NPD documents search: Váž. tr., 11 (1929)

Čís. 2041.

Ke skutkové podstatě zločinu vydírání ve smyslu §u 98 b) tr. zák. se nevyžaduje ani, by pachatel svým činem získal skutečně nějaký hmotný prospěch, ani, by jednal za tím účelem, aby si takový prospěch zjednal.
Jest lhostejno, že osoba soukromá chtěla si jednáním, spadajícím pod § 98 písm. b) tr. zák. opatřiti doklady za účelem trestního oznámení.
(Rozh. ze dne 3. července 1925, Zm II 105/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 5. prosince 1924, jímž byl obžalovaný Eduard S. podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro zločin vydírání podle §u 98 b) tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:
Oprávnění nelze upříti zmateční stížnosti, pokud, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř., namítá, že názory, které bránily nalézacímu soudu dospěti k přesvědčení o subjektivní vině obžalovaného, jsou právně mylny. Těžiště rozsudkového závěru, dle něhož obžalovaný neměl úmyslu, vyžadovaného k subjektivní skutkové podstatě zločinu vydírání, spočívá zřejmě ve zjištění, že obžalovaný nejednal za tím účelem, by si získal nějaký prospěch, při čemž ono zodpovídání se obžalovaného, jemuž soud uvěřil a dle něhož obžalovaný neměl úmyslu, vydírati peníze, a na němž je zbudováno posléz uvedené zjištění rozsudkové, pojímá rozsudek zcela nepochybně v ten rozum, že obžalovaný nezamýšlel peníze, které na L-ovi žádal, v případě, že by mu je tento byl skutečně zaslal, podržeti pro sebe. Těsná souvislost, v níž rozsudek zjišťuje jednak nedostatek úmyslu obžalovaného, získati si nějaký prospěch, a současně i nedostatek jeho vědomí hmotného bezpráví činu, dovoluje souditi, že k přesvědčení o nedostatku tohoto vědomí dospěl nalézací soud jen proto, že neshledal prokázaným úmysl obžalovaného, získati si činem nějaký (osobní, zejména hmotný) prospěch. Zmateční stížnost namítá však správně, že zákon nežádá ke skutkové podstatě zločinu vydírání, by pachatel svým činem získal skutečně nějaký hmotný prospěch. Dlužno arci dodati, že stejně nevyžaduje se ani, by pachatel jednal za tím účelem, by si nějaký takovýto prospěch zjednal, jak mylně za to má nalézací soud. Správnost názoru tu vysloveného podává se prostě z doslovu, zákonné definice zločinu v §u 98 tr. zák. a nedotýká se jí ani ustanovení druhého odstavce §u 100 tr. zák., podle něhož ovšem vyšší sazba trestní nastupuje mimo jiné také v případech, v nichž škoda, kterou bylo hrozeno, nebo která by vzešla z vynucovaného plnění, dopuštění nebo opomenutí, převyšuje 2000 Kč, pokud se týče 600 Kč. Jednak nekryje se se škodou, hrozící z trestného činu, vždy zároveň již také pachatelův prospěch, jednak jsou možný případy vydírání, v nichž snaha, docíliti pro pachatele osobního prospěchu, a skutečné docílení takovéhoto prospěchu buď zůstávají dle záměru samotného pachatele stranou nebo jsou dokonce za daného stavu věci přímo vyloučeny.
