NPD documents search: Právník, 60 (1921) - Příspěvek k otázce jazykové.

Čís. 622.

Ku pokusu (§ 8 tr. zák.) stačí po subjektivní stránce, by se pachatel vážně rozhodl, způsobiti zlo, jež jest se zločinem spojeno. Pokus nerozlišuje se od přípravného jednání větší silou pachatelovy zločinné vůle.
(Rozh. ze dne 2. prosince 1921, Kr I 619/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčeni zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 21. ledna 1921, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem nedokonané krádeže dle §§ 8, 171, 173, 174 II a), c), 179 tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost dovolává se jedině zmatečního důvodu § 281 čís. 9 lit. a) tr. ř.; bylo jí tedy vycházeti ze skutkového děje, nalézacím soudem zjištěného v jeho celistvosti, ježto jen srovnáním tohoto děje se zákonem lze přezkoumati, zda-li nalézací soud výrokem o vině stěžovatelů zákon porušil nebo nesprávně vyložil. Nalézací soud zjistil, že by byli obžalovaní bez příchodu Josefa F-a v provádění krádeže pokračovali, že od své činnosti (vniknutí do vyhlédnuté místnosti) upustili nikoli z vlastního rozhodnutí, nýbrž proto, že byli vyplašeni; že obžalovaný Hugo S. ihned se vzdálil před Josefem F-em a že obžalovaný Jaroslav S., vida se v provedení činu ohroženým, s římsy seskočil. Stížnost dovozuje, že rozsudkem první stolice zjištěná činnost stěžovatelů zakládá pouze beztrestné přípravné jednání; rozdíl mezi tímto a mezi trestným pokusem dlužno prý shledávati v různém stupni intensity vůle jednajícího vzhledem k činnosti rozhodné; je-li prý vůle pachatelova tak neurčitá, že nedopouští bezpečného úsudku o tom, že pachatel v rozhodném okamžiku bude stejně chtíti, jest prý co činiti s pouhým jednáním přípravným; k udání svědka Josefa F-a, že na mladíku, jenž seskočil s římsy, bylo znáti, že má strach, že byl bledý, že dvakráte vydechl a že se podíval na svědka s vyvalenýma očima, jakož i z udání obžalovaného Jaroslava S-a, že se začal třásti dříve, než byl zpozorován, je prý zřejmo, že vůle S-ova byla ještě zcela neurčitá, že nelze říci, že by byl v rozhodném okamžiku stejně chtěl. Okolnosti uvedené nejsou však rozsudkem první stolice zjištěny a byly by i úplně bezvýznamný, neboť právní vývody stížnosti jsou mylny. Přípravné jednání nerozlišuje od pokusu ve smyslu § 8 tr. zák. větší nebo menší intensita pachatelovy vůle, nýbrž okolnost, zda-li předsevzatý zevní čin vede ke skutečnému vykonání zločinu, t. j. směřuje způsobem, poznatelným i pro jiné osoby, k účinku, zákonem zakázanému. Po subjektivní stránce požaduje proto pokus — jak vyplývá ze slova zlomyslník (§ 8 tr. zák.) ve spojení s ustanovením § 1 tr. zák. — toliko, aby se pachatel vážně rozhodl, způsobiti zlo, jež jest se zločinem spojeno —; zákon neposkytuje opory pro požadavek, nejasnými poněkud vývody stížnosti hájený, aby si byl pachatel uvědomil veškeré překážky a obtíže, které mu bude zdolati, a aby přes toto vědomí na zlém úmyslu setrval; požadavku takovému příčí se naopak zejména, že ustanovení § 8 tr. zák. zmiňuje se slovy: »pro překážku odjinud v to přišlou nebo náhodou« o takových okolnostech, střetnuvších se s vůlí a činností pachatelovou, které obecně, tedy ani pachatelem, nedaly se předvídati. Na druhé straně však nelze vážnost rozhodnutí a zločinného úmyslu vyloučiti ani tehdy, když pachatel přikročuje k zevním činům v obavě, že nebude s to přemoci překážky a obtíže, nebo ve strachu, že bude při činu přistižen. Stačí proto po subjektivní stránce, že stěžovatelé — jak nalézací soud zjistil — na krádež se umluvili, zvláště když o vážnosti zlého úmyslu jejich svědčí zjištěná skutečnost, že si opatřili poměrně značným nákladem nástroje, způsobilé k vypáčení silné nedobytné pokladny.

Citace:

č. 622. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 462-463.