Č. 3599.

Nemocenské pojišťování: I. Kdy lze domáckého dělníka pokládati za zaměstnaného pravidelně, nikoliv jen příležitostně? — II. Výše výdělku sama o sobě nemá rozhodného významu pro otázku, zda určitý dělník jest zaměstnán pravidelně nebo toliko příležitostně. — III. Zaměstnavatel není povinosti ohlašovati svoje zaměstnance zbaven již tím, že zaměstnanec se u pokladny sám přihlásil za dobrovolného člena.
(Nález ze dne 10. května 1924 č. 8345.)
Věc: Firma M. a F. v M. proti ministerstvu sociální péče (za zúčastněnou okr. nem. pokladnu v M. adv. Dr. Rud. Rabi z Prahy) o nemocenské pojištěni.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím potvrdilo min. soc. péče v pořadí instančním výměr osp-é v Š. ze 17. prosince 1921, jímž Antonín F., společník firmy M. a D. v M. byl uznán vinným přestupkem § 31 zák. z 30. března 1888 č. 33 ř. z., jehož se dopustil tím, že nepřihlásil dělnici Marii P. k okr. nem. pokladně v M. a odsouzen podle § 67 cit. zák. k pokutě 10 Kč po případě k trestu vězení 24 hodin, konečně pak uznán povinným, aby nahradil nem. pokladně dle § 32 nemoc. zák. veškeren podpůrný náklad, který učinila za Marii P.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto: — — —
Stížnost, domáhající se zrušení nař. rozhodnutí jen pokud jde o náhradu ošetř. nákladů za Marii P., vytýká nezákonnost rozhodnutí, již spatřuje v tom, že žal. úřad v rozporu s předpisem § 1, odst. 2 zák. o nemoc, poj. z 15. května 1919 č. 258 Sb. uznal Marii P. pojištěním povinnou, ač tato u stěžující si strany nebyla zaměstnána pravidelně, nýbrž pouze příležitostně, z čehož pak stížnost vyvozuje, že stěžující si strana nebyla povinna ji k pojištění přihlásiti, a nemohou ji pak stíhati následky nevčasného přihlášení podle ustanovení § 32 cit. zák.
Námitku tuto neshledal nss důvodnou. Jestliže zákon o nemoc. pojištění v cit. § 1, odst. 2 váže pojistnou povinnost domáckých dělníků na předpoklad, že osoba, o jejíž pojistnou povinnost jde, koná živnostenské práce pravidelně a nikoliv příležitostně, vysvítá z protikladu tohoto tolik na jisto, že jest požadavkem zákona, aby konání dotčené práce nebylo se zřetelem k obvyklému zaměstnání zjevem toliko nahodilým, ojedinělým, nýbrž trvalým a tvořilo tak řádný zdroj příjmů osoby pracující.
Jak z nař. rozhodnutí v souvislosti se správními spisy jemu za podklad sloužícími vysvítá, založil žal. úřad své rozhodnutí na skutkovém zjištění, že u stěžující si strany byla jako domácká dělnice zaměstnána Marie P. pravidelně a nikoliv pouze příležitostně. Podle spisů uvedla stěžující si strana již v odvolání proti výměru osp-é ze 17. prosince 1921 výslovně, že jmenovaná domácká dělnice vstoupila do služeb firmy dne 16. listopadu 1920, z čehož logicky plyne, že i podle udání stěžující si strany nešlo o zaměstnání pouze nahodilé, nýbrž o zaměstnání rázu trvalého. Porovnává-li se s tímto údajem výsledek dalšího šetření, úřadem konaného, t. j. zpráva četnické stanice v M. z 1. srpna 1922, podle níž Marie P. vypověděla, že jejím hlavním zaměstnáním jest práce u firmy M. a F., pro niž doposud pracuje, a jiného vedlejšího zaměstnání vůbec nemá, nelze říci, že by skutkové zjištění žal. úřadu nemělo dostatečné opory ve spisech. Na tom nemůže ničeho měniti okolnost stížností namítaná, že výdělek, vypadající na dobu od 16. listopadu do konce prosince 1920 činil toliko 225-40 Kč, průměrně tedy 6 Kč denně, neboť výše výdělku pro posouzení otázky, zdali jde o zaměstnání pravidelné anebo toliko příležitostné, sama o sobě rozhodného významu nemá a řídí se podle něho toliko zařazení do mzdových tříd (§ 7.).
Stížnost namítá dále, že stěžující si stranu nestihá povinnost k náhradě ošetřovacích útrat také proto, že Marie P. se k okr. nemoc, pokladně v M. již dne 1. listopadu 1920 dobrovolně přihlásila a příspěvky za dobu od 14. listopadu 1920 do 26. března 1921 zaplatila a § 32 nem. zák. nečiní rozdílu, zdali přihláška se stala z povinnosti nebo dobrovolně.
Ani této námitce nelze přisvědčiti, Povinnost ohlašovací, na jejíž opomenutí váže zákon důsledky v § 32 označené, uložena jest v § 31 zaměstnavateli bez jakékoliv výhrady nebo výjimky. Účelem předpisu tohoto jest zabezpečiti, aby se příslušné pokladně dostalo včas vědomosti o novém pojištěnci zároveň s potřebnými daty (srov. § 7 c) nem. zák.), které jí řádně a spolehlivě podati může právě zaměstnavatel, aby pak pokladna řádně mohla zaříditi vše, čeho je k provádění nemoc, pojištění zapotřebí.
S hlediska tohoto účelu nemůže zaměstnavatel řečené povinnosti býti zbaven jen proto, že zaměstnanec, o nějž jde, sám se již u pokladny přihlásil za dobrovolného člena; neboť není účelu zákona vyhověno již tím, že osoba tato jest u pokladny vůbec a jakkoliv pojištěna, nýbrž toliko tehdy, když jest pojištěna způsobem a měrou v zákoně nařízenou (§ 13 č. 1, odst 1) t. j. podle pracovního výdělku, který zaměstnavatel podle § 7 c) oznámiti má nemoc, pokladně přihláškou. V daném případě pak přihláška Marie P. za dobrovolného člena pokladny předepsanou přihlášku se strany zaměstnavatele již proto nemohla nahraditi, že se stala podle stížnosti samé již dne 11. listopadu 1920, tedy v době, kdy u stěžující si firmy ještě vůbec zaměstnána nebyla, neboť stížnost sama praví, že převzala u stěžující si firmy domáckou práci teprve dne 16. listopadu 1920.
Z těchto úvah dospěl nss k zamítnutí stížnosti.

Citace:

Rozhodnutí č. 3516. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 263-265.