NPD documents search: Boh. adm., 16 (1934), sv. 1

Č. 10991.

Školství. — Pozemková reforma (Slovensko): Může závazek majitele velkostatku k dodávce palivového dříví pro církevní školu býti založen konkludentními činy a jaký jest osud takovéhoto závazku při rozparcelování velkostatku prováděním pozemkové reformy?
(Nález ze dne 10. ledna 1934 č. 21358/33.)
Věc: Alžběta W. ve S. proti zemskému úřadu v Bratislavě o dodávku palivového dříví řím.-kat. škole v T.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podáním z 21. srpna 1929 žádal předseda školské stolice v T. okresní úřad v Košicích, aby donutil velkostatek F. — Alžběta W. k další dodávce dřeva in natura (ročních 4 sáhy, t. j. 16 m) řím.-kat. škole, jak k tomu byl zavázán podle smlouvy z 30. března 1895, potvrzené župním adm. výborem, a jak to až dosud po 45 (patrně 35) let až do r. 1929 plnil.
Okresní úřad v Košicích výměrem z 26. října 1929 odmítl tuto žádost a odkázal žadatelku na pořad práva občanského. — K odvolání ř.-kat. škol. stolice zrušil zem. úřad v Bratislavě výměrem z 12. února 1930 výměr okr. úřadu z toho důvodu, že jde tu o veřejnoprávní požadavek, jehož povaha je dána vnitřní povahou subj, práva, které je předmětem sporu. Zároveň nařízeno okr. úřadu, aby provedl nové šetření a vydal nové rozhodnutí.
Po provedeném šetření rozhodl pak okr. úřad v Košicích výměrem z 28. února 1931 na základě ustanovení § 1 zák. čl. XXVIII:1876 a § 11 zák. čl. XXXVIII:1868 a vl. nař. o přesunech působnosti č. 96/28 takto: »Okr. úřad v Košicích k žádosti předsedy řím.-kat. školské stolice v T. z 21. srpna 1929 zavazuje Alžbětu W., majitelku velkostatku ve S., k řádnému vydávání ročně 4 sáhů palivového dříví in natura pro řím.-kat. ľudovou školu v T. ve smyslu dohody uzavřené dne 30. března 1895 a podle dosavadní skutečné praxe, t. j. že správou velkostatku vyhotovené dříví budou si svážeti řím.-kat. věřící v T. do školy. Pokud jde o kontingent palivového dřeva za léta 1929 a 1930 vyzývá se zavázaná strana, aby palivo udržovateli školy dodala in natura během 15 dnů po pravoplatnosti a vykonatelnosti tohoto výměru. Pro případ, že zavázaná strana závazku nesplní vůbec, nebo ho splní částečně, případně projeví svévolný průtah, zmocňuje se kurátor řím.-kat. ľudové školy v T., aby splatný kontingent dřeva z případu na případ opatřil pro školu na náklad a nebezpečí zavázané strany.«
V důvodech bylo pak uvedeno: »Okr. úřad musel takto rozhodnouti, neboť v tomto případě jde, jak výsledek šetření potvrzuje, o takovou naturální dávku, k níž se zavázal dne 30. března 1895 ve prospěch řím.- kat. školy v T. zástupce majitelky velkostatku Alžběty W. písemně a dobrovolně v přítomnosti vícerých orgánů veřejných (hlavní služný, školní dozorce a školská stolice). Tento akt byl na návrh škol. inspektora schválen dne 14. května 1895 výborem býv. stolice abaujturňanské, čímž zeměpanský závazek, který jest předmětem sporu, nabyl podle subj. práva a zvyklosti rázu veřejnoprávního. Majitelka velkostatku po dobu 33 roků řádně dodávala škole sporné palivo, ale dne 22. července 1929 ústřední správa velkostatku písemně prohlásila, že další výdej dříví zastaví a právní podklad trvalého závazku popírá. Okr. úřad přezkoumávaje vnitřní motivy a vnější formu dohody uzavřené dne 30. března 1895 v Ď., jakož i nynější zamítavé stanovisko zástupců zavázané strany, uvažuje o těchto takto: Vůle a pohnutka darující strany, jakožto majitelky velkého statku, ležícího částečně ve farnosti V., a příslušnice církve řím.-kat. byla ta, že majitelka velkostatku dle starého zeměpanského zvyku chtěla trvale podporovati řím.