K syllabu papeže Pia IX.

(Studie o názorech církve římsko-katolické na poměr mezi státem a církví.)
Rudolf Wierer (Brno).
(Dokončení.)
Zavržení principu odluky církve od státu neznamená ovšem, že církev zamítá odluku v každém případě. Ba tam, kde církev byla spoutána cesaropapistickým sklonem domácího zákonodárství, jako v kantonu ženevském před rokem 1907., působí nezřídka sama církev k tomu, aby odluka byla uzákoněna (Böckenhoff, str. 124). Také nestaví se církev k odluce zamítavě tam, kde stát nemá rázu nekonfesijního a kde dopřává církvi plné svobody, ba i některých výhod, jako ve Spojených státech severoamerických a v Belgii. Zásadně však odmítá církev odluku všude tam, kde dříve platil konkordát nebo kde stát nabývá rázu nekonfesijního a konečně ve státech, které přes princip odluky ponechávají v platnosti zákony omezující jak nabývání jmění církvemi tak i rozvoj činnosti duchovenstva hlavně řádového (v Mexiku, Francii a Portugalsku).
Jako bludy o poměru státu k církvi v oboru vyučování školského uvádí Syllabus tyto názory:
1. Veškerou správu veřejných škol, v nichž se vzdělává mládež některého křesťanského státu, s vyloučením biskupských seminářů, v určitém ohledu jest přiřknouti státu tak, že žádné jiné moci není dáno právo zasahovati do školské kázně, udílení hodností akademických a jmenování učitelů:
2. Blaho státu vyžaduje, aby školy obecné byly přístupné mládeži všech tříd společenských a aby vyšší vědecké vzdělávací ústavy byly vyňaly z řízení a vlivu církve a aby byly podřízeny vůli státu dle rozhodnutí vlády a veřejného mínění.
3. Katolíci mohou schvalovali soustavu výchovy, odloučenou od katolické věrouky a od moci církevní, která přihlíží výhradně nebo aspoň hlavně k znalosti věd přírodních а k účelům pozemského sociálního života.
4. Ba i v kněžských seminářích podléhá řád studijní státní moci. Tyto these byly již odsouzeny listem Pia IX. arcibiskupu Vicarimu ve Freiburku z 14. července 1864, jímž Pius IX. chtěl protestovali proti bádenskému školskému zákonu, vylučujícímu vliv církve na školu. Podobně byl odsouzen již dříve piemontský školský zákon z roku 1848. V zmíněném listě praví Pius IX. zřetelně: ... lidská společnost by byla stíhána těžkým zlem, kdyby autorita církve byla vyloučena ze školské výchovy.« (I documenti, str. 318.) Právo na vyučování mládeže odvozuje církev katolická z povinnosti učitelského úřadu, Kristem církvi uděleného, vychovávali věřící k posmrtné spáse. Mimo to církev uvádí důvod historický, poukazujíc na to, že první počala míti péči o výchovu a vzdělání mládeže (Tosi, str. 127—130). Školské vzdělání mládeže vzal stát do rukou poměrně pozdě. Počátek učiněn byl v době reformační se zakládáním universit, které brzy nabyly značné neodvislosti vůči církvi. O vzdělání základní se stát počal starati až na sklonku 18. století. Vliv církve na školství vyloučila úplně revoluce francouzská, leč vlády francouzské jak za restaurace bourbonské tak i za občanského království ponechaly církvi značný vliv na základní vzdělání lidu. Zavedením konstituce po roce 1848. a přetvořením policejně-absolutistického státu ve stát moderní se úkoly státu rozšířily a stát převzal péči o školství národní. Tak docházelo ke konfliktům s církví, která žádala nyní pro sebe aspoň dozor nad školou a vedení výchovy náboženské. Stanoviska svého církev v moderní době neobhájila. Státy, kde vládne odluka církve od státu, ignorují církev zplna; jiné státy přenechávají církvi pouze vyučování náboženství, které arci jest v mnohých státech pro žáky pouze fakultativní a jen v některých státech konkordátních a církvi příznivých obligatorní (Polsko, Italie, Bavory, Španělsko). Tak církvi zbývá v mnohých státech, hlavně odlukových, jen obtížná možnost vydržovali na náklad svůj a z příspěvků věřících soukromé školy konfesijní. Postulát církve, aby hlavním předmětem vyučovacím bylo náboženství, vysvítá ze slov shora uvedeného dopisu Pia IX.: » v těchto školách musí věrouka míti ve vyučování místo přední«. (I documenti, str. 319.) Tento postulát odůvodňuje církev svým názorem, že život vezdejší jest jen průpravou k životu posmrtnému, kterýžto názor povyšuje ovšem náboženství nad vědy duchovní a ovšem i přírodní. Tomuto názoru ovšem nevyhovují v naší době ani ty státy, které zavádí náboženství jako povinný předmět vyučovací.
