Čís. 8801.

Splátkové obchody (zákon ze dne 27. dubna 1896, čís. 70 ř. zák.). Nepříslušnost podle § 6 zák. jest nezhojitelnou a zmatkem podle § 477 čís. 3 c. ř. s. — Čís. 8801 —
376
Ve smyslu § 6, poslední odstavec zák. stačí, že odvolací soud upozornil žalovaného, jenž byl zastoupen advokátem, na poslední odstavec § 6 zák., načež žalovaný prohlásil, že nepodává v tom smyslu prohlášení, a pustil se do dalšího jednání.
(Rozh. ze dne 16. března 1929, R II 47/29.)
Žalující firma v P. na Moravě podala u okresního soudu v P. na Moravě proti žalovaným bydlícím v S. na Slovensku žalobu o zaplacení za stroje dodané žalovaným na splátky. Příslušnost okresního soudu v P. odůvodňovala žalobkyně úmluvou podle § 104 j. n. Procesní soud prvé stolice uznal částečně podle žaloby. K odvolání žalobkyně odvolací soud zrušil napadený rozsudek i s předchozím řízením a přikázal žalobu okresnímu soudu v H. na Slovensku. Důvody: Podle názoru odvolací stolice jde tu o splátkový obchod. Prodavatelka odevzdala prodaný stroj kupitelůrm na úvěr před zaplacením kupní ceny. Kupní cena má býti vyrovnána třemi splátkami. Není třeba, by jednotlivé splátky byly stejné nebo kvótami stanovenými poměrem k celkové kupní ceně (srovnej Gl. U. nová řada 3691 a 378). Podle § 6 zákona ze dne 27. dubna 1896, čís. 70 ř. zák., nelze při takových obchodech ujednati zvláštní příslušnost. K takovéto nepříslušnosti budiž přihlíženo z úřední moci. Žalovaná strana neprohlásila, že se vzdává práva uplatňovati tuto nepříslušnost (§ 6 splátk. zákona). Splátkový zákon platí také pro kupitele, kteří mají bydliště na Slovensku. Platí tedy tento zákon pro obvod celého území čsl. státu (Hora: Civil. soudní řád I. sv. II. vydání str. 193).
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu soudu, by po případném dalším řízení znovu rozhodl.
Důvody:
§ 6 zák. o obch. splátk. ze dne 27. dubna 1896, čís. 70 ř. zák. stanoví, že má-li kupitel bydliště v oblasti platnosti tohoto zákona, nemá sudiště smlouvy pro žaloby proti němu ze splátkového obchodu podané průchodu, dobrovolné podrobení se kupitele jinému sudišti (jinému, než sudišti bydliště) jest nezávazné a jest k nepříslušnosti této přihlížeti z úřední povinnosti ještě i v období exekuce až do dražby. Tato nepříslušnost je tedy t. zv. nezhojitelná a zakládá zmatek § 477 čís. 3 c. ř. s. Otázkou však jest, zda dobrodiní této nepříslušnosti přísluší i žalovaným, kteří bydlí na Slovensku a tedy nikoli »v oblasti platnosti« splátkového zákona, jenž platí jen v zemích historických. Odvolací soud k této otázce přisvědčil, předem z důvodu mylného, maje za to, že splátkový zákon platí pro obvod celého území československého státu, kdežto ve skutečnosti platí jen pro země historické. Ovšem vedle tohoto mylného důvodu má ještě druhý, totiž ten, že výraz § 6 splátk. zák. »v oblasti platnosti tohoto zákona« jest nyní rozuměti a čísti tak, jakoby zněl »v tuzemsku«, kterýž důvod vyjádřil odvolací soud tím, že se odvolal na spis Horův Čs. právo procesní I. str. 193, kde vysloveno je mínění, že místní omezení § 6 splátk. zákona bude nutno nyní rozšířiti na celé území čsl. státu. Žalující ve stížnosti dovolává se proti tomu rozhodnutí čís. 3417 sb. n. s., podle něhož jsou kupitelé na Slovensku bydlící z dobrodiní § 6 splátk. zák. vyloučeni a smluvenému sudišti tedy podrobeni, s kterýmž rozhodnutím jest tedy odvolací soud v rozporu. Tento rozpor však netřeba řešiti, neboť, i kdyby řešení vypadlo pro názor odvolacího soudu (proti rozhodnutí čís. 3417), nemůže usnesení odvolacího soudu, jenž věc odkazuje před slovenský soud bydliště žalovaných, býti potvrzeno, protože žalovaní se moravskému soudu prvé stolice platně podrobili podle § 6 poslední odstavec splátk. zákona, jehož skutková povaha tu nyní jest splněna. Předpis ten totiž stanoví, že nepříslušnost soudu může býti odklizena tím, že žalovaný přes předchozí poučení se strany soudce (roz. o nepříslušnosti) se pustí do jednání. Nejdůležitější jest, že soudce musí dáti poučení; žalovaný musí věděti, na čem jest, že není povinen státi k tomuto soudu a teprv pak může platně prohlásiti, že se práva toho vzdává а k soudu tomu chce státi, což může učiniti i mlčky, tím, že se přes to do jednání pustí. Ale ovšem může to učiniti i výslovně, neboť výslovné prohlášení má vždy a všude tolik platnosti jako konkludentní. A rozumí se, že prohlášení žalovaného může se po řečeném poučení státi platně i ve stolici vyšší, tu tím spíše, že, když spor jest již projednán, vyžaduje toho také již sama procesní hospodárnost, by se nevedl ještě jednou jinde, a mimo to žalovaný již má obraz o sporu a může své naděje odhadnouti, kdežto, učinil-li prohlášení to v prvé stolici hned po zahájení sporu, byl to skok do tmy, takže spíše teprve ve vyšší stolici může se rozvážněji rozhodnouti, má-li nechati provedený spor prohlásiti za zmatečný (což má vliv na otázku útrat) a na to bez dalšího sporu nároky žalobcovy vypořádati. Tu pak má se věc v souzeném případě takto: Prvý soudce neuvědomil si, že by mohlo jíti o splátkový obchod a jednal, aniž by žalovaným poučení o předpisu § 6 splátk. zák. dal, a teprve odvolací soud při druhém odvolacím roku upozornil žalované, kteří zastoupeni byli advokátem a z nichž druhý byl přítomen i osobně, na § 6 splátk. zák., načež udali, že nepodávají v tom smyslu prohlášení. Jest tedy otázka, zda odvolací soud, když měl za to, že dobrodiní nepříslušnosti přísluší i žalovaným, ač bydlí na Slovensku, právem zrušil rozsudek a řízení co zmatečné. Zdálo by se, že ano, ale není tomu tak. Žalovaní sice nedali prohlášení, avšak pustili se přes poučení v další jednání, pokračovali v něm, jak protokol dokazuje, a naplnili tak skutkovou povahu posledního odstavce § 6 splátk. zák., jenž platí, jak dolíčeno, pro všechny stolice, zvláště pro vyšší. Ale, nehledíc k tomu, žalovaní ve stížnosti se proti zrušení ohražují, dovozujíce, ovšem mylně, že se odvolací soud neměl bez jejich námitky zabývati otázkou nepříslušnosti a navrhují, by bylo usnesení jeho zrušeno· a věc mu vrácena k věcnému rozhodnutí. To je po obdrženém soudcovském, poučení výslovné prohlášení, že se příslušnosti dovolaného soudu podrobují, a mimo to je to i další pokračování v jednání.

Citace:

č. 8801. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 399-401.