-kat. ľudovou školu v T. Okolnost, že darující strana při uzavření dohody z 30. března 1895 nebyla podle mínění právního zástupce zavázané strany dokonale zastoupena, jest jen zdánlivou formální vadou, která přestala tím konkludentním činem, že majitelka velkostatku nepřetržitě od roku 1895 do roku 1928 incl. palivové dříví dle zmíněné dohody poskytovala. Neobstojí toto stanovisko zástupců zavázané strany, že v tomto případě jde jen o jednoduchý a nezávazný dar, který může býti majitelkou velkostatku jednostranně zrušen. Maďarský termín »megajánl«, kterým správce a zároveň zástupce velkostatku při založení školy (30. března 1895) t.-ské do protokolu vyslovil věnování palivového dříví, dlužno v praxi tak vykládati, že tento výraz bez jakékoli pochybnosti vyjadřuje úmysl trvalého přispívání věcným potřebám školy. Právě proto si vyhradil správce z opatrnosti dodatečné schválení majitelky velkostatku, což se právě uvedeným konkludentním faktem i stalo. Bylo-li pak se strany udržovatele školy a školských úřadů správních toto věnování přijato a schváleno, dospěl okresní úřad k přesvědčení, že protokol z 30. března 1895 jest perfektní obapolnou dohodou. Sluší konstatovati i to, že po 33 letech stala se ona dotace existenční podmínkou školy a zároveň nabyla tato dotace pro darující stranu a její právní nástupce v držbě velkostatku povahu břemene trvalého rázu a povahu takového veřejného příspěvku, který s hlediska subj. práva a ve smyslu ustanovení § 11 zák. čl. XXXVIII:1868 jest přípustný resp. legální. Právním titulem pro stanovení nároku udržovatele školy mohlo by tu býti dlouholeté vydržení i tehdy, jestliže by smlouva neexistovala. Pokud se týče protokolární smlouvy de dato Ď. 30. března 1895, bylo zjištěno, že rozvazovací aneb jiná věcná podmínka v tomto právním jednání, resp. právním titulu připojena nebyla a též lhůta končící k nějaké události nebyla smluvena, že není tu omylu pohnutkového a nemůže býti proto závazek ten majitelkou velkostatku jednostranně a samovolně zrušen. Pro posouzení nároku udržovatele školy na sporné palivové dříví důležitým jest i ten zjištěný fakt, že řím.-kat. škola měla býti svého času zřízena vlastně v Ď., kde vdova B. již poskytla budovu a intravilán pro školu, přece však v důsledku výhodného závazku Alžběty W. zřídila se škola v T. Podle uvedené smlouvy uzavřené dne 30. března 1895 v Ď., Alžběta W. zajistila totiž učiteli užívací právo na dvě maď. jitra orné půdy a 4 sáhy palivového dříví ročně pro učebnu s tím, že dříví budou svážeti t.-ští řím.-kat. věřící. Zavázaná strana při projednání věci přednesla též námitku, že velkostatek S. byl postižen parcelací, kterážto okolnost majitelku hospodářsky oslabila; toto stanovisko pro meritum věci nemá váhy, neboť velkostatek S. v důsledku parcelace nezanikl, ale jen se o něco zmenšil. Zavázaná strana nemohla prokázati, že se byla postarala při sjednání dohody se stpú o vyřešení otázky dodávání paliva pro t.-skou školu, jakožto břemene spojeného s držbou velkostatku S., ačkoliv stpú přípisem z 27. října 1930 sdělil okr. úřadu, že generální dohoda s majitelkou jest již sjednána. Bylo zjištěno, že zavázaná strana dodávala dříví několik let i v době efektu záboru. Podle získaných zpráv stpú benevolentně a z vlastního popudu respektoval výše uvedené užívací právo učitele na dvě maď. jitra orné půdy a po parcelaci zajistil učiteli přiměřenou náhradu. Konečně třeba připomenouti, že majitelka velkostatku podle výpovědi tří hodnověrných svědků dodávala sporné dříví nejen z lesa t.-ského, ale i z č.-ského a ze s.-ckého. Pokusy úřadu o smírné vyřešení sporu se nezdařily. Pravoplatnost a vykonatelnost tohoto rozhodnutí bude sdělena zvláštním výměrem.«
Odvolání st-lčino bylo pak nař. výměrem zamítnuto a výměr okr. úřadu odvoláním napadený potvrzen z důvodů v něm uvedených.
