžkových a restauračních vozů« na základě provedené revise mezd za období 1 a 2 roku 1925 pojistné v úhrnné částce 56172 Kč 62 h. Podle výpočtu pojistného st-lkou podaného činily by pojistné příspěvky v uvedených obdobích pouze 47629 Kč 91 h. Rozdíl mezi těmito částkami pojistného per 8542 Kč 71 h vznikl tím, že do součtu mezd zaměstnanců st-lčiných, při revisi vyšetřených, pojat byl v předpisu pojistného také příjem číšníků na zpropitném, kdežto st-lka příjem ten v svém výpočtu neuvedla. — Námitkám proti uvedenému výměru společností podaným zsp nevyhověla. Odvolání st-lčino bylo pak nař. rozhodnutím zamítnuto.
O stížnosti nss uvážil:
Na sporu jest jedině otázka, zda zpropitné, jehož se dostává číšníkům stěžující si společnosti, zaměstnaným při provozování jejího podniku lůžkových a restauračních vozů, lze pokládati za součást pracovního výdělku, započitatelného do základu pro předpis úrazových příspěvků. Žal. úřad zodpověděl otázku tu kladně a opřel nař. rozhodnutí o §§ 6 a násl. a § 16 úr. zák. — Stížnost proti tomu především namítá, že pro vyměření pojistného jest rozhodným pouze § 8 úr. zák. Leč nelze jí dáti za pravdu.
V § 8 obsaženo jest ustanovení, že za plat nebo mzdu podle úr. zák. pokládají se tantiémy, podíly na zisku a jiné odměny za práci, jakož i naturální požitky. Naproti tomu § 16 úr. zák., jenž jedná zvláště o tom, podle čeho sluší vyměřiti pojistné příspěvky, nařizuje, že se to má stáli podle pracovního výdělku pojištěncova. Sedes materiae není tedy jen v § 8, nýbrž také v § 16, na jehož ustanoveni jest ovšem při řešení sporné otázky vžiti zřetel.
Podle § 16 úr. zák. sluší úrazové příspěvky (pojistné) platiti podle pracovního výdělku pojištěnců. Zákon úr. pojem pracovního výdělku blíže nevymezuje a neobsahuje ustanovení, které požitky nutno pokládati za jeho součásti. Výkladem pojmu pracovního výdělku zabýval se nss již v nál. Boh. A 325/20. Vyslovil v něm právní názor, že výrazu pracovní výdělek« v § 16 úr. zák. nesluší rozuměti tak, že jest jím míněn výtěžek práce, získaný na základě smlouvy pracovní, nýbrž že pod tento výraz nutno zahrnouti vše, co zaměstnanec v důsledku svého pracovního poměru vydělá a s čím může jako s příjmem počítati, byť i nešlo vždy o takové požitky, na něž by měl přímý právní nárok. Jeť patrným úmyslem zákona zabezpečiti zaměstnanci, jenž utrpěl úraz, důchod, stanovený určitým procentem k jeho příjmu před úrazem, který se má příjmu tomuto, pokud možno, přibližovati. Tomu nasvědčuje zejména i sám výraz »pracovní výdělek« v §§ 6, 7 a 16 a předpis § 8 úr. zák. Na tom, byly-li příjmy, pocházející z určitého pracovního poměru, smluveny čili nic, tedy nesejde (srov. nál. Boh. A 569/20).
Pro výklad pojmu pracovní výdělek jsou tedy rozhodný dvě okolnosti: a) aby šlo o hmotnou výhodu, které se zaměstnanci dostává v důsledku jeho pracovního poměru, tedy aby tu byla příčinná souvislost mezi touto výhodou a existencí pracovního poměru a b) aby tato hmotná výhoda měla do té míry ráz pravidelnosti, stálosti, aby pojištěnec mohl s ní jako s příjmem počítati.
Obě tyto podstatné pojmové náležitosti pracovního výdělku jsou ve sporném případě dány.
