Č. 757.

Okresní správa: Podmínky platnosti instrukce, vydané pro okresní správní komise. — Právní povaha členství v takové komisi.
(Nález ze dne 9. března 1921 č. 2894.)
Věc: Okresní správní komise v Plzni a její členové (adv. Dr. Alfr. Meissner z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za zúčastněnou stranu Mat. P. v Plzni adv. Dr. Mat. Mandl z Plzně) stran náhrady výloh členům okresní správní komise.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Mat. P. a spol. podali stížnost clo usnesení okresní správní komise v Plzni ze dne 28. ledna 1920, kterým byl schválen rozpočet zastupitelského okresu Plzeňského pro rok 1920 a ustanovena výše přirážek, jež budou v tomto roce vybírány. Ve stížnosti žádali stěžovatelé, aby byly z rozpočtu vyloučeny tyto položky:
1. V potřebě I. ústřední správa 3. pod titulem »Diety a cestovné členům okresní správní komise ke schůzím« položka 15.000 Kč.
2. V téže rubrice odd. 5. »Různá vydání« pod titulem »Náměstkovi okresního starosty k disposici« položka 4000 Kč.
Zemská správní komise v Praze povolivši naříkaným rozhodnutím v souhlase se zemskou správou politickou, aby v okresu Plzeňském vybírány byly přirážky co do druhu i co do výše tak, jak byly okresní správní komisí usneseny, rozhodla zároveň o stížnosti Mat. P. a spol. v ten rozum,
ad 1. aby byl snížen peníz 15.000 Kč v potřebě I. ústřední správa 3. na 9000 Kč a aby byl veden pod titulem »náhrada hotových výloh spojených s funkcemi předsedy, náměstka (a po případě členů užšího výboru) okresní správní komise« (čl. 9 instrukce pro okresní správní komise);
ad 2. aby byl vyloučen peníz 4000 Kč z rozpočtu, a to z toho důvodu, poněvadž úřad náměstka předsedy okresní správní komise jest úřadem čestným a nemůže býti tudíž připuštěno věnování tohoto peníze jako remunerace, pokud však penízem tím mají býti uhrazeny jiné výlohy s vykonáváním úřadu spojené, jest na úhradu podobných výloh dostatečně již pamatováno položkou rozpočtu 8000 Kč v rubrice I. 5. a dále rozpočtovou položkou v rubrice VIII. 3. na nepředvídané výdaje v sumě 25.000 Kč, při čemž ovšem jest nutno, aby tyto výdaje byly uhrazeny na základě usnesení okresní správní komise, předloží-li se příslušné výkazy.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nejvyšší správní soud toto: Předmětem sporu jest výrok žalovaného úřadu, jímž tento uznal, aby jednak rozpočtová položka 15.000 Kč pod titulem »ústřední správa« byla snížena na 9000 Kč a vedena pod titulem »náhrada hotových výloh spojených s funkcemi předsedy, náměstka a po případě členů užšího výboru okresní správní komise«; jednak aby peníz 4000 Kč, zařaděný v rozpočtu jako náměstkovi starosty k disposici, úplně byl vyloučen.
Z tohoto výroku samého, zejména pak z důvodů k němu připojených jest patrno, že bylo jím vysloveno, že náměstek starosty nemá nároku na odměnu z důvodu vykonávání funkcí svého úřadu, ale nebyl mu výrokem tím odepřen nárok na náhradu hotových výloh, na jichž dostatečné krytí částkami 9000 Kč, 8000 Kč a 25000 Kč (na nepředvídané výdaje) v rozpočtu zařaděnými výslovně poukazuje. Zdali a za jakých předpokladů by bylo možno a po zákonu přípustno náhradu hotových výloh ve formě paušálu poskytovati, o tom naříkané rozhodnutí se nevyslovilo a nelze proto nejvyššímu správnímu soudu o tom uvažovati.
Zbývá tudíž jenom zabývati se otázkou, zda smí členům okresní správní komise, kteří nejsou ani předsedou, ani náměstkem předsedy této komise, ani členy užšího výboru eventuelně zvoleného, býti přiznána náhrada hotových výloh výkonem této jejich funkce vzniklých. Žalovaný úřad odpověděl na tuto otázku záporně, opíraje se o čl. 9. instrukce pro okresní správní komise, vydané dne 26. ledna 1920 čís. 7137, který vyslovuje zásadně, že členství v okresní správní komisi jest úřadem čestným a odkazuje při tom na srovnání s § 47 zákona o okresních zastupitelstvech. Stížnost má za to, že instrukce ona jest nezávazná, ježto prý odporuje předpisům práva občanského, zejména §§ 1151, 1152 a 1038 o. z. o. a nebyla vydána ve formě zákona.