Naproti tomu jest namnoze respektován státem požadavek církve, aby mohla svobodně říditi výchovu kléru. Značný vliv nad výchovou kléru si vyhrazoval stát osvícenský, předpisuje seminářům učebnice a studijní řády. V novější době zasahovaly do výchovy kléru jen státy latinské Ameriky. Moderní stát, pokud ovšem vydržuje semináře, spokojuje se blahovolně s tím, že dozírá pouze na to, aby ani učebná osnova ani osobnosti učitelů nebyly politicky závadné.
Pokud se zasahování státu do církevních záležitostí týče, zavrhují se jako bludné tyto názory.
1. Státní moc může zasahovati do záležitostí, týkajících se náboženství, mravů a duchovní správy. Proto může rozhodovati o poučeních, která vydávají kněží ve své duchovní správě, ba může rozhodovati jak o přípravách k svátostem tak o udílení svátostí.
2. Státní moc může zakázati styk biskupů a věřících s papežem.
3. Státní moc má vlastní a původní právo presentovali biskupy a může od nich požadovali, aby se ujali diecésní správy dříve než obdrží od papežské stolice investituru a apoštolský list.
4. Státní moc má právo sesazovati biskupy z výkonu pastýřského úřadu a nemusí poslouchali papeže při zřizování biskupství a jmenování biskupů.
5. Stát má původní právo měniti věk, předepsaný církví pro skládání slavnostních slibů u obojího pohlaví a naříditi řádům, aby nepřipouštěly nikoho bez povolení státního k složení slavnostního slibu.
6. Zákony, zaručující trvání řádu a jejich povinností a práv, musí býti zrušeny. Státní moc má pak pomoci všem, kdož chtějí z řádu vystoupili a slavnostní sliby zrušiti. Stejně může státní moc řády, kolegiátní kostely a obyčejná beneficia zrušiti, když jsou podřízená patronátnímu právu, a jejich statky a důchody přiřknou ti státu.
K odsouzení zasahování státu do úpravy náboženských úkonu dal podnět konflikt turinskeho metropolity s piemontskou vládou. Turinský arcibiskup Franzoni nechtěl vystrojili církevní pohřeb ministra Santa Rosy a byl proto vypovězen ze země. Ovšem zasahování státu do záležitostí čistě duchovních bylo v dějinách dosti řídké. Pouze Josefinism osoboval si právo rozhodovati o udílení svátosti. Také organické články Napoleonovy stanovily určité důvody, pro něž mohl duchovní udělení svátosti odmítnouti. V novější době stát, vyjma Pruska v době kulturního boje nezasahuje zpravidla do udílení svátosti. Výjimku činí moderní stát jen tehdy, povážu je-li odmítnutí svátostí za zcela neodůvodněné, jako se stalo u nás v r. 1925. na Slovensku. Jinak ovšem se chová stát v otázce projevů duchovních správců k věřícím. V této věci zavedla značná část států, na příklad Československo, Německo a i odluková Francie tak zv. kazatelnicové zákony, které stíhají duchovní, kteří by zneužili náboženských projevů k agitacím politickým. Svobodný styk kléru a věřících pak střežila církev velmi pečlivě. Leč již slabost církve ve století 15. způsobila, že si státy, v prvé řadě Anglie a Francie, vyhrazovaly předběžné schválení papežských nařízení jako nezbytnou podmínku jejich platnosti (Vacek: Právní názory, str. 233). Gallikánští kanonisté francouzští vytvořili si o tomto schválení teorii o »ius placeti regii«, kterážto teorie byla přijata gallikánskými deklaracemi z roku 1682. a později i přejata Febronianismem, Josefinismem a organickými články Napoleona I.
V nejnovější době státy od placetu namnoze upustily a mnohé z nich svobodný styk domácího episkopátu s Římem i zákonitě uznaly.