O stížnosti uvážil nss toto:
Nař. rozhodnutím zavázána byla s pohrůžkou exekuce st-lka, co majitelka velkostatku ve S. k řádné dodávce 4 sáhů palivového dříví in natura ročně pro řím.-kat. školu v T. ve smyslu dohody uzavřené dne 30. března 1895 a podle dosavadní praxe, t. j. že dřevo budou svážeti věřící do školy. Při tom vycházel žal. úřad z toho předpokladu, že dohoda z r. 1895, schválená adm. výborem župy, podle svého obsahu a jeho příčin v době vzniku při zřizování školy stala se veřejnoprávním titulem, zakládajícím i pokud jde o spornou dávku, trvalý veřejnoprávní závazek, zatěžující velkostatek F.-ský jako takový (nikoli tedy určitý lesní majetek), jehož majitelka jest příslušnicí církve řím.-kat. Dohoda zmíněná jest pak podle názoru úřadu také perfektní obapolnou dohodou, poněvadž dotyčné schválení majitelčina příslibu sporné dávky z majetku velkostatku nahraženo bylo konkludentním faktem 33letého nepřetržitého plnění slíbené dávky (nejen z lesa t.-ského, ale i č.-ského a s.-ckého) a to ještě v době záboru, kterýžto fakt sám o sobě by bez existence oné smlouvy — dohody — zakládal nárok, plynoucí z dlouholetého vydržení ve prospěch řím.-kat. církve, co udržovatelky školy.
Stížnost pak nepopírá, že by ona dohoda z r. 1895, je-li skutečné perfektní smlouvou, mohla vůbec bytí pramenem veřejnoprávního závazku ve prospěch řím.-kat. školy v T. a netvrdí také, že jest pouhým soukromoprávním titulem. Nss nemá tudíž příčiny blíže se věcí zabývati, kdyžtě pravoplatným a dále již nenapadeným výměrem zem. úřadu z 12. února 1930 bylo již o veřejnoprávnosti sporného nároku judikováno a kdyžtě s hlediska projednání smlouvy za účasti zástupců příslušných úřadů, obsahu a vnější formy této smlouvy plyne, že šlo tu o donace, dotace a dávky, způsobivší, že škola byla zřízena právě v určité ze dvou obcí přicházejících v úvahu, a kdyžtě právě ona sporná dávka jako součást věcného nákladu udržování veřejné církevní školy byla spolu s ostatními ve smlouvě obsaženými vzata se schválením na vědomí adm. výborem župy abaujturňanské co úřadem školního dozoru. Stížnost však popírá, že dohoda z roku 1895 stala se perfektní, ježto dodatečné schválení sporné dávky, vyhražené při uzavření dohody zástupcem velkostatku majitelce, se nikdy nestalo.
