Čís. 8991Lhostejno, zda se zcizeni ve smyslu § 366, druhá věta, obč. zák. stalo úplatně či bezplatně. Spadá sem zejména i případ, kde zcizitel se stal později vlastníkem dědictvím. Ustanovení § 366, druhá věta, obč. zák. jest obdobně použiti i tehdy, byl-li zcizitelem universální dědic a vindikuje-li pozůstalost.(Rozh. ze dne 24. května 1929, Rv II 635/28)Pozůstalost po Amalii C-ové domáhala se na žalované vydání náramku a nábytku z důvodu, že Hanuš C. daroval žalované věci ty omylem. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil, mimo jiné z těchto důvodů: Po stránce právní vytýká odvolatel rozsudku, že přehlédl tvrzení žaloby, že žalovaná nabyla obojí věci od nevlastníka. Jest si předně uvědomiti, že obě žaloby jsou pravými vlastnickými žalobami (§§ 366—379 obč. zák.) a že tudíž žalující pozůstalost musí podle § 369 obč. zák. dokázati, že obě věci byly v době smrti zůstavitelky (§ 547 obč. zák.) vlastnictvím pozůstalosti a že je žalovaná má ve své moci. Tento důkaz se žalující straně zdařil, poněvadž obě okolnosti jsou vlastně nesporny. Žalovaná strana namítá však, že věci jí byly darovány, což se jí rovněž podařilo dokázati. Avšak dárce Hanuš C. nebyl vlastníkem věcí těch, poněvadž se k dědictví nepřihlásil (§§ 797, 547 obč. zák.), nýbrž převzal určité věci jen jure crediti, mezi nimiž ony dvě věci nebyly, a poněvadž nebyl ani opatrovníkem ani správcem pozůstalosti (§811 obč. zák. - § 145 nesp. říz.). Nemohlo tedy darovacími smlouvami přejíti vlastnictví na žalovanou pro nedostatek podmínek § 367 obč. zák., jenž uznává jen ve výčetmo uvedených případech nabytí vlastnického práva od nevlastníka. A nelze použiti obdobně ani § 824 poslední věta obč. zák., jenž uznává nabytí vlastnictví i od domnělého dědice, poněvadž je to ustanovení výjimečné, jež na nabyvatele věcí jure crediti (§ 174 nesp. říz.) jakožto singulárního nástupce nelze vůbec rozšířiti. Přes to však má odvolací soud za to, že žalovaná nabyla vlastnictví vydržením. K vydržení lze právě tak jako k promlčení přihlížeti jen, když ho strana uplatňuje (§ 1501 obč. zák.). Tím však není řečeno, že žalovaná strana musí výslovně použíti slova »vydržení«, stačí, uvede-li veškeré okolnosti, opodstatňující zákonné podmínky vydržení. Neboť právní podřadění při- náleží soudu, strana jest povinna udati jen skutkové okolnosti (§§ 76, 78, 226, 243, 176 - 178 c. ř. s.). Žalovaná strana uvedla veškeré skutkové náležitosti vydržení (§ 1460 obč. zák.), namítnuvši, že jí obojí věci byly darovány a odevzdány, že se tak stalo v roce 1915, že je držela jako své vlastní a že se jich nezmocnila ani lstí ani nepravým předstíráním. A veškeré tyto náležitosti i prokázala. Avšak i z jiného důvodu nelze zažalované nároky uznati. Podle § 366 druhé věty obč. zák. nepřísluší vindikační nárok tomu, kdo zcizil věc v době, kdy vlastníkem věci nebyl, a později se vlastníkem stal. Při tom je lhostejno, zda stalo se zcizení úplatně či bezplatně, poněvadž slovo »zcizení« zahrnuje každý převod vlastnictví. Sem spadá zejména případ, kde zcizitel se později následkem dědictví stal vlastníkem. V souzeném případě se má věc ovšem poněkud jinak, poněvadž zcizitelem byl Hanuš C., kdežto vindikuje pozůstalost po Amalii C-ové. Avšak přes to lze obdobně onoho ustanovení i tu použíti, uváží-li se, že vyloučení žaloby vlastnické ve smyslu § 366 druhá věta obč. zák. spočívá v důvodech slušnosti, nedovolujících chrániti žalobce, jenž nečestným způsobem vlastní své jednání popírá. Hanuš C. jest nesporně jediným zákonným dědicem zesnulé Amalie C-ové, jež nezanechala poslední pořízení. Nyní se přihlásil jako jediný dědic ze zákona s dobrodiním inventáře k pozůstalosti ohledně jmění nově se vyskytnuvšího a přihláška byla soudem přijata, z čehož patrno, že mu veškerá pozůstalost musí býti odevzdána (§§ 731, 728, 819 obč. zák.), že se stane výhradným vlastníkem (§ 424 obč. zák.) a již dnes je ustanoven správcem pozůstalosti (§ 145 nesp. pat.). Hanuš C. byl však v době nápadu (§§ 536, 546 obč. zák.) jediným dědicem ze zákona a, ač měl proti pozůstalosti táž práva, jako nyní, neuplatnil je a vědomě zamlčel náramek a nábytek, jež byl v neobmezeném vlastnictví a držení pozůstalosti a jest vlastně osoba náramek a nábytek zcizivší a osoba věci ty nyní vindikující táž. Učinil-li Hanuš C. po 13 letech nárok na projednání pozůstalosti ohledně tohoto domněle nově se vyskytnuvšího jmění (§ 179 nesp. říz.), jest zjevnou snaha vyvolati přesvědčení o různosti osoby zcizující a osoby vindikující a zřejmý pokus obejíti předpis § 366 druhá věta obč. zák. Příčí se to zjevně shora zmíněné zásadě slušnosti, když Hanuš C. v roce 1915 dobrovolně náramek žalované daroval a nábytek jí přímo vnutil, a nyní se věcí těch chce domoci proto, že by mu přišly nyní vhod. Nelze přehlédnouti, že, kdyby Hanuš C. byl po smrti matčině podle zákona jednal a náramek a nábytek do inventáře podle zákona přihlásil, byl by se stal jako zákonný dědic hned tehdy vlastníkem oněch věcí a, kdyby je byl daroval jako vlastník, nebyl by je mohl z důvodů nyní uplatňovaných žádati zpět. Nemůže proto žádati, by za to, že jednal tehdy protizákonně, byl nyní odměněn tím, že se mu vindikační nárok uzná а k zpětnému nabytí věcí se mu dopomůže. Mravní povinnost žalované k vrácení věcí nemůže při tom padati na váhu, ježto ji nelze opříti o zákon a, jakž shora řečeno, žalovaná jednala bezelstně.Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.Důvody:S odvolacím soudem jest souhlasiti, pokud dospěl k názoru, že žalovaná nabyla vlastnictví věcí, o něž jde, vydržením a že zažalované nároky nejsou odůvodněné ani s hlediska druhé věty § 366 obč. zák. Po té stránce jest vycházeti ovšem ze zjištění napadeného rozsudku. Za těchto předpokladů jest úplně souhlasiti s případnými důvody, jimiž odvolací soud řešil otázku vydržení vlastnictví a otázku použití druhé věty § 366 obč. zák. na tento případ. Názor, vyslovený v této otázce, odpovídá nejen zákonu, nýbrž kryje se i názorem vědy (Stubenrauch I. str. 458 a Randa, Právo vlastnické str. 231).