Pokud se týče obsazování úřadu biskupského, hájí církev dodnes názor, že jen ona sama má původní a vlastní právo jak voliti osobu biskupovu (designaci), tak i investovati biskupa. Státní moc může právo designace, nikoliv však právo nominace samé získali jen privilegiem církevním. Proto odsoudil r. 1856 Pius IX. postup mexické vlády Comonfortovy, která jmenovala biskupy o své újmě a žádala je, aby nastoupili svůj úřad bez ordinace biskupské. Historický vývoj obsazování biskupského úřadu poučí o významu této otázky:
V době římské jest biskup volen lidem a klérem, v byzantské říši pak jmenován císařem. Při šíření křesťanství v krajinách dosud pohanských osobují si panovníci právo jmenovati biskupy, které ostatně vydržují a které považují za své lenníky. Po zmohutnění zatím zreorganisované kurie počínají papežové vystupovati proti tomuto vlivu panovníků. Během 11. století stanovisko kurie vítězí (Vacek: Právní názory, str. 28) a biskupské stolice se obsazují volbou kapitoly nebo přímým jmenováním stolicí papežskou. Při úpadku moci církevní hledí se panovníci zmocniti tohoto práva, což se jim také daří. V Anglii zákony ze 14. století vliv kurie na osazování úřadů církevních vylučují. Ve Francii musí uznati kurie designaci biskupů králem v konkordátě z roku 1516. Konečně i v Německu musí kurie osazování některých biskupství moci světské přenechati (Vacek: Právní názory, str. 235—237). Za doby reformační tyto poměry církev změniti nemůže a za dob osvícenských stát svoje práva v tomto ohledu rozšiřuje. I konkordáty století 19. uznávají designaci biskupů hlavou státu. V moderní době pak získala stolice papežská svobodné obsazování biskupství v zemích, od církve odloučených. Ostatní státy katolické, jimž kurie práva designovali biskupy nechce přiřknouti, spokojují se pouze s eventuálním protestem pro případ, že by biskupem byl jmenován kněz státu nemilý. V zemích, většinou protestantských stát si ovšem designaci katolických biskupů nikdy neosvojoval. Pokud se týče práva sesazovali biskupy, nedopřála církev státům nikdy toho oprávnění, ač mnohdy na žádost státní moci sesazovala neb aspoň přinucovala k odstoupení biskupy, státu nemilé, Proti pokusům států sesazovali biskupy vystupovala církev nekompromisně, tak zejména neuznala sesazení 6 biskupu za kulturního boje v Německu. Moderní stát nepopírá výlučného práva stolice papežské sesazovali biskupy a chce-li odstraniti některého biskupa, volí obyčejně cestu dohody s kurií.
Zákonodárná činnost, upravující poměry duchovních řádu, jest ovšem data velmi pozdního. Teprve všemocný stát osvícenský ustanovil věk, potřebný k složení slavnostních slibu řádových a omezil počet noviců. Církev popírá důsledně původní právo státu uzákonili takováto nařízení, vyhražujeť si k podobným krokům státu své předběžné svolení. Stát moderní ovšem výlučně stanoví zákonem podmínky k složení slibů řádových.
Taktéž i rušení řádů duchovních náleží době nové (nehledíme-li ovšem k reformaci). Doba osvícenská považovala tak zvané rozjímavé řády za sídlo lenosti a pověry a stát přirozeně toto mínění přijímal. Přesto však byly rušeny pouze řády rozjímavé a členové zrušených řádů byli i státním zákonodárstvím pokládáni za osoby duchovní. Zrušení řeholních slibů a návrat do laického života stát osvícenský nedovoloval. Teprve revoluce francouzská uzákonila již v ústavě z roku 1791. zrušení řádů a řádových slibů a považovala řeholníky za prosté občany. Restaurace ovšem starý stav obnovila a teprve ruch po revoluci z roku 1848. přiměl latinské republiky americké a Piemont uznati možnost vystoupení z řádu a tohoto příkladu následovala většina států. Úplný návrat bývalého řeholníka do života laického znemožňují pouze zákonodárství států konkordátních a církvi nakloněných (bývalé Rakousko). Rušení řádů nepřestalo ovšem ani v 19. století; tak byly zrušeny řády kontemplativní roku 1867. v Itálii, roku 1872. v Německu. V moderní době některé státy rozlukové (Mexiko, Portugalsko) řády zakazují, jiné (Francie) jejich zřizování stěžují. Ostatní státy dovolují trvání řádů na svém území, vymiňujíce si ovšem povolení k zakládání klášterů. Některé řády ovšem, jako jesuity a řády jim podobné zakazuje na svém území velká část států. Pokud se konfiskace statků církevních týče, byla tato častá ve všech dobách křesťanské éry. Febronianistická teorie dala státu zvláštní »ius supremi dominii« nad statky církve. Moderní státy si právo vrchního vlastnictví nad jměním církve více neosobují, jakkoliv konfiskace církevního jmění se vyskytují i v době nejnovější (částečná konfiskace roku 1905 ve Francii, úplná roku 1911 v Portugalsku). Zákonodárství státní buď církvi nároku na nemovité jmění nepřiznává vůbec (Mexiko, Portugalsko) nebo omezuje církev v nabývání nemovitostí nebo konečně nabývání nemovitostí neklade mezí (státy konkordátní).