St-lka připouští, že její zaměstnanci dostávají od cestujícího obecenstva odměny a nepopírá, že odměn těchto (zpropitného) dostává se jim při příležitosti prací, které konají pro st-lku. Z toho plyne, že dotčení zaměstnanci (vrchní a pomocní číšníci) dostávají zpropitné v důsledku svého prac. poměru, neboť kdyby v takovém poměru ke stěžující si společnosti nebyli a práce pro ni v restauračních vozech nekonali, nebylo by ani pro cestující obecenstvo příležitosti, aby jim zpropitné poskytovalo. Jest tu tedy dána příčinná souvislost mezi poskytováním a přijímáním zpropitného a trváním pracovního poměru. Tím dán jest první ze shora uvedených předpokladů pro úsudek, že zpropitné spadá pod pojem prac. výdělku ve smyslu § 16 úr. zák. Namítá-li stížnost, že cestující nejsou povinni zpropitné dávati, že činí tak z pouhé liberality, že zpropitné není odměnou za práci, pro kterou číšníci byli st-lkou sjednáni, nýbrž odměnou za úsluhy, prokázané cestujícím, tedy za pracovní výkon, který byl proveden pro ně, nikoli pro st-lku jako zaměstnavatelku, nutno proti těmto vývodům uvésti, že tyto okolnosti, na něž st-lka klade důraz, pro stanovení pojmu pracovního výdělku podle § 16 úr. zák. rozhodný nejsou. Pracovní výdělek nekryje se, jak stížnost mylně se domnívá, se mzdou v hotovosti a v naturáliích, zaměstnanci na základě smlouvy příslušející, zejména nikoli tehdy, jestliže odměna jeho již předem se stanoví v předpokladu, že zaměstnanec jako úplatu za své práce konané v podniku, úrazovému pojištění podléhajícím, přímo od zákazníků podniku obdrží zpravidla v podobě zpropitného úplatu, která jest určena k tomu, aby mzdu buď vůbec nahradila nebo smluvenou mzdu doplnila.
Také druhý pro výklad pojmu pracovního výdělku rozhodný znak, totiž že zpropitné jest hmotnou výhodou, která má ráz pravidelnosti, stálosti a že s ní může pojištěnec jako s příjmem počítati, je dán. V tom směru přicházejí v úvahu výpovědi svědků R. O. a H. N. První z nich potvrdil, že jeho příjem na zpropitném jako vrchního číšníka u stěžující si společnosti činí měsíčně 1000 Kč, kdežto měsíční plat po srážkách pouze 96 Kč a že při nastoupení služby bylo mu výslovně řečeno, že zpropitné tvoří jeho výhradný příjem. Druhý svědek pak uvedl, že byl přijat jako bezplatný číšník jen s částečným stravováním a měsíčním paušálem na uniformu 100 Kč. Příjem jeho jest dobrovolné zpropitné, jež činí měsíčně 700 Kč. Výpověďmi těchto svědků a výpovědí dalšího svědka A. M., průvodčího zaměstnaného u stěžující si společnosti, který udal, že má po srážkách měsíční plat 310 Kč a dostává měsíční zpropitné asi 900 Kč, vyvrácena jest námitka stížnosti, že o pravidelném poskytování zpropitného zaměstnancům st-lčiným nemůže býti řeči a žc jejich příjmy na zpropitném jsou jen nepatrné, řídké a mimořádné. Zároveň jest z výpovědí těch zřejmo, že žal. úřad měl v nich pro svůj úsudek, že zpropitné číšníkům st-lčiným poskytované mělo ráz pravidelnosti a stálosti příjmu a že k němu st-lka při určení jejich mzdy brala zřetel, náležitý a bezpečný podklad.
Pokud st-lka namítá konečně, že názor žal. úřadu odporuje pojmu pracovního výdělku proto, poněvadž každý pracovní úkon podléhá dani z obratu, že však žádný zřízenec st-lčin, ani ona sama daně této ze zpropitného neplatí, stačí k odůvodněni bezpodstatnosti této námitky podotknouti, že pro posouzení otázky, lze-li nějaký příjem pokládati za součást prac. výdělku ve smyslu § 16 úr. zák., jest právně úplně bezvýznamnou okolnost, platí-li či neplatí-li se z něho nějaká daň, neboť okolnost tato na právní povaze příjmu nemůže nic změniti.
Nss nemohl tedy v nař. rozhodnutí, uznávajícím ve shodě s judikaturou býv. ss-u (srov. na př. nál. Budw. A 6822/09) zpropitné za součást pracovního výdělku podle § 16 úr. zák., shledati vytýkanou nezákonnost.

Citace:

Č. 7708. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 257-259.