NPD documents search: Všeobecný slovník právní, sv. 4

Řízení písemné a ústní
.
I. Pojem.
Řízení písemné je řízení, jež ovládáno je zásadou písemnosti, t. j. zásadou, dle níž soud rozhoduje na základě sporného materiálu ve spisech obsaženého. Strany činí svá přednesení písemně ve zvláštních podáních nebo protokolárně, styk mezi stranou a soudcem děje se vůbec písemně. Soud nabývá vědomosti o tvrzeních stran, jakož i o původech stranami nabízených jen z jich podání a rozhoduje též na základě materiálu ve spisech shrnutého bez ústního slyšení stran. Naproti tomu mluvíme o řízení ústním, když strany činí své návrhy ústně, tudíž bezprostředně před soudem rozhodujícím. Styk mezi stranami a soudem děje se ústně. Když pak byl sporný materiál stranami náležitě ústně přednesen a když objasněny, pokud se týče, dokázány byly při ústním jednání okolnosti pro rozhodnutí sporu závažné a rozhodné, vynese soud rozsudek o žalobě, který se ústně prohlásí.
II. Staré řízení soudní ovládáno bylo téměř výhradně zásadou písemnosti; Josefinský soudní řád rozeznává sice mezi řízením písemným a ústním (o ústním jedná v 2. kapitole §§ 17 — 33), avšak rozdíl ten je jen zdánlivým a záleží v tom, že v t. zv. ústním řízení jednotlivá podání: odpověď, repliku a dupliku lze při nařízených rocích podati protokolárně. Je to tedy zase jen písemnost’, poněvadž nejsou rozhodna pro výrok soudcovský ústní prohlášení stran při rocích takových učiněná, nýbrž výhradně rozhodným je obsah spisů, pokud se týče protokolů. Z toho tedy vyplývá, že Josefinské ústní řízení, podobně i řízení stručné nebylo řízením ústním ve smyslu shora uvedeném. Mluvíme tu o řízení ústním ve smyslu nevlastním, neboť není toto t. zv. ústní řízení nic jiného než řízením písemním s jistými formálními zvláštnostmi. Dle starého práva bylo pravidlem při sborových soudech (též obchodních) řízení písemní, při okresních soudech řízení ústní (v nevlastním smyslu). Výjimečně i při soudech okresních bylo jednáno písemně: 1. ve sporu účetním (§ 102 o. ř. s. a dv. d. z 19. listopadu 1784 č. 368);
2. dle § 15 staré j. n. u městských delegovaných soudů okresních, pokud výminečně (§ 37 staré j. n.) jim byly přikázány věci právní, na něž se žádný způsob řízení stručného nevztahoval;
3. konečně mohly se strany o tom dohodnouti, by na místě zákonného řízení stručného bylo jednáno písemně. Prorogace taková byla však vyloučena, šlo-li o spor manželský, rušenou držbu neb o řízení ve věcech nepatrných (bagatelní).
III. Nový soudní úřad civilní ze dne 1. srpna 1895, jenž v platnosť vešel 1. lednem 1898, ovládán je zásadou ústnosti; řízení je ústní ve vlastním slova smyslu. § 176 c. ř. s. výslovně nařizuje, že strany projednávají spor před soudem nalézajícím ústně. Proto je nepřípustno, by strany místo ústního přednesení předčítaly spisy, které k soudu si přinesly (§ 177 odst. 1 c. ř. s.); rovněž nesmí soud přijati návrhy stran k protokolům jednacím (§ 210 odst, 2. c. ř. s.), stalo-li se tak nicméně je rozsudek zmatečným (§ 477 č. 8 c. ř. s.). Avšak zásada ústnosti není (a ani nemůže) býti provedena do nejzazších krajností, nemá-li tím býti ohrožen účel řízení sporného. Proto připouští nový c. ř. s. i jiný způsob (než ústní sdělení), jímž by soud rozhodující nabyl vědomosti o látce sporné a okolnostech pro spor rozhodných. Ústní sdělení není tudíž výhradným prostředkem sdělovacím a to tím méně, poněvadž zásada ústnosti nemá významu samostatného, ona slouží jen zásadě bezprostřednosti a lze tudíž všude tam od ústnosti upustiti, kde se tím zásadě bezprostřednosti újma nečiní. Výjimkou ze zásady ústnosti připouští náš c. ř. s. písemnost’ a sice zejmena v těchto případech:
1. Řízení sporné zahájí se z pravidla k návrhům v písemných přípravných podáních neb v písemných podáních (Schriftsätze) (žaloba, odvolání, dovolání §§ 226, 465, 505 c. ř. s.) učiněným, o kterých se odpůrce rovněž písemně vyjádří (odpověď žalobní, sdělení odvolací a odpověď revisní, §§ 243, 468, 469, 507 c. ř. s.).
2. O obsahu řízení, jež nebylo provedeno před soudem nalézacím, nýbrž bylo provedeno před soudcem z rozkazu činným (judex deputatus) nebo soudcem dožádaným (judex requisitus), nabývá rozhodující soud vědomosti ze spisů a protokolů v řízení před těmito soudci sepsaných (§§ 216, 256 [ohledně řízení přípravného], 286, 287 [řízení důkazní] c. ř. s.).
3. Listiny připouštějí se co důkaz, kvality ovšem různé, zejména dle toho, jde-li o listinu veřejnou nebo soukromou (§§ 292 nn. c. ř. s. a čl. Listiny).
4. Základem řízení rozkazního (mandátního) a řízení směnečného je listina, ovšem zvláště kvalifikovaná (§§ 548, 557 c. ř. s.).
5. O řízení, jež předcházelo v první instanci řízení před soudem odvolacím nebo dovolacím, referuje soudcům ve vyšší instanci rozhodujícím člen senátu na základě protokolů a spisů (§§ 486, 513 c. ř. s.).
6. Doložiti dlužno, že řízení odvolací a dovolací je ovládáno zásadou písemnosti a sice řízení odvolací výjimečně t. j. tenkrát, když strany vzdají se ústního jednání o odvolání (§ 492 c. ř. s.) a řízení dovolací pravidelně, ač soud nejvyšší co soud dovolací může — zdá-li se mu to potřebným — buď k návrhu neb z moci úřední naříditi rok k ústnímu jednání (§ 509 c. ř. s.). Nedojde-li tudíž k ústnímu jednání, rozhoduje soud odvolací a dovolací na základě látky obsažené ve spisech sporných.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Řízení písemné a ústní. Všeobecný slovník právní. Díl čtvrtý. Rabat - Švakrovství. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 4, s. 327-329.