4. Účinky syllabu.
Dojem, jejž syllabus ve veřejnosti vzbudil, byl nemalý. Konservativnější část laických i kněžských věřících vítala syllabus jako radikální a nekompromisní projev církevních názorů na zjevy současného života, který jasně vyznačuje stanovisko věřících k moderním názorům.
Mnohé kruhy katolické přijaly syllabus s obavami dosti značnými, liberální katolíci byli pak syllabem nepříjemně dotčeni a od církve odcizeni.
Část liberálních katolíků, hlavně to byli Francouzi vedení Montalembertem, se pasivně papeži podrobila, část, hlavně Němci vedení theologem Döllingerem, syllabu odporovala a čekala jen na nejbližší příležitost, aby se s církví rozešla úplně. Tak se stal syllabus jednou z příčin schismatického směru starokatolického, který ovšem se od církve odtrhl zjevně až po prohlášení papežské neomylnosti na koncilu Vatikánském. Kruhy protestantské v syllabu spatřovaly projev zásad, státu a kultuře nebezpečných a některá shromáždění protestantů proti syllabu protestovala.
Státní moc chovala se k syllabu namnoze odmítavě, vidouc v něm proklamaci nadvlády církve nad státem.
Francie, dotčena odmítnutím dohledu nad církví, Italie, vidouc neochotu papeže uznali aneksi církevního státu a Rusko uveřejnění syllabu zakázaly. Bavorský ministerský předseda, kníže Hohenlohe, zaslal všem vládám evropským protest proti eventuelnímu prohlášení obsahu syllabu za dogma a dotazoval se oficielně bavorských fakult právnických a theologických, zda by dogmatisace syllabu zavazovala profesory dogmatiky (theologické) a církevního práva k hlásání nadřízenosti bohem udělené moci papežské nad panovníky a vládami světskými. Pruský ministerský předseda, kníže Bismarck, prohlásil, že provedení zásad syllabu církví by zeslabilo veškeru moc světskou.
Pokud se týče účinku syllabu na poli státního zákonodárství církevně-politického, byly tyto účinky pro církev nepříznivé. Vládní kruhy cítily se leckdes ohroženy rozpětím moci papežské a odhodlaly se podrobiti církev přísnějšímu dozoru zákonitému než dosud. Tak Rakousko květnovými zákony konfesijními z r. 1868. přes protesty stolice papežské práva katolické církve značně obmezilo. Rusko po vydání syllabu zrušilo roku 1866. konkordát, roku 1847 uzavřený, zakázalo kléru přímý styk s Římem a podřídilo svoje katolické poddané římsko-katolické synodě biskupské v Petrohradě. V Italii roku 1867. liberální ministerstvo Ratazziho skonfiskovalo všechny statky církevních řádů. Ve Španělích roku 1868. revoluční vláda skonfiskovala jmění řádů církevních a prohlásila všeobecnou svobodu náboženskou. V Německu prozatím k zákonům, moc církve brzdícím, nedošlo, vládní kruhy pruské však pojaly bezpochyby již tehdy úmysl, oslabiti církevní moc v budoucí době, kdy bude již sjednocení Německa dokonáno.

Citace:

HARTMANN, Antonín. Několik poznámek k zákonu o jízdě motorovými vozidly.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1936, svazek/ročník 75, číslo/sešit 6, s. 361-370, 432-440, 494-512.