Pro přípustnost a včasnost návrhu exekučního rozhodna jest doba, kdy návrh exekuční byl k soudu podán a nikoliv čas, kdy soudce návrh ten vyřídil. 1 Směneční platební příkaz doručen byl dlužníku dne 19. února 1913. Již třetí den po té, totiž 22. února 1913, došel soudu věřitelův návrh na povolení exekuce. Prvý soudce vyčkal, nedojdou-li včas námitky proti příkazu, a když tak se nestalo, dne 23. února 1913 exekuci povolil. K stížnosti dlužníkově změnila druhá stolice usnesení soudce prvého a návrh exekuční zamítla. Důvody. Pro přípustnost návrhu exekučního jedině rozhodna jest doba, kdy tento návrh k soudu došel. Vždyť nelze věřiteli přiznati právo ku vznesení návrhu na povolení exekuce dříve, než úplně minul čas platební. Toto projití času platebního jest právě podmínkou vznesení návrhu. Jen tak sluší rozuměti předpisu §. 7. ex. ř., že exekuce nemůže býti povolena dříve, nežli pohledávka dospěje a lhůta v rozsudku nebo v jiném titulu exekučním pro plnění určená projde. Úplně vedlejší okolností jest, že soudce teprve po projití této doby a zjistiv, že námitky nedošly, návrh vyřídil a exekuci povolil, poněvadž původní předčasnost návrhu tím odvrácena býti nemůže. Také ohledy na jiné věřitele zásadu zde přijatou úplně ospravedlňují. Třetí stolice revisijnímu rekursu věřitelově nevyhověla a usnesení 2. stolice z uvedených právě důvodů potvrdila. (Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 1913, č. j. R II 386/13.) Flieder.*) Podobně rozhodl nejv. soud dne 22. října 1901, č. 14553, uvěř. v Jur. Bl. 1901, č. 49.