V rozsudku jest sice dále ono zodopovídání se obžalovaného, jemuž soud uvěřil a které učinil věcným podkladem svých zjištění, uvedeno v ten rozum, že obžalovaný psal dopisy, by měl od L-а v ruce doklady, jichž chtěl použíti k oznámení, a že tak učinil jen proto, by dostal písemný doklad. Ve své celistvostí, zejména ve spojení s obhajobou obžalovaného, dle níž by v případě, kdyby mu byl L. peníze zaslal, by si jich nenechal, a vzhledem na obsah dopisů nelze však ono zodpovídání se obžalovaného a tedy ani na něm zbudované zjištění rozsudkové chápati jinak, než že obžalovaný zamýšlel si ony doklady zjednat) od L-a ve způsobe peněz, o jich zaslání ho v dopisech žádal. Zmateční stížnost je opět v právu, již pokud vyslovuje všeobecně právní názor, že při zločinu vydírání směřuje úmysl pachatele k tomu, by vůle jiného byla protiprávním skutečným násilím nebo pohrůžkou donucena k nějakému plnění, dopuštění neb opomenutí, a to k takovému, na než pachatel nemá vůči napadenému, ohroženému právního nároku. Vzhledem na projednávaný případ zdůrazňuje zmateční stížnost případně, že obžalovaný neměl práva, vynucovali na L-ovi důkazy, doklady, o nichž je řeč v rozsudku. Obžalovaný jest dle rozsudku staničním mistrem a sám rozsudek spatřuje v něm v poměru k věci, tvořící předmět trestního případu, zřejmě pouhou osobu soukromou. Podle §u 86 tr. ř. jest ovšem každý, kdo nabude vědomostí o trestném činu, který stihati jest z moci úřední, oprávněn, jej oznámiti. Tím je však toto všeobecné zákonné opravení, pokud jde o osoby soukromé, vyčerpáno, nedostává se jím těmto osobám zejména práva, by důkazy, které by snad mohly vésti k usvědčení pachatelovu, sbíraly způsobem, který sám se příčí zákonu. I úřadům, povolaným dle zákonných a jiných předpisů, by pátraly po trestných činech a jejich pachatelích a opatřovaly důkazy, sloužící k jejich zištění a usvědčení, vymezeny jsou v tom ohledu přesné hranice, tkvící zejména v ústavou zásadně zaručené ochraně svobody každého občana republiky, zejména jeho svobody osobní a majetkové. § 25 tr. ř. zapovídá bezpečnostním orgánům jakož i všem veřejným úředníkům a zřízencům pod nejpřísnějším trestem mimo jiné, sváděti podezřelého tajně zjednanými osobami k doznáním, která by pak měla býti dodána soudu; §em 200 tr. ř. zakázáno je i vyšetřujícímu soudci dávati obviněnému otázky neurčité, temné nebo takové, které připouštějí několikerý smysl, jmenovitě otázky kapciosní a suggestivní, a nelze obžalovaného podle druhého odstavce §u 245 tr. ř. ani při jeho výslechu v hlavním přelíčení přidržovati k tomu, by zodpovídal otázky jemu kladené. Tím méně přípustno je nutiti podezřelého neb obviněného, by se přiznal nebo byl nápomocen ku zjednávání důkazů jej usvědčujících, a podléhá i veřejný úředník (vrchnostenská osoba), počínající si při tom způsobem, zakládajícím skutkovou podstatu některého činu trestného, stihání podle příslušných předpisů trestních. Zvýšenou měrou je tomu tak, pokud jde o osoby soukromé, jímž lze, jak shora dovoděno, tím méně přiznati právo, by důkazy, které by mohly vésti k pachatelovu usvědčení, sbíraly způsobem, příčícím se zákonu. Přichází tudíž jednání obžalovaného jako zločin vydírání v úvahu i v tom případě, zamýšlel-li si opatřiti od L-а peníze jako doklady, jichž by byl chtěl použíti k oznámení, a mínil-li předati záležitost úřadům. Je proto zmateční stížnost v právu, označujíc jako nerozhodné, jak hodlal obžalovaný s tím, co by byl na L-ovi získal, naložiti po spáchaném vydírání, a vyslovujíc názor, že trestný čin byl obžalovaným spáchán (dokonán) již tím, když v úmyslu, vynutiti na jmenovaném zaplacení, zaslal mu dopisy, v nichž mu vyhrožoval ublížením na cti, a když ohrožený zvěděl jednak o této vyhrůžce jednak o účeli sledovaném již obžalovaným.

Citace:

č. 2041. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 400-402.