Námitku tuto uplatňovala st-lka již v řízení před I. stolicí, která však ve svém rozhodnutí zodpověděla ji potud, že toto dodatečné schválení bylo nahrazeno konkludentním činem, t. j. dlouholetým (33 let) plněním bez námitek, kteréž již samo o sobě (i bez oné dohody) by mohlo býti pramenem závazku vzniklého vydržením ve prospěch řím.-kat. církve co udržovatelky školy. Jestliže však ve svém odvolání st-lka zmíněnou námitku prostě opakovala, a netvrdila, že projev vůle (dodatečné schválení) nemohl se státi konkludentním činem, aniž se bránila proti dalšímu důvodu rozhodnutí I. stolice, spatřujícímu pramen závazku i bez existence smlouvy v dlouholetém vydržení, pak neměl žal. úřad příčiny znovu námitkou tou se zabývati a potvrdiv nař. rozhodnutí, zodpověděl ji důvody I. stolice, odvoláním vůbec nenapadenými. Poněvadž pak i stížnost opakuje prostě námitku odvolání, nemá ani nss příčiny se jí dále zabývati, kdyžtě nebrojí proti důvodům naříkaného rozhodnutí, resp. je nepopírá, a zvláště když i podle zásady občanského práva není vyloučeno, že projev vůle může se státi i konkludentními činy, a když nař. rozhodnutí není opřeno pouze o důvod jediný. Tím padají samy sebou výklady stížnosti založené na tom, že dohoda z roku 1895 nebyla perfektní a poukazující na to, že i když byla plněna, šlo tu o pouhý dar z milosti, který mohl býti kdykoli zastaven.
Za tohoto stavu musel tudíž nss vycházeti z obsahu smlouvy jako pramene závazku. Po této stránce mohly by další námitky býti rozhodnými toliko potud, kdyby z obsahu smlouvy plynulo, že dávka nezatěžuje velkostatek f.-ský jako takový, to jest v jeho celistvosti. Leč z obsahu smlouvy nevysvítá nikterak, že by dávka vázla buď jen na určitém lese (t.-ském) či pouze na lesním majetku vůbec, naopak ze slov »panstvo« a »velkostatek« ve smlouvě užitých se podává, že břemenem zavázán, resp. zatížen byl velkostatek f.-ský resp. příslušné panství ve svém celku. Poněvadž pak odvolání nepopíralo, že velkostatek (bez ohledu v jakém nynějším rozsahu) dosud existuje a že jest dosud ve vlastnictví rodiny f.-ské — a nečiní tak ani dnešní stížnost — pak nemohl nss shledati, že by žal. úřad neměl pro svůj výrok opory v uvedené dohodě z r. 1895.
Za tohoto stavu, kdy závazek spojen jest s držbou velkostatku či panství vůbec, jsou pak také irelevantní otázky, zda a pokud byl lesní majetek v důsledku pozemkové reformy zmenšen, kdo jej dostane, zda bylo st-lce zakázáno dříví v lese káceti, zda se do jisté míry velkostatek zmenšil, zda přejímací cena za zabrané pozemky i břemena na majetku váznoucí, resp. příslušná uhražovací jistina byly již stanoveny a konečně ze kterého lesa bylo dříví dodáváno a kde všude dosud st-lka určité dávky či dary z milosti plní. Nebylo by tudíž možno ani tehdy, kdyby úřad se jimi byl blíže zabýval, shledati v tom nějaké podstatné vady řízení stížnosti ostatně ani nevytýkané, nehledě k tomu, že otázkami těmi stejně se již výrok I. stolice zabýval.
Vzhledem k tomu pak, že nss nemohl — jak ze shora uvedeného plyne — shledati ani nějaké nesprávné zjištění skutkového stavu, namítané stížností ostatně pouze povšechně bez jakékoliv další konkretisace (§ 18 zák. o ss), bylo stížnost, která jiných námitek nevznáší, zamítnouti pro bezdůvodnost.

Citace:

Č. 10991. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 261-265.