Č. 1080.

Obecní statek (Čechy): I. * Zákon ze dne 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n. nevztahuje se na rozhodnutí o povinnostech spojených; s účastenstvím na užitcích z obecního statku, jež se stala před účinností tohoto zákona, třeba by rozhodnutí poslední stolice bylo vyneseno až po této době. — II. * Bylo-li povinností starousedlých přispívati k nákladu na vydržování cest, nelze v tom rozuměti také náklad na zřizování cest nových. — III. * Přítomnost účastníků ve schůzi obecního výboru jako jeho členů, ve které se vzalo na vědomí rozhodnutí úřadu také jich se týkající, nenahrazuje doručení tohoto rozhodnutí účastníkům.
(Nález ze dne 28. prosince 1921 č. 17501.)
Věc: Jan Č. a spol. ve V. (adv. Dr. J. Popler z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o příspěvek na okresní silnici.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Ve schůzi obecního výboru ve V. dne — bylo usneseno, aby na stavbu okresní silnice z Č. do V., K. a O., pokud vede okrskem obce V., přispěla obec mimo jiné také pětinou stavebního nákladu na trať této silnice v obvodu obce vynaloženého.
Když po ukončení stavby náklad na ni byl zjištěn a zjištěno také, že náklad na dílčí trať, jehož pětinu vzala na sebe obec V., činí 46080 K, pětina jeho tudíž 9216 K, bylo ve schůzi obecního výboru ve V. dne 7. ledna 1919 konané usneseno, aby zmíněný peníz byl opatřen mimořádnou obecní přirážkou k přímým daním v obci na rok 1919 předepsaným vyjma osobní daň z příjmů a 5 proc. dávku z čistého výnosu budov dočasně od daní osvobozených. Podle výše předepsaných daní 2365 K 80 h stanovena byla přirážka na 300 proc. Usnesení to bylo výnosem okresního výboru v Hor sově Týně ze dne 23. srpna 1919 č. — potvrzeno.
Naříkané rozhodnutí zrušilo obě tato usnesení z toho důvodu, že dle rozhodnutí okresního výboru v Horšově Týně ze dne 5. prosince 1887 č. — jsou starousedlí za užívání obecního: statku povinni, pokud příjmy obecní k tomu nestačí, schodek obecní zapraviti podle jejich účastenství v užitcích obecního statku a ostatní poplatníci až dosud také na potřeby obecní ničím nepřispívali. Zákon ze dne 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n. zrušil sice dnem 30. července 1919 obecní statek, starousedlí však až do toho dne užitky z obecního statku brali, jsou tudíž také povinni do té doby plniti i povinnosti proti obci. Povinnost obce zaplatiti částku 9216 K na stavbu silnice byla zjištěna v r. 1918, tedy ještě před zrušením obecního statku.
Do tohoto rozhodnutí podali stížnost starousedlí z obce V., o které nejvyšší správní soud uvažoval takto:
Především jest se zabývati námitkou, kterou ve svém odvodním spise vznesla zúčastněná obec V., vytýkajíc, že stížnost jest podána opožděně, poněvadž naříkané rozhodnutí bylo doručeno již v srpnu 1920 Ondřeji A., který byl plnomocníkem všech starousedlých a zajisté je také o tomto rozhodnutí zpravil. Obec obdržela naříkané rozhodnutí dne 29. srpna 1920 a bylo o něm vyrozuměno obecní zastupitelstvo, v němž někteří ze stěžovatelů zasedali a tím způsobem bylo jim naříkané rozhodnutí ve známost uvedeno. Pokládá proto zúčastněná obec stížnost dne 21. března 1921 k soudu došlou za opožděnou.
Není pochyby, že naříkané rozhodnutí bylo původně intimátem ze dne 27. srpna 1920 č. — doručeno pouze Ondřeji A. »v zastoupení starousedlých«. Ze spisů jest dále vidno,, že dne 23. února 1921 podali stěžovatelé k okresní správní komisi žádost, aby rozhodnutí zemského správního výboru doručeno bylo všem do vlastních rukou, uvádějíce, že Ondřej A. nebyl od nich zmocněn a takové zmocnění též u okresní správní komise nevykázal. Ze správních spisů nevychází, že by Ondřej A. od ostatních stěžovatelů jako starousedlých býval zmocněn, aby za ně jednal a rozhodnutí pro ně určená přijímal. Nebyla k tomu ani příležitost, neboť ani před usnesením obecního zastupitelstva, ani před usnesením okresního výboru nepředcházelo nějaké jednání se stranami vůbec, tím méně se starousedlými, tak že tito nezúčastnivše se jednání, neměli příčiny ani potřeby, aby k němu vysílali společného zmocněnce. O usneseních obecního zastupitelstva a okresního výboru nebylo dojista potřebí starousedlé vyrozuměti, když usnesení ta se jejich práv nikterak nedotýkala. Avšak rozhodnutí naříkané uložilo starousedlým povinnost uhraditi část nákladu na okresní silnici obcí převzatou podle míry jejich účastenství v požitcích obecního statku. Tato povinnost zasahuje do práv každého jednotlivého ze starousedlých, tím jeví se každý z nich samostatnou stranou procesní a bylo tudíž naříkané rozhodnutí každému z nich individuelně doručiti. Jiný způsob vyrozumění o naříkaném rozhodnutí mohl by platiti za doručení ad manus jen tenkráte, kdyby strana bývala dala na jevo, že se s tím spokojuje. Avšak v daném případě stěžovatelé výslovně prohlásili, že se s doručením naříkaného rozhodnutí pouze Ondřeji