Poněvadž instrukce ona dle své právní povahy musí býti pokládána za »nařízení«, bylo nejvyššímu správnímu soudu vzhledem k § 8 zákona o správním soudě rozhodnouti o popírané platnosti této objektivní normy, na níž žalované rozhodnutí jest založeno. Nejvyšší správní soud nemohl sdíleti stanovisko stížnosti, která §u 9 citované instrukce upírá platnost a účinnost. Okresní zastupitelstva byla aktem vlády rozpuštěna a nastala nutnost předvídaná v § 81 zákona ze dne 25. července 1864 č. 27 z. z., aby upravena byla správa okresů pro mezidobí, nežli na místo rozpuštěných okresních zastupitelstev nastoupí orgán definitivní. O to se mají postarati místodržitelství (zemská správa politická) a zemský výbor (zemský správní výbor). Oba tyto orgány mají se smluviti a učiniti náležitá opatření, aby práce až do zřízení nového okresního zastupitelstva prozatím se spravovaly. Způsob, jakým se to státi má, zejména má-li ke správě okresu býti povolána jen jedna osoba či kollegium a jaká kompetence jim má býti svěřena, dále jak mají býti upraveny otázky osobní tohoto zatímního orgánu, to vše jest dáno do vůle a moci zemské správy politické a zemského správního výboru. Není-li však vůbec zákonné normy, (která by obsah a rozsah provizorní úpravy přenechané jim citov. předpisem určovala, pak není nařizovací moc orgánů v § 81 leg. cit. jmenovaných jinak obmezena, než že nesmí tomu, kdo prozatím správou okresu jest pověřen, býti svěřeno více kompetence, než kterou nadáni jsou řádní orgánové, jež okres dle zákona mají zastupovati. Že by instrukce, o niž jde, tuto jedinou hranici zákonnou překračovala, nelze tvrditi a nemožno ji proto prohlásiti za normu zákonu se příčící a tudíž neplatnou.
Není také třeba zkoumati, zdali tento předpis jest ve shodě s § 47 zákona o okresních zastupitelstvech, při čemž by bylo jen mimochodem podotknouti, že srovnávání předpisů platných o osobních nárocích členu okresního zastupitelstva resp. okresního výboru s jedné, s úpravou stejných nároků členů správní okresní komise se strany druhé, jest již stížností obou těchto orgánů vyloučeno.
Tomu nevadí, že § 9 instrukce v závorce uvádí ke srovnání § 47 cit. zákona. Citací tou chtěl jen poukázati na obsahovou analogii obou těchto norem, která jeví se v tom, že »jako dle § 47 zákona o okresních zastupitelstvech se nedostává náhrady hotových výloh všem členům okresního zastupitelstva, nýbrž jen několika určitým, tak také zde se obmezuje tento nárok toliko na členy užšího výboru«. Jiného smyslu odvolání na § 47 zákona o okresních zastupitelstvech nemá.
Vzhledem k těmto úvahám musil tedy i nejvyšší správní soud čl. 9 instrukce ze dne 26. ledna 1920 čís. 7137 jako normy pro spornou otázku jedině rozhodnou svému nálezu položiti za základ.
Dle tohoto předpisu členové okresní správní komise nemají nároku na odměnu za konání úřadu toho. Toliko předseda a jeho náměstek a tam, kde byl zvolen užší výbor, také členové tohoto mohou požadovati, aby jim z pokladny okresní byly nahrazeny hotové výlohy, které jsou s vykonáváním jejich prací spojeny. Jsou tedy v čl. 9 instrukce vypočítány osoby, kterým nárok na náhradu hotových výloh přísluší a tím řečeno, že se ostatním náhrady té nemá dostati.
Naříkané rozhodnutí dbalo při svém výroku přesně tohoto ustanovení a nelze v něm proto shledati nezákonnosti.
Pokud stížnost porovnává členství a funkce členů v okresní správní komisi s obligačními poměry smluv o zmocnění nebo námezdních, nebo docela s právy nezmocněného jednatele, nutno poukázati k tomu, že jednak členové orgánu veřejného nejsou povoláni k representaci veřejné právnické osoby resp. k výkonu veřejných funkcí v obor správy a správního soudnictví spadajících nějakou smlouvou a nemohou býti ani přímo, ani per analogiam posuzováni jako zmocněnci, jednatelé nebo v námezdním poměru se nalézající osoby vůči právnické osobě, jejíž funkce vykonávají. Právo členů okresní správní komise k výkonu této jejich funkce zakládá se v aktu veřejnoprávním, jímž byli ke členství v této komisi povoláni, a jest tudíž právní zdroj pro posuzování obsahu a rozsahu práv jim příslušejících shledávati jedině v tomto jmenovacím aktu. Přípustnost a zákonnost tohoto aktu sama a určení obsahu i rozsahu jejich práv vůbec, zejména i práv subjektivních vůči okresu, jehož jsou funkcionáři, byla již výše vyložena.
Bylo proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 757. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 325-327.