A. jako domnělému plnomocníku jejich nespokojují a žádali o jeho doručení do vlastních rukou. Pokud o některých stěžovatelích odvodní spis uvádí, že byli jako členové obecního zastupitelstva přítomni ve schůzi dne 29. srpna 1920, ve které bylo naříkané rozhodnutí vzato na vědomí, a z toho dovozuje, že od tohoto dne sluší pro ně počítati lhůtu ke stížnosti, nemohl nejvyšší správní soud ani tomuto názoru přisvědčiti, protože oni stěžovatelé nebyli ve schůzi obecního výboru přítomni jako strany, nýbrž jako členové obecního výboru, a co vzal tehdy na vědomí obecní výbor, který representuje obec, nemůže býti pokládáno za sdělené také jednotlivým členům jeho, jako stranám procesním. Možno tedy pro všechny stěžovatele čítati lhůtu 60denní v § 14 zákona ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876 stanovenou teprve ode dne, kdy se stalo doručení ad manus, to jest ode dne 2. března 1921. Pak není stížnost dne 21. března 1921 k soudu došlá opožděná.
Zkoumaje naříkané rozhodnutí po stránce věcné řídil se nejvyšší správní soud těmito úvahami.
Stížnost vyslovuje názor, že starousedlí byli povinností, jež je postihovaly jako úplata za užívání obecního, statku, sproštěni zákonem ze dne 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n. Paragraf 2 tohoto zákona vyslovil sice zánik těchto povinností, ale s výslovným vyjmutím těch, které připadají na poslední dvě léta ode dne 1. září 1919 zpět počítajíc. A právě do tohoto období spadá předmět tohoto sporu, o němž v I. i II. stolici bylo rozhodnuto před 1. zářím 1919. Nelze proto stěžovatele pokládati za sproštěné všech povinností plynoucích z užívání obecního statku z důvodu tohoto zákona.
Než přes to neshledal nejvyšší správní soud, že by stěžovatelé byli povinni nahraditi obci náklad na část okresní silnice. Obě strany i ostatní účastníci tohoto sporu shodují se v tom, že právní pramen pro posouzení sporné otázky hledati jest v usnesení okresního výboru ze dne 5. prosince 1887 č. —, jímž bylo potvrzeno usnesení obecního zastupitelstva ze dne 8. července 1887 a dán obci příkaz, jak jest vésti správu obecního lesa a užitků z něho.
Usnesením, jehož se obě strany dovolávají, byla míra účastenství starousedlých na užitcích z obecního lesa obmezena na braní dříví toliko z 2 jiter ročně, kdežto užitky z třetího jitra lesa přikázaly se k prospěchu obecní pokladny pod tou podmínkou, když se výlohy se správou lesní a cest spojené budou krýti předem lesními užitky obci připadajícími.
Následkem stížností do tohoto usnesení podaných zabýval se i okresní výbor touto záležitostí a zamítnuv usnesení ze dne 5. prosince 1887 č. — stížnost do něho podanou jako opožděnou, vzal usnesení z předu uvedené na vědomí, ale nařídil obci, »aby vedla správu obecního lesa podle usnesení obecního výboru ze dne 8. července 1887 a pak dle zásady v § 77 ob. zř. vyslovené, totiž tak, že se příjmů z obecního lesa důchodu obecnímu docházejících upotřebí bud částečně, neb i úplně na výlohy spojené s veškerou správou lesa obecního a na vydržování cest, pak že teprve možné přebytky onoho příjmu lze obrátiti na ostatní potřeby obecní, a že když by takový lesní příjem obce ke krytí výloh uvedených nedostačoval, tento schodek náleží zapraviti starousedlými podle jejich účastenství v užicích obecního lesa.«
Tímto usnesením nebylo starousedlým uloženo — jak žalovaný úřad proti obsahu jeho mínit — aby schodek obecní zapravili podle míry svého účastenství v užitcích obecního statku, pokud k tomu příjmy obecní nestačí, tedy schodek jakýkoliv. V usnesení ze dne 5. prosince 1887 jest naopak povinnost starousedlých obmezena na hrazení obcí nekrytých výloh s veškerou správou lesa obecního a na vydržování cest.
Zákon ze dne 12. srpna 1864 č. 46 z. z. pro Čechy o veřejných silnicích a cestách rozlišuje v terminologii své přesně mezi stavbou silnic na jedné straně a jejich udržováním, zachováním nebo chováním v dobrém stavu na druhé straně (§§ 6, 7, 8, 9, 12 a j.). Bylo-li tedy dle usnesení svrchu citovaného povinností starousedlých subsidiárně tam, kde příjmy obce nedostačují, přispívati na vydržování cest, nemůže býti tato povinnost vztahována na přispění ke zřízení a výstavbě silnice nové, o jakou jde v případě tomto.
K tomu, že v daném případě jde o novostavbu silnice okresní, ne- třeba již zvláštní zřetel bráti a řešiti, zdali také silnice okresní možno podřaditi pod pojem »cest« v usnesení ze dne 5. prosince 1887 č. — použitý, neboť v tomto usnesení jasně stojí, že pouze vydržování cest, nikoliv také jich zřizování dáno jest do určité povinnosti starousedlých. Dle toho. co bylo uvedeno, příčí se opačný názor žalovaného úřadu jak obsahu, tak i smyslu cit. usnesení, které tvoří základnu pro posouzení poměrů mezi obcí a starousedlými a bylo proto jeho rozhodnutí zrušiti pro nezákonnost.

Citace:

č. 1080. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 1103-1106.